Čím je člověk starší, tím více zážitků z mládí a dětství se mu vybavuje. Vítejte proto zde, ve fragmentech mých osobních jihlavských vzpomínek, které se mi postupně snad podaří zachytit a shromažďovat právě zde. Příjemné čtení přeji!

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

R E K L A M A :

Paměť je ke starcům milosrdná. Čím je totiž člověk starší, tím více dobrých zážitků z mládí a dětství si pamatuje. A tím méně těch špatných.

Chodívalo k nám domů mnoho lidí. Mezi nimi i mnoho kněží. Děkan, faráři, kaplani, zkrátka osobnosti, které mi jako dítěti vždy měly nenápadně a přítom navždy co do dětské duše vštípit.

Jedním z přátel mého táty byl i pan farář ze sousední Zhoře, pater Stanislav. Byl to velmi veselý člověk, vzácný kněz, kterému nikdy nechyběl vtip, šarm, ale také hluboká víra. (Pokračování textu…)

Netopýr v trolejbusu…

trolejbus_nadr

Naši mívali mnoho přátel. Pravda, většina z nich by byla z dnešního pohledu zařazena mezi podivíny, ale šlo vesměs o skvělé lidi. Dveře se u nás netrhly a tak jsem jako kluk mohl nassávat jejich nádherná vyprávění, postřehy i jejich moudronosné horlivé debaty.

Jedním z nich byl jistý pan zemědělský inženýr, jenž svého času vyučoval na jihlavské zemědělské škole. Byl to zanícený přírodovědec, ale také nadšený milovník všeho sportu – jak sám říkal, kromě snad jen gorodek či golfu. Znali jsme se dobře léta a vždy jsem s ním rád poklábosil – a i když už naši pak odešli na věčnost, chodil k nám domů dále až do své smrti v roce 2008.

Tento příběh se však udál o hodně dříve. Někdy na konci sedmdesátých let…

(Pokračování textu…)

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

R E K L A M A :
Děda František v roce 1919. Přestál právě léta hrůz světové války a ještě asi vůbec netušil, že se v příštích dvaceti letech ožení a stane otcem pěti dětí - a jednoho dne tak bude i mým dědečkem..

Děda František v roce 1919. Přestál právě léta hrůz světové války a ještě asi vůbec netušil, že se v příštích dvaceti letech ožení a stane otcem pěti dětí – a jednoho dne tak bude i mým dědečkem..

Můj jihlavský dědeček František (tatínek mé maminky, narozen 1893) sloužil skoro po celou Světovou válku u 46. těžkého dělostřeleckého pluku.  Přičemž u toho samého pluku sloužil – od nich ze vsi – jeho o něco starší jmenovec. Také František a také Zdražil – leč nebyli přímí příbuzní – dost možná jen velmi, velmi vzdálení, jak to tak už na vsích, kde po staletí některé rody žijí, bývá.

A u nás v rodině se tradovalo – jak jsem od dětství slýchával od dědovy sestry, pratety Marie – že tenkrát, na samém sklonku války na konci léta roku 1918, jako blesk z nebe, obdrželi od vojenské kanceláře zprávu, že můj dědeček kdesi v daleké Itálii padl!

Dědečkova maminka Antonie (moje prababička) a dědovy obě sestry, Marie a Tonička (Tonička již byla v té chvíli sestrou Kongregace sester premonstrátek), se s tím však odmítly smířit, jakoby cítily, že musí jít o nějaký hrozný omyl.

A tak pořídily svým blízkým na samém sklonku léta toho roku celou domácnost i hospodářství, řádová sestra Tonička si vyžádala povolení své matky představené, a všechny tři ženy vyrazily na prosebnou pěší pouť až do poutního chrámu Panny Marie do Křtin u Brna poprosit Pána Ježíše a jeho matku Pannu Marii o nějakou zázračnou záchranu jejich nejstaršího syna a bratra.

(Pokračování textu…)

Dvojitá pomsta pana domácího

R E K L A M A :
Secesní dům pana Knotka, v pozadí dům, v němž jsme kdysi bydleli my...

Secesní dům pana Knotka č. 4, s otlučenou stěnou, kde byla kdysi nakreslena fotbalová brána – a v pozadí dům, v němž jsme kdysi bydleli my…

V sousedním domě, v naší Kollárově ulici v čísle 4, žil starý pán, majitel bytového secesního domu. Pan Knotek.

Možná nebyl v jádru zlý, ale nám, klukům, připadal většinou jako nějaký nebezpečný pravěký ichthyosaurus. S nezbytnou zmijovkou na hlavě měl totiž své pichlavé oči všude:

„Darebáci, táhněte hned pryč, otlučete mi zeď“, ozvalo se každou chvíli z jeho přízemního okna. A většinou právě v okamžiku, když jsem střílel v důležitém utkání brankáři stěžejní gól. Pravda, naše jedna brána byla za jeho rohem nakreslena křídou na oprýskanou boční stěnu právě jeho domu.

„Lumpové, běžte si řvát jinam, nebo vás poleju vodou od nádobí“, křičela zmijovka z okna vždy, kdykoli jsme se spravedlivě prali na chodníku pod jeho okny s našimi úhlavními nepřáteli, s těmi protivnými Bedřichováky z nám – Kollárkářům – ještě protivnější sousední školy Jungmannovy…

A tak jsem jednoho dne vymyslel, jak sousedního pana domácího za jeho nepřátelství vytrestat. (Pokračování textu…)

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Kasárna VÚ 6983 v Klimentově u Mariánských Lázní...
Kasárna VÚ 6983 v Klimentově u Mariánských Lázní...

Kasárna VÚ 6983 v Klimentově u Mariánských Lázní…

Tož tak za našich časů bývávalo. Padlo člověku 18 let a chtě nechtě, musel se dostavit k odvodní komisi.

Už od šestnácti mi bylo jasné, co mne čeká. Tak jsem začal simulovat zavčasu záda – chodil jsem k primáři dr. Bašovi na obstřiky, belhal jsem se co dva měsíce o holi do té jeho dřevěné boudy, zvané vznešeně neurologií, v zadní části nemocničního parku na Třídě 1. máje. A doufal, že se tak vojně vyhnu.

Nevyhnul!

U odvodní komise mi bylo přiděleno zdravotní „céčko“ s tím, že armáda prý dnes, v těchto těžkých časech polské „Solidarnošči“ potřebuje kohokoli. Tím slůvkem „kohokoli“ mi bylo objasněno vše. Což o rok později definoval jasněji major K.  z okresní vojenské správy, když mi do očí zařval, že mi zařídí takovou vojnu, že se tam ještě rád oběsím.

Jenže neoběsil!

(Pokračování textu…)

Vzpomínka na Bosého Laca

Tak Laco už je také na věčnosti…

Ladislav Panovec (vpravo) s bývalým ředitelem Horáckého divadla Josefem Filou... (foto HDJ)

Ladislav Panovec (vpravo) s bývalým ředitelem Horáckého divadla Josefem Filou…
(foto HDJ)

Dovolím si připojit jednu osobní vzpomínku.
Někdy v první polovině 80. let, když jsme v létě často hrávali v jihlavském letovisku na Pávově, jsem se tam jednoho večera seznámil se zajímavým manželským párem. Chtěli něco zahrát na přání, vyhověl jsem, a nějak jsme se pak o přestávkách dali do hovoru.

Po skončení naší produkce jsme ještě seděli pod slunečníkem u piva dlouho do večera a naše debata pak nerušeně pokračovala i v posledním městském autobusu – flamendráku č. 1 – cestou do Jihlavy. Vystoupili jsme „u Ignáce“ a jali jsme se pokračovat v našem neplánovaném večírku i dále.

(Pokračování textu…)

Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

lavka_depoJako kluk jsem často trávil dlouhé hodiny na jihlavském hlavním nádraží, s nímž jsme v podstatě naším plotem sousedili. Toulal jsem se mezi kolejemi, od posuvné slepé koleje k Hruškovým dvorům přes vlečku Kovolitu až dozadu k depu a k výtopně, kde bývala krásná točna – a mnohokrát jsem se musel v kolejišti spasit úprkem před některým bdělým „osožákem“, což byl tehdy příslušník takzvaného Sboru ozbrojené ochrany železnic (OSOŽ). Neboli, jak říkal náš táta, „drážní esenbák“. (Pokračování textu…)

Zloděj od svatého Jana…

Kostel svatého Jana Křtitele na Jánském kopci

Kostel svatého Jana Křtitele na Jánském kopci

„Každému kdo něco ukradne, pravá ruka upadne!“

Toto varování sestry mého jihlavského dědy, tetičky Marie, mi v dětství často vrtalo hlavou. Kolikrát jsem si prohlížel na ulici i v trolejbusu, zda někdo z lidí náhodou nenápadně neskrývá pod kabátem jen jednu ruku, což by dosvědčilo pravdivost tetina rčení.

Divné mi přitom přišlo, že ačkoli jsem okolo sebe slýchal o případech krádeží všeho možného, jednorukých lidí jsem ve skutečnosti za svůj dětský život viděl jen velmi málo.

Až jednou, někdy na samém sklonku šedesátých let, jsem se přesvědčil, že teta Marie měla pravdu… (Pokračování textu…)

Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Havarované letadlo v bedřichovské cihelně 22. srpna 1930

Havarované letadlo v bedřichovské cihelně 22. srpna 1930

Každou neděli k nám náš děda chodil po svatojakubské „půl jedenácté“ na oběd. Měl jsem tyto dědečkovy nedělní návštěvy u nás velmi rád – a to nejen pro jeho unikátní tatranku, kterou mi vždy po obědě vyndal ze svého saka. Ostatně chuť a vůně této „nedělní tatranky“ se mi vždy zdála daleko lepší, než u tatranek koupených v obchodě, aniž bych tehdy věděl, že tuto specifickou vůni dědových tatranek formovala k dokonalosti vůně jeho viržinek a doutníků, které míval v cigártašce v téže kapse saka.

Děda však byl především skvělý vypravěč. Prožil v životě mnohé, počínaje dětstvím na statku písmáka a sedláka, mého pradědečka Františka v novoměstských horách, až po mnoho let strávených u artilerie na frontách Světové války. A všechny životní zážitky dokázal vyprávět tak poutavě a sugestivně, že moje dětská fantasie pracovala na plné obrátky.

A tak jedné slunné srpnové neděle mi dědeček, při své nedělní kávě s labužnicky zapáleným viržinkem v prstech, vyprávěl tento příběh, který si tolik plasticky vybavuji i dnes – po téměř polovině století… (Pokračování textu…)

Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

kalvarie_cb

Kalvarie…

Stará paní Marie Nowaková chodila k naší paní domácí Walterové skoro každý den. Obě dámy byly ze staré školy, paní Walterová vdova po železničním radovi, paní Nowaková celoživotně neprovdaná.

Byly patrně přítelkyněmi již od prvorepublikových časů a přesto si obě navzájem po celá dlouhá desetiletí stále vykaly…

Sedávaly spolu často v jarním či podzimním sluníčku na dvorku, popíjely kávu ze servisu paní domácí a jednou za týden se k nim přidávaly i některé další jejich přítelkyně z okolí. (Pokračování textu…)

Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Konečná stanice na Hlavním nádraží i s budovou pošty a železniční polikliniky z poloviny 60. let. Zde jsem, jako kluk, často vedl velmi podnětné antikomunistické hovory s panem Stoličkou...

Konečná stanice na Hlavním nádraží i s budovou pošty a železniční polikliniky z poloviny 60. let. Zde jsem, jako kluk, často vedl velmi podnětné antikomunistické hovory s panem Stoličkou…

Skoro každý den jsem se vídal na konečné trolejbusů na nádraží, kde jsme za mého dětství bydleli, s panem Stoličkou. Bývalý selský dědic statku v Měříně si kroucením volantem po jihlavských ulicích vydělával na chléb vezdejší, protože, jak kdysi usoudili soudruzi, tento „venkovský boháč“ měl nyní – za vlády lidu – v potu tváře s lidem splynout…

Leč nesplynul tak docela podle jejich představ.

Nesmírně vtipný řidič býval obveselením pro všechny jihlavské cestující a nezřídka si jízdu zkrátil i nějakým tím vtipem politickým. A díky stále vděčnému publiku pan Stolička postupem času svůj trolejbusový humor cizeloval až do takřka Horníčkovských poloh…

(Pokračování textu…)

Tramvaje z Jihlavy do Dřevěných mlýnů…

I reklamy na tramvajích vydělávaly na provoz...

Celých 39 let se v jihlavských a dřevěnomlýnských ulicích ozývaly zvonky tramvají. Vozy elektrické pouliční dráhy s kolejemi o rozchodu jednoho metru (1000 mm) vozily cestující po Jihlavě a Dřevěných Mlýnech od roku 1909 až do konce let čtyřicátých…

Díky poloze města na střeše Vysočiny patřila jihlavská tramvajová dráha s její průměrnou nadmořskou výškou okolo pěti set metrů ke třem nejvýše položeným tramvajovým provozům na území celé dnešní České republiky. Nejnižší bod trati byl u Jánů, 470 metrů nad mořem, nejvyšší naopak nahoře u pošty na náměstí, kde tramvaj překonávala v ústí Komenského ulice nadmořskou výšku 524 metrů. (V podobné nadmořské výšce jako v Jihlavě jezdily tramvaje již jen v Jablonci nad Nisou a v Mariánských Lázních.)

Jihlavská elektrická dráha dosahovala ve své době úctyhodných počtů přepravených osob. Například jen za rok 1944 přepravily jihlavské tramvaje po městě na své jediné lince neuvěřitelných tři a půl milionu cestujících.

(Pokračování textu…)

Atentát na Vladimíra Iljiče v Kollárově škole

Zde v těchto místech u Kollárovy školy jsem rozbíjel státníkovy zbytky. Na dobovém snímku je vidět ohrádka na popelnice, kde V. I. Lenin nakonec neslavně skončil...

U nás ve škole v Kollárově ulici, ve vestibulu, přímo ve schodišti, stával státník. Nu, přesněji busta státníka.
Skoro dvoumetrová, na rudém velkém podstavci, s vyhaslým mrtvým zrakem zacházející žloutnoucí sádry. Vladimír Iljič Uljanov, pruský agent Lenin…

Po celá léta, od otevření školy v polovině 60. let, kdy kdosi moudře rozhodl o umístění sochy doprostřed hlavního schodiště, se kolem procházelo navenek s na odiv projevovanou posvátnou úctou, ve skutečnosti, včetně většiny našich pedagogů, s niterným skřípěním zubů.

Všichni se úzkostlivě soše vyhýbali i při branných cvičeních, kdy se organisované prchání před jaderným útokem imperialistů v okamžiku míjení sochy měnilo na pár okamžiků v důstojný smuteční průvod…

Nebylo člověka, který by se však odvážil bustu odklidit někam na méně frekventované místo, natož někam do síně tradic – či, nedej Bože, do skladu. (Pokračování textu…)

Kalamita na lince A

U_Janu1

Pan Benda jel jednoho dne trolejbusem z města k pohřbu. Tentokrát ale ne na Ústřední hřbitov, jako v jiné dny, ale na Kalvarii. Na tomto malém hřbitově, sloužícím zejména pro obyvatele jihlavských čtvrtí Dřevěných mlýnů a Bedřichova, se konaly na počátku sedmdesátých let pohřby už jen výjimečně – státní orgány totiž rozhodly o zákazu pohřbívání a tento hřbitov měl být časem zrušen. Pohřbít se zde mohl nechat už jen ten, kdo měl již na Kalvarii svůj rodinný hrob. Nové hroby vznikat již nesměly – s příchodem normalisace se totiž začalo stavět „pokrokovější“ a komunisty před pohřby do země ideologicky preferované krematorium pod vrchem Šacberkem na Lesnově.

A o tomto celém problému hřbitůvku na Kalvarii se milý pan Benda dal do řeči s řidičem trolejbusu – říkejme mu pan Stolička. (Pokračování textu…)

Děda, jehož se Husák bál

Mlýnské schody na Vyhlídce

Mlýnské schody na Vyhlídce

V naší Kollárově ulici, na pomezí jihlavských čtvrtí Dřevěných Mlýnů a Bedřichova, žil kdysi, za mého dětství a mládí v 60. a 70. letech, jeden zvláštní starý pán. Říkejme mu zde třeba Konrád Benda.

Byl komunistickým režimem značně postižen již v 50. letech – byl totiž aktivní katolík a z duše zarytý antikomunista – a tak i jeho důchod byl skutečně minimální. Dosahoval, tuším, stěží nějakých těch pěti set korun.

A tento pan Benda si postupem času vytvořil svůj svérázný způsob tichého, leč nepřehlédnutelného, pohrdání režimem. Začal si žít zcela po svém.

Byl důchodce, neměli mu už co vzít a tak si denně jezdil po celé naší čtvrti s vozíčkem ověšeným zvonivými rolničkami a pro své králíky v rukavicích vybíral ztvrdlý chleba z popelnic. Krom prodeje králíků si přivydělával i pěstováním ovoce a zeleniny na své zahradě. (Pokračování textu…)