Pan Benda jel jednoho dne trolejbusem z města k pohřbu. Tentokrát ale ne na Ústřední hřbitov, jako v jiné dny, ale na Kalvarii. Na tomto malém hřbitově, sloužícím zejména pro obyvatele jihlavských čtvrtí Dřevěných mlýnů a Bedřichova, se konaly na počátku sedmdesátých let pohřby už jen výjimečně – státní orgány totiž rozhodly o zákazu pohřbívání a tento hřbitov měl být časem zrušen. Pohřbít se zde mohl nechat už jen ten, kdo měl již na Kalvarii svůj rodinný hrob. Nové hroby vznikat již nesměly – s příchodem normalisace se totiž začalo stavět „pokrokovější“ a komunisty před pohřby do země ideologicky preferované krematorium pod vrchem Šacberkem na Lesnově.
A o tomto celém problému hřbitůvku na Kalvarii se milý pan Benda dal do řeči s řidičem trolejbusu – říkejme mu pan Stolička.
Zastávka dole naproti bývalému hostinci Dupárna. Zde pan Benda vystoupil a dále již byl trolejbus jel, až na mne, zcela prázdný…
Pan Stolička sám byl syn bývalého sedláka z okolí Jihlavy, jehož statek komunisté po Únoru zabavili, rodinu vyhnali a tehdy mladého pana Stoličku poslali na nucené práce na tři roky k Černým baronům. Když se konečně vrátil, domů do své rodné vsi nesměl a v Jihlavě pro něho jiné místo nezbylo, než šoférovat trolejbusy.
A tento pan Stolička, rychlý v úsudku a břitký v humoru, se ve zmíněný den velmi hlasitě s panem Bendou bavil na celý trolejbus o tom, jak se komunistický režim už bojí i obyčejných mrtvých. „Zapomínají, že i jim jednou bude zvonit hrana,“ hlučně hartusil řidič Stolička a dodal, že nové jihlavské krematorium si mocní staví – aniž by si to byli ochotni připustit – nakonec i sami pro sebe.
„Jednou zazvoníme i celému tomu jejich režimu“ prorocky zvolal Stolička v drkotavé jízdě starého trolejbusu po rozbitých kočičích hlavách Havlíčkovou ulicí dolů kolem Třešťské pivnice.
A v následujícím hlasitém hovoru padla i slova o již zmíněném „televizním“ příběhu Konráda Bendy s presidentem Husákem. Což pan Stolička, za hlasitého smíchu páně Bendy, okomentoval s tím, že hlavní nepřátelé socialismu jsou „jaro, léto, podzim, zima – a děda Bendů z Kollárky!“.
Padaly pak i jiné narážky na režim, pan Benda se smál na celé kolo, přičemž trolejbus se mezitím vyprazdňoval. Na každé zastávce – počínaje Rudým náměstím a konče bývalou vozovnou tramvají dole pod městským nádražím – vystoupilo několik lidí, aby raději nebyli ani bezděčnými svědky této nebezpečné debaty.
A tak nakonec pan Benda zůstal se mnou, malým klukem hltajícím s otevřenými ústy každé jejich slovo, skoro jediným cestujícím ve voze. Aniž by si toho on i řidič Stolička všimli.
Teprve, když jsme dojeli k Jánům, k zastávce u hospody zvané Dupárna (tehdy ještě trolejbusy nahoru ke Kalvarii nejezdily), pan Benda se chystal konečně vystoupit, aby se mohl dát cestou okolo sochy svatého Jana na starém můstku přes říčku Jihlávku vzhůru ke kalvarijskému hřbitovu.
A v tu chvíli zjistili oba pojednou, že zatímco v protisměru jezdí zcela přeplněné vozy, jejich trolejbus k nádraží je jako zázrakem úplně prázdný.
Jenže hříčkou osudu šlo zrovna, jako naschvál, v případě našeho debatního trolejbusu o spoj k několika vlakům. Proto další přeplněné vozy za námi už nemohly pobrat mnohé lidi, vystoupivší z vozu pana Stoličky, a mnozí z nich tak museli o překot utíkat do dlouhého dřevěnomlýnského kopce až nahoru na Vyhlídku k nádraží pěšky…
A tak plno lidem toho dne ujel jejich vlak – a to jen proto, že se tak hrozně báli.
Báli se být – byť jen nepřímými svědky – pro mne nezapomenutelného rozhovoru pánů Bendy a Stoličky, rozhovoru, který způsobil jednoho slunného dne roku 1970 na lince A dopravní kalamitu…
(Jména některých postav v těchto humoreskách jsou, z ohleduplnosti k případným ještě žijícím aktérům či jejich rodinám, pozměněna)
Leo P. Švančara, 2015