Čím je člověk starší, tím více zážitků z mládí a dětství se mu vybavuje. Vítejte proto zde, ve fragmentech mých osobních jihlavských vzpomínek, které se mi postupně snad podaří zachytit a shromažďovat právě zde. Příjemné čtení přeji!

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

vb_ziguliV pátek 17. listopadu 1989 jsme měli sjednaný celovečerní koncert ve Vlašimi, ve velkém sále tamního kulturního domu Blaník. Začínali jsme hrát od osmi večer a z Jihlavy jsme tak museli vyjet čtyřmi auty po čtvrté odpoledne.

Někteří kolegové jeli po dálnici, já jsem to ale vzal po staré silnici přes Pelhřimov. A celou cestu jsme zírali na krvavou záři na obloze, kterou nikdy nikdo z nás do té doby neviděl. Vzpomněl jsem si tehdy, že o něčem takovém kdysi vyprávěl táta, jak se prý taková záře snad objevila na obloze před druhou válkou. A tak jsme se o tomto zajímavém jevu v autě bavili, až jsme byli v Blaníku první – daleko dříve, než kolegové, kteří zvolili „rychlejší“ dálnici.

Koncert, kde jsme hráli po celý večer na střídačku s našimi vlašimskými přáteli a kolegy, country-rockovou kapelou Šlahouni, byl skvělý. Sedm set lidí bylo v takovém varu, že když jsem po půlnoci, kdy se mělo původně už končit, drze nasadil hodinovou směs v té době za hranice tábora míru a socialismu již prchlého Waldemara Matušky, rozpoutalo se v sále neskutečné peklo.

„Kdybys teď na ně zařval: běžte na Hrad na Husáka s tyčemi, tak oni snad okamžitě vyrazí?“, špitl mi na jevišti do ucha během hraní náš basista.

(Pokračování textu…)

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

silonky_humor1V naší ulici kdysi dávno za mého dětství žil dědek. Ano, zlostný člověk a doslova a do písmene dědek. Prý snad byl v padesátých letech nějakým soudcem z lidu, jak vždy říkal náš táta, u mnoha jihlavských politických procesů, po nichž končili na šibenici faráři i prostí sedláci. A byl to také nadosmrti sprostý udavač.

Udával kdykoli a kohokoli: Svoje sousedy, svoje známé, lidi, kteří pronesli anekdotu v obchodě na Jitřence, ale také i nás, kluky, kteří jsme mu pod jeho okny hráli fotbal a v projevu jsme se příliš nemírnili…

Když jednoho dne v našich 13 letech udal mého kamaráda za politický vtip, pronesený pod jeho okny, a on dostal za to trojku z chování, uzrál ve mně nápad. Poprosil jsem jiného spolužáka, syna jednoho lampasáka od nás z Bedřichova, že s ním vyměním svůj nový volejbalový míč za třicet slepých nábojů do samopalu. Tonda zajásal a druhý den donesl třicet slepých. A vítězoslavně si odnesl můj loňský vánoční dárek, krásný volejbalový míč. (Pokračování textu…)

Homeosměs na koronavirovou epidemickou chřipku COVID-19 - na homeopatickém eshopu u XIV. svatých Pomocníků:

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

svicky6Můj dědeček František vždy vyprávěl, že z dětství prý pamatoval, jak mnohé jihlavské adventní věnce měly – kdovíproč? – namísto čtyř dokonce šest svíček…

Nikdy jsem to nechápal. A až v posledních létech tuším, že mohl mít pravdu.

Na západě slavíme advent po čtyři neděle. Tedy dle roků od 27. listopadu po 3. prosinec. Ale vždy nám advent končí svatvečerem 24. prosince, tedy postní vigilií svátku Narození Páně. Tento veliký svátek začíná o půlnoci 25. prosince…

Ne všichni křesťané ale advent drží v tomto období. Například východní (orthodoxní, neboli pravoslavní) křesťané mají advent právě šest týdnů. A naopak, v prvním tisíciletí, byl v římské, tedy západní, církvi advent jen čtrnáctidenní. Zlí jazykové tvrdí, že to bylo proto, že Řím s jeho láskou k životu pozemskému nehodlal držet půst v době hojnosti dožínek a radosti ze sklizní déle, než týdny dva. (Pokračování textu…)

Homeosměs na koronavirovou epidemickou chřipku COVID-19 - na homeopatickém eshopu u XIV. svatých Pomocníků:

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Hřbitovní kostel Sv. Ducha v parku na místě bývalého velkého hřbitova zrušeného roku 1868.

Hřbitovní kostel Sv. Ducha v Jihlavě v parku na místě bývalého hřbitova zrušeného roku 1868.

Náš děda k nám chodil neděli co neděli na oběd. A po něm si šel nahoru bedřichovský Růžek zahrát partičku taroků, mariáše či ferbla. A vždycky pak, když jsme se vrátili s rodiči z nedělní procházky, přišel ještě k večeru k nám a často, než si dal s tátou jednu partii šachů, se dal u panáčka a viržinka do vyprávění svých dávných příhod ze svého mládí.

Dodnes jsem nevyvratitelně přesvědčen, že nejlepší byly jeho historiky právě v oněch listopadových pošmourných podvečerech, kdy k jejich obsahu ještě domaloval syrové polotóny sychravý nedělní večer.

A tak se o jednu z nich tak, jak ji zachytila moje dětská paměť, dnes po více jak půlstoletí podělím…

(Pokračování textu…)

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Právě, když jsem běžel kolem skupiny velkých thují za hřbitovní kaplí, spatřil jsem v měsíční záři v křoviscích nějaký pohyb...

Právě, když jsem běžel kolem skupiny velkých thují za hřbitovní kaplí, spatřil jsem v měsíční záři v křoviscích nějaký pohyb…

Od malička jsem měl rád hřbitovy. Nejen proto, že jsem jako jeden z mála kluků ochotně a rád ministroval kněžím na pohřbech, kdykoli mi to jen školní rozvrh dovolil. Ale i pro jakousi – pro mě odjakživa uhrančivou – atmosféru pomíjivosti všech lidských bolestí a soužení.

Procházel jsem se někdy, když pohřby skončily, dlouhé hodiny mezi těmi nejvíce zašlými hroby a luštil sotva čitelné nápisy. Jihlava bývala napůl německým městem a tak jsem si s sebou často k pohřbům nosíval i blok, tužku – a v kapse německý slovníček.

Jihlavským hřbitovům jsem se tak trochu vyhýbal jen kolem Dušiček. V davech lidí totiž ten hřbitovní genius loci, jenž mne tak fascinoval, se rozplýval jak pára nad hrncem.

Až jednoho předdušičkového dne mi na jednom pohřbu pan Benda z „pohřebního bratrstva“ (tak jsme jako kluci říkávali trochu jízlivě pensistům, kteří působili na pohřbech za mírný peníz od hřbitovní správy jako nosiči rakví) vyprávěl, že prý o dušičkovém pozdním večeru, přesně 2. listopadu, kdy hřbitov zcela osiří, může odvážný návštěvník mezi hroby spatřit tváře těch, kteří v následujícím roce do příštích Dušiček mají již určeno odejít na věčnost.

A v tu chvíli bylo rozhodnuto: Bylo mi jasné, že letos se na hřbitov na Dušičky večer vypravím a vyzkouším, co je na tom pravdy! (Pokračování textu…)

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Dědeček František Zdražil (1893-1972, skica Marie Švančarová)

Dědeček František Zdražil (1893-1972, skica Marie Švančarová)

Otevřel jsem dnes po létech starý skicář mé maminky, Marie.

A při prohlížení těch stovek skic, kreseb, náčrtů, mi pojednou u třech z nich vytanula na mysl jedna už skoro padesát roků stará neděle, vůně čaje s rumem, viržinek a také jedna nezapomenutelná šachová partie na prahu věčnosti…

Můj jihlavský děda František byl výjimečným vypravěčem. Jako dítěti mi vyprávěl neustále pohádky takovým způsobem, že pan Karel Höger by možná bledl.

Prožil na frontách v zákopech u dělostřelectva celou Světovou válku, přežil svoji smrt, zázračně se kdysi na přímluvu Panny Marie navrátil domů (viz tuto humoresku).

Hrál jsem s ním často šachy a naše partie byly mojí vysokou školou. Ne kvůli šachům, skoro vždy jsem s ním totiž prohrál, ale právě kvůli jeho historkám, kterými ty naše šachové „zápasy“ zdobil do pro mne nedostižných a úchvatných rámů svých vyprávění.

Až jednoho listopadového dne roku 1972, zrovna, když slavil oné zvláštní neděle své 79. narozeniny, ochořel. Když jsme k němu do Brněnské ulice č. 8, do jeho mrňavého podkroví, přišli všichni dopoledne po „velké“ u Jakuba gratulovat, bylo vidět, že mu není dobře. Prý má už asi dva, tři dny chřipku.

A tak jsme se usadili, dědova sestra, teta Marie, nám udělala grogy, čaje a kávu, a máma i se strýčkem z Brna se dědu snažili rozptýlit. (Pokračování textu…)

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

leo_kot_cbNarodil jsem se před šesti, sedmi roky vedle venkovského nádraží nedaleko Jihlavy.

Maminka mne naučila lovit myši, naučila mě, že ti dvounožci, u jejichž kamen jsem jako kotě spával, jsou naši přátelé a kamarádi; pral jsem se se sourozenci v dětských krásných bitvách, skvěle mi šlo rychle lézt na stromy…

A jak jsem rozumu a své kocouří síly postupně bral, chodil jsem po nocích na obchůzky mezi kolejemi toho mého olejem a karbolem vonícího nádraží. A tam vám to byly úlovky! Myši, ještěrky, tu a tam i hada vyhřívajícího se na pražcích jsem statečně zakous‘. (Pokračování textu…)

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

kremace1Kdysi, v roce 1987, jsem dal výpověď v jihlavském Kovolitu (dnes Moravské kovárny). Což by nebylo nic divného, protože jsem ji dával léta letoucí opakovaně – a vždy jsem ji nakonec, byv ukecán ke zvýšení platu či k tomu, že si mne nebude opravdu nikdo všímat, stáhl.

Ale tehdy už jsem byl velmi rozezlen na jednoho mého šéfa, aktivního mladého svazáka, bez základního vzdělání, tupého jak podešev, a tak jsem ji tentokrát doopravdy nestáhl.

A nastoupil jsem z té fabriky od brusky na inzerát v místních novinách na místo varhaníka v jihlavském krematoriu. To se tehdy údajně zrovna uvolnilo… (Pokračování textu…)

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

Jihlavský Passage-club, jediný socialistický noční podnik ve městě.

Jihlavský Passage-club, jediný socialistický noční podnik ve městě.

Kdysi dávno, před už skoro čtyřiceti roky, jsem seděl s přáteli k ránu v jihlavském Passage-clubu.
A u našeho stolu seděl jeden z „osmašedesátníků“, někdejší major, kterého po roce 1969 z armády vyhodili a dělal skladníka v potravinách.

U vodky přišla ve čtyři ráno řeč na armádu a já, nedávno se vrátiv z vojny, jsem začal gumám nelítostně spílat.

„Počkej, nejsme všichni stejní. My důstojníci se skutečnou ctí jsme přece jiní“, začal se hádat někdejší major-skladník.

„Pepo, všichni jste modloslužebníci! Slyšíte rozkaz a je to pro vás v tu chvíli skoro ‚liturgie‘, to vaše šaškování. A splníte ho – vy, dospělí lidé se zcela automaticky kdykoli účastníte takových běsovských rituálů!“, argumentoval jsem…

„To není pravda!“, bránil se rozhořčený ex-důstojník.

Debata v tomto duchu zdárně pokračovala, leč bez výsledku. On si stál na svém – a já, z pohledu nedávného bigoše, prostého jakýchkoli lidských práv, rovněž.

Číšník nás nechal. Holt jsme pili všichni vodku a ne limonády, takže nás vyhodil ven až za světla. A tam, před „Paskou“, přímo na náměstí, zrovna začínala vojenská přísaha pěti jihlavských útvarů. Byl 9. květen…

Takže naše partička, hádající se o lampasácké blbiny, s lahví nedopité vodky, se celá procpala až na přední místa v davu.

(Pokračování textu…)

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Tajný biskup podzemní církve, otec Josef Blahník

Tajný biskup podzemní církve, otec Josef Blahník

Na konci prvního ročníku průmyslovky jsem se zamiloval. To by nebylo tehdy u mne nic tak divného, jenže stalo se tak na lidoveckém zájezdu, který organisoval nástupce mého zesnulého táty, tajemník ČSL Franta T.

A tudíž jsem se zde zahleděl do dívky z ryze katolické rodiny. Ne snad, že bych sám nebyl příslušník katolického rodinného klanu, ale my jsme byli jednak v Jihlavě velmi malou familií a jednak už jsem tehdy požíval, skrze mé hraní po divadlech a kavárnách, spíše v těchto kruzích nevalné pověsti.

A tak matka mé aktuální „vyvolené“ tvrdě zasáhla (jako ostatně všechny katolické matky v rodech, jež Pán oblažil dcerami, a kde se poblíž někde objevil Švančara). Zajela do nedaleké Vyskytné nad Jihlavou, kde sloužil pan farář Josef B., a tomu vyjevila své obavy z náhle se u její dcerky objevivšího zpustlíka. A tak pan farář starostlivé matce poradil, ať s její dcerou k němu na faru zajedu – jsem-li prý tak výborný zpěvák, jak se o mně po jihlavských chrámech povídá, to že on mne tedy jistě využije.

(Pokračování textu…)

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

kovolitOd roku 1982 do roku 1989 (s malou přestávkou mého působení v jihlavském krematoriu), jsem pracoval jako brusič výkovků v jihlavských kovárnách. Tehdy se to jmenovalo Kovolit. Byl to zvláštní podnik. Na jedné straně dodavatel výkovků pro armády Varšavské smlouvy, na druhou ostrý metalurgický provoz, kde se tudíž na kádrový materiál pracujících příliš nehledělo. A tak jsem tam přežíval poměrně slušně, kryt v podstatě hlavně tím, že moji práci na brusce bez odsávání a v mrazu pod rozbitými okny nikdo dělat nechtěl.

(Pokračování textu…)

Homeosměs na koronavirovou epidemickou chřipku COVID-19 - na homeopatickém eshopu u XIV. svatých Pomocníků:

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Děda Ludvík s jeho typickým doutníkem...

Děda Ludvík s jeho typickým doutníkem…

Když jsem jako dvanáctiletý kluk přijel v roce 1974 na mé obvyklé letní prázdniny k dědovi a k babičce do Liberce, babička mne hned ve dveřích přivítala:

„Představ si, že děda před Velikonocemi spáchal velikou výtržnost. Hovořil půl hodiny nad hrobem pana kardinála Trochty a potom navíc poobědval i povečeřel s pány biskupy a s krakovským panem kardinálem. A pak ho na nádraží v Liberci esenbáci legitimovali a půl noci byl u výslechu!“

Byl jsem zvyklý, že děda – válečný vězeň z Dachau a mimořádně sarkastický bystrý diskutér – je potížista. Ale toto?

„No jo, milý vnuku. Nikoli poprvé v životě jsem byl zatčen“, odvětil s lišáckým úsměvem děda a začal si pomalu zapalovat doutník:

(Pokračování textu…)

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Paměť je ke starcům milosrdná. Čím je totiž člověk starší, tím více dobrých zážitků z mládí a dětství si pamatuje. A tím méně těch špatných.

Chodívalo k nám domů mnoho lidí. Mezi nimi i mnoho kněží. Děkan, faráři, kaplani, zkrátka osobnosti, které mi jako dítěti vždy měly nenápadně a přítom navždy co do dětské duše vštípit.

Jedním z přátel mého táty byl i pan farář ze sousední Zhoře, pater Stanislav. Byl to velmi veselý člověk, vzácný kněz, kterému nikdy nechyběl vtip, šarm, ale také hluboká víra. (Pokračování textu…)

Netopýr v trolejbusu…

trolejbus_nadr

Naši mívali mnoho přátel. Pravda, většina z nich by byla z dnešního pohledu zařazena mezi podivíny, ale šlo vesměs o skvělé lidi. Dveře se u nás netrhly a tak jsem jako kluk mohl nassávat jejich nádherná vyprávění, postřehy i jejich moudronosné horlivé debaty.

Jedním z nich byl jistý pan zemědělský inženýr, jenž svého času vyučoval na jihlavské zemědělské škole. Byl to zanícený přírodovědec, ale také nadšený milovník všeho sportu – jak sám říkal, kromě snad jen gorodek či golfu. Znali jsme se dobře léta a vždy jsem s ním rád poklábosil – a i když už naši pak odešli na věčnost, chodil k nám domů dále až do své smrti v roce 2008.

Tento příběh se však udál o hodně dříve. Někdy na konci sedmdesátých let…

(Pokračování textu…)

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Děda František v roce 1919. Přestál právě léta hrůz světové války a ještě asi vůbec netušil, že se v příštích dvaceti letech ožení a stane otcem pěti dětí - a jednoho dne tak bude i mým dědečkem..

Děda František v roce 1919. Přestál právě léta hrůz světové války a ještě asi vůbec netušil, že se v příštích dvaceti letech ožení a stane otcem pěti dětí – a jednoho dne tak bude i mým dědečkem..

Můj jihlavský dědeček František (tatínek mé maminky, narozen 1893) sloužil skoro po celou Světovou válku u 46. těžkého dělostřeleckého pluku.  Přičemž u toho samého pluku sloužil – od nich ze vsi – jeho o něco starší jmenovec. Také František a také Zdražil – leč nebyli přímí příbuzní – dost možná jen velmi, velmi vzdálení, jak to tak už na vsích, kde po staletí některé rody žijí, bývá.

A u nás v rodině se tradovalo – jak jsem od dětství slýchával od dědovy sestry, pratety Marie – že tenkrát, na samém sklonku války na konci léta roku 1918, jako blesk z nebe, obdrželi od vojenské kanceláře zprávu, že můj dědeček kdesi v daleké Itálii padl!

Dědečkova maminka Antonie (moje prababička) a dědovy obě sestry, Marie a Tonička (Tonička již byla v té chvíli sestrou Kongregace sester premonstrátek), se s tím však odmítly smířit, jakoby cítily, že musí jít o nějaký hrozný omyl.

A tak pořídily svým blízkým na samém sklonku léta toho roku celou domácnost i hospodářství, řádová sestra Tonička si vyžádala povolení své matky představené, a všechny tři ženy vyrazily na prosebnou pěší pouť až do poutního chrámu Panny Marie do Křtin u Brna poprosit Pána Ježíše a jeho matku Pannu Marii o nějakou zázračnou záchranu jejich nejstaršího syna a bratra.

(Pokračování textu…)