Čím je člověk starší, tím více zážitků z mládí a dětství se mu vybavuje. Vítejte proto zde, ve fragmentech mých osobních jihlavských vzpomínek, které se mi postupně snad podaří zachytit a shromažďovat právě zde. Příjemné čtení přeji!

Příběh dušičkový…

dusick4Máme léta letoucí jednu milou kamarádku. Pravda, trochu svéráznou, ale to jsme ostatně tak trochu všichni. A tato vzácná žena se vydává rok co rok v čase Dušiček na jihlavské městské hřbitovy zapaloval svíce za ty, na které si již nikdo nevzpomene. Učinila tak i o jedněch minulých Dušičkách, když se vydala – toho dne jako již na poslední v řadě – na jihlavský Ústřední hřbitov.

Ač se již šeřilo, naše milá přítelkyně chodila radostně po hřbitově, a který hrob se jí zdál hodně opuštěný, tam postála v modlitbě a zapálila kalíšek a tu a tam i vonnou kadidlovou tyčinku. A tak brouzdala po největším jihlavském hřbitově sem a tam, aniž jí došlo, že už je tma tmoucí.

To, že je po osmé večer zjistila až ve chvíli, kdy chtěla, plna nádherných dojmů, vyjít zase ven hlavní branou. A jako na potvoru, ta už byla zavřená na petlici. Jak ale zjistila během následující obchůzky hřbitova, zavřeny byly i ostatní brány v dalších východech.

Napadlo ji prý nejdříve, že nám zavolá, abychom přivolali někoho, kdo by jí otevřel. (Pokračování textu…)

Homeosměs na koronavirovou epidemickou chřipku COVID-19 - na homeopatickém eshopu u XIV. svatých Pomocníků:

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

alej_smrtMůj dědeček František (1893-1972) býval krom jiného skvělým vypravěčem. A mně, čím jsem starší, stále častěji na mysl tanou další a další jeho příběhy, jimiž mne jako dítě po večerech častoval. Podělím se dnes o další z nich, tentokrát o tom, jak se smrti ubránit nelze – i kdybychom nastokrát dělali co můžeme. Tož poslyšte dědečkovo vyprávění o sedláku, radostech života a smrti:

U nás na vsi, odkud pocházím, žil statkář Václav Brynda. Bryndovi byli u nás starým selským rodem, stejně jako i rod náš, ale všem jejich generacím, co kdo pamatoval, se dařilo, jak kdyby měli za pecí Plivníka. Jak vždy pološeptem o zimních přástkách říkávala naše babička.

Jen jednu nectnost tento Brynda měl: Tuze rád víno, rosolku i žitnou, ale doslova mu učaroval rum. Popíjel jeden čaj s rumem za druhým, kdykoli se přes den objevil v kuchyni, a večer už pantáta kolikrát tvrdě usnul při klábosení přímo za stolem, jak kdyby celý den z lesa klády vozil. Ale jak nebyl lakomý k sobě, nebyl ani k čeládce. V celém širém okolí se vědělo, že nikde se jídlo čeledi tak hojně nemastí jako u Bryndů a že sám hospodář nade vše miluje přikusovat ke své kořaličce špek i uzeninku od komína…

A když jednoho dne statek mladému Václavovi předal, tak to se teprva kolo roztočilo. V udělání si zavčasu vymínil nejen obvyklé požitky výměnku, ale i kolik lahví kořalenky mu mladí svojí povinností budou. Takže nestrádal ani v nejmenším. Dřít se již nemusel a tak měl času na rum i své špíčky od komína dosytosti. (Pokračování textu…)

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Bohuslav Vitula pohřbívá mého otce Jiřího 29. března 1972

Bohuslav Vitula pohřbívá mého otce Jiřího 29. března 1972

V roce 1962, kdy jsem se narodil, výjimečně u mého křtu asistovali kněží dva. Vzácní přátelé mého otce Jiřího, političtí vězni pater Josef Valerián a jihlavský děkan (tehdy od roku 1960), pater Bohuslav Vitula.

A tak mne k jihlavskému panu děkanovi, Vitulovi, pojilo od dětství jakési pouto. Přes má léta ministrantská, kdy mne otec dovedl v roce 1967 do chrámu s tím, že sice ještě moc v pěti letech neumím číst, zato latinu mrskám výtečně, až po má léta pěvecká a studentská, kdy jsem (podle něho) byl jednou z pěveckých ozdob všech největších slavností a význačných mší v roce.

Až po pohřeb mého táty, který zemřel v roce 1972 náhle ve věku 40 roků na infarkt po celodenním tvrdém výslechu na StB – a jediný, kdo byl ochoten vzdor přísným zákazům státní komunistické moci vést zakázaný jeho pohřeb nakonec o tisícovce lidí, byl právě jeho přítel, jihlavský děkan, P. Bohuslav Vitula. (Pokračování textu…)

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

vb_ziguliV pátek 17. listopadu 1989 jsme měli sjednaný celovečerní koncert ve Vlašimi, ve velkém sále tamního kulturního domu Blaník. Začínali jsme hrát od osmi večer a z Jihlavy jsme tak museli vyjet čtyřmi auty po čtvrté odpoledne.

Někteří kolegové jeli po dálnici, já jsem to ale vzal po staré silnici přes Pelhřimov. A celou cestu jsme zírali na krvavou záři na obloze, kterou nikdy nikdo z nás do té doby neviděl. Vzpomněl jsem si tehdy, že o něčem takovém kdysi vyprávěl táta, jak se prý taková záře snad objevila na obloze před druhou válkou. A tak jsme se o tomto zajímavém jevu v autě bavili, až jsme byli v Blaníku první – daleko dříve, než kolegové, kteří zvolili „rychlejší“ dálnici.

Koncert, kde jsme hráli po celý večer na střídačku s našimi vlašimskými přáteli a kolegy, country-rockovou kapelou Šlahouni, byl skvělý. Sedm set lidí bylo v takovém varu, že když jsem po půlnoci, kdy se mělo původně už končit, drze nasadil hodinovou směs v té době za hranice tábora míru a socialismu již prchlého Waldemara Matušky, rozpoutalo se v sále neskutečné peklo.

„Kdybys teď na ně zařval: běžte na Hrad na Husáka s tyčemi, tak oni snad okamžitě vyrazí?“, špitl mi na jevišti do ucha během hraní náš basista.

(Pokračování textu…)

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

silonky_humor1V naší ulici kdysi dávno za mého dětství žil dědek. Ano, zlostný člověk a doslova a do písmene dědek. Prý snad byl v padesátých letech nějakým soudcem z lidu, jak vždy říkal náš táta, u mnoha jihlavských politických procesů, po nichž končili na šibenici faráři i prostí sedláci. A byl to také nadosmrti sprostý udavač.

Udával kdykoli a kohokoli: Svoje sousedy, svoje známé, lidi, kteří pronesli anekdotu v obchodě na Jitřence, ale také i nás, kluky, kteří jsme mu pod jeho okny hráli fotbal a v projevu jsme se příliš nemírnili…

Když jednoho dne v našich 13 letech udal mého kamaráda za politický vtip, pronesený pod jeho okny, a on dostal za to trojku z chování, uzrál ve mně nápad. Poprosil jsem jiného spolužáka, syna jednoho lampasáka od nás z Bedřichova, že s ním vyměním svůj nový volejbalový míč za třicet slepých nábojů do samopalu. Tonda zajásal a druhý den donesl třicet slepých. A vítězoslavně si odnesl můj loňský vánoční dárek, krásný volejbalový míč. (Pokračování textu…)

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

R E K L A M A :

svicky6Můj dědeček František vždy vyprávěl, že z dětství prý pamatoval, jak mnohé jihlavské adventní věnce měly – kdovíproč? – namísto čtyř dokonce šest svíček…

Nikdy jsem to nechápal. A až v posledních létech tuším, že mohl mít pravdu.

Na západě slavíme advent po čtyři neděle. Tedy dle roků od 27. listopadu po 3. prosinec. Ale vždy nám advent končí svatvečerem 24. prosince, tedy postní vigilií svátku Narození Páně. Tento veliký svátek začíná o půlnoci 25. prosince…

Ne všichni křesťané ale advent drží v tomto období. Například východní (orthodoxní, neboli pravoslavní) křesťané mají advent právě šest týdnů. A naopak, v prvním tisíciletí, byl v římské, tedy západní, církvi advent jen čtrnáctidenní. Zlí jazykové tvrdí, že to bylo proto, že Řím s jeho láskou k životu pozemskému nehodlal držet půst v době hojnosti dožínek a radosti ze sklizní déle, než týdny dva. (Pokračování textu…)

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Hřbitovní kostel Sv. Ducha v parku na místě bývalého velkého hřbitova zrušeného roku 1868.

Hřbitovní kostel Sv. Ducha v Jihlavě v parku na místě bývalého hřbitova zrušeného roku 1868.

Náš děda k nám chodil neděli co neděli na oběd. A po něm si šel nahoru bedřichovský Růžek zahrát partičku taroků, mariáše či ferbla. A vždycky pak, když jsme se vrátili s rodiči z nedělní procházky, přišel ještě k večeru k nám a často, než si dal s tátou jednu partii šachů, se dal u panáčka a viržinka do vyprávění svých dávných příhod ze svého mládí.

Dodnes jsem nevyvratitelně přesvědčen, že nejlepší byly jeho historiky právě v oněch listopadových pošmourných podvečerech, kdy k jejich obsahu ještě domaloval syrové polotóny sychravý nedělní večer.

A tak se o jednu z nich tak, jak ji zachytila moje dětská paměť, dnes po více jak půlstoletí podělím…

(Pokračování textu…)

Homeosměs na koronavirovou epidemickou chřipku COVID-19 - na homeopatickém eshopu u XIV. svatých Pomocníků:

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Právě, když jsem běžel kolem skupiny velkých thují za hřbitovní kaplí, spatřil jsem v měsíční záři v křoviscích nějaký pohyb...

Právě, když jsem běžel kolem skupiny velkých thují za hřbitovní kaplí, spatřil jsem v měsíční záři v křoviscích nějaký pohyb…

Od malička jsem měl rád hřbitovy. Nejen proto, že jsem jako jeden z mála kluků ochotně a rád ministroval kněžím na pohřbech, kdykoli mi to jen školní rozvrh dovolil. Ale i pro jakousi – pro mě odjakživa uhrančivou – atmosféru pomíjivosti všech lidských bolestí a soužení.

Procházel jsem se někdy, když pohřby skončily, dlouhé hodiny mezi těmi nejvíce zašlými hroby a luštil sotva čitelné nápisy. Jihlava bývala napůl německým městem a tak jsem si s sebou často k pohřbům nosíval i blok, tužku – a v kapse německý slovníček.

Jihlavským hřbitovům jsem se tak trochu vyhýbal jen kolem Dušiček. V davech lidí totiž ten hřbitovní genius loci, jenž mne tak fascinoval, se rozplýval jak pára nad hrncem.

Až jednoho předdušičkového dne mi na jednom pohřbu pan Benda z „pohřebního bratrstva“ (tak jsme jako kluci říkávali trochu jízlivě pensistům, kteří působili na pohřbech za mírný peníz od hřbitovní správy jako nosiči rakví) vyprávěl, že prý o dušičkovém pozdním večeru, přesně 2. listopadu, kdy hřbitov zcela osiří, může odvážný návštěvník mezi hroby spatřit tváře těch, kteří v následujícím roce do příštích Dušiček mají již určeno odejít na věčnost.

A v tu chvíli bylo rozhodnuto: Bylo mi jasné, že letos se na hřbitov na Dušičky večer vypravím a vyzkouším, co je na tom pravdy! (Pokračování textu…)

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Dědeček František Zdražil (1893-1972, skica Marie Švančarová)

Dědeček František Zdražil (1893-1972, skica Marie Švančarová)

Otevřel jsem dnes po létech starý skicář mé maminky, Marie.

A při prohlížení těch stovek skic, kreseb, náčrtů, mi pojednou u třech z nich vytanula na mysl jedna už skoro padesát roků stará neděle, vůně čaje s rumem, viržinek a také jedna nezapomenutelná šachová partie na prahu věčnosti…

Můj jihlavský děda František byl výjimečným vypravěčem. Jako dítěti mi vyprávěl neustále pohádky takovým způsobem, že pan Karel Höger by možná bledl.

Prožil na frontách v zákopech u dělostřelectva celou Světovou válku, přežil svoji smrt, zázračně se kdysi na přímluvu Panny Marie navrátil domů (viz tuto humoresku).

Hrál jsem s ním často šachy a naše partie byly mojí vysokou školou. Ne kvůli šachům, skoro vždy jsem s ním totiž prohrál, ale právě kvůli jeho historkám, kterými ty naše šachové „zápasy“ zdobil do pro mne nedostižných a úchvatných rámů svých vyprávění.

Až jednoho listopadového dne roku 1972, zrovna, když slavil oné zvláštní neděle své 79. narozeniny, ochořel. Když jsme k němu do Brněnské ulice č. 8, do jeho mrňavého podkroví, přišli všichni dopoledne po „velké“ u Jakuba gratulovat, bylo vidět, že mu není dobře. Prý má už asi dva, tři dny chřipku.

A tak jsme se usadili, dědova sestra, teta Marie, nám udělala grogy, čaje a kávu, a máma i se strýčkem z Brna se dědu snažili rozptýlit. (Pokračování textu…)

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

leo_kot_cbNarodil jsem se před šesti, sedmi roky vedle venkovského nádraží nedaleko Jihlavy.

Maminka mne naučila lovit myši, naučila mě, že ti dvounožci, u jejichž kamen jsem jako kotě spával, jsou naši přátelé a kamarádi; pral jsem se se sourozenci v dětských krásných bitvách, skvěle mi šlo rychle lézt na stromy…

A jak jsem rozumu a své kocouří síly postupně bral, chodil jsem po nocích na obchůzky mezi kolejemi toho mého olejem a karbolem vonícího nádraží. A tam vám to byly úlovky! Myši, ještěrky, tu a tam i hada vyhřívajícího se na pražcích jsem statečně zakous‘. (Pokračování textu…)

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

kremace1Kdysi, v roce 1987, jsem dal výpověď v jihlavském Kovolitu (dnes Moravské kovárny). Což by nebylo nic divného, protože jsem ji dával léta letoucí opakovaně – a vždy jsem ji nakonec, byv ukecán ke zvýšení platu či k tomu, že si mne nebude opravdu nikdo všímat, stáhl.

Ale tehdy už jsem byl velmi rozezlen na jednoho mého šéfa, aktivního mladého svazáka, bez základního vzdělání, tupého jak podešev, a tak jsem ji tentokrát doopravdy nestáhl.

A nastoupil jsem z té fabriky od brusky na inzerát v místních novinách na místo varhaníka v jihlavském krematoriu. To se tehdy údajně zrovna uvolnilo… (Pokračování textu…)

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

Jihlavský Passage-club, jediný socialistický noční podnik ve městě.

Jihlavský Passage-club, jediný socialistický noční podnik ve městě.

Kdysi dávno, před už skoro čtyřiceti roky, jsem seděl s přáteli k ránu v jihlavském Passage-clubu.
A u našeho stolu seděl jeden z „osmašedesátníků“, někdejší major, kterého po roce 1969 z armády vyhodili a dělal skladníka v potravinách.

U vodky přišla ve čtyři ráno řeč na armádu a já, nedávno se vrátiv z vojny, jsem začal gumám nelítostně spílat.

„Počkej, nejsme všichni stejní. My důstojníci se skutečnou ctí jsme přece jiní“, začal se hádat někdejší major-skladník.

„Pepo, všichni jste modloslužebníci! Slyšíte rozkaz a je to pro vás v tu chvíli skoro ‚liturgie‘, to vaše šaškování. A splníte ho – vy, dospělí lidé se zcela automaticky kdykoli účastníte takových běsovských rituálů!“, argumentoval jsem…

„To není pravda!“, bránil se rozhořčený ex-důstojník.

Debata v tomto duchu zdárně pokračovala, leč bez výsledku. On si stál na svém – a já, z pohledu nedávného bigoše, prostého jakýchkoli lidských práv, rovněž.

Číšník nás nechal. Holt jsme pili všichni vodku a ne limonády, takže nás vyhodil ven až za světla. A tam, před „Paskou“, přímo na náměstí, zrovna začínala vojenská přísaha pěti jihlavských útvarů. Byl 9. květen…

Takže naše partička, hádající se o lampasácké blbiny, s lahví nedopité vodky, se celá procpala až na přední místa v davu.

(Pokračování textu…)

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Tajný biskup podzemní církve, otec Josef Blahník

Tajný biskup podzemní církve, otec Josef Blahník

Na konci prvního ročníku průmyslovky jsem se zamiloval. To by nebylo tehdy u mne nic tak divného, jenže stalo se tak na lidoveckém zájezdu, který organisoval nástupce mého zesnulého táty, tajemník ČSL Franta T.

A tudíž jsem se zde zahleděl do dívky z ryze katolické rodiny. Ne snad, že bych sám nebyl příslušník katolického rodinného klanu, ale my jsme byli jednak v Jihlavě velmi malou familií a jednak už jsem tehdy požíval, skrze mé hraní po divadlech a kavárnách, spíše v těchto kruzích nevalné pověsti.

A tak matka mé aktuální „vyvolené“ tvrdě zasáhla (jako ostatně všechny katolické matky v rodech, jež Pán oblažil dcerami, a kde se poblíž někde objevil Švančara). Zajela do nedaleké Vyskytné nad Jihlavou, kde sloužil pan farář Josef B., a tomu vyjevila své obavy z náhle se u její dcerky objevivšího zpustlíka. A tak pan farář starostlivé matce poradil, ať s její dcerou k němu na faru zajedu – jsem-li prý tak výborný zpěvák, jak se o mně po jihlavských chrámech povídá, to že on mne tedy jistě využije.

(Pokračování textu…)

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

kovolitOd roku 1982 do roku 1989 (s malou přestávkou mého působení v jihlavském krematoriu), jsem pracoval jako brusič výkovků v jihlavských kovárnách. Tehdy se to jmenovalo Kovolit. Byl to zvláštní podnik. Na jedné straně dodavatel výkovků pro armády Varšavské smlouvy, na druhou ostrý metalurgický provoz, kde se tudíž na kádrový materiál pracujících příliš nehledělo. A tak jsem tam přežíval poměrně slušně, kryt v podstatě hlavně tím, že moji práci na brusce bez odsávání a v mrazu pod rozbitými okny nikdo dělat nechtěl.

(Pokračování textu…)

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Děda Ludvík s jeho typickým doutníkem...

Děda Ludvík s jeho typickým doutníkem…

Když jsem jako dvanáctiletý kluk přijel v roce 1974 na mé obvyklé letní prázdniny k dědovi a k babičce do Liberce, babička mne hned ve dveřích přivítala:

„Představ si, že děda před Velikonocemi spáchal velikou výtržnost. Hovořil půl hodiny nad hrobem pana kardinála Trochty a potom navíc poobědval i povečeřel s pány biskupy a s krakovským panem kardinálem. A pak ho na nádraží v Liberci esenbáci legitimovali a půl noci byl u výslechu!“

Byl jsem zvyklý, že děda – válečný vězeň z Dachau a mimořádně sarkastický bystrý diskutér – je potížista. Ale toto?

„No jo, milý vnuku. Nikoli poprvé v životě jsem byl zatčen“, odvětil s lišáckým úsměvem děda a začal si pomalu zapalovat doutník:

(Pokračování textu…)