Děda Ludvík s jeho typickým doutníkem…
Když jsem jako dvanáctiletý kluk přijel v roce 1974 na mé obvyklé letní prázdniny k dědovi a k babičce do Liberce, babička mne hned ve dveřích přivítala:
„Představ si, že děda před Velikonocemi spáchal velikou výtržnost. Hovořil půl hodiny nad hrobem pana kardinála Trochty a potom navíc poobědval i povečeřel s pány biskupy a s krakovským panem kardinálem. A pak ho na nádraží v Liberci esenbáci legitimovali a půl noci byl u výslechu!“
Byl jsem zvyklý, že děda – válečný vězeň z Dachau a mimořádně sarkastický bystrý diskutér – je potížista. Ale toto?
„No jo, milý vnuku. Nikoli poprvé v životě jsem byl zatčen“, odvětil s lišáckým úsměvem děda a začal si pomalu zapalovat doutník:
„Věc se sběhla tak. Byl jsem na pohřbu pana kardinála v Litoměřicích a estébáci tam předem vydali zákaz jakýchkoli projevů v kostele i nad rakví na hřbitově. Jenže zákazy komunistických sviní mi jsou, jak víš, ukradené, milý Leo. Tudíž jsem tak trochu skromně promluvil nad rakví u hrobu a nakonec vyzval přítomné, aby zazpívali hymnu“, vypustil dědeček labužnicky oblak vonného dýmu.
„Jejda, dědo, a zavřeli tě?“, odtušil jsem naivně.
Budoucí papež kardinál Wojtyła na pohřbu kardinála Štěpána Trochty v Litoměřicích v dubnu 1974.
„Nezavřeli. Krakovský pan kardinál Wojtyła mne zachránil – pozval mě na oběd do biskupské residence a celé odpoledne jsem mu vyprávěl, co jsme se Štěpánem Trochtou i s Josefem Beranem prožili v lágru. A nakonec mi pak večer nechal donést z auta něco těchto kubánských doutníků“, ukázal děda do poličky na nádhernou dřevěnou krabici.
„A že tě pak málem zavřeli jako pašeráka tabáku, to taky řekni“, skočila do hovoru babička.
„No, když mne pak v Liberci v noci na nádraží esenbáci zadrželi a předvedli na tu jejich fízlárnu, tak je doutníky zajímaly hodně. Pravda. Jenže byly kubánské! A když jsem jim řekl, že to měl polský kardinál Wojtyła od soudruha Fidela, který mi to po něm osobně poslal, dali tak nějak najednou pokoj“, culil se děda a začal stavět na stůl šachovnici, zvědav, jaké nové herní finesy mu z Jihlavy vezu…
Jenže za pár let se stal papežem onen krakovský arcibiskup.
„Polská orlice sráží na lopatky Brežněva!“ hlaholil děda v bleskovém meziměstském hovoru do telefonu, když Radio Vaticana ohlásilo jméno nového římského biskupa. „A já mám mé sváteční doutníky od samotného papeže!“ jásal v euforickém nadšení. Potom popřál do sluchátka, jak jsme byli oba zvyklí, příjemný odposlech službu konajícímu příslušníku StB – a zavěsil.
O dalších pár let později, když jsem se už vrátil z vojny, zajel jsem do Liberce za dědou. Byl tehdy již hodně nemocný, ale sáhl hubenou rukou na poličku a v dřevěné krabici ukázal na poslední dva doutníky.
„Leo, ty jsem schovával, až se vrátíš z té komunistické šikany. Pro nás dva!“
Do očí se mi vedraly slzy.
„Držel ses tam, kozáče, tož budeš atamanem“, prohlásil slabým hlasem děda a obřadně uřízl špičky obou doutníků. A zapálil svoji dlouhou sirku: „Pokouřeníčko od papeže – teď si ho teprve jaksepatří vychutnáme!“
Krátce nato, na podzim, pak děda zemřel. A příhodu s doutníky od papeže mi pak – jako když pomalu a nepozorovaně zarůstá hrob travou – postupně vytěsnily z paměti jiné události…
Až nedávno při studiu těch zpropadených třináctých komnat komunistických žump jsem našel v archivech StB dochovanou zprávu plk. Václava Roubala, náčelníka krajské správy SNB hlavního města Prahy a Středočeského kraje. Psal v ní ministrovi vnitra Jaromíru Obzinovi z pohřbu kardinála Štěpána Trochty v dubnu roku 1974 toto:
„Po ukončení církevního obřadu přistoupil k hrobce muž, který prohlásil, že byl s Trochtou v koncentračním táboře, a uváděl, co údajně spolu v Dachau vytrpěli. Na zakončení svého projevu začal zpívat nedovoleně hymnu, k čemuž se přidali spontánně všichni další účastníci pohřbu. Ačkoli státními orgány nebylo dovoleno nikomu z přítomných u hrobu mluvit, na základě tohoto incidentu kardinál Karol Wojtyła, arcibiskup z Krakova, porušil přísný zákaz československých orgánů a promluvil poté ještě u hrobky a Trochtu nazval mučedníkem. Toho muže, důchodce L. Š. z Liberce, který celý incident svým nevhodným chováním vyvolal, bylo možno příslušníky identifikovat až pozdě večer na nádraží, neboť byl jako pozvaný spoluvězeň Trochtův účasten celé odpoledne hostiny se zahraničními hosty v biskupském paláci a zde jej nebylo možno z pochopitelných důvodů perlustrovat dříve“.
A tak jsem pojednou zas při tom čtení ucítil onu výbornou chuť kubánského doutníku od papeže a na vlastní oči zas na chvíli viděl výtržníka, který svým činem pohnul budoucího papeže Jana Pavla II. k projevu nad hrobem kardinála Trochty.
Dědečka Ludvíka Švančaru, vězně v Dachau číslo 16721…