Secesní dům pana Knotka č. 4, s otlučenou stěnou, kde byla kdysi nakreslena fotbalová brána – a v pozadí dům, v němž jsme kdysi bydleli my…
V sousedním domě, v naší Kollárově ulici v čísle 4, žil starý pán, majitel bytového secesního domu. Pan Knotek.
Možná nebyl v jádru zlý, ale nám, klukům, připadal většinou jako nějaký nebezpečný pravěký ichthyosaurus. S nezbytnou zmijovkou na hlavě měl totiž své pichlavé oči všude:
„Darebáci, táhněte hned pryč, otlučete mi zeď“, ozvalo se každou chvíli z jeho přízemního okna. A většinou právě v okamžiku, když jsem střílel v důležitém utkání brankáři stěžejní gól. Pravda, naše jedna brána byla za jeho rohem nakreslena křídou na oprýskanou boční stěnu právě jeho domu.
„Lumpové, běžte si řvát jinam, nebo vás poleju vodou od nádobí“, křičela zmijovka z okna vždy, kdykoli jsme se spravedlivě prali na chodníku pod jeho okny s našimi úhlavními nepřáteli, s těmi protivnými Bedřichováky z nám – Kollárkářům – ještě protivnější sousední školy Jungmannovy…
A tak jsem jednoho dne vymyslel, jak sousedního pana domácího za jeho nepřátelství vytrestat.
Od tatínka jsem si „vypůjčil“ krabičku sirek, všechny jsem je nožem ořezal do špičky, a u vědomí sladké pomsty jsem krabičku dal do kapsy. A kdykoli jsem šel kolem vchodu „čtyřky“, stiskl jsem tlačítko jeho zvonku a upevnil seříznutou sirkou tak, aby zvonek zvonil tak dlouho, než pan domácí půjde sirku odstranit. A jeho nádherné sakrování, plné sprostých slov, bylo v bezpečí za rohem vždy rajskou hudbou pro moje uši.
A tak běžel den za dnem za neustálého kočkování s panem domácím a jeho zvonkem. Když tu pojednou, uprostřed temné noci, se ve tři hodiny ráno rozdrnčel zvonek u nás doma. Matně si pamatuji, že po půlhodině nepřetržitého zvonění pak za tlumeného klení náš táta v pyžamu stoupal nahoru po schodech – a v ruce třímal MOJI ořezanou sirku. „Asi nějaký opilec z nádraží“, usoudil otec a šel dodřímat přetržený sen.
Zvonek pana domácího Knotka, do nehož jsem strkal z pomsty ořezané sirky…
Jenže druhý den se to přesně ve stejnou noční hodinu opakovalo. A následující noc rovněž. A to už se táta, zlostí bez sebe, rozhodl na toho nočního vtipálka počíhat. A lov byl úspěšný!
Když jsem se druhého dne vrátil už skoro za tmy z města, z hodiny klavíru, doma panovalo dusno. Tatínek seděl jak bůh pomsty za stolem a se zlověstným výrazem ve tváři přede mne mlčky vysypal ze sáčku na stůl několik ořezaných sirek. V následujícím tichu mi proléto hlavou, kteréže to všechny filmy v nedalekém kině Mír nyní určitě měsíc neuvidím…
A začaly létat pohlavky.
„Před hlavou šedivou povstaň – a ne jí strkej sirky do zvonku, stojí v Bibli, ty neznabohu“, křičel otec a ani jediná jeho rána neminula cíl.
„Crrrrr“, ozval se v tom nejhorším náš zvonek. Táta si přičísl vzteky rozcuchané vlasy a maminka šla otevřít.
„Jdu na krátkou besedu“, zahlaholil hlučně známý hlas a do pokoje vstoupil architekt Jirmus. Kamarád našich, malíř a muž velmi expresivní mluvy:
„Copak, copak se ti zase posralo?“ otázal se, spatřiv otce ještě rudého vzteky a mně naopak bledého jak zeď.
V krátkosti mu byl vysvětlen můj zločin.
„Čím více se do matrace mlátí, tím více štěnic z ní vytřískáš ven“, zhodnotil suše architekt otcovu exekuci a dodal směrem ke mně: „Hochu, hochu. Co z tebe bude? Doufám, že ne nějaký Gustáv Hus…“. Architekt pod ostrým pohledem táty bleskurychle spolkl poslední slabiku a opravil se: „To bych tě skutečně urazil. Ale hovno by z tebe s takovou v nejhorším bejt mohlo!“
„Crrrr“, ozval se zvonek znovu. Opět jsem zatrnul, ale z předsíně zarachotil bujarý smích: „Nesu červené i bílé – záleží, co budeme mít dnes u vás k večeři!“ uslyšel jsem jiný známý hlas. A ve dveřích další kamarád tatínka, pan farář ze Zhoře, pater Česlík. Měl cosi k řízení v Jihlavě a to se vždy potom u nás večer zastavil.
V několika minutách byl ovšem i on seznámen s mojí kriminální činností.
„Děláš dobře, Jirko“, pochválil farář otce. „Již Písmo praví, že kdo šetří hůl. nenávidí vlastního syna“, pravil kněz při zapalování cigarety, nalévaje si červené víno do maminčiny sváteční sklenice.
„Ale na druhou stranu i náš nebeský Otec je milosrdný – a není hříchu, který by nám nebyl odpuštěn, litujeme-li jich. Jistě to už panu Knotkovi ani tatínkovi, který se kvůli tobě tři noci nevyspal, neuděláš, viď?“, vlídně se sklenicí v ruce, přiťuknuv si přitom s architektem Jirmusem, zahovořil ke mně, bledému trestanci.
„Neeee…“ vypravil jsem ze sebe a cítil jsem, že to ponížení před těmito úctyhodnými lidmi je horší, než třeba i další hodina tátova výprasku.
A tak se mi pan domácí Knotek těžce pomstil.
Jenže rovnou dvakrát!
Když jsme totiž asi o týden později jeli s maminkou trolejbusem, přistoupil architekt Jirmus a hned hlaholil: „Hochu, hochu, ještě strkáš sirky do zvonků? Co jen z tebe bude?“
A já, od dětství často rychlejší v řeči než v prozíravosti, jsem na celý trolejbus neuváženě vyhrkl: „Hovno pane architekte, jak jste ráčil nedávno předpovědět“.
Ještě než jsem to dořekl, mi bylo jasné, že další exekuce mne večer nemine.
A neminula!
Inu: Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna!