Děda František v roce 1919. Přestál právě léta hrůz světové války a ještě asi vůbec netušil, že se v příštích dvaceti letech ožení a stane otcem pěti dětí – a jednoho dne tak bude i mým dědečkem..
Můj jihlavský dědeček František (tatínek mé maminky, narozen 1893) sloužil skoro po celou Světovou válku u 46. těžkého dělostřeleckého pluku. Přičemž u toho samého pluku sloužil – od nich ze vsi – jeho o něco starší jmenovec. Také František a také Zdražil – leč nebyli přímí příbuzní – dost možná jen velmi, velmi vzdálení, jak to tak už na vsích, kde po staletí některé rody žijí, bývá.
A u nás v rodině se tradovalo – jak jsem od dětství slýchával od dědovy sestry, pratety Marie – že tenkrát, na samém sklonku války na konci léta roku 1918, jako blesk z nebe, obdrželi od vojenské kanceláře zprávu, že můj dědeček kdesi v daleké Itálii padl!
Dědečkova maminka Antonie (moje prababička) a dědovy obě sestry, Marie a Tonička (Tonička již byla v té chvíli sestrou Kongregace sester premonstrátek), se s tím však odmítly smířit, jakoby cítily, že musí jít o nějaký hrozný omyl.
A tak pořídily svým blízkým na samém sklonku léta toho roku celou domácnost i hospodářství, řádová sestra Tonička si vyžádala povolení své matky představené, a všechny tři ženy vyrazily na prosebnou pěší pouť až do poutního chrámu Panny Marie do Křtin u Brna poprosit Pána Ježíše a jeho matku Pannu Marii o nějakou zázračnou záchranu jejich nejstaršího syna a bratra.
Vykonaly tuto pouť – a vrátily se na začátku září zpět do své vsi…
Proběhly dožínky i posvícení, a tu se, pojednou jednoho podzimního večera roku 1918, můj „padlý“ dědeček František, za něhož svratecký pan farář již dávno odsloužil Requiem, objevil ve dveřích svého rodného domu. Netuše přitom nic, že byl již oplakán!
List z vojenského archivu, dokládající smrt jmenovce mého dědečka…
V srpnu 1918 totiž u jeho pluku v italském Corbolone, jak se pak ukázalo, padl jeho jmenovec František Zdražil, navíc rovněž z jeho vsi – a úřady poslaly omylem zprávu o jeho smrti i pohřbu nesprávné rodině.
Tak jsem to jako dítě slýchával na konci 60. let od mé zbožné pratetičky Marie,když mne někdy brávala nahoru v Jihlavě na Lesnov ke „kříži“ s sebou se v letní podvečer pomodlit růženec.
Během let tento příběh zcela upadl v mé mysli v zapomnění, jako tisíce jiných – přehlušen starostmi života i hřmotem tohoto světa. Až jsem jednoho dne, před několika málo lety, při hledání jiných dokumentů ve vojenských archivech náhle s údivem našel úmrtní list onoho padlého jmenovce mého dědy!
A teprve tehdy jsem si tuto mlhami zahalenou dávnou rodinnou příhodu vybavil zřetelně a v plných barvách.
Jak kdyby se stala včera a ne před 101 roky…
Leo P. Švančara, psáno v červenci 2019
Sem na jihlavský Lesnov se dědečkova sestra Marie chodívala ke kříži modlit růženec k Panně Marii, která zázračně na její přímluvu zachránila jejího nejstaršího bratra. A zde jsem od ní tuto zvláštní prastarou rodinnou příhodu rád slýchával…