Kdysi, v roce 1987, jsem dal výpověď v jihlavském Kovolitu (dnes Moravské kovárny). Což by nebylo nic divného, protože jsem ji dával léta letoucí opakovaně – a vždy jsem ji nakonec, byv ukecán ke zvýšení platu či k tomu, že si mne nebude opravdu nikdo všímat, stáhl.
Ale tehdy už jsem byl velmi rozezlen na jednoho mého šéfa, aktivního mladého svazáka, bez základního vzdělání, tupého jak podešev, a tak jsem ji tentokrát doopravdy nestáhl.
A nastoupil jsem z té fabriky od brusky na inzerát v místních novinách na místo varhaníka v jihlavském krematoriu. To se tehdy údajně zrovna uvolnilo…
…přišel jsem tedy prvního října na nové působiště na jihlavském Lesnově, vybaven notami a dopředu procvičenými prsty – a šok:
„Víte, on pan náš varhaník tu výpověď teď v pátek stáhl. Tak tady zatím budete tedy pálit ty zesnulé, než náš varhaník opět výpověď podá. Ale nebojte, on ji podá, už to takto dělá sedm let!“ řekla mi suše hospodářka krematoria.
A tak jsem se stal, pod hrozbou nezaměstnanosti, což za komunistů byl trestný čin, spalovačem.
„Hele, ty jsi vlastně odborník, někdejší průmyslovák a elektrikář. A my zrovna renovujeme jednu z našich dvou pecí. Nechtěl bys to všechno rozebrat, složit a pak zapojit?“, po týdnu spalování mrtvol přišel s lahví koňaku pan Josef, věčně podnapilý šéf krematoria.
„Jistě, rád – na to spalování fakt nemám žaludek, zvláště s těmito kolegy, cynickými opilci“, odtušil jsem radostně.
A tak jsem sám celé dny postupně a opatrně vyndával staré šamotky z rozebírané kremační pece, celé dny vleže uvnitř těsného prostoru kremačního a mastného tunelu, kde skončilo mnoho a mnoho zesnulých, podával je ven nádeníkovi na kolečko, zatímco o metr a půl vedle, v druhé peci, se vesele, za družného humoru místních opilců, pálilo a škvařilo ostošest. Přičemž mezi oběma pecemi dva kolegové spalovači pěstovali v květináči nádherný vzrostlý citrus, jehož plody si mačkali do rumu…
Pak jsem další týdny zapojoval veškerou elektroinstalaci, a vzdor své dávné profesi i proti všem předpisům i všechny plynové přípojky, a tak jsem možná dnes už jediným člověkem, který může říci, že kousek po kousku nejdříve rozebral – a pak opět postavil – kremační pec!
To jen taková okamžitá náhlá vzpomínka k dnešním časům, kdy mnozí mladí lidé zde křičí o „smrti“ a o „epidemii“.