7) Zloděj od svatého Jana…

Kostel svatého Jana Křtitele na Jánském kopci

Kostel svatého Jana Křtitele na Jánském kopci

„Každému kdo něco ukradne, pravá ruka upadne!“

Toto varování sestry mého jihlavského dědy, tetičky Marie, mi v dětství často vrtalo hlavou. Kolikrát jsem si prohlížel na ulici i v trolejbusu, zda někdo z lidí náhodou nenápadně neskrývá pod kabátem jen jednu ruku, což by dosvědčilo pravdivost tetina rčení.

Divné mi přitom přišlo, že ačkoli jsem okolo sebe slýchal o případech krádeží všeho možného, jednorukých lidí jsem ve skutečnosti za svůj dětský život viděl jen velmi málo.

Až jednou, někdy na samém sklonku šedesátých let, jsem se přesvědčil, že teta Marie měla pravdu…

Od roku 1968 jsem chodil ministrovat ke svatému Jakubu a někdy také i na Jánský kopec, který pod svatojakubskou faru dodnes patří.

Tento malý kostel, ač v Jihlavě nejstarší, sice zdaleka nedosahuje výstavnosti městských chrámů, ale je obestřen jakýmsi svérázným kouzlem. Skryt nenápadně pod korunami stromů – skoro až úmyslně – skrývá úctyhodně dlouhou historii a jen skutečně vnímavý návštěvník zde vytuší dávné kontury událostí, z šera nejstarších dějin Jihlavy jen neochotně vystupujících.

A tak ve své barvité fantasii jsem si v dětství v těchto místech představoval onu hroznou scénu ze srpna roku 1328, kdy zde při velkých otřesech země, trvajících několik hodin, hoří po tři dny celá stará Jihlava, rozkládající se do té doby kolem kostela svatého Jana Křtitele. A také jsem s nostalgií přímo viděl před očima, jak ruiny této prapůvodní Jihlavy pak v následujících desetiletích zarůstají a rozpadají se v prach, až zmizí navěky i z paměti těch několika zbylých místních obyvatel, usadivších se kolem řeky pod Jánským kopcem…

Že kostelík svatého Jana Křtitele slouží pro rozloučení mnoha generací obyvatel Dřevěných mlýnů i Bedřichova před doprovodem na místo posledního odpočinku na sousední Kalvarii je známo. Ale ve středověku se u dveří tohoto kostelíka popravovali také i zloději – například roku 1588 zde byl přímo na prahu chrámu popravčím mečem sťat jakýsi student, který až kdesi v Uhrách okradl svého pána, a byl dopaden po čase v jedné z jihlavských hospod. Předtím mu ovšem kat pod Jánským kopcem uťal pravou ruku, tu ruku, kterou zloděj užil ke spáchání svého hříchu…

Jenže jak známo, žádné zločince drakonické tresty od jejich počínání nikdy neodradily – a tento historický příběh popravy nenechavého studenta neodradil ani zloděje, kteří jedné podzimní noci, na konci šedesátých let, kostel svatého Jana „navštívili“.

Lapkové rozbili dřevěné vchodové dveře a při svém řádění v kostele dokonce vypáčili svatostánek na oltáři a ukradli pozlacené ciborium (velký kalich na hostie) i s Tělem Páně.

A tak svatojakubský pan děkan spolu s panem kaplanem museli po celý druhý den po krádeži procházet pečlivě celý Heulos a sbírat zde do lněného pláténka v listí a bahně poházené hostie, aby je potom večer na farní zahradě uctivě spálili v čistém ohni.

A to také zloděje nakonec prozradilo!

Policisté byli totiž hned dopoledne cestičkou ze zneuctěných hostií dovedeni přímo až do hospody na Plechandě, kde se jeden z pobertů bez jakýchkoli okolků jal předčasně oslavovat noční úspěšný podnik. A dokonce prý měl v papírovém pytli pod stolem ono ciborium ze svatostánku na Jánském kopci, takže usvědčen byl na místě. A u jeho kolegy, kterého policisté našli spícího doma, pak byl nalezen i zbytek z Jánského kostela ukradených věcí.

A tak vše dobře dopadlo – stejně, jako onen dávný poberta z roku 1588 i tito zloději byli dopadeni v jihlavském hostinci, usvědčeni a odsouzeni. Vše bylo na Jánský kopec vráceno, zneuctěné hostie rituálně spáleny, a jak běžel čas, postupně se na tuto událost pozapomínalo.

A najednou, po několika měsících, přišel pan děkan s mrazivou novinou, kterou mu sdělil kdosi ze známých policistů. Že prý ten zloděj od svatého Jana, který se tenkrát odvážil svatokrádežně vypáčit oltář a pak pohazovat hostie po Heulose, přišel při práci ve vězení na nějakém stroji nešťastnou náhodou o pravou ruku!

A od té doby dodnes, kdykoli jdu kolem kostelíka na Jánském kopci, s mrazením v zádech vzpomenu na tuto příhodu – a také i na středověkou popravu a utětí pravé ruky v těchto místech nenechavému zloději – a především pak na moudrou, praxí dobře prověřenou, výstrahu mé pratety Marie:

„Každému kdo něco ukradne, pravá ruka upadne!“

Sháníte marně homeopatika? Zkuste náš eshop u XIV. svatých Pomocníků:

Vložit váš komentář

Your email is kept private. Required fields are marked *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>