Paměť je ke starcům milosrdná. Čím je totiž člověk starší, tím více dobrých zážitků z mládí a dětství si pamatuje. A tím méně těch špatných.
Chodívalo k nám domů mnoho lidí. Mezi nimi i mnoho kněží. Děkan, faráři, kaplani, zkrátka osobnosti, které mi jako dítěti vždy měly nenápadně a přítom navždy co do dětské duše vštípit.
Jedním z přátel mého táty byl i pan farář ze sousední Zhoře, pater Stanislav. Byl to velmi veselý člověk, vzácný kněz, kterému nikdy nechyběl vtip, šarm, ale také hluboká víra.
Fara ve Zhoři, působiště patera Stanislava, po desítkách let od jeho vyhnání do Mostu
„Junáku, jak to, že máš čtyřku z ruštiny?“ dobíral si mne pan farář u nás doma v těch měsících, když jsme ve škole začali mít tento „bratrský jazyk“ jako povinnost.
„Pane faráři, tu okupantskou tatarštinu nesnáším. A copak ještě ta hatlanina, ale ty jejich hrozné muří nohy“, zabědoval jsem si v naději, že se mne před otcem zastane.
„A řecky bys chtěl umět? Většina Písma svatého totiž byla nejdříve napsána v řečtině“, odvětil kněz nad sklenkou vína.
Zahořely mi oči: „Rád! Alespoň něco bych chtěl pochytit!“
A tak jsme byli domluveni. Při každé návštěvě u nás pan farář přivezl vlastnoručně napsané věty, samozřejmě řeckou alfabetou. A učil jsem se. Když už jsem zvládal řecká písmena, jednoho večera pater Stanislav řekl: „Nic ti to nepřipomíná? Není to náhodou podobno azbuce?“
Zrudnul jsem a musel přikývnout.
„Tak vidíš. Cyril a Methoděj, Řekové, svatí apoštolové nás, Slovanů, nám přinesli toto písmo a v něm ten nejkrásnější překlad Písma svatého. Že jej dnes čirou náhodou užívají i komunisté v Rusku, to přece nic neznamená. Je to svatá abeceda stejně, jako naše latinská“.
Tak! A byl jsem vedle. A od té chvíle jsem začal svůj vztah k azbuce přece jenom trochu přehodnocovat.
Pan farář byl ovšem také velký šprýmař. Nechal si od pana krejčího Kaliny v Husově ulici, který šil roucha pro nás, ministranty i kněze u svatého Jakuba, ušít kněžské plavky dle vlastního návrhu. Byly dvoudílné. Černé, pánské a měly navíc i horní díl. Límec kolem krku. A v něm byl bílý kolárek.
„To abych neupadl v pokušení u žen na plovárnách. Takto je hned jasno, že jsem kněz!“ smál se páter Stanislav a také s námi často v tomto jeho zvláštním plaveckém úboru vyrážel na Pávov či ke střítežskému rybníku.
Jeho fara, to byla doslova pevnost knih. Vždy, když jsme tam s tátou přijeli, měl nějakou novou, nadšeně se s ní chlubil, a jeho osobní farní knihovna čítala na deset tisíc svazků. A nejen to…
…jednoho dne jsme přijeli do Zhoře a on, s tajemným úsměvem, nás zavedl do malé stáje na farském dvoře. A tam uvnitř stál hnědý koník, přežvykoval seno a zvědavě se po nás otočil.
„To je Vanek. Koupil jsem ho za tři lahve Slovignacu z JZD, kde ho chtěli dát na jatka“, radostně nám sděloval farář.
„Vanek? Co je to za jméno?“ otázal se překvapeně otec.
„Nemohu jej pojmenovat přece přímo po svatém Ivanovi, patronu českých poustevníků, kterého chodila do jeho jeskyně krmit laň! To by mohlo mnoho mých farníků pohoršit. Ale svatý Ivan, náš milý patron všech domácích zvířat, jistě ví, že Vanek je I-vanek – a bude ho chránit“, shrnul farář Stanislav situaci.
A tak koník bydlel u něho na faře a páter Stanislav si opatřil kdesi starý kočár. Lakoval, opravoval a že prý bude namísto autem jezdit vyučovat náboženství v kočáře. I stalo se.
Farář jezdil v landaueru po své farnosti, věrný koník běhal jak o závod a kněz si mnul ruce: „Jsem jediný v brněnské diecesi, který jezdí v kočáře!“.
Až jednoho dne přišel táta domů a že prý půjdeme navštívit Otce Stanislava. Do nemocnice! Když totiž jeli kamsi s Vankem vyučovat náboženství, potkali autobus a ten zatroubil. Vanek se splašil a milého pana faráře převrhl i s kočárem do škarpy.
„Pan farář leží v komoře, nožičku má nahoře“, zahlaholil na nemocničním pokoji pater Stanislav, když jsme se s tátou objevili ve dveřích. Sršel optimismem a skutečně, brzy šel opět domů i se sádrou na noze.
Mezitím ovšem, jak jsme se poté dozvěděli, vzkřísil z mrtvých jednoho majora jihlavské SNB, který po operaci vedle něho na posteli dostal srdeční zástavu. Pater Stanislav uprostřed noci nemohl udělat nic jiného, než zazvonit na sestru, jenže se nedělo nic. A tak se současně začal nad nebožákem, sípajícím v posledním tažení na vedlejší posteli, modlit modlitby za umírající. Přišla sestra – ale pán už nedýchal a byl bez tepu. Prohlásila tedy, že už zde nepomůže nic a odešla zvolna pro lékaře, aby vypsal zprávu.
Pater Stanislav se tedy začal modlit modlitby za zemřelé a svědomitě odříkával notoricky známé latinské texty. A v okamžiku, kdy se konečně dostavil asi za půl hodiny lékař, aby úředně zdokumentoval exitus, pojednou užasle zjistil, že nebožtík opět sám dýchá a nahmatal i tep. Rychle zajistili jeho životní funkce a majora ihned přesunuli na speciální pokoj pod stálý lékařský dohled.
Takový byl páter Stanislav.
Svatý nesvatý? A nebo nesvatý svatý?
I tak ale skončil špatně. Jako každý světec.
V lednu 1977 přečetl z kazatelny plný text Charty 77. Prý proto, aby lidé věděli, proti čemu mají tolik protestovat. A pronesl pár vět o náboženské svobodě, která se tak liší od pojmů v Chartě uváděných takzvaných „lidských práv“.
A šel!
Jeho knihovnu zkonfiskovali, Vanka dali na jatka, faru nejdříve nenápadně, pak veřejně, vykradli. A pan farář Stanislav dostal zákaz pobytu v okrese Jihlava a současně umístěnku do Mostu, kde pak pracoval v jakémsi silu. Přehazoval tam obilí, až posléze, na zaprášení plic, ještě před důchodem zemřel.
Zůstaly mi na něho jen vzpomínky na výuku rusko-řecké abecedy, na jeho koníka Vanka – a na ty vzácné chvíle, které mi osud v dětství dopřál v jeho blízkosti.
Dej nám Bůh, aby se takto jednou mohlo vzpomínat i na nás!