4) Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Průvod před jihlavským "Kremlem" v 50. letech...
Konečná stanice na Hlavním nádraží i s budovou pošty a železniční polikliniky z poloviny 60. let. Zde jsem, jako kluk, často vedl velmi podnětné antikomunistické hovory s panem Stoličkou...

Konečná stanice na Hlavním nádraží i s budovou pošty a železniční polikliniky z poloviny 60. let. Zde jsem, jako kluk, často vedl velmi podnětné antikomunistické hovory s panem Stoličkou…

Skoro každý den jsem se, jako kluk, vídal na konečné trolejbusů na nádraží, u nějž jsme bydleli, s panem Stoličkou. Bývalý selský dědic statku si kroucením volantu v jihlavských ulicích vydělával na chléb vezdejší, protože, jak kdysi usoudili soudruzi, tento „venkovský boháč“ měl nyní, za vlády lidu, v potu tváře s lidem splynout…

Leč nesplynul tak docela podle jejich představ.

Nesmírně vtipný řidič býval obveselením pro všechny jihlavské cestující a nezřídka si jízdu zkrátil i nějakým tím vtipem politickým. A díky stále vděčnému publiku pan Stolička postupem času svůj trolejbusový humor cizeloval až do takřka Horníčkovských poloh…

Stolička rád škádlíval zejména komunistické funkcionáře, kteří koncem 60. let ve velké většině jezdili do svých úřadů nikoli ještě auty, ale pouze trolejbusy.

Zde je v souvislosti s touto humoreskou dosti unikátní záběr. Kouzlem nechtěného v tomto trolejbusu totiž za volantem sedí sám pan Stolička! Ve velkém originále záběru je výborně poznat, zde jsem jej – s ohledem na jeho památku – poněkud zašedil. Kdo si jej však z linek po Jihlavě od 50. do 80. let pamatuje, jistě tohoto výjimečného muže pozná i zde! :-)

„Víte, proč musí být příslušníci Lidových milicí ozbrojeni?…“
„…nu, aby se mohli bránit, kdyby je napadla myšlenka,“ dával pan Stolička cestujícím k lepšímu ve chvíli, kdy ve voze vezl velitele milicí z některé jihlavské fabriky.

Pro jízdu partajních činitelů míval pan Stolička ostatně vždy v zásobě nějakou tu jedovatost, ušitou přesně na mír. A nenechal přitom na pokoji ani roční období.

Když například jednoho předvánočního podvečera ve druhé polovině 60. let uvízl s plným trolejbusem v neuklizených závějích sněhu na Rudém náměstí – přímo přes sousoším Rudoarmejců – svým mohutným basem na celý vůz zanotoval: »Дедушка Мороз, бедствие принес. Лучше говно нет, чем нам принес Дед« (Tedy zhruba „Děda Mráz | kalamitu přines zas. | Lepší s*ačky „nět“ | než nám přines‘ Děd“ – když se pokusím o překlad).

A protože v trolejbusu přítomní někteří jihlavští soudruzi, vesměs původního povolání metaři, holiči či kominíci – ani přes stranické „rychlolíhně“ a své za rok nabyté doktorské tituly – rusky v té době ještě příliš neuměli, prošlo panu Stoličkovi i tohle.

»Дедушка Мороз, бедствие принес. Лучше говно нет, чем нам принес Дед«

»Дедушка Мороз, бедствие принес. Лучше говно нет, чем нам принес Дед«

A když pak na závěr již česky, obrácen do uvízlého trolejbusu, hlasitě dodal, aby soudruzi na okresním politbyru navrhli vládě přejmenování ročních období na jaro, léto, podzim a kalamitu, smáli se soudruzi také. Inu, protože se smáli všichni…

Jenže jednoho dne pan Stolička narazil.

Jaro roku 1968 přineslo s sebou i hromadnou výměnu okresních partajních činitelů – a to vesměs za chytřejší, chápavější – a tím i daleko více všeho schopné.

Ale pan Stolička dále svým trolejbusem každé ráno vozil do řadu jemu notoricky známých obličejů, o nichž se domníval, že stále sedí ve svých malých kancelářích techniků či projektantů, zatímco oni – v nových časech – povýšili na kádrováky či tajemníky.

Okresní výbor KSČ (vpravo, vedle pošty), kde docházelo, podle teorie pana Stoličky, k podivnému sedání obratlů zdejších funkcionářů... :-)

Okresní výbor KSČ (vpravo, vedle pošty), kde docházelo, podle teorie pana Stoličky, k podivnému sesedání obratlů zdejších funkcionářů… :-)

A tak se jednoho dne jal bodře vyprávět novopečenému tajemníkovi referátu na okresním výboru strany, který byl ještě před měsícem pomocným dílovedoucím někde v ČSAD, jak dochází ke změnám ve stavbě lidské kostry během pracovního dne:

„Všiml jsem si člověče, že ty se každé ráno dotýkáš hlavou v trolejbusu stropu. Ale když tě pak poslední dobou vozím večer z práce, shýbat se už nemusíš. Nesedá ti během pracovního dne nějak podivně páteř? V zájmu své páteře by ses občas měl, Pepíku, stejně jako mnozí další, na schůzích narovnat!“.

Jenže nadějný reformní soudruh Stoličkův příměr pochopil více než bystře a salva smíchu plného trolejbusu jen umocnila jeho, s nejvyšším úsilím skrývaný, vztek uražené důstojnosti.

A tak po příchodu do kanceláře nelenil, zavolal do dopravního podniku a trval na okamžitém propuštění řidiče Stoličky s tím, že v této těžké době vede veřejně v trolejbusu před lidmi rafinovaně maskované protistátní řeči.

„Navíc je to zločinec, na vojně mu nedali do ruky ani zbraň – a vy mu svěříte životy tisíců našich poctivých lidí denně! To nenechám bez následků“, zahřímal na ředitele.

„Máme řidičů málo, soudruhu,“ pokoušel ředitel hájit nebohého Stoličku.

„I kdybych měl k vám jít jezdit s trolejbusy ve svém volnu místo něho jako brigádník já sám, soudruhu, toho Stoličku musíš na hodinu vyhodit,“ stachanovsky oznámil řediteli do telefonu k smrti uražený tajemník, který ještě donedávna popojížděl s autobusy po garážích – a zavěsil.

Trolejbus se stal v Jihlavě po roce 1968 kádrovým všelékem pro mnoho těch, kteří se nestihli, nebo nechtěli, "pomýlit"...

Trolejbus se stal v Jihlavě po roce 1968 kádrovým všelékem pro mnoho těch, kteří se nestihli, nebo nechtěli, „pomýlit“…

Ředitel si pomyslel cosi o huse a klasu, ale Stoličkovi raději vypsal mimořádnou čtrnáctidenní dovolenou, než se situace uklidní.

Pak Stoličku raději nasazovali po celé léto jen na linku C, kudy náhle zmocnělý soudruh tajemník většinou nejezdil. Pan Stolička se sice divil, ale když mu řekli, že je to v jeho vlastním zájmu a podrobnosti ať raději vědět nechce, smířil se s tím. Uvykl už za svůj život lecčemu…

A tak přišel srpen a s ním náhlá okupace.

A v těch pohnutých dnech pojednou i ti do té doby nejopatrnější soudruzi náhle v návalu vášní začali dělat chyby. Protestovali, podepisovali a manifestovali. To vše dělal i onen soudruh tajemník, jemuž tak podivně v očích řidiče Stoličky sedala přes den páteř.

Události se hrnuly jedna za druhou, přešly Vánoce, přešla Palachiáda a přišlo zase jaro. A s příchodem dubna 1969 a Husáka do funkce prvního tajemníka KSČ, byl náhle, kdysi tak dynamický a nadějný soudruh tajemník, na hodinu bez práce. A aby toho nebylo málo, brzy i bez stranické legitimace.

Začal tedy v zoufalství obvolávat a navštěvovat své bývalé kolegy spolustraníky v jihlavských podnicích, zda by jej někde nezaměstnali.

Jenže jeden se zapřel, druhý měl služební cestu a třetí jej ani nenechal vpustit přes bránu fabriky.

A tak nakonec milý extajemník, kdysi s tak nadějně ohebnou páteří, zaklepal v hlubokém předklonu i na dveře dopravního podniku.

„Vidíš vidíš, není to tak dávno, cos mi nabízel, že když vyhodím protistátního živla Stoličku, půjdeš jezdit s trolejbusem sám. A dnes se to vyplnilo. Ještě rád se budeš  teď se Stoličkou na linkách střídat,“ řekl mu ředitel, jemuž ve stavu řidičů chybělo patnáct lidí.

A při následném podpisu pracovní smlouvy, díky němuž se stal – ještě před měsícem všemocný muž Josef – řidičem trolejbusu v zácviku, ředitel dodal ještě pro jistotu přátelské varování:

„Pamatuj Pepo, že jsi tu podmíněně. Nepouštěj si za volantem hubu na špacír ani slůvkem. Ty totiž nejsi Stolička! Tobě, na rozdíl od něho, neprojde nic. Do mnoha studánek, ze kterých bys teď rád pil, jsi – Pepíku – stihl v Jihlavě za ten krátký čas naplivat…“

 

(Jména některých postav v těchto humoreskách jsou, z ohleduplnosti k případným ještě žijícím aktérům či jejich rodinám, pozměněna)

Leo P. Švančara, 2015

Sháníte marně homeopatika? Zkuste náš eshop u XIV. svatých Pomocníků:

Vložit váš komentář

Your email is kept private. Required fields are marked *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>