Čím je člověk starší, tím více zážitků z mládí a dětství se mu vybavuje. Vítejte proto zde, ve fragmentech mých osobních jihlavských vzpomínek, které se mi postupně snad podaří zachytit a shromažďovat právě zde. Příjemné čtení přeji!

Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Konečná stanice na Hlavním nádraží i s budovou pošty a železniční polikliniky z poloviny 60. let. Zde jsem, jako kluk, často vedl velmi podnětné antikomunistické hovory s panem Stoličkou...

Konečná stanice na Hlavním nádraží i s budovou pošty a železniční polikliniky z poloviny 60. let. Zde jsem, jako kluk, často vedl velmi podnětné antikomunistické hovory s panem Stoličkou…

Skoro každý den jsem se vídal na konečné trolejbusů na nádraží, kde jsme za mého dětství bydleli, s panem Stoličkou. Bývalý selský dědic statku v Měříně si kroucením volantem po jihlavských ulicích vydělával na chléb vezdejší, protože, jak kdysi usoudili soudruzi, tento „venkovský boháč“ měl nyní – za vlády lidu – v potu tváře s lidem splynout…

Leč nesplynul tak docela podle jejich představ.

Nesmírně vtipný řidič býval obveselením pro všechny jihlavské cestující a nezřídka si jízdu zkrátil i nějakým tím vtipem politickým. A díky stále vděčnému publiku pan Stolička postupem času svůj trolejbusový humor cizeloval až do takřka Horníčkovských poloh…

Stolička rád škádlíval zejména komunistické funkcionáře, kteří koncem 60. let ve velké většině jezdili do svých úřadů ještě trolejbusem.

Zde je v souvislosti s touto humoreskou dosti unikátní záběr. Kouzlem nechtěného v tomto trolejbusu totiž za volantem sedí sám pan Stolička! Ve velkém originále záběru je výborně poznat, zde jsem jej – s ohledem na jeho památku – poněkud zašedil. Kdo si jej však z linek po Jihlavě od 50. do 80. let pamatuje, jistě tohoto výjimečného muže pozná i zde! :-)

„Víte, proč musí být příslušníci Lidových milicí ozbrojeni?…“
„…nu, aby se mohli bránit, kdyby je napadla nějaká myšlenka,“ dával pan Stolička cestujícím k lepšímu ve chvíli, kdy ve voze vezl velitele milicí z některé jihlavské fabriky.

Pro jízdu partajních činitelů míval pan Stolička ostatně vždy v zásobě nějakou tu jedovatost, šitou přesně na míru. A nenechal přitom na pokoji ani roční období.

Když například jednoho předvánočního podvečera ve druhé polovině 60. let uvízl s plným trolejbusem v neuklizených závějích sněhu na Rudém náměstí – přímo přes sousoším Rudoarmejců – svým mohutným basem na celý vůz zanotoval: »Дедушка Мороз, бедствие принес. Лучше говно нет, чем нам принес Дед« (Tedy zhruba „Děda Mráz | kalamitu přines zas. | Lepší s*ačky „nět“ | než nám přines‘ Děd“ – když se pokusím o překlad).

A protože v trolejbusu často přítomní někteří jihlavští soudruzi, vesměs původního povolání metaři, holiči či kominíci – ani přes stranické „rychlolíhně“ a své tituly RSDr. – moc rusky v té době ještě příliš neuměli, prošlo panu Stoličkovi i tohle.

»Дедушка Мороз, бедствие принес. Лучше говно нет, чем нам принес Дед«

»Дедушка Мороз, бедствие принес. Лучше говно нет, чем нам принес Дед«

A když pak na závěr již česky, obrácen do uvízlého trolejbusu, hlasitě dodal, aby soudruzi na okresním politbyru navrhli vládě přejmenování ročních období na jaro, léto, podzim a kalamitu, tož to smáli soudruzi také. Inu, protože se smáli všichni…

Jenže jednoho dne pan Stolička narazil.

Jaro roku 1968 přineslo s sebou i hromadnou výměnu okresních partajních činitelů – a to vesměs za chytřejší, chápavější – a tím i daleko více všeho schopné.

Ale jak pan Stolička svým trolejbusem každé ráno vozil do řadu jemu notoricky známých obličejů, netušil co se v nových kádrech skrývá a vtipkoval jako doposud.

Okresní výbor KSČ (vpravo, vedle pošty), kde docházelo, podle teorie pana Stoličky, k podivnému sedání obratlů zdejších funkcionářů... :-)

Okresní výbor KSČ (vpravo, vedle pošty), kde docházelo, podle teorie pana Stoličky, k podivnému sesedání obratlů zdejších funkcionářů… :-)

A tak se jednoho dne jal milý řidič Stolička bodře vyprávět novopečenému tajemníkovi referátu na okresním výboru strany (jenž byl ještě před měsícem pomocným dílovedoucím někde v ČSAD) jak dochází ke změnám ve stavbě lidské kostry partajních tajemníků během pracovního dne:

„Všiml jsem si, soudruhu, že ty se každé ráno dotýkáš hlavou v trolejbusu stropu. Ale když tě pak vozím večer z práce, shýbat se už nemusíš. Jsi totiž menší. Nesedá ti během pracovního dne nějak podivně páteř, jak jsi pořád v tom servilním předklonu? Ve svém zájmu by ses občas měl, soudruhu, na schůzích tu a tam trochu narovnat!“.

Jenže nadějný reformní soudruh – říkejme mu třeba s. Hosek – Stoličkův příměr pochopil více než bystře a bujará salva smíchu plného trolejbusu jen umocnila jeho vztek uražené důstojnosti. „Urazil přece stranu. To nelze přejít“, dusil se potichu vzteky soudruh Hosek.

A tak po příchodu do kanceláře nelenil, zavolal do dopravního podniku a trval na okamžitém propuštění řidiče Stoličky s tím, že v této složité době vede veřejně v trolejbusu před lidmi rafinovaně maskované protistátní řeči, které útočí na vedoucí úlohu strany v Obrodném procesu.

„Navíc je to zločinec, na vojně mu nedali do ruky ani zbraň – a vy mu denně svěřujete životy tisíců našich pracujících! To nenecháš přece bez následků“, zahřímal na ředitele.

„Máme řidičů málo, soudruhu,“ pokoušel ředitel hájit nebohého Stoličku.

„I kdybych měl k vám jít jezdit s trolejbusy já sám – ve svém volnu místo něho jako brigádník – tak soudruhu řediteli toho Stoličku musíš na hodinu vyhodit,“ po bolševicku oznámil řediteli k smrti uražený tajemník, který ještě donedávna popojížděl s autobusy po garážích

A zavěsil.

Trolejbus se stal v Jihlavě po roce 1968 kádrovým všelékem pro mnoho těch, kteří se nestihli, nebo nechtěli, "pomýlit"...

Trolejbus se stal v Jihlavě po roce 1968 kádrovým všelékem pro mnoho těch, kteří se nestihli, nebo nechtěli, „pomýlit“…

Ředitel si pomyslel cosi o huse a klasu, ale panu Stoličkovi raději vypsal mimořádnou čtrnáctidenní dovolenou, než se situace uklidní.

Pak Stoličku raději nasazovali po celé léto jen na okrajovou linku C, kudy tak náhle zmocnělý soudruh tajemník většinou nejezdil. Pan Stolička se sice divil, ale když mu řekli, že je to v jeho vlastním zájmu a podrobnosti ať raději vědět nechce, smířil se s tím. Uvykl už za svůj život lecčemu…

A tak přišel srpen a s ním, jak známo, okupace.

A v těch pohnutých dnech pojednou i ti do té doby nejopatrnější soudruzi náhle v návalu své horlivosti začali dělat chyby. Protestovali, podepisovali a manifestovali. To vše dělal i onen soudruh tajemník Hosek, jemuž tak viditelně v očích řidiče Stoličky sedala přes den dosud jeho páteř.

Události se hrnuly jedna za druhou, přešly Vánoce, přešla Palachiáda – a přišlo zase jaro. A jako řemen! S příchodem dubna 1969 a Gustáva Husáka do funkce prvního tajemníka KSČ, byl náhle, kdysi tak dynamický a nadějný soudruh tajemník, na hodinu bez práce. A aby toho nebylo málo, brzy i bez stranické legitimace a stal se „pravicovým oportunistou“!

Začal tedy v zoufalství obvolávat a navštěvovat své bývalé kolegy spolustraníky v jihlavských podnicích, zda by jej někde nezaměstnali.

Jenže jeden se zapřel, druhý měl služební cestu a třetí jej ani nenechal vpustit přes bránu fabriky.

A tak nakonec milý extajemník, kdysi s tak nadějně ohebnou páteří, zaklepal nyní s páteří ohnutou do zlomené hole v hlubokém předklonu i na dveře dopravního podniku.

„Vidíš vidíš, není to tak dávno, cos‘ mi nabízel, že když vyhodím protistátního živla Stoličku, půjdeš jezdit s trolejbusem sám. A dnes se ti to vyplnilo, soudruhu. Tedy soudruhu už ti říkat nemohu, už jím nejsi. Takže ještě rád se teď budeš se Stoličkou na linkách střídat“, řekl přihrbenému Hoskovi ředitel, jemuž ve stavu řidičů chybělo patnáct lidí.

A při následném podpisu pracovní smlouvy, díky němuž se stal – ještě před měsícem všemocný soudruh Josef Hosek – řidičem trolejbusu v zácviku, mu ředitel poskytl ještě pro jistotu přátelské varování:

„Pamatuj Pepo, že jsi tu podmíněně. Nepouštěj si za volantem hubu na špacír ani slůvkem. Ty totiž, hochu, nejsi kulak Stolička! Tobě, na rozdíl od něho neprojde nic. Holt do mnoha studánek, ze kterých bys teď rád pil, jsi Pepku stihl v Jihlavě za ten krátký čas naplivat…“

 

(Jména některých postav v těchto humoreskách jsou, z ohleduplnosti k případným ještě žijícím aktérům či jejich rodinám, pozměněna)

Leo P. Švančara, 2015

Univerzální homeopatikum přímo na míru Vám osobně:
Homeo-eshop XIV. Svatých Pomocníků

Vložit váš komentář

Your email is kept private. Required fields are marked *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>