V pátek 17. listopadu 1989 jsme měli sjednaný celovečerní koncert ve Vlašimi, ve velkém sále tamního kulturního domu Blaník. Začínali jsme hrát od osmi večer a z Jihlavy jsme tak museli vyjet čtyřmi auty po čtvrté odpoledne.
Někteří kolegové jeli po dálnici, já jsem to ale vzal po staré silnici přes Pelhřimov. A celou cestu jsme zírali na krvavou záři na obloze, kterou nikdy nikdo z nás do té doby neviděl. Vzpomněl jsem si tehdy, že o něčem takovém kdysi vyprávěl táta, jak se prý taková záře snad objevila na obloze před druhou válkou. A tak jsme se o tomto zajímavém jevu v autě bavili, až jsme byli v Blaníku první – daleko dříve, než kolegové, kteří zvolili „rychlejší“ dálnici.
Koncert, kde jsme hráli po celý večer na střídačku s našimi vlašimskými přáteli a kolegy, country-rockovou kapelou Šlahouni, byl skvělý. Sedm set lidí bylo v takovém varu, že když jsem po půlnoci, kdy se mělo původně už končit, drze nasadil hodinovou směs v té době za hranice tábora míru a socialismu již prchlého Waldemara Matušky, rozpoutalo se v sále neskutečné peklo.
„Kdybys teď na ně zařval: běžte na Hrad na Husáka s tyčemi, tak oni snad okamžitě vyrazí?“, špitl mi na jevišti do ucha během hraní náš basista.
Odolal jsem nádhernému pokušení a tuto výzvu do mikrofonu neřekl.
A když někdy po druhé ráno jsme se zpěvačkou Ivanou za doprovodu již obou promíchaných našich kapel odzpívali několik písniček Spiritual kvintetu, v sále bylo doslova jak při vypuknutí revoluce. Asi po deseti dalších přídavcích jsem už prosil diváky, že nás čeká daleká cesta po namrzlé silnici do Jihlavy, že v sobotu musím hrát dopoledne v jednom kostele u nás na svatbě, že sem mohou nakonec na nějaké udání vletět esenbáci…
Ale vše marno. Skončili jsme tak až dlouho po třetí ráno i když koncert byl domluven původně pouze do půlnoci. Poslední, co jsme zazpívali, bylo na spontánní popud kapelníka Šlahounů Milana We shall overcome (Jednou budem dál). Aniž by nás v tu chvíli kohokoli napadlo, že zrovna zcela bezděčně zpíváme budoucí hymnu právě počínající „revoluce“.
Až v sobotu jsem se odpoledne ze Svobodné Evropy začal dozvídat, co se mezitím dělo v ten páteční večer v Praze. Vypadalo to sice zajímavě, ale po zkušenostech s lednovým Palachovým týdnem jsem ještě v tu chvíli ani na okamžik nevěřil, že by se to tentokrát povést skutečně mohlo.
V pondělí 20. listopadu dopoledne jsme se čirou náhodou sešli na faře ve Větrném Jeníkově s místním knězem Petrem Bulvou a farářem sousedního Dušejova Jaroslavem Moštěkem (1922-2012), jenž byl zrovna u něho na návštěvě.
Pater Jaroslav Moštěk (1922-2012)
„Komunisti to utopí v krvi! Znám je, ti moc z rukou nikdy, nikdy nepustí!“ varoval nás pan farář Moštěk. Poté se ale dlouze zamyslel, zapálil si další cigaretu (velebný pán byl nejen také výtečným publicistou, publikujícím pod pseudonymem Olšava, ale rovněž vášnivým kuřákem tabáku) a začal rozvíjet další své teorie:
„Snad jedině, že by toto vše, co se nyní začíná dít, připravili oni sami? Protože jen komunisti všech odstínů mají plně na své straně Zlo. Tedy lež, klam a podrazy…“, rozhovořil se starý kněz a pomalu přitom upíjel u kamen ve farní kuchyni svoji bílou kávu.
S Petrem jsme na něho hleděli dosti podezřívavě a oba jsme si mysleli, že možná už do té současné situace starý pán tolik nevidí.
„Vzpomeňte si kluci jednou na mě? Pokud to totiž nyní neutopí v krvi, chtějí tady vládnout nadále. Třeba klidně dalších třicet, čtyřicet let!“, prohlásil resolutně pan farář.
„Ale důstojnosti, jak by se mohli po tomto všem, když jsou lidé nyní na ně tak rozzuřeni, u té moci dále udržet? A chtěli by vůbec? Vždyť tu rozvrátili co se dalo, takže to teď možná rádi z rukou nakonec pustí. A navíc bez jejich násilím držené moci postupně vymřou. Po nějakých dvaceti letech už tady žádný komunista nebude“, osmělil jsem se odporovat.
„Kdepak, oni nyní mají dvě možnosti: Buď prolít naši krev naráz, teď a nyní, ale to by mohli skončit pak i na lucernách. Takže budou asi volit něco jiného: Za jásotu obyvatelstva možná dokonce odstoupí, aby ale na všech úrovních státu mohli i nadále pevně zůstat u své reálné moci nad námi všemi“, trval na svém pater Moštěk a dodal osudové upozornění:
„Aby ses nedivil. Lidí s komunistickým myšlením jsou v naší zemi kolem nás všude miliony a miliony. A ti nikam nezmizí. i kdyby nastokrát ta jejich partaj zanikla. Vzpomeň si na starozákonní Mojžíšův lid: Dlouhých čtyřicet let museli putovat po poušti, aby z jejich srdcí a ze srdcí i jejich potomků vymizela ta zažraná mentalita egyptských otroků“, uzavřel pan farář Moštěk naši zajímavou debatu.
A téhož dne navečer, na vůbec té první nesmělé jihlavské demonstraci, se nás na náměstí sešlo všeho všudy asi patnáct místních „mániček“ a různých rebelů. Esenbáckých aut tam všude okolo ale bylo nejméně dvacet a tak jsme jen čekali, kdy na nás vletí s obušky a klepety.
Ale nevletěli!
I když jsme pak šli z náměstí Beneškou, Dvořákovou, kolem tehdejší zemědělské vysoké školy a pak zpět Křížovou ulicí kolem kasáren zpět na náměstí. Mrňavý hlouček nás, „vlasatců a mániček“, s trikolorami na klopách z rodinných šuplíků schovávaných tam od roku 1968 – a za námi konvoj žlutobílých žigulíků…
A když na nás kolemjdoucí Jihlavané co chvíli vztekle pokřikovali, ať prý my, chuligáni a nefachčenka, jdeme něco pořádného dělat a klepali na ta esenbácká auta s tím, že ať nás pozavírají, tak jsem si vzpomněl na tu čerstvou debatu na jeníkovské faře. A trochu mne tehdy poprvé nějak divně zamrazilo. Ne už z těch esenbáckých konvojů za námi, ale právě z těch běžných lidí v ulicích kolem.
A mrazí mne z nich dodnes. Rok za rokem a už nyní měsíc za měsícem stále více a více!