Kalvarie…
Stará paní Marie Nowaková chodila k naší paní domácí Walterové skoro každý den. Obě dámy byly ze staré školy, paní Walterová vdova po železničním radovi, paní Nowaková celoživotně neprovdaná.
Byly patrně přítelkyněmi již od prvorepublikových časů a přesto si obě navzájem po celá dlouhá desetiletí stále vykaly…
Sedávaly spolu často v jarním či podzimním sluníčku na dvorku, popíjely kávu ze servisu paní domácí a jednou za týden se k nim přidávaly i některé další jejich přítelkyně z okolí.
„Á, zítra je čtvrtek – moravské učitelky mají své matinée“, žertoval pravidelně náš táta. A častokrát přitom pomáhal paní Marii i dalším dámám ze schodů a nikdy nezapomněl na své – v socialistické společnosti buržoasně již nevhodné – vychování:
„Dovolíte paní radová, abych vám dal rámě?“ ptával se nahoře na schodech na našem podlaží a mně to kupodivu nepřišlo nikdy divné, že tatínek mluví jinak s jinými lidmi, a jinak s „učitelkami“. Ony ty dámy zřejmě vyzařovaly na první pohled cosi, co onu „přežitou“ mluvu – nejen v mých dětských očích – legitimisovalo.
Paní Marie se, kromě dýchánků u naší paní domácí, ale také starala o mariánskou kapličku u Helenína a také o několik opuštěných hrobů jak na Kalvarii, tak na Ústředním hřbitově. Několikrát týdně jsem ji vídal s taškou, květinami a s konvičkou, jak – ve vedru či sněhu – v kteroukoli roční dobu cupitá od nádraží po helenínské silnici ke kapličce ve strmé stráni železničního zářezu trati na Brno, aby vyměnila ve vázách kytice a – jak ona říkala – „přičísla“ oltář…
Mariánská kaple ve stráni pod tratí, o kterou se paní Marie až do smrti starala…
A nesčíslněkrát říkala, že ve „své“ helenínské kapličce vždy prosí Pannu Marii, aby jí – svobodné a bezdětné – jednou dopřála tu radost ocitnout se po smrti ve velké rodině svatých a světic.
„Vždy, když se v mé kapličce modlím, vím bezpečně, že větší rodinu než já, zatím jen tam v té stráni, nikdo na světě nemá“, říkala s úsměvem paní Nowaková.
Kdysi totiž jednou v neděli na Jánském kopci kázal jakubský pan kaplan o síle prvních pátků v měsíci (viz vysvětlivku níže) a paní Marie, i když dobře od dětství znala celou tuto historii katolické tradice, v kostele zničehonic málem při kázání omdlela. Prý se jí tehdy najednou nějak rozbřesklo – a jak jednou tiše vysvětlila našemu tátovi, dostala prý tehdy v mysli během vteřiny návod, jak se ke své vytoužené velké rodině svatých v nebi, ona, sama a bezdětná, dostat!
„Modlím se od té doby neustále – ve dne, v noci – za všechny bezejmené mrtvé, tedy za ty, kteří už nemají příbuzných ani známých. A není to zbytečné. Protože pokud zemřeli v hříších, modlitba kteréhokoli živého člověka je může do nebe dostat – a pokud je dostane něčí modlitba do nebe, jsou tím pádem pak svatí. A tudíž mohou dostat do nebe zase oni nás“, znělo prosté, leč logické vysvětlení paní Marie. A jak často říkala paní domácí Walterové i dalším přítelkyním, popíjejícím kávu na lavičce na dvorku pod našimi okny, bylo jí prý slíbeno, že pokud se její zásluhou hříšné duše opravdu do nebe dostanou, tak prý ji samotnou si Bůh vezme na věčnost přesně na její svátek. Tedy v den Narození Panny Marie…
Hřbitov na Kalvarii…
A paní Marie se toho všeho pevně držela. Obcházela své hroby bezejmenných mrtvých na jihlavských hřbitovech, modlila se v helenínské kapličce ve stráni několikrát do týdne a nevynechala po dlouhá léta v žádný první pátek v měsíci nikdy zpověď a svaté přijímání…
A pak jedné zářijové neděle k paní Walterové paní Marie na návštěvu nepřišla.
Nikdo z nás si toho nevšiml – a ani v pondělí, ale když táta přišel pak v pondělí večer z práce domů, vyprávěl, že prý paní Marie už nikdy za naší paní domácí nepřijde. Našla ji totiž v neděli ráno její sousedka v posteli mrtvou – s růžencem v ruce a na stole prý měla ve svém kalendáři odškrtnutý svůj devátý letošní „první pátek“! A u něho prý měla rukou připsáno „Poslední“.
A tak stará paní Marie Nowaková zemřela přesně jak jí bylo kdysi přislíbeno. Tak, jak si to vyprosila za ta léta v helenínské kapličce i na zapomenutých hrobech jihlavských hřbitovů, o něž se tak starala – a to v den svého svátku Narození Panny Marie! Navíc těsně po devátém prvním pátku v měsíci v tom roce. V neděli 8. září 1968…
Iniciátorkou slavení „prvních pátků“ byla sv. Marie Markéta Alacoque z kongregace sester Navštívení Panny Marie ve francouzském klášteře Paray-le-Monial. Sestra Marie Markéta měla totiž v letech 1673 až 1675 zjevení, ve kterých byla Ježíšem vyzvána k šíření úcty k Jeho Božskému Srdci. A mimo jiné Pán Ježíš sv. Marii Markétě při svém zjevení slíbil, že všem, kteří budou přijímat svaté přijímání po devět prvních pátků po sobě, zaručí smrt ve stavu nikoli hříchu, ale svatosti. A že se Jeho Srdce stane pro ně bezpečným útočištěm v hodině jejich šťastné smrti.
(Jména některých postav v těchto humoreskách jsou, z ohleduplnosti k případným ještě žijícím aktérům či jejich rodinám, pozměněna)
Leo P. Švančara, 2015