Dědeček František Zdražil (1893-1972, skica Marie Švančarová)
Otevřel jsem dnes po létech starý skicář mé maminky, Marie.
A při prohlížení těch stovek skic, kreseb, náčrtů, mi pojednou u třech z nich vytanula na mysl jedna už skoro padesát roků stará neděle, vůně čaje s rumem, viržinek a také jedna nezapomenutelná šachová partie na prahu věčnosti…
Můj jihlavský děda František byl výjimečným vypravěčem. Jako dítěti mi vyprávěl neustále pohádky takovým způsobem, že pan Karel Höger by možná bledl.
Prožil na frontách v zákopech u dělostřelectva celou Světovou válku, přežil svoji smrt, zázračně se kdysi na přímluvu Panny Marie navrátil domů (viz tuto humoresku).
Hrál jsem s ním často šachy a naše partie byly mojí vysokou školou. Ne kvůli šachům, skoro vždy jsem s ním totiž prohrál, ale právě kvůli jeho historkám, kterými ty naše šachové „zápasy“ zdobil do pro mne nedostižných a úchvatných rámů svých vyprávění.
Až jednoho listopadového dne roku 1972, zrovna, když slavil oné zvláštní neděle své 79. narozeniny, ochořel. Když jsme k němu do Brněnské ulice č. 8, do jeho mrňavého podkroví, přišli všichni dopoledne po „velké“ u Jakuba gratulovat, bylo vidět, že mu není dobře. Prý má už asi dva, tři dny chřipku.
A tak jsme se usadili, dědova sestra, teta Marie, nám udělala grogy, čaje a kávu, a máma i se strýčkem z Brna se dědu snažili rozptýlit.
„Mám přání: Zajděte prosím vedle na faru ke svatému Jakubu, ať odpoledne ke mně přijde pater Karel s posledním pomazáním“, řekl najednou děda.
„Tati, co blbneš?“, vyhrkli moje máma i strýček současně.
„Já se vás neptám na vaše názory, já vás o to prosím“, uzavřel nekompromisně děda a zapálil si nad grogem cigaretu.
A tak jsem byl poslán na faru a díky tomu po obědě k dědovi přišel pater Karel Hugo. Byl to bývalý profesor filosofie, který ve zralém věku, skrze komunistické uzavření kněžských seminářů, mohl dostudovat theologii až po roce 1968. A v onom roce 1972 nastoupil do Jihlavy na své první kaplanské místo. Hned se zde, jakožto sám výtečný šachista, spřátelil s naším dědou bydlícím v sousedství fary.
Pater Karel nechal rozsvítit na stole svíčky a všichni jsme museli ven z místnosti. A po půlhodině soukromého povídání s dědečkem a dalších záležitostí nás opět zavolal dovnitř.
P. Karel Hugo (1927-2009, skica Marie Švančarová)
„Velebný pane Karle, tož si dáme ještě nyní partičku, co vy na to?“ vyzval viditelně už smířený a spokojený děda kněze.
„Františku, já budu dnes raději nejdříve kibic u vaší partie s vaším vnukem“, prohlásil pater Karel. V tu chvíli jsem zaprotestoval: „Důstojnosti, těšil jsem se na vaši krásnou partii vás, skvělých šachistů, a vy takhle?“.
„Leo, věř mi, že by byla věčná škoda, abych ji dnes odehrál za tebe já“, prohlásil rasantně kněz.
Tož jsme si to tedy s dědou rozdali: Velebný pán nám u svých panáčků myslivce do toho zasvěceně, leč korektně „kibicoval“, spokojený děda, i když už znatelně špatně dýchal, u téhož panáčka staromyslivecké pokuřoval viržinko…
…a nakonec mne samozřejmě, jako pravidelně skoro vždy, v koncovce dostal.
Zatímco jsme s dědou hráli – a důstojný pán k tomu kibicoval – moje maminka, jak bylo jejím celoživotním výtvarnickým zvykem, nás u stolu ze všech možných posic u svého grogu uhlem kreslila do svého skicáře. Všechny tři v šachovém zaujetí…
Leo P. Švančara v roce 1972 (skica Marie Švančarová)
Venku za okny už minutu od minuty padalo houstnoucí listopadové šero a pojednou svatojakubské hodiny odbily šest. „Musím na mši svatou, mám od sedmi u Jakuba večerní“, zpozorněl pater Karel a začal si skládat své věci. A pak se rozloučil s námi i s dědou, dopil poslední skleničku. A pak po skřípajících schodech odešel do tmy.
Asi o hodinu později jsme pak od dědy odešli i my, všichni ostatní.
Následujícího dne děda zemřel. Prý v klidu, s úsměvem na rtech.
Na pohřbu, který o pět dnů později vedl dědův skvělý šachový protihráč, velebný pán Karel Hugo, mi pak cestou od hrobu prohodil do ucha: „Vidíš, říkal jsem ti, Leo, že by nemělo smysl, abych s dědečkem Františkem hrál já. I když bych tedy právě tuto jeho poslední partii s ním sehrál velmi rád. Ale odmítl jsem záměrně. To, abys tu tvoji poslední krásnou hru s tvým dědou ty nikdy nezapomněl“.