Čím je člověk starší, tím více zážitků z mládí a dětství se mu vybavuje. Vítejte proto zde, ve fragmentech mých osobních jihlavských vzpomínek, které se mi postupně snad podaří zachytit a shromažďovat právě zde. Příjemné čtení přeji!

(tento článek si přečetlo 299 návštěvníků Humoresek)

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Hřbitovní kostel Sv. Ducha v parku na místě bývalého velkého hřbitova zrušeného roku 1868.

Hřbitovní kostel Sv. Ducha v Jihlavě v parku na místě bývalého hřbitova zrušeného roku 1868.

Náš děda k nám chodil neděli co neděli na oběd. A po něm si šel nahoru bedřichovský Růžek zahrát partičku taroků, mariáše či ferbla. A vždycky pak, když jsme se vrátili s rodiči z nedělní procházky, přišel ještě k večeru k nám a často, než si dal s tátou jednu partii šachů, se dal u panáčka a viržinka do vyprávění svých dávných příhod ze svého mládí.

Dodnes jsem nevyvratitelně přesvědčen, že nejlepší byly jeho historiky právě v oněch listopadových pošmourných podvečerech, kdy k jejich obsahu ještě domaloval syrové polotóny sychravý nedělní večer.

A tak se o jednu z nich tak, jak ji zachytila moje dětská paměť, dnes po více jak půlstoletí podělím…

„Když jsem v roce 1914 ve svých jednadvaceti letech narukoval k jihlavskému 46. těžkému dělostřeleckému pluku…“, začal jednoho večera děda pomalu své vyprávění za labužnického – a v mé dychtivosti tak nekonečně, nekonečně pomalého – zapalování svého viržinka „…měli jsme zde mnoho zlých důstojníků. Jen jeden z nich byl velmi lidský a tak jsme si, jako mladí vojáci, za ním chodili vždy postěžovat. Byl to polní kněz, jak se tehdy říkalo feldkurát, pater Thomas.

sv_Duch_1890

Hřbitov u Svatého Ducha zrušený roku 1868.

A ten nám jednoho dne vyprávěl, jak byli – on jako ještě mladý novokněz s jeho starým panem farářem – přivoláni k zvláštnímu případu do jihlavského parku u Svatého Ducha. Tento park zde byl založen po roce 1890 na místě starého zrušeného hřbitova a právě jednoho dne, při parkových úpravách, dělníci narazili na jeden ze starých zapomenutých hrobů. V něm, v truhle skoro neporušené, ležel nebožtík, který ovšem vypadal, jako kdyby zemřel teprve včera. Nebyl vůbec zetlelý a ke všemu své ruce měl svázány pevným copem jakoby čerstvých ženských světlých vlasů!“

…děda se krátce odmlčel, odklepl viržinko a pomalu si doléval likér do štamprlete.

– „Dědo, prosím, jak to bylo dál?“

„Nu, to víš, sbíhali se zvědavci a v davu se začalo šuškat, že ten mrtvý je jistě svatý, když jeho tělo zůstalo po takových desetiletích v zemi neporušené.

Když v tom se prý davem zničehonic začala prodírat stařena o holi, snad stoletá, kterou skoro nikdo v Jihlavě neznal. Nevycházela totiž už dobrých třicet let z domu. Dobelhala se až k otevřené rakvi, u ní padla na kolena a začala usedavě plakat. Byla to matka toho mrtvého, který zemřel už před tolika lety, že si to skoro už nikdo nepamatoval.

A pak se na místě oběma kněžím vyznala, že její tento syn si kdysi před mnoha a mnoha desetiletími, proti vůli svých rodičů, vzal chudé děvče, do něhož se zamiloval. Manžel stařeny, tedy otec toho mrtvého, prý synovi nakonec odpustil. Ale matka nikdy. A navíc v jedné chvíli zlostí bez sebe svého syna proklela.

Do týdne nato však synovo stavení zachvátil požár a i když byl sousedy uhašen, on i jeho novomanželka se v domě udusili kouřem.

Matka tak nenáviděla svoji snachu, že přes toto hrozné neštěstí odmítla jít oběma i na pohřeb.

A pak běžela léta, deset, třicet – až půlstoletí přeběhlo – a hrob na mezitím zrušeném hřbitově již dávno nebyl patrný. Až nyní byl náhodou dělníky vykopán…

Starý zkušený pan farář, jak pater nám Thomas líčil, se po tomto ženině vyznání chvíli usilovně modlil a pak stařeně pevným hlasem přikázal: ‚Teď ženo musíš svému synovi rozvázat ta pouta své kletby!‘

Žena se začala vzpěčovat. Cosi ji drželo, že se nemohla ani pohnout, ale farář pojednou hlasem jasným jako zvon zahlaholil, že to snad bylo slyšet až na náměstí:

‚Což matko nevidíš, že tě země nechce už desítky let přijmout? Že nemůžeš umřít, i když je tvůj život pouhým utrpením? Bůh nikdy nikoho netrestá, ale velké hříšníky do hrobu nepustí JEJICH vlastní hříchy!‘

Plačící stařena si po těch slovech klekla k rakvi a rozvázala vlasy, jimiž byly spoutány nebožtíkovy ruce. Byly to totiž vlasy její!

A v tu chvíli se před užaslýma očima všech začalo tělo mrtvého rozpadat na prach. A vzápětí se stejně rychle začala rozpadat i rakev, až nezbylo po chvíli nic, jen trochu šedivého popela a hromádka kostí.

A po krátké chvíli nato se k zemi skácela i stařena. Stěží jí akorát pan farář stihl dát poslední pomazání, než – už v pokoji, smířená s Bohem i se svým synem – skonala také.“

…dědovi při tom vyprávění jeho viržinko vyhaslo a tak si jej začal znovu pomalu sirkou zapalovat.

„A co se dělo dál?“, zeptal jsem se nesměle.

„Už nic. To je všechno. Jen, jak říkal náš kurát pater Thomas, dej mu Bůh věčné nebe, varujme se všichni kleteb. A to zvláště těch rodičovských! Protože, jak nám říká Písmo svaté, zatímco otcovo požehnání domy staví, matčiny kletby celá města mohou bořit!“, uzavřel děda příběh a s chutí dopil svoji skleničku…

…zatímco náš táta, jeho zeť, začal s úsměvem vytahovat šachovnici k jejich nedělní podvečerní partii u voňavého grogu.

Homeosměs na koronavirovou epidemickou chřipku COVID-19 - na homeopatickém eshopu u XIV. svatých Pomocníků:
(tento článek si přečetlo 299 návštěvníků Humoresek)