Od roku 1982 do roku 1989 (s malou přestávkou mého působení v jihlavském krematoriu), jsem pracoval jako brusič výkovků v jihlavských kovárnách. Tehdy se to jmenovalo Kovolit. Byl to zvláštní podnik. Na jedné straně dodavatel výkovků pro armády Varšavské smlouvy, na druhou ostrý metalurgický provoz, kde se tudíž na kádrový materiál pracujících příliš nehledělo. A tak jsem tam přežíval poměrně slušně, kryt v podstatě hlavně tím, že moji práci na brusce bez odsávání a v mrazu pod rozbitými okny nikdo dělat nechtěl.
Jenže přišel rok 1985. A s ním Závod míru. A co čert nechtěl, soudruzi v Praze určili, že start etapy tohoto komunistického svátku sportu bude u bran jihlavského Kovolitu.
„Soudruzi, všichni pracovníci střediska se musí povinně účastnit startu etapy“, zněl rozkaz v závodním rozhlase. A tak mně, pravicovému oportunistovi a katolickému tmáři, hlavou bleskl nápad. Jako nečlen ROH (Revolučního odborového hnutí), jeden asi z pěti nečlenů v podniku o 700 zaměstnancích, jsem neměl nárok na modráky. To aby nepřátelé dělnické třídy viděli, kam to vede nebýt organisován. A tak jsem si je kupoval sám. A tudíž je šetřil až doslova do roztrhání…
…a tak jsem onoho slavného rána nahlédl do své skříňky v šatně, vybral ty nejpropálenější montérky, které jsem ještě nevyhodil, oblékl ty cáry na sebe a šel k zadní bráně fabriky. Tam už stály kamery televize, debatovali milicionáři a houfovali se radostně aktivní zaměstnanci.
Stoupl jsem si do první řady.
„Soudruhu, tady nemůžeš takto stát“, oslovil mne pracovník Československé televize.
„Proč?“
„Nevypadáš vůbec dobře v těch propálených ohořelých hadrech“, zněla opatrná odpověď.
„Já chci vítat socialistické sportovce všech zemí míru! Jednak jsme to dostali befelem a jednak, ať celý svět vidí, kam to vede, když není někdo organisován v revolučních odborech“, odtušil jsem pro změnu já.
Nastal zmatek. Soudruzi pobíhali sem a tam a nakonec přišel kádrovák továrny s tím, že mám jít pryč.
„Pochválen buď pán Ježíš Kristus“, pozdravil jsem hlasitě kádrováka po svém běžném zvyku.
„Sakra, Švančara, nech si ty provokace a vypadni!“, rozdurdil se náměstek.
„Kdybys Jardo pamatoval na své vychování, jako syn venkovského kováře, kterého komunisti znárodnili, odpověděl bys jako řádný člověk ‚až na věky'“, uzemnil jsem kádrováka.
„Řekl jsem vypadni“, zařval do běla rozzuřený soudruh.
„Jo, a ty mi dáš áčko, když půjdu domů“, opáčil jsem.
„Domů ne, ale na šatnu nebo kamkoli jinam. Tady prostě být nemůžeš“, zahartusil kádrovák.
Odmítl jsem, ale zavolali závodní stráž, a ta mne nakonec odvedla dovnitř k mé brusce.
Otevřel jsem si tedy pivo, v žíhací peci opekl buřt a když jsem poté začal na židli usínat slastným spánkem spravedlivých, vzbudil mne můj mistr: „Leo, musím ti napsat kárné řízení, pojď do kanceláře“. Mistr Franta byl mladý svazák, původní profese údržbář, který se ovšem za své povýšení chtěl zavděčit.
Sedli jsme si do jeho kanceláře a Franta začal ťukat na stroji: „Krucinál, kde je Š???“.
„Franto, pusť mne za to, já ti to napíšu, jen mi to diktuj“, řekl jsem mu v beznaději, že tu budeme ještě po pracovní době.
„Nemohl bys to sestavit nějak sám? Já na to jaksi nemám buňky“, odvětil mistr a tak jsem si sedl za stroj, zapálil další cigaretu a jal jsem se psát vlastnoručně kárné řízení. A pro jistotu jsem mu diktoval, co píšu:
„Soudruh Švančara hrubě porušil pracovní kázeň, když při startu Závodu míru se dostavil na týž v ohořelých modrákách s argumentem, že není členem ROH…“
„Kluci, co je to tu za kabaret?“, ozvalo se od dveří a vstoupil celozávodní předseda SSM, podniková drbna Pepa Vrátil.
„Pepo, Franta neumí psát, tak si píšu kárné řízení. Špatně jste ho na té vaší Sorboně vyučili“, vychrlil jsem dříve, než vyjevený mistr stačil cokoli říci.
A když jsem pak odpoledne jel domů autobusem od fabriky, přisedl ke mně náměstek ředitele: „Leo, je pravda, že ten tvůj mistr, ten Franta, neumí psát? A že ty si musíš psát za něho sám sobě i kárné řízení?“.
„Jo. Ale nech ho tam – je sice úplně blbej, ale není nebezpečnej“, poprosil jsem náměstka.
A tak jsem zachránil Frantovi svazákovi jeho flek až do listopadu roku 1989.
To už jsem tam tehdy půl roku ale nebyl…
(Jména některých postav mých humoresek jsou změněna s ohledem na žijící aktéry nebo jejich potomky)
