Havarované letadlo v bedřichovské cihelně 22. srpna 1930
Každou neděli k nám náš děda chodil po svatojakubské „půl jedenácté“ na oběd. Měl jsem tyto dědečkovy nedělní návštěvy u nás velmi rád – a to nejen pro jeho unikátní tatranku, kterou mi vždy po obědě vyndal ze svého saka. Ostatně chuť a vůně této „nedělní tatranky“ se mi vždy zdála daleko lepší, než u tatranek koupených v obchodě, aniž bych tehdy věděl, že tuto specifickou vůni dědových tatranek formovala k dokonalosti vůně jeho viržinek a doutníků, které míval v cigártašce v téže kapse saka.
Děda však byl především skvělý vypravěč. Prožil v životě mnohé, počínaje dětstvím na statku písmáka a sedláka, mého pradědečka Františka v novoměstských horách, až po mnoho let strávených u artilerie na frontách Světové války. A všechny životní zážitky dokázal vyprávět tak poutavě a sugestivně, že moje dětská fantasie pracovala na plné obrátky.
A tak jedné slunné srpnové neděle mi dědeček, při své nedělní kávě s labužnicky zapáleným viržinkem v prstech, vyprávěl tento příběh, který si tolik plasticky vybavuji i dnes – po téměř polovině století…
V bývalé bedřichovské cihelně byl na konci dvacátých let správcem nějaký pan Kreuzer. Byl to prý člověk velmi hrubých způsobů, vznětlivý, který při každé příležitosti klel jak pohan.
A tomuto muži se jednoho srpnového dne roku 1930, zrovna když kráčel v cihelně kolem domku na sušení cihel, stala příhoda, která měla dalekosáhlé důsledky.
Při svém ladném letu kolem komína cihelny totiž z výšky pana Kreuzera mocně pokálela hrdlička, která si při tom ještě navíc výsměšně zakrákala. A jak se náhle poskvrněný pan správce ulekl, zakopl o kolej tovární drážky a natáhl se jak široký tak dlouhý přímo do bahnité jílové cesty.
„Himl hergot donrvetr krucinál laudon…“ ozvalo se z bahna a další a další desítky kleteb a nadávek následovaly v rychlém sledu.
A když se pan Kreuzer konečně z bahnité cesty dokázal asi na třetí pokus, za neustálého nadávání, zvednout a uviděl, jak nedůstojně nyní vypadá jeho správcovský oděv, otočil se k nebi a vší silou proklel všechno, co má křídla. „Ať tam do vás všech ve vzduchu hrom udeří!“ zvolal brunátný vzteky s pravicí hrozivě napřaženou k obloze…
A vtom si všiml, že se zničehonic začalo prudce zatahovat. A tak se pan Kreuzer raději již místo nadávání sebral, aby se dostal do své kanceláře dřív, než ho ještě ke všemu stihne průtrž mračen.
A průtrž to byla!
Jakoby se nebesa v hrůze nad předchozím klením správce otevřela a několik bouřek se v rozlícení sráželo přímo nad Bedřichovem – blesk stíhal blesk a skrze prudký liják nebylo vidět z kanceláře pana Kreuzera ani na sousední nádraží.
A v tom nečasu, uprostřed běsnících živlů, se náhle ozvala odněkud z cihelny strašná rána, následovaná několika dalšími, které přehlušily i souvislé hromobití.
Pan Kreuzer se v úleku podíval z okna a viděl skrze provazy deště v cihelně nějaký veliký oheň. Zahromoval znovu a za souvislého klení vyběhl do lijáku, který ale jako zázrakem právě ve chvíli, kdy správce vyběhl ven, začal náhle slábnout…
V tu chvíli pan Kreuzer najednou jasně uviděl, jak z trosek domku na sušení cihel nedaleko komína, právě v těch místech, kde se před necelou hodinkou tak škaredě natáhl do bahna, nyní trčí z nějakých sutin a kovové změti doutnající ocas letounu!
K troskám se už sbíhali i ostatní lidé a pan Kreuzer si najednou – bůhvíproč – jasně vzpomněl na svoji kletbu. „Ať tam do vás všech ve vzduchu hrom udeří!“ zněla mu hlavou jeho vlastní slova jak kolovrátek – a pan správce se pojednou sesul na patník.
„Bože můj, Bože můj…“ mumlal pan Kreuzer bledý jak křída.
„Jsou klidnej, pane správec, nebojej se. Už je tu i pan strážmistr Besucha i s panem vrchním a pro ty nebožáky už taky jede pomoc“, snažila se bědujícího pana Kreuzera, sedícího s hlavou v dlaních uprostřed toho zmatku, konejšit nějaká žena…
Dvanáct životů vyhaslo v ten den v bedřichovské cihelně, v troskách zříceného letounu.
Jak se později zjistilo, letadlo letící z Prahy do Brna, v oné náhlé prudké bouři ztratilo orientaci a při přeletu hlavního nádraží v nízké výšce, kdy se pilot chtěl patrně podívat na nádražní tabuli, aby zjistil, kde vlastně je, se při vyhýbání komínu cihelny zřítilo na sušárnu cihel.
A pan Kreuzer?
Ten do rána druhého dne zcela zešedivěl – výčitky svědomí jej srazily na kolena. A prý až do své smrti žil v přesvědčení, že nešťastnou posádku letounu zabila jeho vlastní kletba. Snad, jak děda vyprávěl, už jej nikdo od té chvíle neslyšel zaklít a stal se prý pak i podivínským samotářem bloumajícím po mezích Bedřichova a Lesnova s růžencem v ruce.
„Dvanáctero bylo apoštolů, dvanáctero je hodin ve dne, dvanáctero mrtvých jsem já o život připravil“, odpovídal se zdrceným výrazem pan Kreuzer na občasné naléhání svých přátel, zda přece jen nechce občas odložit své chmury a jít se s nimi trochu z té své samoty povyrazit na Růžek k partičce taroků.
A každý rok, jak vyprávěl děda, pak prý bývalý správce dával na mši svatou za všech těch dvanáct vzduchoplavců, které měl, podle svého pevného přesvědčení, na svědomí výhradně jen on sám.
Každý rok, vždy ve výroční den oné strašné letecké tragedie, ke které došlo v bedřichovské cihelně 22. srpna 1930.
(Jména některých postav v těchto humoreskách jsou, z ohleduplnosti k případným ještě žijícím aktérům či jejich rodinám, pozměněna)
Leo P. Švančara, 2015
