Bohuslav Vitula pohřbívá mého otce Jiřího 29. března 1972
V roce 1962, kdy jsem se narodil, výjimečně u mého křtu asistovali kněží dva. Vzácní přátelé mého otce Jiřího, političtí vězni pater Josef Valerián a jihlavský děkan (tehdy od roku 1960), pater Bohuslav Vitula.
A tak mne k jihlavskému panu děkanovi, Vitulovi, pojilo od dětství jakési pouto. Přes má léta ministrantská, kdy mne otec dovedl v roce 1967 do chrámu s tím, že sice ještě moc v pěti letech neumím číst, zato latinu mrskám výtečně, až po má léta pěvecká a studentská, kdy jsem (podle něho) byl jednou z pěveckých ozdob všech největších slavností a význačných mší v roce.
Až po pohřeb mého táty, který zemřel v roce 1972 náhle ve věku 40 roků na infarkt po celodenním tvrdém výslechu na StB – a jediný, kdo byl ochoten vzdor přísným zákazům státní komunistické moci vést zakázaný jeho pohřeb nakonec o tisícovce lidí, byl právě jeho přítel, jihlavský děkan, P. Bohuslav Vitula.
Jenže pak letěly roky a do církve se vkrádal stále více modernismus. Mladí kaplani, kteří přišli ze semináře do Jihlavy na svá první místa, brali děkana Vitulu jako velitele na vojně, který jim od rána do večera prý určoval jejich počínání.
„Já tu jsem jak v kasárnách, děkan mne sekýruje kdy mám jít ven, kdy mám sloužit mši, kdy mám zpovídat“, stěžoval si mi s lítostí nejeden mladý novokněz.
A tak místo práce ve farnosti stále více těchto mladých pánů kaplanů chodilo v neděli na obědy k místním význačným katolickým rodinám, kde se dozvídali o svých „právech“. Právech, kterých jim ten „zlý pan děkan“ tak sveřepě upírá…
Toto šlo jaksi mimo mne. Nebyli jsme zrovna my jakoukoli význačnou katolickou rodinou, tudíž k nám nikdo z těchto mladých kněžských revolucionářů nikdy nepřišel. Ale naopak – já chodil mnohokrát do týdne k panu děkanovi, který mi půjčoval knihy, hovořil se mnou dlouhé hodiny, k děkanovi, který mi byl vpravdě duchovním otcem.
A tak jsem se mohl seznámit se spisy Břetislava Kafky, výjimečného duchozpytce, vzácného přítele našeho pana děkana; se spisy astrologa a génia Jana Kefera, a a dalšími vynikajícími materiály, jež nám oficiální normalisační režim důsledně tajil. Vše měl pan děkan Vitula ve své dobře utajované knihovně a cokoli mi z toho ochotně půjčoval na měsíce mého prostudování.
Možná proto jsem dodnes jiný, možná dodnes tak trochu podivín?
Ano, možná.
Ale pak přišel konec sedmdesátých let. Výslechy na StB, drsné a kruté dotazy mimo jiné i na pana děkana, a v důsledku toho pak jeho náhlý odchod z Jihlavy do důchodu v jeho prozíravě dopředu zařízeném jeho bytě v Brně. Nikdy jsem nic neřekl, i když jsem byl mladý kluk, student a i když mi zařídili, že jsem nakonec pod jejich tlakem byl vyhozen i z té silnoproudé podřadné průmyslovky až do Pardubic, na mně tolik vzdálenou chemii.
A tak pan děkan Vitula, pod dojmem toho, co mnozí z nás si užili skrze jeho vzácné přátelství, uspořádal ke svému odchodu z Jihlavy velkolepou hostinu.
Konala se na svatojakubské faře ve velké síni – ale přišli jsme tam jen čtyři! Půlnoční co půlnoční, Velikonoce co Velikonoce, nás bylo u oltáře u svatého Jakuba více jak padesát. Neděli co neděli tam ministrantů bylo vždy minimálně přes dvacet.
Ale na rozloučení s panem děkanem jsme do vyzdobeného sálu na faře jsme nakonec přišli jen čtyři: Pavel R., Pavel Sch., Milan P. a já.
„To vaše kvarteto, to si teda ten děkan jednou od nás vypije“, utrousil tehdy přede mnou jeden kolega z významné jihlavské katolické rodiny, tehdy ještě vysokoškolák, student, po roce 1989 pozdější pak pár roků význačný činovník KDU-ČSL.
Seděli jsme tehdy v tom sále na faře, my čtyři, plus pan děkan, u stolu pro dvacet osob, plného přichystaných dobrot. Pan děkan kouřil dýmku a tehdy nám poprvé výjimečně povolil si tam u něho na faře zapálit. Všem nám, dospívajícím studentům, ty naše cigarety. „Mám málo přátel, ale moji přátelé jsou mému srdci tím vzácnější. Kuřte se mnou, drazí moji věrní“, pronesl s jakýmsi smutným podtónem.
A tak jsem dodnes hrdý na do, že jsem mohl být součástí onoho zapomenutého, opovrhovaného, svatojakubského kvarteta. A vlastně jí jsem dodnes. I když jeden z nás už je na pravdě Boží, i když my ostatní máme svoje jiné problémy, i když jsme tehdy i dnes byli asi v menšině, protože ta většina v každém segmentu společnosti prý má vždy svoji pravdu.