Děda, jehož se Husák bál

Mlýnské schody na Vyhlídce

V naší Kollárově ulici, na pomezí jihlavských čtvrtí Dřevěných Mlýnů a Bedřichova, žil kdysi, za mého dětství a mládí v 60. a 70. letech, jeden zvláštní starý pán. Říkejme mu zde třeba Konrád Benda.

Byl komunistickým režimem značně postižen již v 50. letech – byl totiž aktivní katolík a z duše zarytý antikomunista – a tak i jeho důchod byl skutečně minimální. Dosahoval, tuším, stěží nějakých těch pěti set korun.

A tento pan Benda si postupem času vytvořil svůj svérázný způsob tichého, leč nepřehlédnutelného, pohrdání režimem. Začal si žít zcela po svém.

Byl důchodce, neměli mu už co vzít a tak si denně jezdil po celé naší čtvrti s vozíčkem ověšeným zvonivými rolničkami a pro své králíky v rukavicích vybíral ztvrdlý chleba z popelnic. Krom prodeje králíků si přivydělával i pěstováním ovoce a zeleniny na své zahradě.

Choval se jako podivín – a byl podivín. Veřejně hlásal své protirežimní narážky, vyprávěl politické vtipy a k tomu chodil za nějakou tu korunu poctivě každý den na oba jihlavské hřbitovy nosit rakve při pohřbech.

Ale měl i jinou tvář: Byl hluboce niterně věřícím člověkem a častokrát mne překvapil nějakou tou neobyčejně moudrou radou. Ve sklepě také skrýval obrovský krásný betlém přes celou místnost, který nám, klukům, každé Vánoce dovolil v jeho prazvláštním domě navštěvovat…
Hořely tam svíce a vonělo vždy sladce kadidlo, posvěcené o minulých Třech králích u Matky Boží panem katechetou Veselým…
Roky plynuly, až jednoho srpnového dne zde v ulici náhodou pana Bendu zachytila s jeho vozíčkem s řinčícími rolničkami u jedné popelnice rakouská televize!
Protože pan Benda uměl, jako každý starý Jihlavan, výtečně německy, rozhodl se, že si z nenáviděných komunistů trochu vystřelí. Proto ochotně svolil, že s ním mohou rakouští žurnalisté na místě natočit reportáž.
A tak se jednoho dne na „Vídni“ objevila reportáž, jak čeští důchodci musí vybírat chléb z popelnic, aby neumřeli hlady. A hlavní roli v celém příběhu měl náš milý bedřichovský pan Benda!
Po odvysílání reportáže na „nepřátelské západní stanici“, kterou v Jihlavě chytal tehdy skoro každý, se strhlo v kancelářích KSČ v Tolstého ulici doslova peklo.
Okresní tajemníci šíleli vzteky, nadřízení z Brna posílali do Jihlavy jeden dopis za druhým a řešilo se i na okresních aktivech co s panem Bendou.
Jenže tomu už bylo hodně přes 70 let a komunističtí aparátčíci nebyli schopni najít způsob, jak jej potrestat. Až některá moudrá hlava na okresním národním výboru vymyslela, že starého pana Bendu připraví za trest alespoň o ten hubený příjem z pohřbů.
Hřbitovní správa tedy dostala příkaz, že „nepřítel lidu“ Konrád Benda se nesmí veřejně na pohřbech objevovat.
A tak pana Bendu musela úřednice hřbitovní správy, sama se slzami v očích, vykázat po dlouholeté každodenní službě ze hřbitova.
Pan Benda byl v první chvíli doběla. Lomcoval jím střídavě vztek a střídavě pocity nevděku; než ale dojel ze hřbitova trolejbusem k nádraží, už věděl, jak na soudruhy.
Doma usedl za stůl a napsal presidentu Husákovi. Vylíčil mu v dopisu, že on, jihlavský důchodce Konrád Benda, nejenže musí vybírat z popelnic kvůli nepatrnému důchodu jídlo, ale že mu nyní zakázali nosit i rakve! A na závěr podotkl jedovatě, zda tedy má opět kontaktovat rakouskou televizi s tím, že kdo upadne u jihlavských komunistů v nemilost, nemůže být v této krásné socialistické vlasti být ani nosičem mrtvých.
Dopis pan Benda ještě téhož dne večer odnesl na poštu – a šel spokojeně opět ke svým králíkům.
Nějaký ten týden den se nedělo nic…
Jenže pak, mezi nic netušící soudruhy v jihlavském „Kremlu“ v Tolstého ulici, přijel jednoho rána v šestsettrojce tajemník z presidentské kanceláře!
A nastalo pozdvižení.
Několik funkcionářů bylo seřváno, jiným pohroženo přeložením – a další se raději, v hlubokém předklonu, jak myši rozutekli do svých kanceláří.
A od toho krásného podzimního dne pan Benda opět směl na své milované hřbitovy. Dokonce pro něho, jako pro nějakou váženou celebritu, osobně vzkázal sám šéf městské hřbitovní správy! Mohl na pohřby dál – sloužit zesnulým i pozůstalým – a ke všemu ještě všem nosičům rakví bylo plošně přidáno.
A o Vánocích, u svého betlému, ukázal pan Benda pojednou mému tatínkovi přípis z Prahy, že mu od Nového roku zničeho nic přidávají k důchodu tři stovky!
A tak se od té doby u nás, na Bedřichově, již natrvalo vžilo úsloví, že Husák se bojí jen dvou lidí na světě: Brežněva…
…a pana Bendy z Bedřichova!