Narodil jsem se před šesti, sedmi roky vedle venkovského nádraží nedaleko Jihlavy.
Maminka mne naučila lovit myši, naučila mě, že ti dvounožci, u jejichž kamen jsem jako kotě spával, jsou naši přátelé a kamarádi; pral jsem se se sourozenci v dětských krásných bitvách, skvěle mi šlo rychle lézt na stromy…
A jak jsem rozumu a své kocouří síly postupně bral, chodil jsem po nocích na obchůzky mezi kolejemi toho mého olejem a karbolem vonícího nádraží. A tam vám to byly úlovky! Myši, ještěrky, tu a tam i hada vyhřívajícího se na pražcích jsem statečně zakous‘.
Tak běžel můj kočičí život: Přes den doma na gauči, s páníčkem u fotbalu, na který se díval v neděli odpoledne v té jeho obrázkové bedně, v noci pod mým přítelem, jasným měsíčkem, mezi kolejemi mého úžasného starého domova.
Až jednoho dne, v říjnu toho roku 2019 (tak si ten letopočet jmenují ti naši dvounožci), jsem usnul na nákladním vagoně v noci na našem maličkém nádražíčku. Unaven lovem a zmámen vůní podzimu a šerosvitem měsíčku.
A aniž bych to zprvu zpozoroval, ten vagon se kolem třetí hodiny ráno rozjel. Jenže když jsem se vzbudil, byl jsem na velikém neznámém nádraží, samé koleje, výhybky, neznámé vůně – samé stojící vlaky – ale měsíček svítil z nebe do mých kukadel stejně, jako vždycky.
A tak jsem slezl z vagonu, přeběhl ty cizí koleje – a najednou viděl, že tu nic nepoznávám! Nikde žádný známý pach, nikde nic, co jsem do této chvíle znal. Nikde cesta domů… 
A tak jsem se nešťastný toulal kolem toho hrozného hřmotného nádraží, až na jedné tiché zapadlé zahradě, kousek od kolejí, bylo v misce mlíčko. Pro takové ježaté bodlinaté koule to tam večer co večer dávala jedna obyvatelka z řad těch, co si říkají lidé.
A protože jsem cestu domů nalézt nemohl, i když jsem mezi kolejemi na tom cizím nádraží procházel den co den, začal jsem alespoň po večerech chodit na tu zapadlou tajemnou zahradu na mlíčko.
A hle: Ti dva místní dvounožci mi pak začali náhle podstrojovat. Pořizovat mi rybičky, hovězí, kuřátka, dávali mi slepičku na paprice s knedlíkem, nu, skoro jsem pro ty hody přes zimu u jejich kamen zapomněl na těch šest let v mém dávném krásném domově.
Dnes už rok s mými novými přáteli spím v jejich posteli – udělali mi v jejich zdi také i má maličká kocouří vrátka, abych mohl svobodně ven i dovnitř, a vlastně mi nic nechybí.
Ale někdy v těch nocích, kdy měsíček tak krásně a tajemně svítí – tak, jako v mých kotěcích časech u nás doma – se mi zasteskne.
Až bych někdy brečel…
A tak se tiše v noci seberu, vylezu z postele mých nových přátel, aby o tom raději nevěděli – a jdu si vedle na nádraží celou noc posedět ke kolejím. Vzpomínám tu na své dávné dětství v mé vesnici, u kolejí toho maličkého nádraží, které tak krásně voní, jak už nikdy nic vonět nebude; nad mými dávnými milými dvounožci, které už nikdy, nikdy asi neuvidím.
Nevím totiž vlastně, kde jsou a který vlak odtud vlastně jede domů?
Nu, popravdě: I když mi srdíčko v těch jasných vonných nocích hodně, hodně zatrne, tak už vlastně nevím, zda bych někam už dnes zas odjet chtěl?
