Můj dědeček František vždy vyprávěl, že z dětství prý pamatoval, jak mnohé jihlavské adventní věnce měly – kdovíproč? – namísto čtyř dokonce šest svíček…
Nikdy jsem to nechápal. A až v posledních létech tuším, že mohl mít pravdu.
Na západě slavíme advent po čtyři neděle. Tedy dle roků od 27. listopadu po 3. prosinec. Ale vždy nám advent končí svatvečerem 24. prosince, tedy postní vigilií svátku Narození Páně. Tento veliký svátek začíná o půlnoci 25. prosince…
Ne všichni křesťané ale advent drží v tomto období. Například východní (orthodoxní, neboli pravoslavní) křesťané mají advent právě šest týdnů. A naopak, v prvním tisíciletí, byl v římské, tedy západní, církvi advent jen čtrnáctidenní. Zlí jazykové tvrdí, že to bylo proto, že Řím s jeho láskou k životu pozemskému nehodlal držet půst v době hojnosti dožínek a radosti ze sklizní déle, než týdny dva.
Ale i zde, na západě, máme leckde tradici šesti – a nikoli jen čtyřech – adventních nedělí. Ritus ambrosiánský, který je dnes držen již jen v několika farnostech okolo Milána a Benátek, a pak také v několika oblastech Alp, se přísně přidržuje šesti adventních týdnů. Tedy oni tam začínají advent již v neděli po sv. Martinu. Tedy letos, v roce 2020, právě zítra, v neděli 15. listopadu!
A tak již dnes tuším původ jihlavských šestisvíčních adventních věnců: Byl to možná důsledek asi dávného předtridentského folkloru, kdy jihlavští „Němci“ – potomci někdejších kolonistů z oblasti Alp – skutečně asi po staletí drželi i u nás, v Jihlavě, dávný ambrosiánský zvyk šesti adventních nedělí. A tento zvyk přežil i tridentský koncil (1563), který na celém západě jinak sjednotil striktně slavení svátků dle římského zvyku. Tedy i čtyř adventních nedělí…
A tak možná letos, kdy je vše ve zdánlivém rozkladu, kdy jsme nesměli slavit Velikonoce ani svatodušní svátky a ani svátky Božího Těla, můžeme snad niterně nyní – bez ohledu na příkazy našich vlád – slavit v Jihlavě a okolí (a nejen zde!) oněch šest ambrosiánských adventních nedělí. Čím totiž delší příprava na svátky, tím lépe je pak prožijeme!
Protože „chval Boha, jak moha“! Což odpovídala babička vždy dědovi, jenž zahalen v oblaku voňavého kouře svého doutníku poutavě vyprávěl nad naší šachovnicí a čajem s rumem, jeho dávné legendy a příběhy…
I tu o jihlavském šestísvíčkovém „ambrosiánském“ adventním věnci…
(Psáno v pohnutém a divném roce 2020, těsně před první adventní ambrosiánskou nedělí, 14. listopadu)
