Čím je člověk starší, tím více zážitků z mládí a dětství se mu vybavuje. Vítejte proto zde, ve fragmentech mých osobních jihlavských vzpomínek, které se mi postupně snad podaří zachytit a shromažďovat právě zde. Příjemné čtení přeji!

(tento článek si přečetlo 144 návštěvníků Humoresek)

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

silonky_humor1V naší ulici kdysi dávno za mého dětství žil dědek. Ano, zlostný člověk a doslova a do písmene dědek. Prý snad byl v padesátých letech nějakým soudcem z lidu, jak vždy říkal náš táta, u mnoha jihlavských politických procesů, po nichž končili na šibenici faráři i prostí sedláci. A byl to také nadosmrti sprostý udavač.

Udával kdykoli a kohokoli: Svoje sousedy, svoje známé, lidi, kteří pronesli anekdotu v obchodě na Jitřence, ale také i nás, kluky, kteří jsme mu pod jeho okny hráli fotbal a v projevu jsme se příliš nemírnili…

Když jednoho dne v našich 13 letech udal mého kamaráda za politický vtip, pronesený pod jeho okny, a on dostal za to trojku z chování, uzrál ve mně nápad. Poprosil jsem jiného spolužáka, syna jednoho lampasáka od nás z Bedřichova, že s ním vyměním svůj nový volejbalový míč za třicet slepých nábojů do samopalu. Tonda zajásal a druhý den donesl třicet slepých. A vítězoslavně si odnesl můj loňský vánoční dárek, krásný volejbalový míč.

On totiž ten udavačský dědek topil uhlím, jak tehdy ostatně my všichni, jenže on si pro něj chodil s uhláky do šupny na svém neskutečným harampádím zarovnaném dvorku.A tak jsem se v podzimním listopadovém podvečeru vydal k dědkovu domu a přelezl zeď toho jeho hnusého usmoleného dvora. Číhal jsem tam asi dvacet minut a měl jsem štěstí: Dědek se vyčochtal ze svého domu, zmijovku na hlavě, a se vzteklým brumláním a klením šel do své kůlny nabírat uhlí. A když už nabíral uvnitř druhý uhlák, do toho prvního, který už měl připraven venku, jsem bleskurychle zahrabal těch třicet slepých nábojů do samopalu.

Přeskočil jsem zeď a spokojeně jsem se vydal dolů ulicí k domovu.

Jenže co čert nechtěl!

Kousek nad námi bydlela v jednom činžáku jedna dáma, které jsme předzdívali pro její excelentní figuru i překrásné dlouhé nohy „Bardotka“. A tato dáma si často zabouchla dveře (inu, blondýna) a tak pak lezla od sousedů z jejich balkonu na ten svůj, aby se dostala do svého bytu. Což se ale stalo právě v tu chvíli, kdy jsem kráčel – pln krásných pocitů uskutečněné pomsty – pod jejím balkonem domů…

Podívám se nahoru a pojednou vidím, jak „Bardotka“ přímo nade mnou, rozkročená z balkonu na balkon, se dostává domů.

Nebylo mi v tu chvíli lze za žádnou cenu v ten okamžik pokračovat v cestě!

Zůstal jsem stát jak solný sloup, vilně jsem se díval té krásné dámě pod sukni, a přál jsem si, aby ten okamžik trval alespoň hodinu.

Netrval…

V tu chvíli se nedaleko z dědkova domu ozvala dávka jako z kulometu na celou čtvrť.

Bardotka málem leknutím spadla z balkonu, jenže se na základě té salvy začali sbíhat lidé.

Dědek si totiž bedlivým zrakem udavače povšiml jakési zelené bundy, když jsem od něho před chvílí přelézal zeď. A tak jsem byl na místě v téže zelené bundě chycen, usvědčen – a ortel byl vynesen vzápětí na konferenci v naší škole: Z chování trojka!

Když jsem to pak o vánočních prázdninách líčil mému libereckému dědovi, tátovi mého tehdy už zemřelého tatínka, děda se hluboce zamyslel a zacukalo mu lehce v koutcích:

„Hele, Leo, vilnost je sice, pravda, oficiálně hřích. Řekněme… Jenže v tomto případě, kdy ta tvá ‚chlípnost‘ byla součástí spravedlivého soudu Hospodinova nad tím mrzkým lidským hnojem, byl to jistě ten hřích nejkrásnější!“

Homeosměs na koronavirovou epidemickou chřipku COVID-19 - na homeopatickém eshopu u XIV. svatých Pomocníků:
(tento článek si přečetlo 144 návštěvníků Humoresek)