Čím je člověk starší, tím více zážitků z mládí a dětství se mu vybavuje. Vítejte proto zde, ve fragmentech mých osobních jihlavských vzpomínek, které se mi postupně snad podaří zachytit a shromažďovat právě zde. Příjemné čtení přeji!

Author Archives: Leo P. Švančara

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Paměť je ke starcům milosrdná. Čím je totiž člověk starší, tím více dobrých zážitků z mládí a dětství si pamatuje. A tím méně těch špatných. Chodívalo k nám domů mnoho lidí. Mezi nimi i mnoho kněží. Děkan, faráři, kaplani, zkrátka osobnosti, které mi jako dítěti vždy měly nenápadně a přítom navždy co do dětské duše […]

Netopýr v trolejbusu…

Naši mívali mnoho přátel. Pravda, většina z nich by byla z dnešního pohledu zařazena mezi podivíny, ale šlo vesměs o skvělé lidi. Dveře se u nás netrhly a tak jsem jako kluk mohl nassávat jejich nádherná vyprávění, postřehy i jejich moudronosné horlivé debaty. Jedním z nich byl jistý pan zemědělský inženýr, jenž svého času vyučoval […]

Dvojitá pomsta pana domácího

V sousedním domě, v naší Kollárově ulici v čísle 4, žil starý pán, majitel bytového secesního domu. Pan Knotek. Možná nebyl v jádru zlý, ale nám, klukům, připadal většinou jako nějaký nebezpečný pravěký ichthyosaurus. S nezbytnou zmijovkou na hlavě měl totiž své pichlavé oči všude: „Darebáci, táhněte hned pryč, otlučete mi zeď“, ozvalo se každou […]

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Tož tak za našich časů bývávalo. Padlo člověku 18 let a chtě nechtě, musel se dostavit k odvodní komisi. Už od šestnácti mi bylo jasné, co mne čeká. Tak jsem začal simulovat zavčasu záda – chodil jsem k primáři dr. Bašovi na obstřiky, belhal jsem se co dva měsíce o holi do té jeho dřevěné […]

21. června: Vzpomínka na Bosého Laca

Tak Laco už je také na věčnosti… Dovolím si připojit jednu osobní vzpomínku. Někdy v první polovině 80. let, když jsme v létě často hrávali v jihlavském letovisku na Pávově, jsem se tam jednoho večera seznámil se zajímavým manželským párem. Chtěli něco zahrát na přání, vyhověl jsem, a nějak jsme se pak o přestávkách dali […]

8) Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

Jako kluk jsem často trávil dlouhé hodiny na jihlavském hlavním nádraží, s nímž jsme v podstatě naším plotem sousedili. Toulal jsem se mezi kolejemi, od posuvné slepé koleje k Hruškovým dvorům přes vlečku Kovolitu až dozadu k depu a k výtopně, kde bývala krásná točna – a mnohokrát jsem se musel v kolejišti spasit úprkem […]

7) Zloděj od svatého Jana…

„Každému kdo něco ukradne, pravá ruka upadne!“ Toto varování sestry mého jihlavského dědy, tetičky Marie, mi v dětství často vrtalo hlavou. Kolikrát jsem si prohlížel na ulici i v trolejbusu, zda někdo z lidí náhodou nenápadně neskrývá pod kabátem jen jednu ruku, což by dosvědčilo pravdivost tetina rčení. Divné mi přitom přišlo, že ačkoli jsem […]

6) Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Každou neděli k nám náš děda chodil po svatojakubské „půl jedenácté“ na oběd. Měl jsem tyto dědečkovy nedělní návštěvy u nás velmi rád – a to nejen pro jeho unikátní tatranku, kterou mi vždy po obědě vyndal ze svého saka. Ostatně chuť a vůně této „nedělní tatranky“ se mi vždy zdála daleko lepší, než u […]

5) Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

Stará paní Marie Nowaková chodila k naší paní domácí Walterové skoro každý den. Obě dámy byly ze staré školy, paní Walterová vdova po železničním radovi, paní Nowaková celoživotně neprovdaná. Byly patrně přítelkyněmi již od prvorepublikových časů a přesto si obě navzájem po celá dlouhá desetiletí stále vykaly… Sedávaly spolu často v jarním či podzimním sluníčku […]

4) Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Skoro každý den jsem se, jako kluk, vídal na konečné trolejbusů na nádraží, u nějž jsme bydleli, s panem Stoličkou. Bývalý selský dědic statku si kroucením volantu v jihlavských ulicích vydělával na chléb vezdejší, protože, jak kdysi usoudili soudruzi, tento „venkovský boháč“ měl nyní, za vlády lidu, v potu tváře s lidem splynout… Leč nesplynul tak […]

Tramvaje z Jihlavy do Dřevěných mlýnů…

Celých 39 let se v jihlavských a dřevěnomlýnských ulicích ozývaly zvonky tramvají. Vozy elektrické pouliční dráhy s kolejemi o rozchodu jednoho metru (1000 mm) vozily cestující po Jihlavě a Dřevěných Mlýnech od roku 1909 až do konce let čtyřicátých… Díky poloze města na střeše Vysočiny patřila jihlavská tramvajová dráha s její průměrnou nadmořskou výškou okolo […]

3) Atentát na Vladimíra Iljiče v Kollárově škole

U nás ve škole v Kollárově ulici, ve vestibulu, přímo ve schodišti, stával státník. Nu, přesněji busta státníka. Skoro dvoumetrová, na rudém velkém podstavci, s vyhaslým mrtvým zrakem zacházející žloutnoucí sádry. Vladimír Iljič Uljanov, pruský agent Lenin… Po celá léta, od otevření školy v polovině 60. let, kdy kdosi moudře rozhodl o umístění sochy doprostřed […]

2) Kalamita na lince A

Pan Benda jel jednoho dne trolejbusem z města k pohřbu. Tentokrát ale ne na Ústřední hřbitov, jako v jiné dny, ale na Kalvarii. Na tomto malém hřbitově, sloužícím zejména pro obyvatele jihlavských čtvrtí Dřevěných mlýnů a Bedřichova, se konaly na počátku sedmdesátých let pohřby už jen výjimečně – státní orgány totiž rozhodly o zákazu pohřbívání […]

1) Děda, jehož se Husák bál

V naší Kollárově ulici, na pomezí jihlavských čtvrtí Dřevěných Mlýnů a Bedřichova, žil kdysi, za mého dětství a mládí v 60. a 70. letech, jeden zvláštní starý pán. Říkejme mu zde třeba Konrád Benda. Byl komunistickým režimem značně postižen již v 50. letech – byl totiž aktivní katolík a z duše zarytý antikomunista – a […]

Dřevěné mlýny, Bedřichov

(Od Ladislava Vilímka, psáno pro Iglau a Regionalist v roce 2005) Pokud budete hledat obec Dřevěné Mlýny, správněji Dřevěný Mlýn, na současné mapce Jihlavy a okolí, bude vaše snažení marné. Obec v roce 1923 připadla k Jihlavě a stala se její místní částí. Nakonec byla i ta v roce 1955 úředně zrušena a celý dřevěnomlýnský […]