Čím je člověk starší, tím více zážitků z mládí a dětství se mu vybavuje. Vítejte proto zde, ve fragmentech mých osobních jihlavských vzpomínek, které se mi postupně snad podaří zachytit a shromažďovat právě zde. Příjemné čtení přeji!

(tento článek si přečetlo 200 návštěvníků Humoresek)

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

R E K L A M A :

alej_smrtMůj dědeček František (1893-1972) býval krom jiného skvělým vypravěčem. A mně, čím jsem starší, stále častěji na mysl tanou další a další jeho příběhy, jimiž mne jako dítě po večerech častoval. Podělím se dnes o další z nich, tentokrát o tom, jak se smrti ubránit nelze – i kdybychom nastokrát dělali co můžeme. Tož poslyšte dědečkovo vyprávění o sedláku, radostech života a smrti:

U nás na vsi, odkud pocházím, žil statkář Václav Brynda. Bryndovi byli u nás starým selským rodem, stejně jako i rod náš, ale všem jejich generacím, co kdo pamatoval, se dařilo, jak kdyby měli za pecí Plivníka. Jak vždy pološeptem o zimních přástkách říkávala naše babička.

Jen jednu nectnost tento Brynda měl: Tuze rád víno, rosolku i žitnou, ale doslova mu učaroval rum. Popíjel jeden čaj s rumem za druhým, kdykoli se přes den objevil v kuchyni, a večer už pantáta kolikrát tvrdě usnul při klábosení přímo za stolem, jak kdyby celý den z lesa klády vozil. Ale jak nebyl lakomý k sobě, nebyl ani k čeládce. V celém širém okolí se vědělo, že nikde se jídlo čeledi tak hojně nemastí jako u Bryndů a že sám hospodář nade vše miluje přikusovat ke své kořaličce špek i uzeninku od komína…

A když jednoho dne statek mladému Václavovi předal, tak to se teprva kolo roztočilo. V udělání si zavčasu vymínil nejen obvyklé požitky výměnku, ale i kolik lahví kořalenky mu mladí svojí povinností budou. Takže nestrádal ani v nejmenším. Dřít se již nemusel a tak měl času na rum i své špíčky od komína dosytosti.

Jenže jednoho dne, zrovna o Dušičkách, když se vejminkář Brynda vrátil z krchova od hrobů svých rodičů, sourozenců i nebožky panímámy, ihned si zmrzlýma rukama postavil – na příjemným teplem oddychující kamna – na svůj rumový čaj. „Toť dnes syroba, že by psa nevyhnal“, brumlal bývalý hospodář, krájeje přitom vonící slaninku. Nalil si zároveň hned i stupečku pálenky na zahřátí. To po té štrapáci z Božího pole v listopadové metelici.

A hle, v tom v sklence vidí na hladině smrt!

Sinalý obličej, dásně žádné, zuby naň cení. A ta hlava umrlčí ve sklence průzračné kořalky udiveně svojí holou lbí vrtí sem, v němém děsivém úžasu.

Pantáta vykřikl, sklenka mu vypadla z ruky a na tisíc kousků se roztříštila o plát kamen. Umrlčí zjevení rázem to tam.

Čaj s rumem si už toho večera vejmikář nedovařil. Zalezl do postele a dobré tři dny se v klepotici napůl živý třásl pod duchnou, že již mladí přemýšleli o doktorovi z města, ba i chvílemi problesklo jim hlavami, zda-li nebude třeba již volat i jemnostpána faráře?

Ale starý Brynda, horák jak dub, sedlák zdraví železného, se z toho dostal. Jen napít se ho od té doby už nikdo neviděl. A co víc, ani šrůtek uzeného si pantáta už nedopřál.

Ani o Vánocích si vínko u stolu božíhodového s mladými nedal, na Štěpána ani se sousedy stupečku, nikam nechodil, jedl málo, jen tu a tam nemaštěný brambor, jakoby se postil. A jen vodu ze studně od té hrozné chvíle dušičkové pil!

Bálť se někdejší hospodář, že ve sklence alkoholu opět spatří smrt…

Přeběhl zimní čas, bujarý masopust i vážný čas postní. A vejminkář s jarem začal jaksi chřadnout. Ta tam byla jeho dřívější veselost i jeho šprýmy, jimiž tak rád denně častoval chasu i děvečky na statku.

Celý za ten půlrok zvážněl a pohubl, jen už od Božího rána celé dni vysedával ve svém vejminku u kamen, před sebou sklenici vody a sotva bídného sousta zřídkakdy bez účasti do úst vložil. „Děkuji smrti, která mi tak zázračně na poslední chvíli dala své přísné varování před marnostmi tohoto světa, jichž jsem tak nadmíru užíval“, utrousil vždy vážně starý hospodář, když už někdo hodně naléhal, ať si přece jen trochu dopřeje alespoň o svátcích.

A tak přišly radostné Velikonoce, po krásných týdnech slunného jara slavné Boží Tělo – i žně se vydařily toho léta nadmíru. A než by ses nadál, bylo tu srpnové Nanebevzetí Panny Marie.

Všichni slavili svátek Matičky Boží toho úrodného roku s vděkem, jen vejminkář Brynda si ani o tomto šťastném dni nedopřál více, než zas jen trochu té kaše bez omastku a vody. Marně jej sousedé lákali k posezení, marně mu pod nos mladá hospodyně strkala sváteční lahůdky. Bývalý hospodář trval na svém: „To marné obžerství by mne jen sklátilo do hrobu“, odpovídal suše a napil se z hrnku své vody.

A toho svátečního horkého mariánského večera, kdy se z nedaleké hospody ozývala muzika a radostné hlasy veselících se sousedů, vejminkář Brynda seděl u svého okna a hleděl do šeřícího se již sadu za jeho výměnkem. Když tu v tom za oknem zas známý děsivý zjev. Smrt!

„Tak se připrav, Václave, půjdeme“, zaklapaly bílé čelisti.

„Jak to? Dnes?“, celý zkoprnělý ze sebe vymáčkl Brynda. „Já myslel, že jsi pro mě přišla už loni o Dušičkách a že sis to pak rozmyslela?“ napadlo jej v úzkostech začít smlouvat při vzpomínce, jak se loni smrt tak udiveně tvářila.

„Kdepak. O každých Dušičkách jdu obchůzkou k všem těm, o kterých mi dáno na vědomí, že si pro ně musím v dalším roce přijít. A tys mne přitom náhodou spatřil, Václave…“, rozhovořila se smrt.

Starého hospodáře polilo horko a začal tušit, že tentokrát vše asi marno: „Ale proč ten tvůj údiv tehdy? Třebas mne tam na tento rok ještě napsaného nemáš, nebo nějak omylem jsem se ti dostal na list téhoroční?“

„Václavíčku, napsaného tě mám správně. Já se ale o Dušičkách jen divila, jak labužnicky kořalku za kořalkou do sebe leješ a slaninky si chutě ukrajuješ? Protože v mém listu vepsáno jest: ‚Vejminkář Brynda Václav o Nanebevzetí Panny Marie zajde na šlak ze svého nadměrného postění a života odříkání’!“

V tu chvíli se starý hospodář bez hlesu sesul na okno a jeho dokořán otevřené oči hleděly v soumrak onoho krásného mariánského večera srpnového. Nevidouce již všech těch krás světa, jež tak rychle, rychle pomíjejí…

(tento článek si přečetlo 200 návštěvníků Humoresek)