Máme léta letoucí jednu milou kamarádku. Pravda, trochu svéráznou, ale to jsme ostatně tak trochu všichni. A tato vzácná žena se vydává rok co rok v čase Dušiček na jihlavské městské hřbitovy zapaloval svíce za ty, na které si již nikdo nevzpomene. Učinila tak i o jedněch minulých Dušičkách, když se vydala – toho dne jako již na poslední v řadě – na jihlavský Ústřední hřbitov.
Ač se již šeřilo, naše milá přítelkyně chodila radostně po hřbitově, a který hrob se jí zdál hodně opuštěný, tam postála v modlitbě a zapálila kalíšek a tu a tam i vonnou kadidlovou tyčinku. A tak brouzdala po největším jihlavském hřbitově sem a tam, aniž jí došlo, že už je tma tmoucí.
To, že je po osmé večer zjistila až ve chvíli, kdy chtěla, plna nádherných dojmů, vyjít zase ven hlavní branou. A jako na potvoru, ta už byla zavřená na petlici. Jak ale zjistila během následující obchůzky hřbitova, zavřeny byly i ostatní brány v dalších východech.
Napadlo ji prý nejdříve, že nám zavolá, abychom přivolali někoho, kdo by jí otevřel.
„No jo, ale přijedou strážníci, budou odemykat hřbitov a zítra bude v novinách, že odtud museli dostávat nějakou praštěnou ženštinu“, prolétlo jí hlavou. A tak raději nejdříve ve tmě kolem zšeřelých hrobů, na nichž blikotaly, kam oko dohlédlo, červené plaménky svíček, obcházela vysoký kovaný plot s bodci s nadějí, že je někde díra.
Obešla během další půlhodiny celý hřbitov – jenže díra žádná!
A tu najednou vidí, že plot je snad jednom místě trochu nižší, než jinde – a tak dozrálo rasantní rozhodnutí. Křepce vyskočila na jednu ze secesních hrobek, odtud na její vysoký pomník – a hup, už byla nahoře.
Jenže ouha!
Na vrcholu zůstala viset za svoji dlouhou sukni na bodci plotu a najednou si v panice uvědomila, že nemůže ani tam, ale ani zpět. „Zítra tu určitě najdou moji mrtvolu, jak visí za sukni hlavou dolů z hřbitovní zdi“, napadlo ji a začala se v té hrůzné představě divoce zmítat, aby se ze smrtelné pasti vyprostila.
Ale čím více se snažila z objetí bodců dostat, tím pevněji se její šatstvo ovíjelo kolem železných ostnů kovaného plotu.
„Drazí moji nebožtíčci, přinesla jsem vám světlo, pomozte mi teď za to odtud“, pronesla v náhlém osvícení nahlas vroucí prosbu směrem ke stovkám svícemi osvětlených hrobů dole pod ní. A hle! Pojednou se dostavil nápad:
Začala se z uvízlého šatstva svlékat, až se jí podařilo – jako hadu z kůže – vyvléci z kabátu, svetru i ze sukně i ze všech ostatních svršků…
…cosi kdesi ruplo, ozvalo se zapraštění – a ona byla náhle na zemi na druhé straně, na osvětleném chodníku. Sice jen ve spodním prádle, ale živá a zdravá. A všechny její svršky zůstaly omotané viset na vrcholu na bodcích hřbitovního plotu.
Vylezla tedy tak, jak byla, polonahá jen v silonkách, nasvícena pouliční lucernou jak na jevišti, zpátky na plot, a během asi deseti minut se jí podařilo všechno své šatstvo z plotu vyprostit. Pak se spokojeně na osvětleném chodníku v klidu a pomalu – již uklidněna – postupně oblékala a s radostí, že vyvázla bez úhony, se nakonec rozhlédla kolem.
A tu zděšena vidí, že z oken všech vysokých paneláků na této straně hřbitova hledí celou tu dobu desítky zaujatých obličejů na to divadlo. Jak chudák naše nebohá kamarádka, celý večer, a přímo o Všech svatých, na hřbitovní zdi…
…dělá celému jejich sídlišti striptýz!
