Čím je člověk starší, tím více zážitků z mládí a dětství se mu vybavuje. Vítejte proto zde, ve fragmentech mých osobních jihlavských vzpomínek, které se mi postupně snad podaří zachytit a shromažďovat právě zde. Příjemné čtení přeji!

(tento článek si přečetlo 234 návštěvníků Humoresek)

Příběh dušičkový…

dusick4Máme léta letoucí jednu milou kamarádku. Pravda, trochu svéráznou, ale to jsme ostatně tak trochu všichni. A tato vzácná žena se vydává rok co rok v čase Dušiček na jihlavské městské hřbitovy zapaloval svíce za ty, na které si již nikdo nevzpomene. Učinila tak i o jedněch minulých Dušičkách, když se vydala – toho dne jako již na poslední v řadě – na jihlavský Ústřední hřbitov.

Ač se již šeřilo, naše milá přítelkyně chodila radostně po hřbitově, a který hrob se jí zdál hodně opuštěný, tam postála v modlitbě a zapálila kalíšek a tu a tam i vonnou kadidlovou tyčinku. A tak brouzdala po největším jihlavském hřbitově sem a tam, aniž jí došlo, že už je tma tmoucí.

To, že je po osmé večer zjistila až ve chvíli, kdy chtěla, plna nádherných dojmů, vyjít zase ven hlavní branou. A jako na potvoru, ta už byla zavřená na petlici. Jak ale zjistila během následující obchůzky hřbitova, zavřeny byly i ostatní brány v dalších východech.

Napadlo ji prý nejdříve, že nám zavolá, abychom přivolali někoho, kdo by jí otevřel.

„No jo, ale přijedou strážníci, budou odemykat hřbitov a zítra bude v novinách, že odtud museli dostávat nějakou praštěnou ženštinu“, prolétlo jí hlavou. A tak raději nejdříve ve tmě kolem zšeřelých hrobů, na nichž blikotaly, kam oko dohlédlo, červené plaménky svíček, obcházela vysoký kovaný plot s bodci s nadějí, že je někde díra.

Obešla během další půlhodiny celý hřbitov – jenže díra žádná!

A tu najednou vidí, že plot je snad jednom místě trochu nižší, než jinde – a tak dozrálo rasantní rozhodnutí. Křepce vyskočila na jednu ze secesních hrobek, odtud na její vysoký pomník – a hup, už byla nahoře.

Jenže ouha!

Na vrcholu zůstala viset za svoji dlouhou sukni na bodci plotu a najednou si v panice uvědomila, že nemůže ani tam, ale ani zpět. „Zítra tu určitě najdou moji mrtvolu, jak visí za sukni hlavou dolů z hřbitovní zdi“, napadlo ji a začala se v té hrůzné představě divoce zmítat, aby se ze smrtelné pasti vyprostila.

Ale čím více se snažila z objetí bodců dostat, tím pevněji se její šatstvo ovíjelo kolem železných ostnů kovaného plotu.

„Drazí moji nebožtíčci, přinesla jsem vám světlo, pomozte mi teď za to odtud“, pronesla v náhlém osvícení nahlas vroucí prosbu směrem ke stovkám svícemi osvětlených hrobů dole pod ní. A hle! Pojednou se dostavil nápad:

Začala se z uvízlého šatstva svlékat, až se jí podařilo – jako hadu z kůže – vyvléci z kabátu, svetru i ze sukně i ze všech ostatních svršků…

…cosi kdesi ruplo, ozvalo se zapraštění – a ona byla náhle na zemi na druhé straně, na osvětleném chodníku. Sice jen ve spodním prádle, ale živá a zdravá. A všechny její svršky zůstaly omotané viset na vrcholu na bodcích hřbitovního plotu.

Vylezla tedy tak, jak byla, polonahá jen v silonkách, nasvícena pouliční lucernou jak na jevišti, zpátky na plot, a během asi deseti minut se jí podařilo všechno své šatstvo z plotu vyprostit. Pak se spokojeně na osvětleném chodníku v klidu a pomalu – již uklidněna – postupně oblékala a s radostí, že vyvázla bez úhony, se nakonec rozhlédla kolem.

A tu zděšena vidí, že z oken všech vysokých paneláků na této straně hřbitova hledí celou tu dobu desítky zaujatých obličejů na to divadlo. Jak chudák naše nebohá kamarádka, celý večer, a přímo o Všech svatých, na hřbitovní zdi…

…dělá celému jejich sídlišti striptýz!

Homeosměs na koronavirovou epidemickou chřipku COVID-19 - na homeopatickém eshopu u XIV. svatých Pomocníků:
(tento článek si přečetlo 234 návštěvníků Humoresek)