Rubrika: Humoresky (nejen) bedřichovské…
Příběh dušičkový…
Máme léta letoucí jednu milou kamarádku. Pravda, trochu svéráznou, ale to jsme ostatně tak trochu všichni. A tato vzácná žena se vydává rok co rok v čase Dušiček na jihlavské městské hřbitovy zapaloval svíce za ty, na které si již nikdo nevzpomene. Učinila tak i o jedněch minulých Dušičkách, když se vydala – toho dne […]
Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…
R E K L A M A : Můj dědeček František (1893-1972) býval krom jiného skvělým vypravěčem. A mně, čím jsem starší, stále častěji na mysl tanou další a další jeho příběhy, jimiž mne jako dítě po večerech častoval. Podělím se dnes o další z nich, tentokrát o tom, jak se smrti ubránit nelze – […]
Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.
V roce 1962, kdy jsem se narodil, výjimečně u mého křtu asistovali kněží dva. Vzácní přátelé mého otce Jiřího, političtí vězni pater Josef Valerián a jihlavský děkan (tehdy od roku 1960), pater Bohuslav Vitula. A tak mne k jihlavskému panu děkanovi, Vitulovi, pojilo od dětství jakési pouto. Přes má léta ministrantská, kdy mne otec dovedl […]
Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.
V pátek 17. listopadu 1989 jsme měli sjednaný celovečerní koncert ve Vlašimi, ve velkém sále tamního kulturního domu Blaník. Začínali jsme hrát od osmi večer a z Jihlavy jsme tak museli vyjet čtyřmi auty po čtvrté odpoledne. Někteří kolegové jeli po dálnici, já jsem to ale vzal po staré silnici přes Pelhřimov. A celou cestu […]
Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.
V naší ulici kdysi dávno za mého dětství žil dědek. Ano, zlostný člověk a doslova a do písmene dědek. Prý snad byl v padesátých letech nějakým soudcem z lidu, jak vždy říkal náš táta, u mnoha jihlavských politických procesů, po nichž končili na šibenici faráři i prostí sedláci. A byl to také nadosmrti sprostý udavač. […]
Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?
Můj dědeček František vždy vyprávěl, že z dětství prý pamatoval, jak mnohé jihlavské adventní věnce měly – kdovíproč? – namísto čtyř dokonce šest svíček… Nikdy jsem to nechápal. A až v posledních létech tuším, že mohl mít pravdu. Na západě slavíme advent po čtyři neděle. Tedy dle roků od 27. listopadu po 3. prosinec. Ale […]
Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…
Náš děda k nám chodil neděli co neděli na oběd. A po něm si šel nahoru bedřichovský Růžek zahrát partičku taroků, mariáše či ferbla. A vždycky pak, když jsme se vrátili s rodiči z nedělní procházky, přišel ještě k večeru k nám a často, než si dal s tátou jednu partii šachů, se dal u […]
Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.
Od malička jsem měl rád hřbitovy. Nejen proto, že jsem jako jeden z mála kluků ochotně a rád ministroval kněžím na pohřbech, kdykoli mi to jen školní rozvrh dovolil. Ale i pro jakousi – pro mě odjakživa uhrančivou – atmosféru pomíjivosti všech lidských bolestí a soužení. Procházel jsem se někdy, když pohřby skončily, dlouhé hodiny mezi […]
Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?
Otevřel jsem dnes po létech starý skicář mé maminky, Marie. A při prohlížení těch stovek skic, kreseb, náčrtů, mi pojednou u třech z nich vytanula na mysl jedna už skoro padesát roků stará neděle, vůně čaje s rumem, viržinek a také jedna nezapomenutelná šachová partie na prahu věčnosti… Můj jihlavský děda František byl výjimečným vypravěčem. […]
Příběh ztraceného kocourka Mňouka…
Narodil jsem se před šesti, sedmi roky vedle venkovského nádraží nedaleko Jihlavy. Maminka mne naučila lovit myši, naučila mě, že ti dvounožci, u jejichž kamen jsem jako kotě spával, jsou naši přátelé a kamarádi; pral jsem se se sourozenci v dětských krásných bitvách, skvěle mi šlo rychle lézt na stromy… A jak jsem rozumu a […]
Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!
Kdysi, v roce 1987, jsem dal výpověď v jihlavském Kovolitu (dnes Moravské kovárny). Což by nebylo nic divného, protože jsem ji dával léta letoucí opakovaně – a vždy jsem ji nakonec, byv ukecán ke zvýšení platu či k tomu, že si mne nebude opravdu nikdo všímat, stáhl. Ale tehdy už jsem byl velmi rozezlen na […]
Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!
Kdysi dávno, před už skoro čtyřiceti roky, jsem seděl s přáteli k ránu v jihlavském Passage-clubu. A u našeho stolu seděl jeden z „osmašedesátníků“, někdejší major, kterého po roce 1969 z armády vyhodili a dělal skladníka v potravinách. U vodky přišla ve čtyři ráno řeč na armádu a já, nedávno se vrátiv z vojny, jsem […]
O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem
Na konci prvního ročníku průmyslovky jsem se zamiloval. To by nebylo tehdy u mne nic tak divného, jenže stalo se tak na lidoveckém zájezdu, který organisoval nástupce mého zesnulého táty, tajemník ČSL Franta T. A tudíž jsem se zde zahleděl do dívky z ryze katolické rodiny. Ne snad, že bych sám nebyl příslušník katolického rodinného klanu, […]
Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.
Od roku 1982 do roku 1989 (s malou přestávkou mého působení v jihlavském krematoriu), jsem pracoval jako brusič výkovků v jihlavských kovárnách. Tehdy se to jmenovalo Kovolit. Byl to zvláštní podnik. Na jedné straně dodavatel výkovků pro armády Varšavské smlouvy, na druhou ostrý metalurgický provoz, kde se tudíž na kádrový materiál pracujících příliš nehledělo. A […]
Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…
Když jsem jako dvanáctiletý kluk přijel v roce 1974 na mé obvyklé letní prázdniny k dědovi a k babičce do Liberce, babička mne hned ve dveřích přivítala: „Představ si, že děda před Velikonocemi spáchal velikou výtržnost. Hovořil půl hodiny nad hrobem pana kardinála Trochty a potom navíc poobědval i povečeřel s pány biskupy a s […]