Čím je člověk starší, tím více zážitků z mládí a dětství se mu vybavuje. Vítejte proto zde, ve fragmentech mých osobních jihlavských vzpomínek, které se mi postupně snad podaří zachytit a shromažďovat právě zde. Příjemné čtení přeji!

Rubrika: Humoresky (nejen) bedřichovské…

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Na konci prvního ročníku průmyslovky jsem se zamiloval. To by nebylo tehdy u mne nic tak divného, jenže stalo se tak na lidoveckém zájezdu, který organisoval nástupce mého zesnulého táty, tajemník ČSL Franta T. A tudíž jsem se zde zahleděl do dívky z ryze katolické rodiny. Ne snad, že bych sám nebyl příslušník katolického rodinného klanu, […]

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Od roku 1982 do roku 1989 (s malou přestávkou mého působení v jihlavském krematoriu), jsem pracoval jako brusič výkovků v jihlavských kovárnách. Tehdy se to jmenovalo Kovolit. Byl to zvláštní podnik. Na jedné straně dodavatel výkovků pro armády Varšavské smlouvy, na druhou ostrý metalurgický provoz, kde se tudíž na kádrový materiál pracujících příliš nehledělo. A […]

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Když jsem jako dvanáctiletý kluk přijel v roce 1974 na mé obvyklé letní prázdniny k dědovi a k babičce do Liberce, babička mne hned ve dveřích přivítala: „Představ si, že děda před Velikonocemi spáchal velikou výtržnost. Hovořil půl hodiny nad hrobem pana kardinála Trochty a potom navíc poobědval i povečeřel s pány biskupy a s […]

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Paměť je ke starcům milosrdná. Čím je totiž člověk starší, tím více dobrých zážitků z mládí a dětství si pamatuje. A tím méně těch špatných. Chodívalo k nám domů mnoho lidí. Mezi nimi i mnoho kněží. Děkan, faráři, kaplani, zkrátka osobnosti, které mi jako dítěti vždy měly nenápadně a přítom navždy co do dětské duše […]

Netopýr v trolejbusu…

Naši mívali mnoho přátel. Pravda, většina z nich by byla z dnešního pohledu zařazena mezi podivíny, ale šlo vesměs o skvělé lidi. Dveře se u nás netrhly a tak jsem jako kluk mohl nassávat jejich nádherná vyprávění, postřehy i jejich moudronosné horlivé debaty. Jedním z nich byl jistý pan zemědělský inženýr, jenž svého času vyučoval […]

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Můj jihlavský dědeček František (tatínek mé maminky, narozen 1893) sloužil skoro po celou Světovou válku u 46. těžkého dělostřeleckého pluku.  Přičemž u toho samého pluku sloužil – od nich ze vsi – jeho o něco starší jmenovec. Také František a také Zdražil – leč nebyli přímí příbuzní – dost možná jen velmi, velmi vzdálení, jak to tak už […]

Dvojitá pomsta pana domácího

V sousedním domě, v naší Kollárově ulici v čísle 4, žil starý pán, majitel bytového secesního domu. Pan Knotek. Možná nebyl v jádru zlý, ale nám, klukům, připadal většinou jako nějaký nebezpečný pravěký ichthyosaurus. S nezbytnou zmijovkou na hlavě měl totiž své pichlavé oči všude: „Darebáci, táhněte hned pryč, otlučete mi zeď“, ozvalo se každou […]

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Tož tak za našich časů bývávalo. Padlo člověku 18 let a chtě nechtě, musel se dostavit k odvodní komisi. Už od šestnácti mi bylo jasné, co mne čeká. Tak jsem začal simulovat zavčasu záda – chodil jsem k primáři dr. Bašovi na obstřiky, belhal jsem se co dva měsíce o holi do té jeho dřevěné […]

Vzpomínka na Bosého Laca

Tak Laco už je také na věčnosti… Dovolím si připojit jednu osobní vzpomínku. Někdy v první polovině 80. let, když jsme v létě často hrávali v jihlavském letovisku na Pávově, jsem se tam jednoho večera seznámil se zajímavým manželským párem. Chtěli něco zahrát na přání, vyhověl jsem, a nějak jsme se pak o přestávkách dali […]

Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

Jako kluk jsem často trávil dlouhé hodiny na jihlavském hlavním nádraží, s nímž jsme v podstatě naším plotem sousedili. Toulal jsem se mezi kolejemi, od posuvné slepé koleje k Hruškovým dvorům přes vlečku Kovolitu až dozadu k depu a k výtopně, kde bývala krásná točna – a mnohokrát jsem se musel v kolejišti spasit úprkem […]

Zloděj od svatého Jana…

„Každému kdo něco ukradne, pravá ruka upadne!“ Toto varování sestry mého jihlavského dědy, tetičky Marie, mi v dětství často vrtalo hlavou. Kolikrát jsem si prohlížel na ulici i v trolejbusu, zda někdo z lidí náhodou nenápadně neskrývá pod kabátem jen jednu ruku, což by dosvědčilo pravdivost tetina rčení. Divné mi přitom přišlo, že ačkoli jsem […]

Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Každou neděli k nám náš děda chodil po svatojakubské „půl jedenácté“ na oběd. Měl jsem tyto dědečkovy nedělní návštěvy u nás velmi rád – a to nejen pro jeho unikátní tatranku, kterou mi vždy po obědě vyndal ze svého saka. Ostatně chuť a vůně této „nedělní tatranky“ se mi vždy zdála daleko lepší, než u […]

Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

Stará paní Marie Nowaková chodila k naší paní domácí Walterové skoro každý den. Obě dámy byly ze staré školy, paní Walterová vdova po železničním radovi, paní Nowaková celoživotně neprovdaná. Byly patrně přítelkyněmi již od prvorepublikových časů a přesto si obě navzájem po celá dlouhá desetiletí stále vykaly… Sedávaly spolu často v jarním či podzimním sluníčku […]

Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Skoro každý den jsem se vídal na konečné trolejbusů na nádraží, kde jsme za mého dětství bydleli, s panem Stoličkou. Bývalý selský dědic statku v Měříně si kroucením volantem po jihlavských ulicích vydělával na chléb vezdejší, protože, jak kdysi usoudili soudruzi, tento „venkovský boháč“ měl nyní – za vlády lidu – v potu tváře s […]

Atentát na Vladimíra Iljiče v Kollárově škole

U nás ve škole v Kollárově ulici, ve vestibulu, přímo ve schodišti, stával státník. Nu, přesněji busta státníka. Skoro dvoumetrová, na rudém velkém podstavci, s vyhaslým mrtvým zrakem zacházející žloutnoucí sádry. Vladimír Iljič Uljanov, pruský agent Lenin… Po celá léta, od otevření školy v polovině 60. let, kdy kdosi moudře rozhodl o umístění sochy doprostřed […]