Rubrika: Humoresky (nejen) bedřichovské…

8) Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

Jako kluk jsem často trávil dlouhé hodiny na jihlavském hlavním nádraží, s nímž jsme v podstatě naším plotem sousedili. Toulal jsem se mezi kolejemi, od posuvné slepé koleje k Hruškovým dvorům přes vlečku Kovolitu až dozadu k depu a k výtopně, kde bývala krásná točna – a mnohokrát jsem se musel v kolejišti spasit úprkem […]

7) Zloděj od svatého Jana…

„Každému kdo něco ukradne, pravá ruka upadne!“ Toto varování sestry mého jihlavského dědy, tetičky Marie, mi v dětství často vrtalo hlavou. Kolikrát jsem si prohlížel na ulici i v trolejbusu, zda někdo z lidí náhodou nenápadně neskrývá pod kabátem jen jednu ruku, což by dosvědčilo pravdivost tetina rčení. Divné mi přitom přišlo, že ačkoli jsem […]

6) Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Každou neděli k nám náš děda chodil po svatojakubské „půl jedenácté“ na oběd. Měl jsem tyto dědečkovy nedělní návštěvy u nás velmi rád – a to nejen pro jeho unikátní tatranku, kterou mi vždy po obědě vyndal ze svého saka. Ostatně chuť a vůně této „nedělní tatranky“ se mi vždy zdála daleko lepší, než u […]

5) Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

Stará paní Marie Nowaková chodila k naší paní domácí Walterové skoro každý den. Obě dámy byly ze staré školy, paní Walterová vdova po železničním radovi, paní Nowaková celoživotně neprovdaná. Byly patrně přítelkyněmi již od prvorepublikových časů a přesto si obě navzájem po celá dlouhá desetiletí stále vykaly… Sedávaly spolu často v jarním či podzimním sluníčku […]

4) Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Skoro každý den jsem se, jako kluk, vídal na konečné trolejbusů na nádraží, u nějž jsme bydleli, s panem Stoličkou. Bývalý selský dědic statku si kroucením volantu v jihlavských ulicích vydělával na chléb vezdejší, protože, jak kdysi usoudili soudruzi, tento „venkovský boháč“ měl nyní, za vlády lidu, v potu tváře s lidem splynout… Leč nesplynul tak […]

3) Atentát na Vladimíra Iljiče v Kollárově škole

U nás ve škole v Kollárově ulici, ve vestibulu, přímo ve schodišti, stával státník. Nu, přesněji busta státníka. Skoro dvoumetrová, na rudém velkém podstavci, s vyhaslým mrtvým zrakem zacházející žloutnoucí sádry. Vladimír Iljič Uljanov, pruský agent Lenin… Po celá léta, od otevření školy v polovině 60. let, kdy kdosi moudře rozhodl o umístění sochy doprostřed […]

2) Kalamita na lince A

Pan Benda jel jednoho dne trolejbusem z města k pohřbu. Tentokrát ale ne na Ústřední hřbitov, jako v jiné dny, ale na Kalvarii. Na tomto malém hřbitově, sloužícím zejména pro obyvatele jihlavských čtvrtí Dřevěných mlýnů a Bedřichova, se konaly na počátku sedmdesátých let pohřby už jen výjimečně – státní orgány totiž rozhodly o zákazu pohřbívání […]

1) Děda, jehož se Husák bál

V naší Kollárově ulici, na pomezí jihlavských čtvrtí Dřevěných Mlýnů a Bedřichova, žil kdysi, za mého dětství a mládí v 60. a 70. letech, jeden zvláštní starý pán. Říkejme mu zde třeba Konrád Benda. Byl komunistickým režimem značně postižen již v 50. letech – byl totiž aktivní katolík a z duše zarytý antikomunista – a […]