Čím je člověk starší, tím více zážitků z mládí a dětství se mu vybavuje. Vítejte proto zde, ve fragmentech mých osobních jihlavských vzpomínek, které se mi postupně snad podaří zachytit a shromažďovat právě zde. Příjemné čtení přeji!

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Kasárna VÚ 6983 v Klimentově u Mariánských Lázní...
Kasárna VÚ 6983 v Klimentově u Mariánských Lázní...

Kasárna VÚ 6983 v Klimentově u Mariánských Lázní…

Tož tak za našich časů bývávalo. Padlo člověku 18 let a chtě nechtě, musel se dostavit k odvodní komisi.

Už od šestnácti mi bylo jasné, co mne čeká. Tak jsem začal simulovat zavčasu záda – chodil jsem k primáři dr. Bašovi na obstřiky, belhal jsem se co dva měsíce o holi do té jeho dřevěné boudy, zvané vznešeně neurologií, v zadní části nemocničního parku na Třídě 1. máje. A doufal, že se tak vojně vyhnu.

Nevyhnul!

U odvodní komise mi bylo přiděleno zdravotní „céčko“ s tím, že armáda prý dnes, v těchto těžkých časech polské „Solidarnošči“ potřebuje kohokoli. Tím slůvkem „kohokoli“ mi bylo objasněno vše. Což o rok později definoval jasněji major K.  z okresní vojenské správy, když mi do očí zařval, že mi zařídí takovou vojnu, že se tam ještě rád oběsím.

Jenže neoběsil!

Narukoval jsem do Mariánských Lázní, k vojenskému útvaru č. 6983, a byl tam zařazen jako kulometčík u pěchoty třetího praporu. Se mnou na pokoji spali zběhlý student theologie, loupežný a kdysi mladistvý vrah (který po odpykání desetiletého trestu v 27 letech musel ještě i narukovat na vojnu), jevištní technik z Vinohrad a bodrý obézní řezník z Krahulčí u Telče. Naším velitelem byl jakýsi dlaždič z Prostějova, slabomyslný svobodník s příznačným příjmením Kapitán.

„Kto umí hrát na dajaký hudební nástroj, krok vpred“, ozvalo se jednoho dne vojenskou babišovskou českoslovenštinou při nástupu na ranní rozcvičku z úst velitele praporu. Zacukalo to se mnou, ale udržel jsem vášně ve svém nitru a tvářil se jak neandrtálec, hudební naukou zcela netknut. A dobře jsem udělal:

„Vy, somári intelektuálský, pojdete vyvážet žumpu u nášho dostojnického činžáka!“ rozhodl velitel.

A tak chudáci klarinetisté i houslisté vyváželi žumpu, zatímco mým suprákům (pozn.: Suprák byl ten, kdo měl už jen půl roku do civilu a na hierarchii byl, bez ohledu na hodnost, v kasárnách vždy nejvýše) mé zachvění při tom nástupu neušlo.

„Leo, přišel balíček z Moravy – kytara je připravena“, zaznělo pak každou chvíli ve dveřích na našem pokoji. Svobodník Kapitán – sám jen půlročák – bezmocně vždy jen srazil paty před suverenním suprákem a zoufale přihlížel, jak odcházím dozadu na jejich výsadní pokoje na hody. Stejně tak ani nekvikl, když jsem se vracel dlouho po půlnoci obklopen pachem slivovice a klopýtaje přes jeho pantofle.

Jenže svobodník přece jen nebyl – ač se to nezdálo – zas tak úplný debil: Neustále totiž přemýšlel, jak by mi pořádně zasolil. Ale tak, aby se současně nevystavil hněvu mých ochránců, kterým jsem skoro den co den hrál „Na starý Mohleně“ a další jímavé songy. A kteří měli, na rozdíl od něho a nás všech, do civilu už doslova jen pár dnů.
A tak jednoho dne, když měl v kasárnách službu jako DVT (pozn.: Dozorčí vojenského tělesa) jeden totálně pitomý a přitom zlý major, který byl proslulý svou krutostí, mi můj svobodník dopředu přidělil službu dozorčího roty. Věděl přitom, že mazáci chovají tajně krásného mourovatého kocoura, který navíc kdovíproč si právě mne mimořádně oblíbil a chodil za mnou po poschodí všude jak pes.

Klimbal jsem tedy celou sobotu u stolku u schodiště, kocoura na klíně a přede mnou byla kniha a vnitřní kasárenský telefon s nezbytným červeným nápisem „Pozor, nepřítel naslouchá!“.
„…zóóóor!!!“ ozvalo se pojednou z podlaží pod námi.

Bylo mi jasné, že obávaný major se vydal na inspekci baráků. Neskutečný řev zespoda signalisoval, že major je v obzváště mizerné náladě – jeho krásná černovlasá žena totiž jeho víkendových služeb využívala, jak jsme se doslechli, vesele v nočních barech vedle v Mariánkách.

„Čo je to tu za bordel? Ako sa volá toto zviera?“ zařval na mne major česko-slovensky už od schodů.
„Soudruhu majore, vojín Švančara, dozorčí 6. roty. To ‚zviera sa, ak dovolíte, voľá kocúr’!“
Následovalo doslova peklo.

Na konci jeho desetiminutového řevu jsem se dozvěděl, že asi musím být „šialený“. „Kebyste nezošialel, nemohl byste takové zviera mať vedľa sebe, keď pride váš nadriadeny!“ řval major jako smyslů zbavený a poručil: „Prikažte tomu zvieratu, nech okamžite zmizí!“

Kocour však neposlechl – byl zvyklý na mne a na své milované supráky a řev nějakého majora jej z míry vyvést nemohl. Sebral jsem se tedy, popadl kocourka a nakročil směrem k supráckým pokojům. To abych ho odnesl do bezpečné vzdálenosti od rozzuřeného důstojníka.

„Vy snad mate vzteklinu, vy debil?“, zařval major až se okna zatřásla. „Nedovolil som vám odísť!!!“.

Co se dělo vzápětí, si moc nepamatuji. Jen jsem z toho řevu pochopil, že prý budu odeslán na specialisované vyšetření do vojenské nemocnice v Plzni, zda nemám od kocoura vzteklinu. Protože nikdo nemůže být tak šílený, aby odnášel kocoura, aniž by mu to důstojník dovolil.

A tak jsem hned v pondělí odjel dle nedělního večerního rozkazu do Plzně.

Vzteklinu jsem neměl – kocour i já jsme byli v tomto negativní, zato mi tam objevili žaludeční vředy! A tak jsem tam pobyl měsíc a po přezkumu, kde objevili v mém posudku i moje zápisy z Jihlavy z mých neustálých „bolestí zad“, jsem šel s modrou knížkou předčasně do civilu! „Vy jste, když připočteme ta vaše kriplovská záda, pro armádu s vaším žaludkem totální invalida“, prohlásil předseda přezkumní komise, plukovník s lékařským titulem.
A tak se mi svobodník Kapitán pomstil se svým plánem s kocourem opravdu skvěle.

Jen když jsem pak doma v Jihlavě přišel na vojenskou správu v ulici U mincovny, major K. vyvalil nevěřícně oči a zařval: „Vy jste se Švančara neoběsil? No, nevadí, ještě se uvidíme, až bude mobilisace – na tu se ta vaše ‚modrá‘ nevztahuje a pak se modlete k tomu svému pánbíčkovi!“.
Viděli jsme se s majorem pak od těch dob mnohokrát. Díky Bohu, při mobilisaci však nikoli.

Naposledy jsem ho zahlédl, když šel asi před dvěma roky na poštu pro svůj tučný vojenský důchod. Hůlčička, zlaté brýle, nu, dobromyslný stařík, ctihodný pensista, který má do sta let nedaleko. Udělalo se mi tehdy znovu, jako vždy, z něho zle…

…a dnes jsem se dozvěděl, že prý nedávno krátce před svou stovkou zemřel.

Nu, musíme tam všichni. A kdo z nás, živých, ví, kdo před Božím soudem bude či nebude nakonec stát jako darebák?
Dopředu nikdo!

Takže majore, R.I.P. A díky za tu tvoji vojnu, kterou jsi mi kdysi tak krásně objednal!

Sháníte marně homeopatika? Zkuste náš eshop u XIV. svatých Pomocníků:

Vložit váš komentář

Your email is kept private. Required fields are marked *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>