Author Archives: Leo P. Švančara
Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek
Paměť je ke starcům milosrdná. Čím je totiž člověk starší, tím více dobrých zážitků z mládí a dětství si pamatuje. A tím méně těch špatných. Chodívalo k nám domů mnoho lidí. Mezi nimi i mnoho kněží. Děkan, faráři, kaplani, zkrátka osobnosti, které mi jako dítěti vždy měly nenápadně a přítom navždy co do dětské duše […]
Netopýr v trolejbusu…
Naši mívali mnoho přátel. Pravda, většina z nich by byla z dnešního pohledu zařazena mezi podivíny, ale šlo vesměs o skvělé lidi. Dveře se u nás netrhly a tak jsem jako kluk mohl nassávat jejich nádherná vyprávění, postřehy i jejich moudronosné horlivé debaty. Jedním z nich byl jistý pan zemědělský inženýr, jenž svého času vyučoval […]
Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…
R E K L A M A : Můj jihlavský dědeček František (tatínek mé maminky, narozen 1893) sloužil skoro po celou Světovou válku u 46. těžkého dělostřeleckého pluku. Přičemž u toho samého pluku sloužil – od nich ze vsi – jeho o něco starší jmenovec. Také František a také Zdražil – leč nebyli přímí příbuzní – dost […]
Dvojitá pomsta pana domácího
V sousedním domě, v naší Kollárově ulici v čísle 4, žil starý pán, majitel bytového secesního domu. Pan Knotek. Možná nebyl v jádru zlý, ale nám, klukům, připadal většinou jako nějaký nebezpečný pravěký ichthyosaurus. S nezbytnou zmijovkou na hlavě měl totiž své pichlavé oči všude: „Darebáci, táhněte hned pryč, otlučete mi zeď“, ozvalo se každou […]
Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…
Tož tak za našich časů bývávalo. Padlo člověku 18 let a chtě nechtě, musel se dostavit k odvodní komisi. Už od šestnácti mi bylo jasné, co mne čeká. Tak jsem začal simulovat zavčasu záda – chodil jsem k primáři dr. Bašovi na obstřiky, belhal jsem se co dva měsíce o holi do té jeho dřevěné […]
Vzpomínka na Bosého Laca
Tak Laco už je také na věčnosti… Dovolím si připojit jednu osobní vzpomínku. Někdy v první polovině 80. let, když jsme v létě často hrávali v jihlavském letovisku na Pávově, jsem se tam jednoho večera seznámil se zajímavým manželským párem. Chtěli něco zahrát na přání, vyhověl jsem, a nějak jsme se pak o přestávkách dali […]
Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…
Jako kluk jsem často trávil dlouhé hodiny na jihlavském hlavním nádraží, s nímž jsme v podstatě naším plotem sousedili. Toulal jsem se mezi kolejemi, od posuvné slepé koleje k Hruškovým dvorům přes vlečku Kovolitu až dozadu k depu a k výtopně, kde bývala krásná točna – a mnohokrát jsem se musel v kolejišti spasit úprkem […]
Zloděj od svatého Jana…
„Každému kdo něco ukradne, pravá ruka upadne!“ Toto varování sestry mého jihlavského dědy, tetičky Marie, mi v dětství často vrtalo hlavou. Kolikrát jsem si prohlížel na ulici i v trolejbusu, zda někdo z lidí náhodou nenápadně neskrývá pod kabátem jen jednu ruku, což by dosvědčilo pravdivost tetina rčení. Divné mi přitom přišlo, že ačkoli jsem […]
Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí
Každou neděli k nám náš děda chodil po svatojakubské „půl jedenácté“ na oběd. Měl jsem tyto dědečkovy nedělní návštěvy u nás velmi rád – a to nejen pro jeho unikátní tatranku, kterou mi vždy po obědě vyndal ze svého saka. Ostatně chuť a vůně této „nedělní tatranky“ se mi vždy zdála daleko lepší, než u […]
Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti
Stará paní Marie Nowaková chodila k naší paní domácí Walterové skoro každý den. Obě dámy byly ze staré školy, paní Walterová vdova po železničním radovi, paní Nowaková celoživotně neprovdaná. Byly patrně přítelkyněmi již od prvorepublikových časů a přesto si obě navzájem po celá dlouhá desetiletí stále vykaly… Sedávaly spolu často v jarním či podzimním sluníčku […]
Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…
Skoro každý den jsem se vídal na konečné trolejbusů na nádraží, kde jsme za mého dětství bydleli, s panem Stoličkou. Bývalý selský dědic statku v Měříně si kroucením volantem po jihlavských ulicích vydělával na chléb vezdejší, protože, jak kdysi usoudili soudruzi, tento „venkovský boháč“ měl nyní – za vlády lidu – v potu tváře s […]
Tramvaje z Jihlavy do Dřevěných mlýnů…
Celých 39 let se v jihlavských a dřevěnomlýnských ulicích ozývaly zvonky tramvají. Vozy elektrické pouliční dráhy s kolejemi o rozchodu jednoho metru (1000 mm) vozily cestující po Jihlavě a Dřevěných Mlýnech od roku 1909 až do konce let čtyřicátých… Díky poloze města na střeše Vysočiny patřila jihlavská tramvajová dráha s její průměrnou nadmořskou výškou okolo […]
Atentát na Vladimíra Iljiče v Kollárově škole
U nás ve škole v Kollárově ulici, ve vestibulu, přímo ve schodišti, stával státník. Nu, přesněji busta státníka. Skoro dvoumetrová, na rudém velkém podstavci, s vyhaslým mrtvým zrakem zacházející žloutnoucí sádry. Vladimír Iljič Uljanov, pruský agent Lenin… Po celá léta, od otevření školy v polovině 60. let, kdy kdosi moudře rozhodl o umístění sochy doprostřed […]
Kalamita na lince A
Pan Benda jel jednoho dne trolejbusem z města k pohřbu. Tentokrát ale ne na Ústřední hřbitov, jako v jiné dny, ale na Kalvarii. Na tomto malém hřbitově, sloužícím zejména pro obyvatele jihlavských čtvrtí Dřevěných mlýnů a Bedřichova, se konaly na počátku sedmdesátých let pohřby už jen výjimečně – státní orgány totiž rozhodly o zákazu pohřbívání […]
Děda, jehož se Husák bál
V naší Kollárově ulici, na pomezí jihlavských čtvrtí Dřevěných Mlýnů a Bedřichova, žil kdysi, za mého dětství a mládí v 60. a 70. letech, jeden zvláštní starý pán. Říkejme mu zde třeba Konrád Benda. Byl komunistickým režimem značně postižen již v 50. letech – byl totiž aktivní katolík a z duše zarytý antikomunista – a […]