Máme léta letoucí jednu milou kamarádku. Pravda, trochu svéráznou, ale to jsme ostatně tak trochu všichni. A tato vzácná žena se vydává rok co rok v čase Dušiček na jihlavské městské hřbitovy zapaloval svíce za ty, na které si již nikdo nevzpomene. Učinila tak i o jedněch minulých Dušičkách, když se vydala – toho dne jako již na poslední v řadě – na jihlavský Ústřední hřbitov.
Ač se již šeřilo, naše milá přítelkyně chodila radostně po hřbitově, a který hrob se jí zdál hodně opuštěný, tam postála v modlitbě a zapálila kalíšek a tu a tam i vonnou kadidlovou tyčinku. A tak brouzdala po největším jihlavském hřbitově sem a tam, aniž jí došlo, že už je tma tmoucí.
To, že je po osmé večer zjistila až ve chvíli, kdy chtěla, plna nádherných dojmů, vyjít zase ven hlavní branou. A jako na potvoru, ta už byla zavřená na petlici. Jak ale zjistila během následující obchůzky hřbitova, zavřeny byly i ostatní brány v dalších východech.
Napadlo ji prý nejdříve, že nám zavolá, abychom přivolali někoho, kdo by jí otevřel. (Pokračování textu…)
