Ač se již šeřilo, naše milá přítelkyně chodila radostně po hřbitově, a který hrob se jí zdál hodně opuštěný, tam postála v modlitbě a zapálila kalíšek a tu a tam i vonnou kadidlovou tyčinku. A tak brouzdala po největším jihlavském hřbitově sem a tam, aniž jí došlo, že už je tma tmoucí.

To, že je po osmé večer zjistila až ve chvíli, kdy chtěla, plna nádherných dojmů, vyjít zase ven hlavní branou. A jako na potvoru, ta už byla zavřená na petlici. Jak ale zjistila během následující obchůzky hřbitova, zavřeny byly i ostatní brány v dalších východech.

Napadlo ji prý nejdříve, že nám zavolá, abychom přivolali někoho, kdo by jí otevřel.

„No jo, ale přijedou strážníci, budou odemykat hřbitov a zítra bude v novinách, že odtud museli dostávat nějakou praštěnou ženštinu“, prolétlo jí hlavou. A tak raději nejdříve ve tmě kolem zšeřelých hrobů, na nichž blikotaly, kam oko dohlédlo, červené plaménky svíček, obcházela vysoký kovaný plot s bodci s nadějí, že je někde díra.

Obešla během další půlhodiny celý hřbitov – jenže díra žádná!

A tu najednou vidí, že plot je snad jednom místě trochu nižší, než jinde – a tak dozrálo rasantní rozhodnutí. Křepce vyskočila na jednu ze secesních hrobek, odtud na její vysoký pomník – a hup, už byla nahoře.

Jenže ouha!

Na vrcholu zůstala viset za svoji dlouhou sukni na bodci plotu a najednou si v panice uvědomila, že nemůže ani tam, ale ani zpět. „Zítra tu určitě najdou moji mrtvolu, jak visí za sukni hlavou dolů z hřbitovní zdi“, napadlo ji a začala se v té hrůzné představě divoce zmítat, aby se ze smrtelné pasti vyprostila.

Ale čím více se snažila z objetí bodců dostat, tím pevněji se její šatstvo ovíjelo kolem železných ostnů kovaného plotu.

„Drazí moji nebožtíčci, přinesla jsem vám světlo, pomozte mi teď za to odtud“, pronesla v náhlém osvícení nahlas vroucí prosbu směrem ke stovkám svícemi osvětlených hrobů dole pod ní. A hle! Pojednou se dostavil nápad:

Začala se z uvízlého šatstva svlékat, až se jí podařilo – jako hadu z kůže – vyvléci z kabátu, svetru i ze sukně i ze všech ostatních svršků…

…cosi kdesi ruplo, ozvalo se zapraštění – a ona byla náhle na zemi na druhé straně, na osvětleném chodníku. Sice jen ve spodním prádle, ale živá a zdravá. A všechny její svršky zůstaly omotané viset na vrcholu na bodcích hřbitovního plotu.

Vylezla tedy tak, jak byla, polonahá jen v silonkách, nasvícena pouliční lucernou jak na jevišti, zpátky na plot, a během asi deseti minut se jí podařilo všechno své šatstvo z plotu vyprostit. Pak se spokojeně na osvětleném chodníku v klidu a pomalu – již uklidněna – postupně oblékala a s radostí, že vyvázla bez úhony, se nakonec rozhlédla kolem.

A tu zděšena vidí, že z oken všech vysokých paneláků na této straně hřbitova hledí celou tu dobu desítky zaujatých obličejů na to divadlo. Jak chudák naše nebohá kamarádka, celý večer, a přímo o Všech svatých, na hřbitovní zdi…

…dělá celému jejich sídlišti striptýz!

Homeosměs na koronavirovou epidemickou chřipku COVID-19 - na homeopatickém eshopu u XIV. svatých Pomocníků:

Můj dědeček František (1893-1972) býval krom jiného skvělým vypravěčem. A mně, čím jsem starší, stále častěji na mysl tanou další a další jeho příběhy, jimiž mne jako dítě po večerech častoval. Podělím se dnes o další z nich, tentokrát o tom, jak se smrti ubránit nelze – i kdybychom nastokrát dělali co můžeme. Tož poslyšte dědečkovo vyprávění o sedláku, radostech života a smrti:

U nás na vsi, odkud pocházím, žil statkář Václav Brynda. Bryndovi byli u nás starým selským rodem, stejně jako i rod náš, ale všem jejich generacím, co kdo pamatoval, se dařilo, jak kdyby měli za pecí Plivníka. Jak vždy pološeptem o zimních přástkách říkávala naše babička.

Jen jednu nectnost tento Brynda měl: Tuze rád víno, rosolku i žitnou, ale doslova mu učaroval rum. Popíjel jeden čaj s rumem za druhým, kdykoli se přes den objevil v kuchyni, a večer už pantáta kolikrát tvrdě usnul při klábosení přímo za stolem, jak kdyby celý den z lesa klády vozil. Ale jak nebyl lakomý k sobě, nebyl ani k čeládce. V celém širém okolí se vědělo, že nikde se jídlo čeledi tak hojně nemastí jako u Bryndů a že sám hospodář nade vše miluje přikusovat ke své kořaličce špek i uzeninku od komína…

A když jednoho dne statek mladému Václavovi předal, tak to se teprva kolo roztočilo. V udělání si zavčasu vymínil nejen obvyklé požitky výměnku, ale i kolik lahví kořalenky mu mladí svojí povinností budou. Takže nestrádal ani v nejmenším. Dřít se již nemusel a tak měl času na rum i své špíčky od komína dosytosti.

Jenže jednoho dne, zrovna o Dušičkách, když se vejminkář Brynda vrátil z krchova od hrobů svých rodičů, sourozenců i nebožky panímámy, ihned si zmrzlýma rukama postavil – na příjemným teplem oddychující kamna – na svůj rumový čaj. „Toť dnes syroba, že by psa nevyhnal“, brumlal bývalý hospodář, krájeje přitom vonící slaninku. Nalil si zároveň hned i stupečku pálenky na zahřátí. To po té štrapáci z Božího pole v listopadové metelici.

A hle, v tom v sklence vidí na hladině smrt!

Sinalý obličej, dásně žádné, zuby naň cení. A ta hlava umrlčí ve sklence průzračné kořalky udiveně svojí holou lbí vrtí sem, v němém děsivém úžasu.

Pantáta vykřikl, sklenka mu vypadla z ruky a na tisíc kousků se roztříštila o plát kamen. Umrlčí zjevení rázem to tam.

Čaj s rumem si už toho večera vejmikář nedovařil. Zalezl do postele a dobré tři dny se v klepotici napůl živý třásl pod duchnou, že již mladí přemýšleli o doktorovi z města, ba i chvílemi problesklo jim hlavami, zda-li nebude třeba již volat i jemnostpána faráře?

Ale starý Brynda, horák jak dub, sedlák zdraví železného, se z toho dostal. Jen napít se ho od té doby už nikdo neviděl. A co víc, ani šrůtek uzeného si pantáta už nedopřál.

Ani o Vánocích si vínko u stolu božíhodového s mladými nedal, na Štěpána ani se sousedy stupečku, nikam nechodil, jedl málo, jen tu a tam nemaštěný brambor, jakoby se postil. A jen vodu ze studně od té hrozné chvíle dušičkové pil!

Bálť se někdejší hospodář, že ve sklence alkoholu opět spatří smrt…

Přeběhl zimní čas, bujarý masopust i vážný čas postní. A vejminkář s jarem začal jaksi chřadnout. Ta tam byla jeho dřívější veselost i jeho šprýmy, jimiž tak rád denně častoval chasu i děvečky na statku.

Celý za ten půlrok zvážněl a pohubl, jen už od Božího rána celé dni vysedával ve svém vejminku u kamen, před sebou sklenici vody a sotva bídného sousta zřídkakdy bez účasti do úst vložil. „Děkuji smrti, která mi tak zázračně na poslední chvíli dala své přísné varování před marnostmi tohoto světa, jichž jsem tak nadmíru užíval“, utrousil vždy vážně starý hospodář, když už někdo hodně naléhal, ať si přece jen trochu dopřeje alespoň o svátcích.

A tak přišly radostné Velikonoce, po krásných týdnech slunného jara slavné Boží Tělo – i žně se vydařily toho léta nadmíru. A než by ses nadál, bylo tu srpnové Nanebevzetí Panny Marie.

Všichni slavili svátek Matičky Boží toho úrodného roku s vděkem, jen vejminkář Brynda si ani o tomto šťastném dni nedopřál více, než zas jen trochu té kaše bez omastku a vody. Marně jej sousedé lákali k posezení, marně mu pod nos mladá hospodyně strkala sváteční lahůdky. Bývalý hospodář trval na svém: „To marné obžerství by mne jen sklátilo do hrobu“, odpovídal suše a napil se z hrnku své vody.

A toho svátečního horkého mariánského večera, kdy se z nedaleké hospody ozývala muzika a radostné hlasy veselících se sousedů, vejminkář Brynda seděl u svého okna a hleděl do šeřícího se již sadu za jeho výměnkem. Když tu v tom za oknem zas známý děsivý zjev. Smrt!

„Tak se připrav, Václave, půjdeme“, zaklapaly bílé čelisti.

„Jak to? Dnes?“, celý zkoprnělý ze sebe vymáčkl Brynda. „Já myslel, že jsi pro mě přišla už loni o Dušičkách a že sis to pak rozmyslela?“ napadlo jej v úzkostech začít smlouvat při vzpomínce, jak se loni smrt tak udiveně tvářila.

„Kdepak. O každých Dušičkách jdu obchůzkou k všem těm, o kterých mi dáno na vědomí, že si pro ně musím v dalším roce přijít. A tys mne přitom náhodou spatřil, Václave…“, rozhovořila se smrt.

Starého hospodáře polilo horko a začal tušit, že tentokrát vše asi marno: „Ale proč ten tvůj údiv tehdy? Třebas mne tam na tento rok ještě napsaného nemáš, nebo nějak omylem jsem se ti dostal na list téhoroční?“

„Václavíčku, napsaného tě mám správně. Já se ale o Dušičkách jen divila, jak labužnicky kořalku za kořalkou do sebe leješ a slaninky si chutě ukrajuješ? Protože v mém listu vepsáno jest: ‚Vejminkář Brynda Václav o Nanebevzetí Panny Marie zajde na šlak ze svého nadměrného postění a života odříkání’!“

V tu chvíli se starý hospodář bez hlesu sesul na okno a jeho dokořán otevřené oči hleděly v soumrak onoho krásného mariánského večera srpnového. Nevidouce již všech těch krás světa, jež tak rychle, rychle pomíjejí…

Bohuslav Vitula pohřbívá mého otce Jiřího 29. března 1972

V roce 1962, kdy jsem se narodil, výjimečně u mého křtu asistovali kněží dva. Vzácní přátelé mého otce Jiřího, političtí vězni pater Josef Valerián a jihlavský děkan (tehdy od roku 1960), pater Bohuslav Vitula.

A tak mne k jihlavskému panu děkanovi, Vitulovi, pojilo od dětství jakési pouto. Přes má léta ministrantská, kdy mne otec dovedl v roce 1967 do chrámu s tím, že sice ještě moc v pěti letech neumím číst, zato latinu mrskám výtečně, až po má léta pěvecká a studentská, kdy jsem (podle něho) byl jednou z pěveckých ozdob všech největších slavností a význačných mší v roce.

Až po pohřeb mého táty, který zemřel v roce 1972 náhle ve věku 40 roků na infarkt po celodenním tvrdém výslechu na StB – a jediný, kdo byl ochoten vzdor přísným zákazům státní komunistické moci vést zakázaný jeho pohřeb nakonec o tisícovce lidí, byl právě jeho přítel, jihlavský děkan, P. Bohuslav Vitula.

Jenže pak letěly roky a do církve se vkrádal stále více modernismus. Mladí kaplani, kteří přišli ze semináře do Jihlavy na svá první místa, brali děkana Vitulu jako velitele na vojně, který jim od rána do večera prý určoval jejich počínání.

„Já tu jsem jak v kasárnách, děkan mne sekýruje kdy mám jít ven, kdy mám sloužit mši, kdy mám zpovídat“, stěžoval si mi s lítostí nejeden mladý novokněz.

A tak místo práce ve farnosti stále více těchto mladých pánů kaplanů chodilo v neděli na obědy k místním význačným katolickým rodinám, kde se dozvídali o svých „právech“. Právech, kterých jim ten „zlý pan děkan“ tak sveřepě upírá…

Toto šlo jaksi mimo mne. Nebyli jsme zrovna my jakoukoli význačnou katolickou rodinou, tudíž k nám nikdo z těchto mladých kněžských revolucionářů nikdy nepřišel. Ale naopak – já chodil mnohokrát do týdne k panu děkanovi, který mi půjčoval knihy, hovořil se mnou dlouhé hodiny, k děkanovi, který mi byl vpravdě duchovním otcem.

A tak jsem se mohl seznámit se spisy Břetislava Kafky, výjimečného duchozpytce, vzácného přítele našeho pana děkana; se spisy astrologa a génia Jana Kefera, a a dalšími vynikajícími materiály, jež nám oficiální normalisační režim důsledně tajil. Vše měl pan děkan Vitula ve své dobře utajované knihovně a cokoli mi z toho ochotně půjčoval na měsíce mého prostudování.

Možná proto jsem dodnes jiný, možná dodnes tak trochu podivín?

Ano, možná.

Ale pak přišel konec sedmdesátých let. Výslechy na StB, drsné a kruté dotazy mimo jiné i na pana děkana, a v důsledku toho pak jeho náhlý odchod z Jihlavy do důchodu v jeho prozíravě dopředu zařízeném jeho bytě v Brně. Nikdy jsem nic neřekl, i když jsem byl mladý kluk, student a i když mi zařídili, že jsem nakonec pod jejich tlakem byl vyhozen i z té silnoproudé podřadné průmyslovky až do Pardubic, na mně tolik vzdálenou chemii.

A tak pan děkan Vitula, pod dojmem toho, co mnozí z nás si užili skrze jeho vzácné přátelství, uspořádal ke svému odchodu z Jihlavy velkolepou hostinu.

Konala se na svatojakubské faře ve velké síni – ale přišli jsme tam jen čtyři! Půlnoční co půlnoční, Velikonoce co Velikonoce, nás bylo u oltáře u svatého Jakuba více jak padesát. Neděli co neděli tam ministrantů bylo vždy minimálně přes dvacet.

Ale na rozloučení s panem děkanem jsme do vyzdobeného sálu na faře jsme nakonec přišli jen čtyři: Pavel R., Pavel Sch., Milan P. a já.

„To vaše kvarteto, to si teda ten děkan jednou od nás vypije“, utrousil tehdy přede mnou jeden kolega z významné jihlavské katolické rodiny, tehdy ještě vysokoškolák, student, po roce 1989 pozdější pak pár roků význačný činovník KDU-ČSL.

Seděli jsme tehdy v tom sále na faře, my čtyři, plus pan děkan, u stolu pro dvacet osob, plného přichystaných dobrot. Pan děkan kouřil dýmku a tehdy nám poprvé výjimečně povolil si tam u něho na faře zapálit. Všem nám, dospívajícím studentům, ty naše cigarety. „Mám málo přátel, ale moji přátelé jsou mému srdci tím vzácnější. Kuřte se mnou, drazí moji věrní“, pronesl s jakýmsi smutným podtónem.

A tak jsem dodnes hrdý na do, že jsem mohl být součástí onoho zapomenutého, opovrhovaného, svatojakubského kvarteta. A vlastně jí jsem dodnes. I když jeden z nás už je na pravdě Boží, i  když my ostatní máme svoje jiné problémy, i když jsme tehdy i dnes byli asi v menšině, protože ta většina v každém segmentu společnosti prý má vždy svoji pravdu.

Někteří kolegové jeli po dálnici, já jsem to ale vzal po staré silnici přes Pelhřimov. A celou cestu jsme zírali na krvavou záři na obloze, kterou nikdy nikdo z nás do té doby neviděl. Vzpomněl jsem si tehdy, že o něčem takovém kdysi vyprávěl táta, jak se prý taková záře snad objevila na obloze před druhou válkou. A tak jsme se o tomto zajímavém jevu v autě bavili, až jsme byli v Blaníku první – daleko dříve, než kolegové, kteří zvolili „rychlejší“ dálnici.

Koncert, kde jsme hráli po celý večer na střídačku s našimi vlašimskými přáteli a kolegy, country-rockovou kapelou Šlahouni, byl skvělý. Sedm set lidí bylo v takovém varu, že když jsem po půlnoci, kdy se mělo původně už končit, drze nasadil hodinovou směs v té době za hranice tábora míru a socialismu již prchlého Waldemara Matušky, rozpoutalo se v sále neskutečné peklo.

„Kdybys teď na ně zařval: běžte na Hrad na Husáka s tyčemi, tak oni snad okamžitě vyrazí?“, špitl mi na jevišti do ucha během hraní náš basista.

Odolal jsem nádhernému pokušení a tuto výzvu do mikrofonu neřekl.

A když někdy po druhé ráno jsme se zpěvačkou Ivanou za doprovodu již obou promíchaných našich kapel odzpívali několik písniček Spiritual kvintetu, v sále bylo doslova jak při vypuknutí revoluce. Asi po deseti dalších přídavcích jsem už prosil diváky, že nás čeká daleká cesta po namrzlé silnici do Jihlavy, že v sobotu musím hrát dopoledne v jednom kostele u nás na svatbě, že sem mohou nakonec na nějaké udání vletět esenbáci…

Ale vše marno. Skončili jsme tak až dlouho po třetí ráno i když koncert byl domluven původně pouze do půlnoci. Poslední, co jsme zazpívali, bylo na spontánní popud kapelníka Šlahounů Milana We shall overcome (Jednou budem dál). Aniž by nás v tu chvíli kohokoli napadlo, že zrovna zcela bezděčně zpíváme budoucí hymnu právě počínající „revoluce“.

Až v sobotu jsem se odpoledne ze Svobodné Evropy začal dozvídat, co se mezitím dělo v ten páteční večer v Praze. Vypadalo to sice zajímavě, ale po zkušenostech s lednovým Palachovým týdnem jsem ještě v tu chvíli ani na okamžik nevěřil, že by se to tentokrát povést skutečně mohlo.

V pondělí 20. listopadu dopoledne jsme se čirou náhodou sešli na faře ve Větrném Jeníkově s místním knězem Petrem Bulvou a farářem sousedního Dušejova Jaroslavem Moštěkem (1922-2012), jenž byl zrovna u něho na návštěvě.

Pater Jaroslav Moštěk (1922-2012)

„Komunisti to utopí v krvi! Znám je, ti moc z rukou nikdy, nikdy nepustí!“ varoval nás pan farář Moštěk. Poté se ale dlouze zamyslel, zapálil si další cigaretu (velebný pán byl nejen také výtečným publicistou, publikujícím pod pseudonymem Olšava, ale rovněž vášnivým kuřákem tabáku) a začal rozvíjet další své teorie:

„Snad jedině, že by toto vše, co se nyní začíná dít, připravili oni sami? Protože jen komunisti všech odstínů mají plně na své straně Zlo. Tedy lež, klam a podrazy…“, rozhovořil se starý kněz a pomalu přitom upíjel u kamen ve farní kuchyni svoji bílou kávu.

S Petrem jsme na něho hleděli dosti podezřívavě a oba jsme si mysleli, že možná už do té současné situace starý pán tolik nevidí.

„Vzpomeňte si kluci jednou na mě? Pokud to totiž nyní neutopí v krvi, chtějí tady vládnout nadále. Třeba klidně dalších třicet, čtyřicet let!“, prohlásil resolutně pan farář.

„Ale důstojnosti, jak by se mohli po tomto všem, když jsou lidé nyní na ně tak rozzuřeni, u té moci dále udržet? A chtěli by vůbec? Vždyť tu rozvrátili co se dalo, takže to teď možná rádi z rukou nakonec pustí. A navíc bez jejich násilím držené moci postupně vymřou. Po nějakých dvaceti letech už tady žádný komunista nebude“, osmělil jsem se odporovat.

„Kdepak, oni nyní mají dvě možnosti: Buď prolít naši krev naráz, teď a nyní, ale to by mohli skončit pak i na lucernách. Takže budou asi volit něco jiného: Za jásotu obyvatelstva možná dokonce odstoupí, aby ale na všech úrovních státu mohli i nadále pevně zůstat u své reálné moci nad námi všemi“, trval na svém pater Moštěk a dodal osudové upozornění:

„Aby ses nedivil. Lidí s komunistickým myšlením jsou v naší zemi kolem nás všude miliony a miliony. A ti nikam nezmizí. i kdyby nastokrát ta jejich partaj zanikla. Vzpomeň si na starozákonní Mojžíšův lid: Dlouhých čtyřicet let museli putovat po poušti, aby z jejich srdcí a ze srdcí i jejich potomků vymizela ta zažraná mentalita egyptských otroků“, uzavřel pan farář Moštěk naši zajímavou debatu.

A téhož dne navečer, na vůbec té první nesmělé jihlavské demonstraci, se nás na náměstí sešlo všeho všudy asi patnáct místních „mániček“ a různých rebelů. Esenbáckých aut tam všude okolo ale bylo nejméně dvacet a tak jsme jen čekali, kdy na nás vletí s obušky a klepety.

Ale nevletěli!

I když jsme pak šli z náměstí Beneškou, Dvořákovou, kolem tehdejší zemědělské vysoké školy a pak zpět Křížovou ulicí kolem kasáren zpět na náměstí. Mrňavý hlouček nás, „vlasatců a mániček“, s trikolorami na klopách z rodinných šuplíků schovávaných tam od roku 1968 – a za námi konvoj žlutobílých žigulíků…

A když na nás kolemjdoucí Jihlavané co chvíli vztekle pokřikovali, ať prý my, chuligáni a nefachčenka, jdeme něco pořádného dělat a klepali na ta esenbácká auta s tím, že ať nás pozavírají, tak jsem si vzpomněl na tu čerstvou debatu na jeníkovské faře. A trochu mne tehdy poprvé nějak divně zamrazilo. Ne už z těch esenbáckých konvojů za námi, ale právě z těch běžných lidí v ulicích kolem.

A mrazí mne z nich dodnes. Rok za rokem a už nyní měsíc za měsícem stále více a více!

Udával kdykoli a kohokoli: Svoje sousedy, svoje známé, lidi, kteří pronesli anekdotu v obchodě na Jitřence, ale také i nás, kluky, kteří jsme mu pod jeho okny hráli fotbal a v projevu jsme se příliš nemírnili…

Když jednoho dne v našich 13 letech udal mého kamaráda za politický vtip, pronesený pod jeho okny, a on dostal za to trojku z chování, uzrál ve mně nápad. Poprosil jsem jiného spolužáka, syna jednoho lampasáka od nás z Bedřichova, že s ním vyměním svůj nový volejbalový míč za třicet slepých nábojů do samopalu. Tonda zajásal a druhý den donesl třicet slepých. A vítězoslavně si odnesl můj loňský vánoční dárek, krásný volejbalový míč.

On totiž ten udavačský dědek topil uhlím, jak tehdy ostatně my všichni, jenže on si pro něj chodil s uhláky do šupny na svém neskutečným harampádím zarovnaném dvorku.A tak jsem se v podzimním listopadovém podvečeru vydal k dědkovu domu a přelezl zeď toho jeho hnusého usmoleného dvora. Číhal jsem tam asi dvacet minut a měl jsem štěstí: Dědek se vyčochtal ze svého domu, zmijovku na hlavě, a se vzteklým brumláním a klením šel do své kůlny nabírat uhlí. A když už nabíral uvnitř druhý uhlák, do toho prvního, který už měl připraven venku, jsem bleskurychle zahrabal těch třicet slepých nábojů do samopalu.

Přeskočil jsem zeď a spokojeně jsem se vydal dolů ulicí k domovu.

Jenže co čert nechtěl!

Kousek nad námi bydlela v jednom činžáku jedna dáma, které jsme předzdívali pro její excelentní figuru i překrásné dlouhé nohy „Bardotka“. A tato dáma si často zabouchla dveře (inu, blondýna) a tak pak lezla od sousedů z jejich balkonu na ten svůj, aby se dostala do svého bytu. Což se ale stalo právě v tu chvíli, kdy jsem kráčel – pln krásných pocitů uskutečněné pomsty – pod jejím balkonem domů…

Podívám se nahoru a pojednou vidím, jak „Bardotka“ přímo nade mnou, rozkročená z balkonu na balkon, se dostává domů.

Nebylo mi v tu chvíli lze za žádnou cenu v ten okamžik pokračovat v cestě!

Zůstal jsem stát jak solný sloup, vilně jsem se díval té krásné dámě pod sukni, a přál jsem si, aby ten okamžik trval alespoň hodinu.

Netrval…

V tu chvíli se nedaleko z dědkova domu ozvala dávka jako z kulometu na celou čtvrť.

Bardotka málem leknutím spadla z balkonu, jenže se na základě té salvy začali sbíhat lidé.

Dědek si totiž bedlivým zrakem udavače povšiml jakési zelené bundy, když jsem od něho před chvílí přelézal zeď. A tak jsem byl na místě v téže zelené bundě chycen, usvědčen – a ortel byl vynesen vzápětí na konferenci v naší škole: Z chování trojka!

Když jsem to pak o vánočních prázdninách líčil mému libereckému dědovi, tátovi mého tehdy už zemřelého tatínka, děda se hluboce zamyslel a zacukalo mu lehce v koutcích:

„Hele, Leo, vilnost je sice, pravda, oficiálně hřích. Řekněme… Jenže v tomto případě, kdy ta tvá ‚chlípnost‘ byla součástí spravedlivého soudu Hospodinova nad tím mrzkým lidským hnojem, byl to jistě ten hřích nejkrásnější!“

Nikdy jsem to nechápal. A až v posledních létech tuším, že mohl mít pravdu.

Na západě slavíme advent po čtyři neděle. Tedy dle roků od 27. listopadu po 3. prosinec. Ale vždy nám advent končí svatvečerem 24. prosince, tedy postní vigilií svátku Narození Páně. Tento veliký svátek začíná o půlnoci 25. prosince…

Ne všichni křesťané ale advent drží v tomto období. Například východní (orthodoxní, neboli pravoslavní) křesťané mají advent právě šest týdnů. A naopak, v prvním tisíciletí, byl v římské, tedy západní, církvi advent jen čtrnáctidenní. Zlí jazykové tvrdí, že to bylo proto, že Řím s jeho láskou k životu pozemskému nehodlal držet půst v době hojnosti dožínek a radosti ze sklizní déle, než týdny dva.

Ale i zde, na západě, máme leckde tradici šesti – a nikoli jen čtyřech – adventních nedělí. Ritus ambrosiánský, který je dnes držen již jen v několika farnostech okolo Milána a Benátek, a pak také v několika oblastech Alp, se přísně přidržuje šesti adventních týdnů. Tedy oni tam začínají advent již v neděli po sv. Martinu. Tedy letos, v roce 2020, právě zítra, v neděli 15. listopadu!

A tak již dnes tuším původ jihlavských šestisvíčních adventních věnců: Byl to možná důsledek asi dávného předtridentského folkloru, kdy jihlavští „Němci“ – potomci někdejších kolonistů z oblasti Alp – skutečně asi po staletí drželi i u nás, v Jihlavě, dávný ambrosiánský zvyk šesti adventních nedělí. A tento zvyk přežil i tridentský koncil (1563), který na celém západě jinak sjednotil striktně slavení svátků dle římského zvyku. Tedy i čtyř adventních nedělí…

A tak možná letos, kdy je vše ve zdánlivém rozkladu, kdy jsme nesměli slavit Velikonoce ani svatodušní svátky a ani svátky Božího Těla, můžeme snad niterně nyní – bez ohledu na příkazy našich vlád – slavit v Jihlavě a okolí (a nejen zde!) oněch šest ambrosiánských adventních nedělí. Čím totiž delší příprava na svátky, tím lépe je pak prožijeme!

Protože „chval Boha, jak moha“! Což odpovídala babička vždy dědovi, jenž zahalen v oblaku voňavého kouře svého doutníku poutavě vyprávěl nad naší šachovnicí a čajem s rumem, jeho dávné legendy a příběhy…

I tu o jihlavském šestísvíčkovém „ambrosiánském“ adventním věnci…

(Psáno v pohnutém a divném roce 2020, těsně před první adventní ambrosiánskou nedělí, 14. listopadu)

Hřbitovní kostel Sv. Ducha v Jihlavě v parku na místě bývalého hřbitova zrušeného roku 1868.

Náš děda k nám chodil neděli co neděli na oběd. A po něm si šel nahoru bedřichovský Růžek zahrát partičku taroků, mariáše či ferbla. A vždycky pak, když jsme se vrátili s rodiči z nedělní procházky, přišel ještě k večeru k nám a často, než si dal s tátou jednu partii šachů, se dal u panáčka a viržinka do vyprávění svých dávných příhod ze svého mládí.

Dodnes jsem nevyvratitelně přesvědčen, že nejlepší byly jeho historiky právě v oněch listopadových pošmourných podvečerech, kdy k jejich obsahu ještě domaloval syrové polotóny sychravý nedělní večer.

A tak se o jednu z nich tak, jak ji zachytila moje dětská paměť, dnes po více jak půlstoletí podělím…

„Když jsem v roce 1914 ve svých jednadvaceti letech narukoval k jihlavskému 46. těžkému dělostřeleckému pluku…“, začal jednoho večera děda pomalu své vyprávění za labužnického – a v mé dychtivosti tak nekonečně, nekonečně pomalého – zapalování svého viržinka „…měli jsme zde mnoho zlých důstojníků. Jen jeden z nich byl velmi lidský a tak jsme si, jako mladí vojáci, za ním chodili vždy postěžovat. Byl to polní kněz, jak se tehdy říkalo feldkurát, pater Thomas.

Hřbitov u Svatého Ducha zrušený roku 1868.

A ten nám jednoho dne vyprávěl, jak byli – on jako ještě mladý novokněz s jeho starým panem farářem – přivoláni k zvláštnímu případu do jihlavského parku u Svatého Ducha. Tento park zde byl založen po roce 1890 na místě starého zrušeného hřbitova a právě jednoho dne, při parkových úpravách, dělníci narazili na jeden ze starých zapomenutých hrobů. V něm, v truhle skoro neporušené, ležel nebožtík, který ovšem vypadal, jako kdyby zemřel teprve včera. Nebyl vůbec zetlelý a ke všemu své ruce měl svázány pevným copem jakoby čerstvých ženských světlých vlasů!“

…děda se krátce odmlčel, odklepl viržinko a pomalu si doléval likér do štamprlete.

– „Dědo, prosím, jak to bylo dál?“

„Nu, to víš, sbíhali se zvědavci a v davu se začalo šuškat, že ten mrtvý je jistě svatý, když jeho tělo zůstalo po takových desetiletích v zemi neporušené.

Když v tom se prý davem zničehonic začala prodírat stařena o holi, snad stoletá, kterou skoro nikdo v Jihlavě neznal. Nevycházela totiž už dobrých třicet let z domu. Dobelhala se až k otevřené rakvi, u ní padla na kolena a začala usedavě plakat. Byla to matka toho mrtvého, který zemřel už před tolika lety, že si to skoro už nikdo nepamatoval.

A pak se na místě oběma kněžím vyznala, že její tento syn si kdysi před mnoha a mnoha desetiletími, proti vůli svých rodičů, vzal chudé děvče, do něhož se zamiloval. Manžel stařeny, tedy otec toho mrtvého, prý synovi nakonec odpustil. Ale matka nikdy. A navíc v jedné chvíli zlostí bez sebe svého syna proklela.

Do týdne nato však synovo stavení zachvátil požár a i když byl sousedy uhašen, on i jeho novomanželka se v domě udusili kouřem.

Matka tak nenáviděla svoji snachu, že přes toto hrozné neštěstí odmítla jít oběma i na pohřeb.

A pak běžela léta, deset, třicet – až půlstoletí přeběhlo – a hrob na mezitím zrušeném hřbitově již dávno nebyl patrný. Až nyní byl náhodou dělníky vykopán…

Starý zkušený pan farář, jak pater nám Thomas líčil, se po tomto ženině vyznání chvíli usilovně modlil a pak stařeně pevným hlasem přikázal: ‚Teď ženo musíš svému synovi rozvázat ta pouta své kletby!‘

Žena se začala vzpěčovat. Cosi ji drželo, že se nemohla ani pohnout, ale farář pojednou hlasem jasným jako zvon zahlaholil, že to snad bylo slyšet až na náměstí:

‚Což matko nevidíš, že tě země nechce už desítky let přijmout? Že nemůžeš umřít, i když je tvůj život pouhým utrpením? Bůh nikdy nikoho netrestá, ale velké hříšníky do hrobu nepustí JEJICH vlastní hříchy!‘

Plačící stařena si po těch slovech klekla k rakvi a rozvázala vlasy, jimiž byly spoutány nebožtíkovy ruce. Byly to totiž vlasy její!

A v tu chvíli se před užaslýma očima všech začalo tělo mrtvého rozpadat na prach. A vzápětí se stejně rychle začala rozpadat i rakev, až nezbylo po chvíli nic, jen trochu šedivého popela a hromádka kostí.

A po krátké chvíli nato se k zemi skácela i stařena. Stěží jí akorát pan farář stihl dát poslední pomazání, než – už v pokoji, smířená s Bohem i se svým synem – skonala také.“

…dědovi při tom vyprávění jeho viržinko vyhaslo a tak si jej začal znovu pomalu sirkou zapalovat.

„A co se dělo dál?“, zeptal jsem se nesměle.

„Už nic. To je všechno. Jen, jak říkal náš kurát pater Thomas, dej mu Bůh věčné nebe, varujme se všichni kleteb. A to zvláště těch rodičovských! Protože, jak nám říká Písmo svaté, zatímco otcovo požehnání domy staví, matčiny kletby celá města mohou bořit!“, uzavřel děda příběh a s chutí dopil svoji skleničku…

…zatímco náš táta, jeho zeť, začal s úsměvem vytahovat šachovnici k jejich nedělní podvečerní partii u voňavého grogu.

Právě, když jsem běžel kolem skupiny velkých thují za hřbitovní kaplí, spatřil jsem v měsíční záři v křoviscích nějaký pohyb…

Od malička jsem měl rád hřbitovy. Nejen proto, že jsem jako jeden z mála kluků ochotně a rád ministroval kněžím na pohřbech, kdykoli mi to jen školní rozvrh dovolil. Ale i pro jakousi – pro mě odjakživa uhrančivou – atmosféru pomíjivosti všech lidských bolestí a soužení.

Procházel jsem se někdy, když pohřby skončily, dlouhé hodiny mezi těmi nejvíce zašlými hroby a luštil sotva čitelné nápisy. Jihlava bývala napůl německým městem a tak jsem si s sebou často k pohřbům nosíval i blok, tužku – a v kapse německý slovníček.

Jihlavským hřbitovům jsem se tak trochu vyhýbal jen kolem Dušiček. V davech lidí totiž ten hřbitovní genius loci, jenž mne tak fascinoval, se rozplýval jak pára nad hrncem.

Až jednoho předdušičkového dne mi na jednom pohřbu pan Benda z „pohřebního bratrstva“ (tak jsme jako kluci říkávali trochu jízlivě pensistům, kteří působili na pohřbech za mírný peníz od hřbitovní správy jako nosiči rakví) vyprávěl, že prý o dušičkovém pozdním večeru, přesně 2. listopadu, kdy hřbitov zcela osiří, může odvážný návštěvník mezi hroby spatřit tváře těch, kteří v následujícím roce do příštích Dušiček mají již určeno odejít na věčnost.

A v tu chvíli bylo rozhodnuto: Bylo mi jasné, že letos se na hřbitov na Dušičky večer vypravím a vyzkouším, co je na tom pravdy!

Jeden z kamenných andělů na jihlavském ústředním hřbitově…

Nebylo to složité, chodíval jsem ministrovat ke svatému Jakubu na mše svaté v sedm večer a doma dobře věděli, že kolikrát jsem se pak ještě zdržel na faře. Nikdo mne tedy postrádat tu chvilku nebude. A tak ihned po „večerní“ jsem vyrazil na ústřední hřbitov. Byl už zamčený, což právě bylo výsostně žádoucí. Dostal jsem se dovnitř jednou z děr v plotě a byl jsem ihned vtažen do úchvatné dušičkové nálady stovek a stovek lampiček a svíček na zcela už liduprázdném velikém hřbitově.

Tiše jsem se procházel mezi náhrobky a rozhlížel se, zda přece jen někde nezahlédnu nějaké to zjevení či obraz věcí příštích. A tak jsem při tom pátrání po budoucích nebožtících zcela zapomněl na čas a vůbec mi nedošlo, že už nejspíše bylo dávno devět. Až teprve, když z mraků pojednou vykoukl měsíček a zalil hřbitov plný blikajících světýlek svým jasným modrým svitem, svitlo mi, že doma dnes asi bude zle!

Rychle jsem se tedy vydal mezi náhrobky ke své díře v plotě, a právě, když jsem běžel kolem skupiny velkých thují za hřbitovní kaplí, spatřil jsem v měsíční záři v křoviscích nějaký pohyb. Zůstal jsem stát jak přibitý, podíval jsem se pořádně a hle: skutečně tam z houští světélkuje jakási postava!

Pohnul jsem se, že udělám krok blíž – a zjevení se pohnulo rovněž. Zalila mne hrůza, ale zvědavost byla silnější. A tak jsem opět pokročil do houští blíž k tomu přízraku, když tu pojednou vidím, jak se v paprscích Luny odráží ve skle jednoho pomníku jako v zrcadle…

…můj vlastní obrys!

Odychl jsem si. Jenže vzápětí mi došlo, že jsem vlastně tím pádem přece jen někoho o dušičkovém večeru na opuštěném hřbitově viděl: Sám sebe!

A tak jsem už na nic nečekal, rychle prolezl dírou v plotě, skočil do nejbližšího trolejbusu a honem domů.

„Kdes‘ byl takhle do noci? Ty nevíš, kdy se chodí domů?“ ozvalo se ještě na schodech, když už jsem byl skoro u našich dveří a už jsem jasně zahlédl, jak si táta odepíná pásek.

A tak jsem popravdě vysypal vše, co jsem se na hřbitově rozhodl prozkoumat, a také i své zděšení nad vlastním obrazem v odrazu lesklého náhrobku.

Boží dopuštění, které následovalo, popisovat nebudu. Jen si pamatuji, jak otec s řemenem v ruce hlasitě křičel, že si doma vychovali mrakopravce, který se neštítí vymetat po nocích hřbitovy a zde při svých okultních rejdech dychtivě nahlíží do budoucnosti…

Když jsem druhého dne po mši svaté v sakristii toto vše vylíčil našemu panu děkanovi a doznal jsem se mu, že jsem nyní patrně zavržený čarodějník, věštec a hadač, který ke všemu uviděl co, co rozhodně tedy vidět nechtěl, pan děkan mne vzal na faru.

A tam mi začal vyprávět o zlých účincích strachu na lidské podvědomí. Poukázal přitom na případ Lomikara a jím popraveného Koziny, jehož pozvánka na Boží súd se nesplnila proto, že by byla nějak magicky osudová, ale proto, že jí Lomikar uvěřil. A jeho podvědomí ji pak nakonec opravdu vykonalo.

Svítání v duši, Břetislav Kafka, 1925.

„Takže si pamatuj: Když Bůh s námi, kdo pak může být proti nám? Nějaké věštby či kletby,  i samo Zlo, jsou v tu chvíli proti nám, křesťanům, zcela bezmocné!“ uzavřel svoji dlouhou řeč pan děkan. A sáhl do knihovny, vytáhl odtud „Svítání v duši“ geniálního parapsychologa Břetislava Kafky a s vřelým doporučením, že toto je ta pravá četba těchto „mystických jevů“ pro křesťany, mi ho půjčil na několik dnů domů k přečtení.

A tak jsem od té doby začal zjišťovat rozdíly mezi pověrami – a Vírou. A také mezi poctivým poznáváním dějů Božího řádu – i když někdy dějů zvláštních a vědou dosud nepopsaných – a mezi Boha pustými věštbami, které člověku nikdy nic nepřinesou. Jen nakonec vždy člověku vyplní v zrcadle jeho mysli děsivý obraz jeho vlastního strachu.

„Tím nejmrazivějším důkazem, jak přesně horoskopy fungují, bývá horoskop a život materialistův. Ne však kvůli nějaké osudovosti špatných následků zlých konstelací, ale proto, že materialista ve svém nerozumném popírání Boha se nikdy s důvěrou v Jeho ochranu neodevzdá. Žije v hrůze z vlivu hvězd, čímž se ty špatné konstelace u něho poté beze zbytku naplní…“ (Astrolog a hermetik PhDr. Jan Kefer 1906-1941)

Dědeček František Zdražil (1893-1972, skica Marie Švančarová)

Otevřel jsem dnes po létech starý skicář mé maminky, Marie.

A při prohlížení těch stovek skic, kreseb, náčrtů, mi pojednou u třech z nich vytanula na mysl jedna už skoro padesát roků stará neděle, vůně čaje s rumem, viržinek a také jedna nezapomenutelná šachová partie na prahu věčnosti…

Můj jihlavský děda František byl výjimečným vypravěčem. Jako dítěti mi vyprávěl neustále pohádky takovým způsobem, že pan Karel Höger by možná bledl.

Prožil na frontách v zákopech u dělostřelectva celou Světovou válku, přežil svoji smrt, zázračně se kdysi na přímluvu Panny Marie navrátil domů (viz tuto humoresku).

Hrál jsem s ním často šachy a naše partie byly mojí vysokou školou. Ne kvůli šachům, skoro vždy jsem s ním totiž prohrál, ale právě kvůli jeho historkám, kterými ty naše šachové „zápasy“ zdobil do pro mne nedostižných a úchvatných rámů svých vyprávění.

Až jednoho listopadového dne roku 1972, zrovna, když slavil oné zvláštní neděle své 79. narozeniny, ochořel. Když jsme k němu do Brněnské ulice č. 8, do jeho mrňavého podkroví, přišli všichni dopoledne po „velké“ u Jakuba gratulovat, bylo vidět, že mu není dobře. Prý má už asi dva, tři dny chřipku.

A tak jsme se usadili, dědova sestra, teta Marie, nám udělala grogy, čaje a kávu, a máma i se strýčkem z Brna se dědu snažili rozptýlit.

„Mám přání: Zajděte prosím vedle na faru ke svatému Jakubu, ať odpoledne ke mně přijde pater Karel s posledním pomazáním“, řekl najednou děda.

„Tati, co blbneš?“, vyhrkli moje máma i strýček současně.

„Já se vás neptám na vaše názory, já vás o to prosím“, uzavřel nekompromisně děda a zapálil si nad grogem cigaretu.

A tak jsem byl poslán na faru a díky tomu po obědě k dědovi přišel pater Karel Hugo. Byl to bývalý profesor filosofie, který ve zralém věku, skrze komunistické uzavření kněžských seminářů, mohl dostudovat theologii až po roce 1968. A v onom roce 1972 nastoupil do Jihlavy na své první kaplanské místo. Hned se zde, jakožto sám výtečný šachista, spřátelil s naším dědou bydlícím v sousedství fary.

Pater Karel nechal rozsvítit na stole svíčky a všichni jsme museli ven z místnosti. A po půlhodině soukromého povídání s dědečkem a dalších záležitostí nás opět zavolal dovnitř.

P. Karel Hugo (1927-2009, skica Marie Švančarová)

„Velebný pane Karle, tož si dáme ještě nyní partičku, co vy na to?“ vyzval viditelně už smířený a spokojený děda kněze.

„Františku, já budu dnes raději nejdříve kibic u vaší partie s vaším vnukem“, prohlásil pater Karel. V tu chvíli jsem zaprotestoval: „Důstojnosti, těšil jsem se na vaši krásnou partii vás, skvělých šachistů, a vy takhle?“.

„Leo, věř mi, že by byla věčná škoda, abych ji dnes odehrál za tebe já“, prohlásil rasantně kněz.

Tož jsme si to tedy s dědou rozdali: Velebný pán nám u svých panáčků myslivce do toho zasvěceně, leč korektně „kibicoval“, spokojený děda, i když už znatelně špatně dýchal, u téhož panáčka staromyslivecké pokuřoval viržinko…

…a nakonec mne samozřejmě, jako pravidelně skoro vždy, v koncovce dostal.

Zatímco jsme s dědou hráli – a důstojný pán k tomu kibicoval – moje maminka, jak bylo jejím celoživotním výtvarnickým zvykem, nás u stolu ze všech možných posic u svého  grogu uhlem kreslila do svého skicáře. Všechny tři v šachovém zaujetí…

Leo P. Švančara v roce 1972 (skica Marie Švančarová)

Venku za okny už minutu od minuty padalo houstnoucí listopadové šero a pojednou svatojakubské hodiny odbily šest. „Musím na mši svatou, mám od sedmi u Jakuba večerní“, zpozorněl pater Karel a začal si skládat své věci. A pak se rozloučil s námi i s dědou, dopil poslední skleničku. A pak po skřípajících schodech odešel do tmy.

Asi o hodinu později jsme pak od dědy odešli i my, všichni ostatní.

Následujícího dne děda zemřel. Prý v klidu, s úsměvem na rtech.

Na pohřbu, který o pět dnů později vedl dědův skvělý šachový protihráč, velebný pán Karel Hugo, mi pak cestou od hrobu prohodil do ucha: „Vidíš, říkal jsem ti, Leo, že by nemělo smysl, abych s dědečkem Františkem hrál já. I když bych tedy právě tuto jeho poslední partii s ním sehrál velmi rád. Ale odmítl jsem záměrně. To, abys  tu tvoji poslední krásnou hru s tvým dědou ty nikdy nezapomněl“.

Maminka mne naučila lovit myši, naučila mě, že ti dvounožci, u jejichž kamen jsem jako kotě spával, jsou naši přátelé a kamarádi; pral jsem se se sourozenci v dětských krásných bitvách, skvěle mi šlo rychle lézt na stromy…

A jak jsem rozumu a své kocouří síly postupně bral, chodil jsem po nocích na obchůzky mezi kolejemi toho mého olejem a karbolem vonícího nádraží. A tam vám to byly úlovky! Myši, ještěrky, tu a tam i hada vyhřívajícího se na pražcích jsem statečně zakous‘.

Tak běžel můj kočičí život: Přes den doma na gauči, s páníčkem u fotbalu, na který se díval v neděli odpoledne v té jeho obrázkové bedně, v noci pod mým přítelem, jasným měsíčkem, mezi kolejemi mého úžasného starého domova.

Až jednoho dne, v říjnu toho roku 2019 (tak si ten letopočet jmenují ti naši dvounožci), jsem usnul na nákladním vagoně v noci na našem maličkém nádražíčku. Unaven lovem a zmámen vůní podzimu a šerosvitem měsíčku.

A aniž bych to zprvu zpozoroval, ten vagon se kolem třetí hodiny ráno rozjel. Jenže když jsem se vzbudil, byl jsem na velikém neznámém nádraží, samé koleje, výhybky, neznámé vůně – samé stojící vlaky – ale měsíček svítil z nebe do mých kukadel stejně, jako vždycky.

A tak jsem slezl z vagonu, přeběhl ty cizí koleje – a najednou viděl, že tu nic nepoznávám! Nikde žádný známý pach, nikde nic, co jsem do této chvíle znal. Nikde cesta domů…

A tak jsem se nešťastný toulal kolem toho hrozného hřmotného nádraží, až na jedné tiché zapadlé zahradě, kousek od kolejí, bylo v misce mlíčko. Pro takové ježaté bodlinaté koule to tam večer co večer dávala jedna obyvatelka z řad těch, co si říkají lidé.

A protože jsem cestu domů nalézt nemohl, i když jsem mezi kolejemi na tom cizím nádraží procházel den co den, začal jsem alespoň po večerech chodit na tu zapadlou tajemnou zahradu na mlíčko.

A hle: Ti dva místní dvounožci mi pak začali náhle podstrojovat. Pořizovat mi rybičky, hovězí, kuřátka, dávali mi slepičku na paprice s knedlíkem, nu, skoro jsem pro ty hody přes zimu u jejich kamen zapomněl na těch šest let v mém dávném krásném domově.

Dnes už rok s mými novými přáteli spím v jejich posteli – udělali mi v jejich zdi také i má maličká kocouří vrátka, abych mohl svobodně ven i dovnitř, a vlastně mi nic nechybí.
Ale někdy v těch nocích, kdy měsíček tak krásně a tajemně svítí – tak, jako v mých kotěcích časech u nás doma – se mi zasteskne.

Až bych někdy brečel…

A tak se tiše v noci seberu, vylezu z postele mých nových přátel, aby o tom raději nevěděli – a jdu si vedle na nádraží celou noc posedět ke kolejím. Vzpomínám tu na své dávné dětství v mé vesnici, u kolejí toho maličkého nádraží, které tak krásně voní, jak už nikdy nic vonět nebude; nad mými dávnými milými dvounožci, které už nikdy, nikdy asi neuvidím.

Nevím totiž vlastně, kde jsou a který vlak odtud vlastně jede domů?

Nu, popravdě: I když mi srdíčko v těch jasných vonných nocích hodně, hodně zatrne, tak už vlastně nevím, zda bych někam už dnes zas odjet chtěl?

Ale tehdy už jsem byl velmi rozezlen na jednoho mého šéfa, aktivního mladého svazáka, bez základního vzdělání, tupého jak podešev, a tak jsem ji tentokrát doopravdy nestáhl.

A nastoupil jsem z té fabriky od brusky na inzerát v místních novinách na místo varhaníka v jihlavském krematoriu. To se tehdy údajně zrovna uvolnilo…

…přišel jsem tedy prvního října na nové působiště na jihlavském Lesnově, vybaven notami a dopředu procvičenými prsty – a šok:

„Víte, on pan náš varhaník tu výpověď teď v pátek stáhl. Tak tady zatím budete tedy pálit ty zesnulé, než náš varhaník opět výpověď podá. Ale nebojte, on ji podá, už to takto dělá sedm let!“ řekla mi suše hospodářka krematoria.

A tak jsem se stal, pod hrozbou nezaměstnanosti, což za komunistů byl trestný čin, spalovačem.

„Hele, ty jsi vlastně odborník, někdejší průmyslovák a elektrikář. A my zrovna renovujeme jednu z našich dvou pecí. Nechtěl bys to všechno rozebrat, složit a pak zapojit?“, po týdnu spalování mrtvol přišel s lahví koňaku pan Josef, věčně podnapilý šéf krematoria.

„Jistě, rád – na to spalování fakt nemám žaludek, zvláště s těmito kolegy, cynickými opilci“, odtušil jsem radostně.

A tak jsem sám celé dny postupně a opatrně vyndával staré šamotky z rozebírané kremační pece, celé dny vleže uvnitř těsného prostoru kremačního a mastného tunelu, kde skončilo mnoho a mnoho zesnulých, podával je ven nádeníkovi na kolečko, zatímco o metr a půl vedle, v druhé peci, se vesele, za družného humoru místních opilců, pálilo a škvařilo ostošest. Přičemž mezi oběma pecemi dva kolegové spalovači pěstovali v květináči nádherný vzrostlý citrus, jehož plody si mačkali do rumu…

Pak jsem další týdny zapojoval veškerou elektroinstalaci, a vzdor své dávné profesi i proti všem předpisům i všechny plynové přípojky, a tak jsem možná dnes už jediným člověkem, který může říci, že kousek po kousku nejdříve rozebral – a pak opět postavil – kremační pec!

To jen taková okamžitá náhlá vzpomínka k dnešním časům, kdy mnozí mladí lidé zde křičí o „smrti“ a o „epidemii“.

Jihlavský Passage-club, jediný socialistický noční podnik ve městě.

Kdysi dávno, před už skoro čtyřiceti roky, jsem seděl s přáteli k ránu v jihlavském Passage-clubu.
A u našeho stolu seděl jeden z „osmašedesátníků“, někdejší major, kterého po roce 1969 z armády vyhodili a dělal skladníka v potravinách.

U vodky přišla ve čtyři ráno řeč na armádu a já, nedávno se vrátiv z vojny, jsem začal gumám nelítostně spílat.

– „Počkej, nejsme všichni stejní. My důstojníci se skutečnou ctí jsme přece jiní“, začal se hádat někdejší major-skladník.

– „Pepo, všichni jste modloslužebníci! Slyšíte rozkaz a je to pro vás v tu chvíli skoro ‚liturgie‘, to vaše šaškování. A splníte ho – vy, dospělí lidé se zcela automaticky kdykoli účastníte takových běsovských rituálů!“, argumentoval jsem…

– „To není pravda!“, bránil se rozhořčený ex-důstojník.

Debata v tomto duchu zdárně pokračovala, leč bez výsledku. On si stál na svém – a já, z pohledu nedávného bigoše, prostého jakýchkoli lidských práv, rovněž.

Číšník nás nechal. Holt jsme pili všichni vodku a ne limonády, takže nás vyhodil ven až za světla. A tam, před „Paskou“, přímo na náměstí, zrovna začínala vojenská přísaha pěti jihlavských útvarů. Byl 9. květen…

Takže naše partička, hádající se o lampasácké blbiny, s lahví nedopité vodky, se celá procpala až na přední místa v davu.

A v tom se ozval na celé náměstí povel z tribuny:
„Vyrovnať!“

Gumy jako jeden muž vypochodovaly před své jednotky, zatočily předpisově před ně a čekaly na navazující povel.

A v tu chvíli jsem ze všech sil zařval z davu na celé náměstí ještě v paměti s čerstvým gumáckým přízvukem:

„Velitelia! Na miesta!!!“

V tu chvíli téměř všichni důstojníci, ke zděšení jejich zkoprnělých soudruhů na tribuně, opět předpisově s dupotem napochodovali zpět. Zatímco asi pět zůstalo na svých místech…

Koutkem oka jsem zahlédl, jak se davem k nám z různých stran začínají prodírat „lítačky“, vedené vždy jedním esenbákem, a tak jsme raději všichni, i s bývalým majorem, zmizeli do nedalekého pivovaru. Tam totiž otevírali už brzy ráno.

„Vidíš, Josefe, jaké jste všichni blbé gumy? Slyšíte rozkaz a jak ti naučení Pavlovovi psi vidíte jen to červené světlo. Protože mozek vy lampasové totiž nemáte, jen reflexy“, vítězoslavně jsem chtěl zakončit celoranní debatu.

„Houby! Vždyť tys‘ hrubě narušil vojenskou přísahu, nejvyšší akt Československé lidové armády a vydal jsi povel, k němuž skrze svoji nízkou a nepatrnou hodnost nemáš žádné oprávnění“, s rozhořčeným kuckáním se napil piva – doběla vytočený – přítel ex-major…

Tajný biskup podzemní církve, otec Josef Blahník

Na konci prvního ročníku průmyslovky jsem se zamiloval. To by nebylo tehdy u mne nic tak divného, jenže stalo se tak na lidoveckém zájezdu, který organisoval nástupce mého zesnulého táty, tajemník ČSL Franta T.

A tudíž jsem se zde zahleděl do dívky z ryze katolické rodiny. Ne snad, že bych sám nebyl příslušník katolického rodinného klanu, ale my jsme byli jednak v Jihlavě velmi malou familií a jednak už jsem tehdy požíval, skrze mé hraní po divadlech a kavárnách, spíše v těchto kruzích nevalné pověsti.

A tak matka mé aktuální „vyvolené“ tvrdě zasáhla (jako ostatně všechny katolické matky v rodech, jež Pán oblažil dcerami, a kde se poblíž někde objevil Švančara). Zajela do nedaleké Vyskytné nad Jihlavou, kde sloužil pan farář Josef B., a tomu vyjevila své obavy z náhle se u její dcerky objevivšího zpustlíka. A tak pan farář starostlivé matce poradil, ať s její dcerou k němu na faru zajedu – jsem-li prý tak výborný zpěvák, jak se o mně po jihlavských chrámech povídá, to že on mne tedy jistě využije.

Matka poslechla. A já, zrady netuše, vydal jsem se tedy jednoho prázdninového dne s milovanou dívkou vlakem do Vyskytné. „Hochu, ty se mi líbíš“, zahlaholil pater Josef při našem prvním setkání. „Jenže potřebuješ ještě trochu zocelit, abys byl užitečným svému okolí“, dodal hned na vyrovnání svého vřelého přivítání.

A nabídl mi část prázdnin u něho na faře. „Peníze ti nedám, protože je nemám a navíc, peníze člověka zkazí. Ale co mám, to ti dám: Denně přijedeš ráno na mši svatou o sedmé, budeš mi ministrovat, zpívat při bohoslužbě, poté mi dopoledne pomůžeš s nějakou prací na faře – a pak si spolu poklábosíme v sadu za farou. A k tomu dostaneš na závěr oběd!“

Zajásal jsem! V oněch chmurných časech represí těsně po té pražské Chartě byla taková nabídka léta v duchovním prostředí zapadlé venkovské fary balzámem na študákovu duši: „Beru, pane faráři!“.

A tak jsem jezdil skoro celé léto (kromě tří týdnů, kdy jsem na brigádě v Motorpalu vydělával na vytouženou kytaru Jumbo) na vyskytenskou faru. Ráno v šest vlakem do Rantířova, pak dva kilometry poklusem do kopce ke kostelu ve Vyskytné, poté nachystat v chrámu vše ke mši a pak při mši svaté odzpívat co bylo třeba a panu faráři bezchybně odministrovat.

„Leo, východní mniši dobře vědí, že pracují s prázdným žaludkem nejlépe. To je pro ducha to nejlepší“, prohlásil po mši svaté vždy pan farář a poslal mne štípat dřevo na zimu, uklízet stodolu či navíc se postarat o štěňata jeho krásné bílé fenky.

A tak uběhlo léto a já se dozvídal od něho věci, které jsem nikdy doposud neslyšel. O východním i západním křesťanství, o principech a základech víry, o filosofických směrech – ale také o matematice, logice a liturgice.

„Leo – máš dnes úkol dne: V poledne mi řekneš, kolik má vousů myš“, zaúkoloval mne pan farář ráno na dvoře a šel si po své práci. A já při štípání dříví v tom hrozném letním hrozném vedru toužebně vyhlížel nějakou myš, abych jí spočítal vousy.

„Tak co’s zjistil?“, pravil pan farář u oběda.
„Nevím, důstojnosti, žádnou jsem nechytil“
„Myš má přesně tolik vousů, kolik potřebuje. Tak moudrý je náš Stvořitel“, zněla logická odpověď. 

A na konci léta jsem v jednu chvíli s úžasem zjistil, že jak jsem byl takto den co den zapřažen na vyskytenské faře v tvrdé práci, na onu „lásku“ jsem skoro zapomněl. „Chybí ti to?“ otázal se jednoho dne pan farář.
„Už asi moc ne“, přiznal jsem, protože jemu se lhát nedalo.

„Jednou najdeš tu pravou, ty Leo zcela jistě ano, ale tahle to nebyla. Což jsem věděl od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl!“, uzavřel otec Josef definitivně tuto kapitolu.
A měl pravdu!

A tak běžely roky a já jezdil, co mi čas dovolil, do Vyskytné ministrovat panu faráři. Někdy jsem hrál na varhany, když se nedostavil varhaník, jindy jsem rozdělával „kouř“ a o slavnostech v chrámu vše odzpíval, včetně velikonočních pašijí. Ve všech třech pašijových hlasech sám!

A naše hovory v létě u chladného piva v sadu, v zimě u horkého grogu na útulné faře, nabývaly stále větší a větší hloubky. Až jednoho dne, když jsem dostal povolávací rozkaz na dvouletou vojenskou službu, mi pan farář při probírání pašijí Květné neděle v sobotu večer zničeho nic řekl: „Příští sobotu je Vzkříšení. Budeš tu naposled a je nutno odzpívat Exsultet“. (Exsultet je prastarý velikonoční chvalozpěv ze 4. století, který se zpívá jen jednou za rok, na Bílou sobotu večer.)

„Jenže Exsultet smí zpívat jen diakon. A já tě za ty tři roky poznal důkladně, více, než se znáš ty sám. Co ty na to?“. A tehdy mi teprve sdělil, že je tajně vysvěceným biskupem s legálním svěcením od biskupa „podzemní církve“ Felixe Davídka…

…a tak jsem o týden později slavně zazpíval při světle paškálu v temném a lidmi naplněném chrámu velikonoční Exsultet. A když se náhle rozsvítila světla při zpěvu slov ‚…a noc jako den se rozjasní…‘, měl jsem slzy v očích.

Druhý den po Velikonocích toho podivného roku jsem narukoval do Mariánských Lázní. Ostříhán a odcivilisován jsem tam nedobrovolně oblékl „zelený kabát“bigoše, jenže po mnoha dalších divných peripetiích, které zde nebudu probírat, se stal zázrak! Objevili mi žaludeční vředy a šel jsem nečekaně předčasně do civilu. (O tom více v této humoresce „Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…„)

Poslední den, kdy už jsem odcházel z naší roty, si mne zavolal můj velitel, poručík Boldiš, a na stůl hodil můj osobní kádrový spis: „Švančara, já si jdu ven zakouřit. Ne, že do těchto desek budete čumět, když budu pryč tu celou čtvrt hodinu“, mnohovýznamně pozdvihl obočí a odešel.

A tak jsem prostudoval své kádrové materiály více než důkladně. Bylo mi jasné, že si musím zapamatovat vše co přečtu, protože další příležitost už se mi nikdy asi nenaskytne.

A tam jsem objevil kromě jiného i udání udavače z chrámu ve Vyskytné těsně před mým nástupem vojenské služby, který si mého Exsultet velmi dobře povšiml. A také to hned hlásil s tím, že jde tedy zřejmě o nějakého tajně vysvěceného ‚kněžoura‘, který se maskuje jako chuligán a ‚hipík‘, a že doporučuje na vojně co nejpřísnější dozor nad tímto individuem. Nejlépe jeho nenápadnou likvidaci!
I jméno tohoto velmi poučeného udavače z katolických kruhů bylo v tom kádrovém spisu zmíněno, ale co dnes do něho? Je už na Pravdě Boží.

Jenže když jsem přišel z armády domů, otec Josef už ve Vyskytné nebyl. Byl z úradku úřadů raději přeložen daleko, do východních Čech. A tak jsem sice tu a tam za ním párkrát do roka zajel, jenže už nebylo možno častěji. Zesnul právě před třiceti roky, v čase svatořečení Anežky České a listopadových událostí.

A já poprvé na jaře v roce 1990 jsem opět mohl veřejně v chrámu – u kamaráda faráře Petra – kousek od Jihlavy o Velikonocích zazpívat Exsultet, aniž on riskoval tvrdý postih od církevního tajemníka. A zpíval jsem tento chvalozpěv (vždy se slzami v očích a ve vzpomínce na otce Josefa) pak každoročně, po těch předlouhých 17 let, až do Petrova odchodu do penze v roce 2016. On byl totiž posledním, kdo „věděl“.

A dávné 40 roků staré proroctví otce biskupa Josefa ohledně mého soukromého života? To se rovněž naplnilo beze zbytku. Potkal jsem v 80. letech skutečně ženu mých snů, moji celoživotní kamarádku, družku i důvěrnici, maminku mých dětí a i dnes úžasnou babičku našich vnoučat.

Cesty Boží jsou klikaté, ale vždy vedou k cíli! 

A post scriptum:
Někdy v roce 1993 mne kontaktoval pražský novinář z Mladého světa, který chtěl stůj co stůj vědět něco o „podzemní církvi“, o royalismu a o orthodoxních křesťanech obecně. Marně jsem mu vysvětloval, že já o tom moc mluvit nemohu, že jsou jiní, povolanější.
Přijel k nám, tož jsme mu udělali grog a poklábosili.

Vyšel neskutečný paskvil, plný nesmyslů! Výtisk jsem spálil v kamnech a v tu chvíli se pevně rozhodl, že tuto profesi sám půjdu očistit od takových individuí. A že ukážu všem, jak se má novinařina dělat.
Jo, opět ta pýcha, před níž mne otec Josef tolikrát varoval! 

Vydržel jsem to sice řadu roků – od začátků u Pepy Kudláčka v Českém deníku, přes krásné doby v Zemědělských novinách, přes ČTA – až po léta v Českém rozhlasu, ale nakonec jsem poznal, že hlavou zeď neprorazíš. A že mé poslání je asi někde jinde, než honit politiky a snažit se napsat pravdu, která je ovšem ve skutečnosti nakonec vždy v novinách lží. 

Tož děkuji vám za toto všechno poznání, drahý otče Josefe!

Od roku 1982 do roku 1989 (s malou přestávkou mého působení v jihlavském krematoriu), jsem pracoval jako brusič výkovků v jihlavských kovárnách. Tehdy se to jmenovalo Kovolit. Byl to zvláštní podnik. Na jedné straně dodavatel výkovků pro armády Varšavské smlouvy, na druhou ostrý metalurgický provoz, kde se tudíž na kádrový materiál pracujících příliš nehledělo. A tak jsem tam přežíval poměrně slušně, kryt v podstatě hlavně tím, že moji práci na brusce bez odsávání a v mrazu pod rozbitými okny nikdo dělat nechtěl.

Jenže přišel rok 1985. A s ním Závod míru. A co čert nechtěl, soudruzi v Praze určili, že start etapy tohoto komunistického svátku sportu bude u bran jihlavského Kovolitu.

„Soudruzi, všichni pracovníci střediska se musí povinně účastnit startu etapy“, zněl rozkaz v závodním rozhlase. A tak mně, pravicovému oportunistovi a katolickému tmáři, hlavou bleskl nápad. Jako nečlen ROH (Revolučního odborového hnutí), jeden asi z pěti nečlenů v podniku o 700 zaměstnancích, jsem neměl nárok na modráky. To aby nepřátelé dělnické třídy viděli, kam to vede nebýt organisován. A tak jsem si je kupoval sám. A tudíž je šetřil až doslova do roztrhání…

…a tak jsem onoho slavného rána nahlédl do své skříňky v šatně, vybral ty nejpropálenější montérky, které jsem ještě nevyhodil, oblékl ty cáry na sebe a šel k zadní bráně fabriky. Tam už stály kamery televize, debatovali milicionáři a houfovali se radostně aktivní zaměstnanci.

Stoupl jsem si do první řady.

„Soudruhu, tady nemůžeš takto stát“, oslovil mne pracovník Československé televize.

„Proč?“

„Nevypadáš vůbec dobře v těch propálených ohořelých hadrech“, zněla opatrná odpověď.

„Já chci vítat socialistické sportovce všech zemí míru! Jednak jsme to dostali befelem a jednak, ať celý svět vidí, kam to vede, když není někdo organisován v revolučních odborech“, odtušil jsem pro změnu já.

Nastal zmatek. Soudruzi pobíhali sem a tam a nakonec přišel kádrovák továrny s tím, že mám jít pryč.

„Pochválen buď pán Ježíš Kristus“, pozdravil jsem hlasitě kádrováka po svém běžném zvyku.

„Sakra, Švančara, nech si ty provokace a vypadni!“, rozdurdil se náměstek.

„Kdybys Jardo pamatoval na své vychování, jako syn venkovského kováře, kterého komunisti znárodnili, odpověděl bys jako řádný člověk ‚až na věky'“, uzemnil jsem kádrováka.

„Řekl jsem vypadni“, zařval do běla rozzuřený soudruh.

„Jo, a ty mi dáš áčko, když půjdu domů“, opáčil jsem.

„Domů ne, ale na šatnu nebo kamkoli jinam. Tady prostě být nemůžeš“, zahartusil kádrovák.

Odmítl jsem, ale zavolali závodní stráž, a ta mne nakonec odvedla dovnitř k mé brusce.

Otevřel jsem si tedy pivo, v žíhací peci opekl buřt a když jsem poté začal na židli usínat slastným spánkem spravedlivých, vzbudil mne můj mistr: „Leo, musím ti napsat kárné řízení, pojď do kanceláře“. Mistr Franta byl mladý svazák, původní profese údržbář, který se ovšem za své povýšení chtěl zavděčit.

Sedli jsme si do jeho kanceláře a Franta začal ťukat na stroji: „Krucinál, kde je Š???“.

„Franto, pusť mne za to, já ti to napíšu, jen mi to diktuj“, řekl jsem mu v beznaději, že tu budeme ještě po pracovní době.

„Nemohl bys to sestavit nějak sám? Já na to jaksi nemám buňky“, odvětil mistr a tak jsem si sedl za stroj, zapálil další cigaretu a jal jsem se psát vlastnoručně kárné řízení. A pro jistotu jsem mu diktoval, co píšu:

„Soudruh Švančara hrubě porušil pracovní kázeň, když při startu Závodu míru se dostavil na týž v ohořelých modrákách s argumentem, že není členem ROH…“

„Kluci, co je to tu za kabaret?“, ozvalo se od dveří a vstoupil celozávodní předseda SSM, podniková drbna Pepa Vrátil.

„Pepo, Franta neumí psát, tak si píšu kárné řízení. Špatně jste ho na té vaší Sorboně vyučili“, vychrlil jsem dříve, než vyjevený mistr stačil cokoli říci.

A když jsem pak odpoledne jel domů autobusem od fabriky, přisedl ke mně náměstek ředitele: „Leo, je pravda, že ten tvůj mistr, ten Franta, neumí psát? A že ty si musíš psát za něho sám sobě i kárné řízení?“.

„Jo. Ale nech ho tam – je sice úplně blbej, ale není nebezpečnej“, poprosil jsem náměstka.

A tak jsem zachránil Frantovi svazákovi jeho flek až do listopadu roku 1989.

To už jsem tam tehdy půl roku ale nebyl…

(Jména některých postav mých humoresek jsou změněna s ohledem na žijící aktéry nebo jejich potomky)

Děda Ludvík s jeho typickým doutníkem…

Když jsem jako dvanáctiletý kluk přijel v roce 1974 na mé obvyklé letní prázdniny k dědovi a k babičce do Liberce, babička mne hned ve dveřích přivítala:

„Představ si, že děda před Velikonocemi spáchal velikou výtržnost. Hovořil půl hodiny nad hrobem pana kardinála Trochty a potom navíc poobědval i povečeřel s pány biskupy a s krakovským panem kardinálem. A pak ho na nádraží v Liberci esenbáci legitimovali a půl noci byl u výslechu!“

Byl jsem zvyklý, že děda – válečný vězeň z Dachau a mimořádně sarkastický bystrý diskutér – je potížista. Ale toto?

„No jo, milý vnuku. Nikoli poprvé v životě jsem byl zatčen“, odvětil s lišáckým úsměvem děda a začal si pomalu zapalovat doutník:

„Věc se sběhla tak. Byl jsem na pohřbu pana kardinála v Litoměřicích a estébáci tam předem vydali zákaz jakýchkoli projevů v kostele i nad rakví na hřbitově. Jenže zákazy komunistických sviní mi jsou, jak víš, ukradené, milý Leo. Tudíž jsem tak trochu skromně promluvil nad rakví u hrobu a nakonec vyzval přítomné, aby zazpívali hymnu“, vypustil dědeček labužnicky oblak vonného dýmu.

„Jejda, dědo, a zavřeli tě?“, odtušil jsem naivně.

Budoucí papež kardinál Wojtyła na pohřbu kardinála Štěpána Trochty v Litoměřicích v dubnu 1974.

„Nezavřeli. Krakovský pan kardinál Wojtyła mne zachránil – pozval mě na oběd do biskupské residence a celé odpoledne jsem mu vyprávěl, co jsme se Štěpánem Trochtou i s Josefem Beranem prožili v lágru. A nakonec mi pak večer nechal donést z auta něco těchto kubánských doutníků“, ukázal děda do poličky na nádhernou dřevěnou krabici.

„A že tě pak málem zavřeli jako pašeráka tabáku, to taky řekni“, skočila do hovoru babička.

„No, když mne pak v Liberci v noci na nádraží esenbáci zadrželi a předvedli na tu jejich fízlárnu, tak je doutníky zajímaly hodně. Pravda. Jenže byly kubánské! A když jsem jim řekl, že to měl polský kardinál Wojtyła od soudruha Fidela, který mi to po něm osobně poslal, dali tak nějak najednou pokoj“, culil se děda a začal stavět na stůl šachovnici, zvědav, jaké nové herní finesy mu z Jihlavy vezu…

Jenže za pár let se stal papežem onen krakovský arcibiskup.

„Polská orlice sráží na lopatky Brežněva!“ hlaholil děda v bleskovém meziměstském hovoru do telefonu, když Radio Vaticana ohlásilo jméno nového římského biskupa. „A já mám mé sváteční doutníky od samotného papeže!“ jásal v euforickém nadšení. Potom popřál do sluchátka, jak jsme byli oba zvyklí, příjemný odposlech službu konajícímu příslušníku StB – a zavěsil.

O dalších pár let později, když jsem se už vrátil z vojny, zajel jsem do Liberce za dědou. Byl tehdy již hodně nemocný, ale sáhl hubenou rukou na poličku a v dřevěné krabici ukázal na poslední dva doutníky.

„Leo, ty jsem schovával, až se vrátíš z té komunistické šikany. Pro nás dva!“

Do očí se mi vedraly slzy.

„Držel ses tam, kozáče, tož budeš atamanem“, prohlásil slabým hlasem děda a obřadně uřízl špičky obou doutníků. A zapálil svoji dlouhou sirku: „Pokouřeníčko od papeže – teď si ho teprve jaksepatří vychutnáme!“

Krátce nato, na podzim, pak děda zemřel. A příhodu s doutníky od papeže mi pak – jako když pomalu a nepozorovaně zarůstá hrob travou – postupně vytěsnily z paměti jiné události…

Až nedávno při studiu těch zpropadených třináctých komnat komunistických žump jsem našel v archivech StB dochovanou zprávu plk. Václava Roubala, náčelníka krajské správy SNB hlavního města Prahy a Středočeského kraje. Psal v ní ministrovi vnitra Jaromíru Obzinovi z pohřbu kardinála Štěpána Trochty v dubnu roku 1974 toto:

„Po ukončení církevního obřadu přistoupil k hrobce muž, který prohlásil, že byl s Trochtou v koncentračním táboře, a uváděl, co údajně spolu v Dachau vytrpěli. Na zakončení svého projevu začal zpívat nedovoleně hymnu, k čemuž se přidali spontánně všichni další účastníci pohřbu. Ačkoli státními orgány nebylo dovoleno nikomu z přítomných u hrobu mluvit, na základě tohoto incidentu kardinál Karol Wojtyła, arcibiskup z Krakova, porušil přísný zákaz československých orgánů a promluvil poté ještě u hrobky a Trochtu nazval mučedníkem. Toho muže, důchodce L. Š. z Liberce, který celý incident svým nevhodným chováním vyvolal, bylo možno příslušníky identifikovat až pozdě večer na nádraží, neboť byl jako pozvaný spoluvězeň Trochtův účasten celé odpoledne hostiny se zahraničními hosty v biskupském paláci a zde jej nebylo možno z pochopitelných důvodů perlustrovat dříve“.

A tak jsem pojednou zas při tom čtení ucítil onu výbornou chuť kubánského doutníku od papeže a na vlastní oči zas na chvíli viděl výtržníka, který svým činem pohnul budoucího papeže Jana Pavla II. k projevu nad hrobem kardinála Trochty.

Dědečka Ludvíka Švančaru, vězně v Dachau číslo 16721…

Chodívalo k nám domů mnoho lidí. Mezi nimi i mnoho kněží. Děkan, faráři, kaplani, zkrátka osobnosti, které mi jako dítěti vždy měly nenápadně a přítom navždy co do dětské duše vštípit.

Jedním z přátel mého táty byl i pan farář ze sousední Zhoře, pater Stanislav. Byl to velmi veselý člověk, vzácný kněz, kterému nikdy nechyběl vtip, šarm, ale také hluboká víra.

Fara ve Zhoři, působiště patera Stanislava, po desítkách let od jeho vyhnání do Mostu

„Junáku, jak to, že máš čtyřku z ruštiny?“ dobíral si mne pan farář u nás doma v těch měsících, když jsme ve škole začali mít tento „bratrský jazyk“ jako povinnost.

„Pane faráři, tu okupantskou tatarštinu nesnáším. A copak ještě ta hatlanina, ale ty jejich hrozné muří nohy“, zabědoval jsem si v naději, že se mne před otcem zastane.

„A řecky bys chtěl umět? Většina Písma svatého totiž byla nejdříve napsána v řečtině“, odvětil kněz nad sklenkou vína.

Zahořely mi oči: „Rád! Alespoň něco bych chtěl pochytit!“

A tak jsme byli domluveni. Při každé návštěvě u nás pan farář přivezl vlastnoručně napsané věty, samozřejmě řeckou alfabetou. A učil jsem se. Když už jsem zvládal řecká písmena, jednoho večera pater Stanislav řekl: „Nic ti to nepřipomíná? Není to náhodou podobno azbuce?“

Zrudnul jsem a musel přikývnout.

„Tak vidíš. Cyril a Methoděj, Řekové, svatí apoštolové nás, Slovanů, nám přinesli toto písmo a v něm ten nejkrásnější překlad Písma svatého. Že jej dnes čirou náhodou užívají i komunisté v Rusku, to přece nic neznamená. Je to svatá abeceda stejně, jako naše latinská“.

Tak! A byl jsem vedle. A od té chvíle jsem začal svůj vztah k azbuce přece jenom trochu přehodnocovat.

Pan farář byl ovšem také velký šprýmař. Nechal si od pana krejčího Kaliny v Husově ulici, který šil roucha pro nás, ministranty i kněze u svatého Jakuba, ušít kněžské plavky dle vlastního návrhu. Byly dvoudílné. Černé, pánské a měly navíc i horní díl. Límec kolem krku. A v něm byl bílý kolárek.

„To abych neupadl v pokušení u žen na plovárnách. Takto je hned jasno, že jsem kněz!“ smál se páter Stanislav a také s námi často v tomto jeho zvláštním plaveckém úboru vyrážel na Pávov či ke střítežskému rybníku.

Jeho fara, to byla doslova pevnost knih. Vždy, když jsme tam s tátou přijeli, měl nějakou novou, nadšeně se s ní chlubil, a jeho osobní farní knihovna čítala na deset tisíc svazků. A nejen to…

…jednoho dne jsme přijeli do Zhoře a on, s tajemným úsměvem, nás zavedl do malé stáje na farském dvoře. A tam uvnitř stál hnědý koník, přežvykoval seno a zvědavě se po nás otočil.

„To je Vanek. Koupil jsem ho za tři lahve Slovignacu z JZD, kde ho chtěli dát na jatka“, radostně nám sděloval farář.

„Vanek? Co je to za jméno?“ otázal se překvapeně otec.

„Nemohu jej pojmenovat přece přímo po svatém Ivanovi, patronu českých poustevníků, kterého chodila do jeho jeskyně krmit laň! To by mohlo mnoho mých farníků pohoršit. Ale svatý Ivan, náš milý patron všech domácích zvířat, jistě ví, že Vanek je I-vanek – a bude ho chránit“, shrnul farář Stanislav situaci.

A tak koník bydlel u něho na faře a páter Stanislav si opatřil kdesi starý kočár. Lakoval, opravoval a že prý bude namísto autem jezdit vyučovat náboženství v kočáře. I stalo se.

Farář jezdil v landaueru po své farnosti, věrný koník běhal jak o závod a kněz si mnul ruce: „Jsem jediný v brněnské diecesi, který jezdí v kočáře!“.

Až jednoho dne přišel táta domů a že prý půjdeme navštívit Otce Stanislava. Do nemocnice! Když totiž jeli kamsi s Vankem vyučovat náboženství, potkali autobus a ten zatroubil. Vanek se splašil a milého pana faráře převrhl i s kočárem do škarpy.

„Pan farář leží v komoře, nožičku má nahoře“, zahlaholil na nemocničním pokoji pater Stanislav, když jsme se s tátou objevili ve dveřích. Sršel optimismem a skutečně, brzy šel opět domů i se sádrou na noze.

Mezitím ovšem, jak jsme se poté dozvěděli, vzkřísil z mrtvých jednoho majora jihlavské SNB, který po operaci vedle něho na posteli dostal srdeční zástavu. Pater Stanislav uprostřed noci nemohl udělat nic jiného, než zazvonit na sestru, jenže se nedělo nic. A tak se současně začal nad nebožákem, sípajícím v posledním tažení na vedlejší posteli, modlit modlitby za umírající. Přišla sestra – ale pán už nedýchal a byl bez tepu. Prohlásila tedy, že už zde nepomůže nic a odešla zvolna pro lékaře, aby vypsal zprávu.

Pater Stanislav se tedy začal modlit modlitby za zemřelé a svědomitě odříkával notoricky známé latinské texty. A v okamžiku, kdy se konečně dostavil asi za půl hodiny lékař, aby úředně zdokumentoval exitus, pojednou užasle zjistil, že nebožtík opět sám dýchá a nahmatal i tep. Rychle zajistili jeho životní funkce a majora ihned přesunuli na speciální pokoj pod stálý lékařský dohled.

Takový byl páter Stanislav.

Svatý nesvatý? A nebo nesvatý svatý?

I tak ale skončil špatně. Jako každý světec.

V lednu 1977 přečetl z kazatelny plný text Charty 77. Prý proto, aby lidé věděli, proti čemu mají tolik protestovat. A pronesl pár vět o náboženské svobodě, která se tak liší od pojmů v Chartě uváděných takzvaných „lidských práv“.

A šel!

Jeho knihovnu zkonfiskovali, Vanka dali na jatka, faru nejdříve nenápadně, pak veřejně, vykradli. A pan farář Stanislav dostal zákaz pobytu v okrese Jihlava a současně umístěnku do Mostu, kde pak pracoval v jakémsi silu. Přehazoval tam obilí, až posléze, na zaprášení plic, ještě před důchodem zemřel.

Zůstaly mi na něho jen vzpomínky na výuku rusko-řecké abecedy, na jeho koníka Vanka – a na ty vzácné chvíle, které mi osud v dětství dopřál v jeho blízkosti.

Dej nám Bůh, aby se takto jednou mohlo vzpomínat i na nás!

Jedním z nich byl jistý pan zemědělský inženýr, jenž svého času vyučoval na jihlavské zemědělské škole. Byl to zanícený přírodovědec, ale také nadšený milovník všeho sportu – jak sám říkal, kromě snad jen gorodek či golfu. Znali jsme se dobře léta a vždy jsem s ním rád poklábosil – a i když už naši pak odešli na věčnost, chodil k nám domů dále až do své smrti v roce 2008.

Tento příběh se však udál o hodně dříve. Někdy na konci sedmdesátých let…

…Jednoho adventního dne jsem jel trolejbusem do města a když jsem na Vyhlídce nastoupil, uviděl jsem tohoto pana inženýra, jak sedí vzadu na „pětce“. A na kolenou s úsměvem třímá krabici od bot.

„Koupil jste si nové boty, strýčku Jaroslave?“,  zeptal jsem se zvědavě.

„Kdepak, hochu, jedu od vlaku z Kostelce. A tam opravují půdu na kostele a představ si, že tam byl netopýr. Chudák, už má teď v prosinci spát a teď nemá kde. Tak jsem ho vzal domů a nechám ho přes zimu přespat u mne ve sklepě“, nadšeně mi sdělil přírodovědec, přičemž se mu radostí zamžily brýle.

Sedl jsem si tedy vedle něho a začal jsem se na sedačce trolejbusu vrtět: „Strýcu, mohl bych se na něho kouknout?“.
„Nu, vlastně proč ne – ale opatrně, abychom ho chudinku nevyplašili“, odvětil šťastný nálezce s úsměvem a jemně pootevřel krabici.

„Myyyššš!!!“ zaječel náhle ženský hlas na celý trolejbus. Paní, která právě přistoupila, totiž v tu chvíli akorát zahlédla v pootevřené krabici netopýra. A začala vřískat jak na lesy.

Netopýr i pan inženýr se ve stejné vteřině strašlivě lekli, takže víko z krabice letělo na zem – a netopýr do trolejbusu. Pozdvižení, které trolejbusem poletující zmatený netopýr způsobil, mi přišlo jak scéna z němých grotesek. Kdosi se jej snažil praštit deštníkem, načež „strýček“ inženýr křičel přeskakující fistulí: „To je MŮJ netopýr, nechte ho na pokoji, vy hulváte!“.

Nakonec se nám spojenými silami podařilo netopýra odchytit a vrátit do krabice od bot…

Jenže i tak nás oba „vyloučili z přepravy“! Vysadili nás na náměstí u pošty a na zastávce už byla hlídka SNB.
Těm ovšem, díky Bohu, po dlouhém povídání úctyhodný přírodovědec vše nakonec pracně vysvětlil, takže jen sepsali nějaký krátký zápis a oba nás propustili v milosti. S výstrahou, že ještě jednou, a prý uvidíme!

Doma jsem pak celou příhodu vyprávěl a máma spráskla ruce: „Že se Jardou vůbec dáváš na veřejnosti do debat. Tady vidíš, kam to s ním vede“.

Jenže hned za několik dnů, v sobotní příloze Zemědělských novin, v jejich obsáhlé černé kronice, vyšla krátká zprávička:

„V Jihlavě mladistvý chuligán vypustil v plně obsazeném trolejbusu netopýra. Naštěstí byl na místě duchapřítomný  profesor místní zemědělské školy, jenž vozem poletující zvíře odborně odchytil a zneškodnil. Věc byla na místě nakonec vyřešena jen domluvou.“

Děda František v roce 1919. Přestál právě léta hrůz světové války a ještě asi vůbec netušil, že se v příštích dvaceti letech ožení a stane otcem pěti dětí – a jednoho dne tak bude i mým dědečkem..

Můj jihlavský dědeček František (tatínek mé maminky, narozen 1893) sloužil skoro po celou Světovou válku u 46. těžkého dělostřeleckého pluku.  Přičemž u toho samého pluku sloužil – od nich ze vsi – jeho o něco starší jmenovec. Také František a také Zdražil – leč nebyli přímí příbuzní – dost možná jen velmi, velmi vzdálení, jak to tak už na vsích, kde po staletí některé rody žijí, bývá.

A u nás v rodině se tradovalo – jak jsem od dětství slýchával od dědovy sestry, pratety Marie – že tenkrát, na samém sklonku války na konci léta roku 1918, jako blesk z nebe, obdrželi od vojenské kanceláře zprávu, že můj dědeček kdesi v daleké Itálii padl!

Dědečkova maminka Antonie (moje prababička) a dědovy obě sestry, Marie a Tonička (Tonička již byla v té chvíli sestrou Kongregace sester premonstrátek), se s tím však odmítly smířit, jakoby cítily, že musí jít o nějaký hrozný omyl.

A tak pořídily svým blízkým na samém sklonku léta toho roku celou domácnost i hospodářství, řádová sestra Tonička si vyžádala povolení své matky představené, a všechny tři ženy vyrazily na prosebnou pěší pouť až do poutního chrámu Panny Marie do Křtin u Brna poprosit Pána Ježíše a jeho matku Pannu Marii o nějakou zázračnou záchranu jejich nejstaršího syna a bratra.

Vykonaly tuto pouť – a vrátily se na začátku září zpět do své vsi… 

Proběhly dožínky i posvícení, a tu se, pojednou jednoho podzimního večera roku 1918, můj „padlý“ dědeček František, za něhož svratecký pan farář již dávno odsloužil Requiem, objevil ve dveřích svého rodného domu. Netuše přitom nic, že byl již oplakán!

List z vojenského archivu, dokládající smrt jmenovce mého dědečka…

V srpnu 1918 totiž u jeho pluku v italském Corbolone, jak se pak ukázalo, padl jeho jmenovec František Zdražil, navíc rovněž z jeho vsi – a úřady poslaly omylem zprávu o jeho smrti i pohřbu nesprávné rodině.

Tak jsem to jako dítě slýchával na konci 60. let od mé zbožné pratetičky Marie,když mne někdy brávala nahoru v Jihlavě na Lesnov ke „kříži“ s sebou se v letní podvečer pomodlit růženec.  

Během let tento příběh zcela upadl v mé mysli v zapomnění, jako tisíce jiných – přehlušen starostmi života i hřmotem tohoto světa. Až jsem jednoho dne, před několika málo lety, při hledání jiných dokumentů ve vojenských archivech náhle s údivem našel úmrtní list onoho padlého jmenovce mého dědy! 

A teprve tehdy jsem si tuto mlhami zahalenou dávnou rodinnou příhodu vybavil zřetelně a v plných barvách.

Jak kdyby se stala včera a ne před 101 roky…

Leo P. Švančara, psáno v červenci 2019

Sem na jihlavský Lesnov se dědečkova sestra Marie chodívala ke kříži modlit růženec k Panně Marii, která zázračně na její přímluvu zachránila jejího nejstaršího bratra. A zde jsem od ní tuto zvláštní prastarou rodinnou příhodu rád slýchával…

Secesní dům pana Knotka č. 4, s otlučenou stěnou, kde byla kdysi nakreslena fotbalová brána – a v pozadí dům, v němž jsme kdysi bydleli my…

V sousedním domě, v naší Kollárově ulici v čísle 4, žil starý pán, majitel bytového secesního domu. Pan Knotek.

Možná nebyl v jádru zlý, ale nám, klukům, připadal většinou jako nějaký nebezpečný pravěký ichthyosaurus. S nezbytnou zmijovkou na hlavě měl totiž své pichlavé oči všude:

„Darebáci, táhněte hned pryč, otlučete mi zeď“, ozvalo se každou chvíli z jeho přízemního okna. A většinou právě v okamžiku, když jsem střílel v důležitém utkání brankáři stěžejní gól. Pravda, naše jedna brána byla za jeho rohem nakreslena křídou na oprýskanou boční stěnu právě jeho domu.

„Lumpové, běžte si řvát jinam, nebo vás poleju vodou od nádobí“, křičela zmijovka z okna vždy, kdykoli jsme se spravedlivě prali na chodníku pod jeho okny s našimi úhlavními nepřáteli, s těmi protivnými Bedřichováky z nám – Kollárkářům – ještě protivnější sousední školy Jungmannovy…

A tak jsem jednoho dne vymyslel, jak sousedního pana domácího za jeho nepřátelství vytrestat.

Od tatínka jsem si „vypůjčil“ krabičku sirek, všechny jsem je nožem ořezal do špičky, a u vědomí sladké pomsty jsem krabičku dal do kapsy. A kdykoli jsem šel kolem vchodu „čtyřky“, stiskl jsem tlačítko jeho zvonku a upevnil seříznutou sirkou tak, aby zvonek zvonil tak dlouho, než pan domácí půjde sirku odstranit. A jeho nádherné sakrování, plné sprostých slov, bylo v bezpečí za rohem vždy rajskou hudbou pro moje uši.

A tak běžel den za dnem za neustálého kočkování s panem domácím a jeho zvonkem. Když tu pojednou, uprostřed temné noci, se ve tři hodiny ráno rozdrnčel zvonek u nás doma. Matně si pamatuji, že po půlhodině nepřetržitého zvonění pak za tlumeného klení náš táta v pyžamu stoupal nahoru po schodech – a v ruce třímal MOJI ořezanou sirku. „Asi nějaký opilec z nádraží“, usoudil otec a šel dodřímat přetržený sen.

Zvonek pana domácího Knotka, do nehož jsem strkal z pomsty ořezané sirky…

Jenže druhý den se to přesně ve stejnou noční hodinu opakovalo. A následující noc rovněž. A to už se táta, zlostí bez sebe, rozhodl na toho nočního vtipálka počíhat. A lov byl úspěšný!

Když jsem se druhého dne vrátil už skoro za tmy z města, z hodiny klavíru, doma panovalo dusno. Tatínek seděl jak bůh pomsty za stolem a se zlověstným výrazem ve tváři přede mne mlčky vysypal ze sáčku na stůl několik ořezaných sirek. V následujícím tichu mi proléto hlavou, kteréže to všechny filmy v nedalekém kině Mír nyní určitě měsíc neuvidím…

A začaly létat pohlavky.

„Před hlavou šedivou povstaň – a ne jí strkej sirky do zvonku, stojí v Bibli, ty neznabohu“, křičel otec a ani jediná jeho rána neminula cíl.

„Crrrrr“, ozval se v tom nejhorším náš zvonek. Táta si přičísl vzteky rozcuchané vlasy a maminka šla otevřít.

„Jdu na krátkou besedu“, zahlaholil hlučně známý hlas a do pokoje vstoupil architekt Jirmus. Kamarád našich, malíř a muž velmi expresivní mluvy:

„Copak, copak se ti zase posralo?“ otázal se, spatřiv otce ještě rudého vzteky a mně naopak bledého jak zeď.

V krátkosti mu byl vysvětlen můj zločin.

„Čím více se do matrace mlátí, tím více štěnic z ní vytřískáš ven“, zhodnotil suše architekt otcovu exekuci a dodal směrem ke mně: „Hochu, hochu. Co z tebe bude? Doufám, že ne nějaký Gustáv Hus…“. Architekt pod ostrým pohledem táty bleskurychle spolkl poslední slabiku a opravil se: „To bych tě skutečně urazil. Ale hovno by z tebe s takovou v nejhorším bejt mohlo!“

„Crrrr“, ozval se zvonek znovu. Opět jsem zatrnul, ale z předsíně zarachotil bujarý smích: „Nesu červené i bílé – záleží, co budeme mít dnes u vás k večeři!“ uslyšel jsem jiný známý hlas. A ve dveřích další kamarád tatínka, pan farář ze Zhoře, pater Česlík. Měl cosi k řízení v Jihlavě a to se vždy potom u nás večer zastavil.

V několika minutách byl ovšem i on seznámen s mojí kriminální činností.

„Děláš dobře, Jirko“, pochválil farář otce. „Již Písmo praví, že kdo šetří hůl. nenávidí vlastního syna“, pravil kněz při zapalování cigarety, nalévaje si červené víno do maminčiny sváteční sklenice.

„Ale na druhou stranu i náš nebeský Otec je milosrdný – a není hříchu, který by nám nebyl odpuštěn, litujeme-li jich. Jistě to už panu Knotkovi ani tatínkovi, který se kvůli tobě tři noci nevyspal, neuděláš, viď?“, vlídně se sklenicí v ruce, přiťuknuv si přitom s architektem Jirmusem, zahovořil ke mně, bledému trestanci.

„Neeee…“ vypravil jsem ze sebe a cítil jsem, že to ponížení před těmito úctyhodnými lidmi je horší, než třeba i další hodina tátova výprasku.

A tak se mi pan domácí Knotek těžce pomstil.

Jenže rovnou dvakrát!

Když jsme totiž asi o týden později jeli s maminkou trolejbusem, přistoupil architekt Jirmus a hned hlaholil: „Hochu, hochu, ještě strkáš sirky do zvonků? Co jen z tebe bude?“

A já, od dětství často rychlejší v řeči než v prozíravosti, jsem na celý trolejbus neuváženě vyhrkl: „Hovno pane architekte, jak jste ráčil nedávno předpovědět“.

Ještě než jsem to dořekl, mi bylo jasné, že další exekuce mne večer nemine.

A neminula!

Inu: Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna!

Kasárna VÚ 6983 v Klimentově u Mariánských Lázní…

Tož tak za našich časů bývávalo. Padlo člověku 18 let a chtě nechtě, musel se dostavit k odvodní komisi.

Už od šestnácti mi bylo jasné, co mne čeká. Tak jsem začal simulovat zavčasu záda – chodil jsem k primáři dr. Bašovi na obstřiky, belhal jsem se co dva měsíce o holi do té jeho dřevěné boudy, zvané vznešeně neurologií, v zadní části nemocničního parku na Třídě 1. máje. A doufal, že se tak vojně vyhnu.

Nevyhnul!

U odvodní komise mi bylo přiděleno zdravotní „céčko“ s tím, že armáda prý dnes, v těchto těžkých časech polské „Solidarnošči“ potřebuje kohokoli. Tím slůvkem „kohokoli“ mi bylo objasněno vše. Což o rok později definoval jasněji major K.  z okresní vojenské správy, když mi do očí zařval, že mi zařídí takovou vojnu, že se tam ještě rád oběsím.

Jenže neoběsil!

Narukoval jsem do Mariánských Lázní, k vojenskému útvaru č. 6983, a byl tam zařazen jako kulometčík u pěchoty druhéhopraporu. Se mnou na pokoji spali zběhlý student theologie, loupežný a kdysi mladistvý vrah (který po odpykání desetiletého trestu v 27 letech musel ještě i narukovat na vojnu), jevištní technik z Vinohrad a bodrý obézní řezník z Krahulčí u Telče. Naším velitelem byl jakýsi dlaždič z Prostějova, slabomyslný svobodník s příznačným příjmením Kapitán.

„Kto umí hrát na dajaký hudební nástroj, krok vpred“, ozvalo se jednoho dne vojenskou babišovskou českoslovenštinou při nástupu na ranní rozcvičku z úst velitele praporu. Zacukalo to se mnou, ale udržel jsem vášně ve svém nitru a tvářil se jak neandrtálec, hudební naukou zcela netknut. A dobře jsem udělal:

„Vy, somári intelektuálský, pojdete vyvážet žumpu u nášho dostojnického činžáka!“ rozhodl velitel.

A tak chudáci klarinetisté i houslisté vyváželi žumpu, zatímco mým suprákům (pozn.: Suprák byl ten, kdo měl už jen půl roku do civilu a na hierarchii byl, bez ohledu na hodnost, v kasárnách vždy nejvýše) mé zachvění při tom nástupu neušlo.

„Leo, přišel balíček z Moravy – kytara je připravena“, zaznělo pak každou chvíli ve dveřích na našem pokoji. Svobodník Kapitán bezmocně vždy jen srazil paty před suverenním suprákem a zoufale přihlížel, jak odcházím dozadu na jejich výsadní pokoje na hody. Stejně tak ani nekvikl, když jsem se vracel dlouho po půlnoci obklopen pachem slivovice a klopýtaje přes jeho pantofle.

Jenže svobodník přece jen nebyl – ač se to nezdálo – zas tak úplný debil: Neustále totiž přemýšlel, jak by mi pořádně zasolil. Ale tak, aby se současně nevystavil hněvu mých ochránců, kterým jsem skoro den co den hrál „Na starý Mohleně“ a další jímavé songy. A kteří měli, na rozdíl od něho a nás všech, do civilu už doslova jen pár dnů.

A tak jednoho dne, když měl v kasárnách službu jako DVT (pozn.: Dozorčí vojenského tělesa) jeden totálně pitomý a přitom zlý major, který byl proslulý svou krutostí, mi můj svobodník dopředu zařídil službu dozorčího roty. Věděl přitom, že supráci chovají polotajně krásného mourovatého kocoura, který navíc kdovíproč si právě mne mimořádně oblíbil a chodil za mnou po poschodí všude jak pes.

Klimbal jsem tedy celou sobotu u stolku u schodiště, kocoura na klíně a přede mnou byla kniha a vnitřní kasárenský telefon s nezbytným červeným nápisem „Pozor, nepřítel naslouchá!“.
„…zóóóor!!!“ ozvalo se pojednou z podlaží pod námi.

Bylo mi jasné, že obávaný major se vydal na inspekci baráků. Neskutečný řev zespoda signalisoval, že major je v obzvláště mizerné náladě – jeho krásná černovlasá žena totiž jeho víkendových služeb využívala, jak jsme se doslechli, vesele v nočních barech vedle v Mariánkách.

„Čo je to tu za bordel? Ako sa volá toto zviera?“ zařval na mne major česko-slovensky už od schodů.
„Soudruhu majore, vojín Švančara, dozorčí 6. roty. To ‚zviera sa, ak dovolíte, voľá kocúr’!“
Následovalo doslova peklo.

Na konci jeho desetiminutového řevu jsem se dozvěděl, že asi musím být „šialený“. „Kebyste nezošialel, nemohl byste takové zviera mať vedľa sebe, keď pride váš nadriadeny!“ řval major jako smyslů zbavený a poručil: „Prikažte tomu zvieratu, nech okamžite zmizne!“

Kocour však neposlechl – byl zvyklý na mne a na své milované supráky a řev nějakého majora jej z míry vyvést nemohl. Sebral jsem se tedy, popadl kocourka a nakročil směrem k supráckým pokojům. To abych ho odnesl do bezpečné vzdálenosti od rozzuřeného důstojníka.

„Vy snad mate vzteklinu, vy debil?“, zařval major až se okna zatřásla. „Nedovolil som vám odísť!!!“.

Co se dělo vzápětí, si moc nepamatuji. Jen jsem z toho řevu pochopil, že prý budu odeslán na specialisované vyšetření do vojenské nemocnice v Plzni, zda nemám od kocoura vzteklinu. Protože nikdo nemůže být tak šílený, aby odnášel kocoura, aniž by mu to jeho důstojník dovolil.

A tak jsem hned v pondělí odjel dle nedělního večerního rozkazu do vojenské nemocnice v Plzni.

Vzteklinu jsem neměl – kocour i já jsme byli v tomto negativní, dle mého vyšetření, zato mi tam objevili žaludeční vředy!

A tak jsem tam pobyl měsíc a po přezkumu, kde objevili v mém posudku i moje zápisy z Jihlavy z mých neustálých „bolestí zad“, jsem šel s modrou knížkou předčasně do civilu! „Vy jste, když připočteme ta vaše kryplovská záda, pro armádu s vaším žaludkem totální invalida“, prohlásil s šibalským úsměškem předseda přezkumní komise, plukovník s lékařským titulem.

A tak se mi svobodník Kapitán pomstil se svým plánem s kocourem opravdu skvěle.

Jen když jsem pak doma v Jihlavě přišel na vojenskou správu v ulici U mincovny, major K. vyvalil nevěřícně oči a zařval: „Vy jste se Švančara neoběsil? No, nevadí, ještě se uvidíme, až bude mobilisace – na tu se ta vaše ‚modrá‘ nevztahuje a pak se modlete k tomu svému pánbíčkovi!“.
Viděli jsme se s majorem pak od těch dob mnohokrát. Díky Bohu, při mobilisaci však nikoli.

Naposledy jsem ho zahlédl, když šel asi před dvěma roky na poštu pro svůj tučný vojenský důchod. Hůlčička, zlaté brýle, nu, dobromyslný stařík, ctihodný pensista, který má do sta let nedaleko. Udělalo se mi tehdy znovu, jako vždy, z něho zle…

…a dnes jsem se dozvěděl, že prý nedávno krátce před svou stovkou zemřel.

Nu, musíme tam všichni. A kdo z nás, živých, ví, kdo před Božím soudem bude či nebude nakonec stát jako darebák?
Dopředu nikdo!

Takže majore, R.I.P. A díky za tu tvoji vojnu, kterou jsi mi kdysi tak krásně objednal!