Tajný biskup podzemní církve, otec Josef Blahník

Na konci prvního ročníku průmyslovky jsem se zamiloval. To by nebylo tehdy u mne nic tak divného, jenže stalo se tak na lidoveckém zájezdu, který organisoval nástupce mého zesnulého táty, tajemník ČSL Franta T.

A tudíž jsem se zde zahleděl do dívky z ryze katolické rodiny. Ne snad, že bych sám nebyl příslušník katolického rodinného klanu, ale my jsme byli jednak v Jihlavě velmi malou familií a jednak už jsem tehdy požíval, skrze mé hraní po divadlech a kavárnách, spíše v těchto kruzích nevalné pověsti.

A tak matka mé aktuální „vyvolené“ tvrdě zasáhla (jako ostatně všechny katolické matky v rodech, jež Pán oblažil dcerami, a kde se poblíž někde objevil Švančara). Zajela do nedaleké Vyskytné nad Jihlavou, kde sloužil pan farář Josef B., a tomu vyjevila své obavy z náhle se u její dcerky objevivšího zpustlíka. A tak pan farář starostlivé matce poradil, ať s její dcerou k němu na faru zajedu – jsem-li prý tak výborný zpěvák, jak se o mně po jihlavských chrámech povídá, to že on mne tedy jistě využije.

Matka poslechla. A já, zrady netuše, vydal jsem se tedy jednoho prázdninového dne s milovanou dívkou vlakem do Vyskytné. „Hochu, ty se mi líbíš“, zahlaholil pater Josef při našem prvním setkání. „Jenže potřebuješ ještě trochu zocelit, abys byl užitečným svému okolí“, dodal hned na vyrovnání svého vřelého přivítání.

A nabídl mi část prázdnin u něho na faře. „Peníze ti nedám, protože je nemám a navíc, peníze člověka zkazí. Ale co mám, to ti dám: Denně přijedeš ráno na mši svatou o sedmé, budeš mi ministrovat, zpívat při bohoslužbě, poté mi dopoledne pomůžeš s nějakou prací na faře – a pak si spolu poklábosíme v sadu za farou. A k tomu dostaneš na závěr oběd!“

Zajásal jsem! V oněch chmurných časech represí těsně po té pražské Chartě byla taková nabídka léta v duchovním prostředí zapadlé venkovské fary balzámem na študákovu duši: „Beru, pane faráři!“.

A tak jsem jezdil skoro celé léto (kromě tří týdnů, kdy jsem na brigádě v Motorpalu vydělával na vytouženou kytaru Jumbo) na vyskytenskou faru. Ráno v šest vlakem do Rantířova, pak dva kilometry poklusem do kopce ke kostelu ve Vyskytné, poté nachystat v chrámu vše ke mši a pak při mši svaté odzpívat co bylo třeba a panu faráři bezchybně odministrovat.

„Leo, východní mniši dobře vědí, že pracují s prázdným žaludkem nejlépe. To je pro ducha to nejlepší“, prohlásil po mši svaté vždy pan farář a poslal mne štípat dřevo na zimu, uklízet stodolu či navíc se postarat o štěňata jeho krásné bílé fenky.

A tak uběhlo léto a já se dozvídal od něho věci, které jsem nikdy doposud neslyšel. O východním i západním křesťanství, o principech a základech víry, o filosofických směrech – ale také o matematice, logice a liturgice.

„Leo – máš dnes úkol dne: V poledne mi řekneš, kolik má vousů myš“, zaúkoloval mne pan farář ráno na dvoře a šel si po své práci. A já při štípání dříví v tom hrozném letním hrozném vedru toužebně vyhlížel nějakou myš, abych jí spočítal vousy.

„Tak co’s zjistil?“, pravil pan farář u oběda.
„Nevím, důstojnosti, žádnou jsem nechytil“
„Myš má přesně tolik vousů, kolik potřebuje. Tak moudrý je náš Stvořitel“, zněla logická odpověď. 

A na konci léta jsem v jednu chvíli s úžasem zjistil, že jak jsem byl takto den co den zapřažen na vyskytenské faře v tvrdé práci, na onu „lásku“ jsem skoro zapomněl. „Chybí ti to?“ otázal se jednoho dne pan farář.
„Už asi moc ne“, přiznal jsem, protože jemu se lhát nedalo.

„Jednou najdeš tu pravou, ty Leo zcela jistě ano, ale tahle to nebyla. Což jsem věděl od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl!“, uzavřel otec Josef definitivně tuto kapitolu.
A měl pravdu!

A tak běžely roky a já jezdil, co mi čas dovolil, do Vyskytné ministrovat panu faráři. Někdy jsem hrál na varhany, když se nedostavil varhaník, jindy jsem rozdělával „kouř“ a o slavnostech v chrámu vše odzpíval, včetně velikonočních pašijí. Ve všech třech pašijových hlasech sám!

A naše hovory v létě u chladného piva v sadu, v zimě u horkého grogu na útulné faře, nabývaly stále větší a větší hloubky. Až jednoho dne, když jsem dostal povolávací rozkaz na dvouletou vojenskou službu, mi pan farář při probírání pašijí Květné neděle v sobotu večer zničeho nic řekl: „Příští sobotu je Vzkříšení. Budeš tu naposled a je nutno odzpívat Exsultet“. (Exsultet je prastarý velikonoční chvalozpěv ze 4. století, který se zpívá jen jednou za rok, na Bílou sobotu večer.)

„Jenže Exsultet smí zpívat jen diakon. A já tě za ty tři roky poznal důkladně, více, než se znáš ty sám. Co ty na to?“. A tehdy mi teprve sdělil, že je tajně vysvěceným biskupem s legálním svěcením od biskupa „podzemní církve“ Felixe Davídka…

…a tak jsem o týden později slavně zazpíval při světle paškálu v temném a lidmi naplněném chrámu velikonoční Exsultet. A když se náhle rozsvítila světla při zpěvu slov ‚…a noc jako den se rozjasní…‘, měl jsem slzy v očích.

Druhý den po Velikonocích toho podivného roku jsem narukoval do Mariánských Lázní. Ostříhán a odcivilisován jsem tam nedobrovolně oblékl „zelený kabát“bigoše, jenže po mnoha dalších divných peripetiích, které zde nebudu probírat, se stal zázrak! Objevili mi žaludeční vředy a šel jsem nečekaně předčasně do civilu. (O tom více v této humoresce „Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…„)

Poslední den, kdy už jsem odcházel z naší roty, si mne zavolal můj velitel, poručík Boldiš, a na stůl hodil můj osobní kádrový spis: „Švančara, já si jdu ven zakouřit. Ne, že do těchto desek budete čumět, když budu pryč tu celou čtvrt hodinu“, mnohovýznamně pozdvihl obočí a odešel.

A tak jsem prostudoval své kádrové materiály více než důkladně. Bylo mi jasné, že si musím zapamatovat vše co přečtu, protože další příležitost už se mi nikdy asi nenaskytne.

A tam jsem objevil kromě jiného i udání udavače z chrámu ve Vyskytné těsně před mým nástupem vojenské služby, který si mého Exsultet velmi dobře povšiml. A také to hned hlásil s tím, že jde tedy zřejmě o nějakého tajně vysvěceného ‚kněžoura‘, který se maskuje jako chuligán a ‚hipík‘, a že doporučuje na vojně co nejpřísnější dozor nad tímto individuem. Nejlépe jeho nenápadnou likvidaci!
I jméno tohoto velmi poučeného udavače z katolických kruhů bylo v tom kádrovém spisu zmíněno, ale co dnes do něho? Je už na Pravdě Boží.

Jenže když jsem přišel z armády domů, otec Josef už ve Vyskytné nebyl. Byl z úradku úřadů raději přeložen daleko, do východních Čech. A tak jsem sice tu a tam za ním párkrát do roka zajel, jenže už nebylo možno častěji. Zesnul právě před třiceti roky, v čase svatořečení Anežky České a listopadových událostí.

A já poprvé na jaře v roce 1990 jsem opět mohl veřejně v chrámu – u kamaráda faráře Petra – kousek od Jihlavy o Velikonocích zazpívat Exsultet, aniž on riskoval tvrdý postih od církevního tajemníka. A zpíval jsem tento chvalozpěv (vždy se slzami v očích a ve vzpomínce na otce Josefa) pak každoročně, po těch předlouhých 17 let, až do Petrova odchodu do penze v roce 2016. On byl totiž posledním, kdo „věděl“.

A dávné 40 roků staré proroctví otce biskupa Josefa ohledně mého soukromého života? To se rovněž naplnilo beze zbytku. Potkal jsem v 80. letech skutečně ženu mých snů, moji celoživotní kamarádku, družku i důvěrnici, maminku mých dětí a i dnes úžasnou babičku našich vnoučat.

Cesty Boží jsou klikaté, ale vždy vedou k cíli! 

A post scriptum:
Někdy v roce 1993 mne kontaktoval pražský novinář z Mladého světa, který chtěl stůj co stůj vědět něco o „podzemní církvi“, o royalismu a o orthodoxních křesťanech obecně. Marně jsem mu vysvětloval, že já o tom moc mluvit nemohu, že jsou jiní, povolanější.
Přijel k nám, tož jsme mu udělali grog a poklábosili.

Vyšel neskutečný paskvil, plný nesmyslů! Výtisk jsem spálil v kamnech a v tu chvíli se pevně rozhodl, že tuto profesi sám půjdu očistit od takových individuí. A že ukážu všem, jak se má novinařina dělat.
Jo, opět ta pýcha, před níž mne otec Josef tolikrát varoval! 

Vydržel jsem to sice řadu roků – od začátků u Pepy Kudláčka v Českém deníku, přes krásné doby v Zemědělských novinách, přes ČTA – až po léta v Českém rozhlasu, ale nakonec jsem poznal, že hlavou zeď neprorazíš. A že mé poslání je asi někde jinde, než honit politiky a snažit se napsat pravdu, která je ovšem ve skutečnosti nakonec vždy v novinách lží. 

Tož děkuji vám za toto všechno poznání, drahý otče Josefe!

Homeosměs na koronavirovou epidemickou chřipku COVID-19 - na homeopatickém eshopu u XIV. svatých Pomocníků: