Jihlavský Passage-club, jediný socialistický noční podnik ve městě.

Kdysi dávno, před už skoro čtyřiceti roky, jsem seděl s přáteli k ránu v jihlavském Passage-clubu.
A u našeho stolu seděl jeden z „osmašedesátníků“, někdejší major, kterého po roce 1969 z armády vyhodili a dělal skladníka v potravinách.

U vodky přišla ve čtyři ráno řeč na armádu a já, nedávno se vrátiv z vojny, jsem začal gumám nelítostně spílat.

– „Počkej, nejsme všichni stejní. My důstojníci se skutečnou ctí jsme přece jiní“, začal se hádat někdejší major-skladník.

– „Pepo, všichni jste modloslužebníci! Slyšíte rozkaz a je to pro vás v tu chvíli skoro ‚liturgie‘, to vaše šaškování. A splníte ho – vy, dospělí lidé se zcela automaticky kdykoli účastníte takových běsovských rituálů!“, argumentoval jsem…

– „To není pravda!“, bránil se rozhořčený ex-důstojník.

Debata v tomto duchu zdárně pokračovala, leč bez výsledku. On si stál na svém – a já, z pohledu nedávného bigoše, prostého jakýchkoli lidských práv, rovněž.

Číšník nás nechal. Holt jsme pili všichni vodku a ne limonády, takže nás vyhodil ven až za světla. A tam, před „Paskou“, přímo na náměstí, zrovna začínala vojenská přísaha pěti jihlavských útvarů. Byl 9. květen…

Takže naše partička, hádající se o lampasácké blbiny, s lahví nedopité vodky, se celá procpala až na přední místa v davu.

A v tom se ozval na celé náměstí povel z tribuny:
„Vyrovnať!“

Gumy jako jeden muž vypochodovaly před své jednotky, zatočily předpisově před ně a čekaly na navazující povel.

A v tu chvíli jsem ze všech sil zařval z davu na celé náměstí ještě v paměti s čerstvým gumáckým přízvukem:

„Velitelia! Na miesta!!!“

V tu chvíli téměř všichni důstojníci, ke zděšení jejich zkoprnělých soudruhů na tribuně, opět předpisově s dupotem napochodovali zpět. Zatímco asi pět zůstalo na svých místech…

Koutkem oka jsem zahlédl, jak se davem k nám z různých stran začínají prodírat „lítačky“, vedené vždy jedním esenbákem, a tak jsme raději všichni, i s bývalým majorem, zmizeli do nedalekého pivovaru. Tam totiž otevírali už brzy ráno.

„Vidíš, Josefe, jaké jste všichni blbé gumy? Slyšíte rozkaz a jak ti naučení Pavlovovi psi vidíte jen to červené světlo. Protože mozek vy lampasové totiž nemáte, jen reflexy“, vítězoslavně jsem chtěl zakončit celoranní debatu.

„Houby! Vždyť tys‘ hrubě narušil vojenskou přísahu, nejvyšší akt Československé lidové armády a vydal jsi povel, k němuž skrze svoji nízkou a nepatrnou hodnost nemáš žádné oprávnění“, s rozhořčeným kuckáním se napil piva – doběla vytočený – přítel ex-major…

Homeosměs na koronavirovou epidemickou chřipku COVID-19 - na homeopatickém eshopu u XIV. svatých Pomocníků:

Tajný biskup podzemní církve, otec Josef Blahník

Na konci prvního ročníku průmyslovky jsem se zamiloval. To by nebylo tehdy u mne nic tak divného, jenže stalo se tak na lidoveckém zájezdu, který organisoval nástupce mého zesnulého táty, tajemník ČSL Franta T.

A tudíž jsem se zde zahleděl do dívky z ryze katolické rodiny. Ne snad, že bych sám nebyl příslušník katolického rodinného klanu, ale my jsme byli jednak v Jihlavě velmi malou familií a jednak už jsem tehdy požíval, skrze mé hraní po divadlech a kavárnách, spíše v těchto kruzích nevalné pověsti.

A tak matka mé aktuální „vyvolené“ tvrdě zasáhla (jako ostatně všechny katolické matky v rodech, jež Pán oblažil dcerami, a kde se poblíž někde objevil Švančara). Zajela do nedaleké Vyskytné nad Jihlavou, kde sloužil pan farář Josef B., a tomu vyjevila své obavy z náhle se u její dcerky objevivšího zpustlíka. A tak pan farář starostlivé matce poradil, ať s její dcerou k němu na faru zajedu – jsem-li prý tak výborný zpěvák, jak se o mně po jihlavských chrámech povídá, to že on mne tedy jistě využije.

Matka poslechla. A já, zrady netuše, vydal jsem se tedy jednoho prázdninového dne s milovanou dívkou vlakem do Vyskytné. „Hochu, ty se mi líbíš“, zahlaholil pater Josef při našem prvním setkání. „Jenže potřebuješ ještě trochu zocelit, abys byl užitečným svému okolí“, dodal hned na vyrovnání svého vřelého přivítání.

A nabídl mi část prázdnin u něho na faře. „Peníze ti nedám, protože je nemám a navíc, peníze člověka zkazí. Ale co mám, to ti dám: Denně přijedeš ráno na mši svatou o sedmé, budeš mi ministrovat, zpívat při bohoslužbě, poté mi dopoledne pomůžeš s nějakou prací na faře – a pak si spolu poklábosíme v sadu za farou. A k tomu dostaneš na závěr oběd!“

Zajásal jsem! V oněch chmurných časech represí těsně po té pražské Chartě byla taková nabídka léta v duchovním prostředí zapadlé venkovské fary balzámem na študákovu duši: „Beru, pane faráři!“.

A tak jsem jezdil skoro celé léto (kromě tří týdnů, kdy jsem na brigádě v Motorpalu vydělával na vytouženou kytaru Jumbo) na vyskytenskou faru. Ráno v šest vlakem do Rantířova, pak dva kilometry poklusem do kopce ke kostelu ve Vyskytné, poté nachystat v chrámu vše ke mši a pak při mši svaté odzpívat co bylo třeba a panu faráři bezchybně odministrovat.

„Leo, východní mniši dobře vědí, že pracují s prázdným žaludkem nejlépe. To je pro ducha to nejlepší“, prohlásil po mši svaté vždy pan farář a poslal mne štípat dřevo na zimu, uklízet stodolu či navíc se postarat o štěňata jeho krásné bílé fenky.

A tak uběhlo léto a já se dozvídal od něho věci, které jsem nikdy doposud neslyšel. O východním i západním křesťanství, o principech a základech víry, o filosofických směrech – ale také o matematice, logice a liturgice.

„Leo – máš dnes úkol dne: V poledne mi řekneš, kolik má vousů myš“, zaúkoloval mne pan farář ráno na dvoře a šel si po své práci. A já při štípání dříví v tom hrozném letním hrozném vedru toužebně vyhlížel nějakou myš, abych jí spočítal vousy.

„Tak co’s zjistil?“, pravil pan farář u oběda.
„Nevím, důstojnosti, žádnou jsem nechytil“
„Myš má přesně tolik vousů, kolik potřebuje. Tak moudrý je náš Stvořitel“, zněla logická odpověď. 

A na konci léta jsem v jednu chvíli s úžasem zjistil, že jak jsem byl takto den co den zapřažen na vyskytenské faře v tvrdé práci, na onu „lásku“ jsem skoro zapomněl. „Chybí ti to?“ otázal se jednoho dne pan farář.
„Už asi moc ne“, přiznal jsem, protože jemu se lhát nedalo.

„Jednou najdeš tu pravou, ty Leo zcela jistě ano, ale tahle to nebyla. Což jsem věděl od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl!“, uzavřel otec Josef definitivně tuto kapitolu.
A měl pravdu!

A tak běžely roky a já jezdil, co mi čas dovolil, do Vyskytné ministrovat panu faráři. Někdy jsem hrál na varhany, když se nedostavil varhaník, jindy jsem rozdělával „kouř“ a o slavnostech v chrámu vše odzpíval, včetně velikonočních pašijí. Ve všech třech pašijových hlasech sám!

A naše hovory v létě u chladného piva v sadu, v zimě u horkého grogu na útulné faře, nabývaly stále větší a větší hloubky. Až jednoho dne, když jsem dostal povolávací rozkaz na dvouletou vojenskou službu, mi pan farář při probírání pašijí Květné neděle v sobotu večer zničeho nic řekl: „Příští sobotu je Vzkříšení. Budeš tu naposled a je nutno odzpívat Exsultet“. (Exsultet je prastarý velikonoční chvalozpěv ze 4. století, který se zpívá jen jednou za rok, na Bílou sobotu večer.)

„Jenže Exsultet smí zpívat jen diakon. A já tě za ty tři roky poznal důkladně, více, než se znáš ty sám. Co ty na to?“. A tehdy mi teprve sdělil, že je tajně vysvěceným biskupem s legálním svěcením od biskupa „podzemní církve“ Felixe Davídka…

…a tak jsem o týden později slavně zazpíval při světle paškálu v temném a lidmi naplněném chrámu velikonoční Exsultet. A když se náhle rozsvítila světla při zpěvu slov ‚…a noc jako den se rozjasní…‘, měl jsem slzy v očích.

Druhý den po Velikonocích toho podivného roku jsem narukoval do Mariánských Lázní. Ostříhán a odcivilisován jsem tam nedobrovolně oblékl „zelený kabát“bigoše, jenže po mnoha dalších divných peripetiích, které zde nebudu probírat, se stal zázrak! Objevili mi žaludeční vředy a šel jsem nečekaně předčasně do civilu. (O tom více v této humoresce „Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…„)

Poslední den, kdy už jsem odcházel z naší roty, si mne zavolal můj velitel, poručík Boldiš, a na stůl hodil můj osobní kádrový spis: „Švančara, já si jdu ven zakouřit. Ne, že do těchto desek budete čumět, když budu pryč tu celou čtvrt hodinu“, mnohovýznamně pozdvihl obočí a odešel.

A tak jsem prostudoval své kádrové materiály více než důkladně. Bylo mi jasné, že si musím zapamatovat vše co přečtu, protože další příležitost už se mi nikdy asi nenaskytne.

A tam jsem objevil kromě jiného i udání udavače z chrámu ve Vyskytné těsně před mým nástupem vojenské služby, který si mého Exsultet velmi dobře povšiml. A také to hned hlásil s tím, že jde tedy zřejmě o nějakého tajně vysvěceného ‚kněžoura‘, který se maskuje jako chuligán a ‚hipík‘, a že doporučuje na vojně co nejpřísnější dozor nad tímto individuem. Nejlépe jeho nenápadnou likvidaci!
I jméno tohoto velmi poučeného udavače z katolických kruhů bylo v tom kádrovém spisu zmíněno, ale co dnes do něho? Je už na Pravdě Boží.

Jenže když jsem přišel z armády domů, otec Josef už ve Vyskytné nebyl. Byl z úradku úřadů raději přeložen daleko, do východních Čech. A tak jsem sice tu a tam za ním párkrát do roka zajel, jenže už nebylo možno častěji. Zesnul právě před třiceti roky, v čase svatořečení Anežky České a listopadových událostí.

A já poprvé na jaře v roce 1990 jsem opět mohl veřejně v chrámu – u kamaráda faráře Petra – kousek od Jihlavy o Velikonocích zazpívat Exsultet, aniž on riskoval tvrdý postih od církevního tajemníka. A zpíval jsem tento chvalozpěv (vždy se slzami v očích a ve vzpomínce na otce Josefa) pak každoročně, po těch předlouhých 17 let, až do Petrova odchodu do penze v roce 2016. On byl totiž posledním, kdo „věděl“.

A dávné 40 roků staré proroctví otce biskupa Josefa ohledně mého soukromého života? To se rovněž naplnilo beze zbytku. Potkal jsem v 80. letech skutečně ženu mých snů, moji celoživotní kamarádku, družku i důvěrnici, maminku mých dětí a i dnes úžasnou babičku našich vnoučat.

Cesty Boží jsou klikaté, ale vždy vedou k cíli! 

A post scriptum:
Někdy v roce 1993 mne kontaktoval pražský novinář z Mladého světa, který chtěl stůj co stůj vědět něco o „podzemní církvi“, o royalismu a o orthodoxních křesťanech obecně. Marně jsem mu vysvětloval, že já o tom moc mluvit nemohu, že jsou jiní, povolanější.
Přijel k nám, tož jsme mu udělali grog a poklábosili.

Vyšel neskutečný paskvil, plný nesmyslů! Výtisk jsem spálil v kamnech a v tu chvíli se pevně rozhodl, že tuto profesi sám půjdu očistit od takových individuí. A že ukážu všem, jak se má novinařina dělat.
Jo, opět ta pýcha, před níž mne otec Josef tolikrát varoval! 

Vydržel jsem to sice řadu roků – od začátků u Pepy Kudláčka v Českém deníku, přes krásné doby v Zemědělských novinách, přes ČTA – až po léta v Českém rozhlasu, ale nakonec jsem poznal, že hlavou zeď neprorazíš. A že mé poslání je asi někde jinde, než honit politiky a snažit se napsat pravdu, která je ovšem ve skutečnosti nakonec vždy v novinách lží. 

Tož děkuji vám za toto všechno poznání, drahý otče Josefe!

Děda Ludvík s jeho typickým doutníkem…

Když jsem jako dvanáctiletý kluk přijel v roce 1974 na mé obvyklé letní prázdniny k dědovi a k babičce do Liberce, babička mne hned ve dveřích přivítala:

„Představ si, že děda před Velikonocemi spáchal velikou výtržnost. Hovořil půl hodiny nad hrobem pana kardinála Trochty a potom navíc poobědval i povečeřel s pány biskupy a s krakovským panem kardinálem. A pak ho na nádraží v Liberci esenbáci legitimovali a půl noci byl u výslechu!“

Byl jsem zvyklý, že děda – válečný vězeň z Dachau a mimořádně sarkastický bystrý diskutér – je potížista. Ale toto?

„No jo, milý vnuku. Nikoli poprvé v životě jsem byl zatčen“, odvětil s lišáckým úsměvem děda a začal si pomalu zapalovat doutník:

„Věc se sběhla tak. Byl jsem na pohřbu pana kardinála v Litoměřicích a estébáci tam předem vydali zákaz jakýchkoli projevů v kostele i nad rakví na hřbitově. Jenže zákazy komunistických sviní mi jsou, jak víš, ukradené, milý Leo. Tudíž jsem tak trochu skromně promluvil nad rakví u hrobu a nakonec vyzval přítomné, aby zazpívali hymnu“, vypustil dědeček labužnicky oblak vonného dýmu.

„Jejda, dědo, a zavřeli tě?“, odtušil jsem naivně.

Budoucí papež kardinál Wojtyła na pohřbu kardinála Štěpána Trochty v Litoměřicích v dubnu 1974.

„Nezavřeli. Krakovský pan kardinál Wojtyła mne zachránil – pozval mě na oběd do biskupské residence a celé odpoledne jsem mu vyprávěl, co jsme se Štěpánem Trochtou i s Josefem Beranem prožili v lágru. A nakonec mi pak večer nechal donést z auta něco těchto kubánských doutníků“, ukázal děda do poličky na nádhernou dřevěnou krabici.

„A že tě pak málem zavřeli jako pašeráka tabáku, to taky řekni“, skočila do hovoru babička.

„No, když mne pak v Liberci v noci na nádraží esenbáci zadrželi a předvedli na tu jejich fízlárnu, tak je doutníky zajímaly hodně. Pravda. Jenže byly kubánské! A když jsem jim řekl, že to měl polský kardinál Wojtyła od soudruha Fidela, který mi to po něm osobně poslal, dali tak nějak najednou pokoj“, culil se děda a začal stavět na stůl šachovnici, zvědav, jaké nové herní finesy mu z Jihlavy vezu…

Jenže za pár let se stal papežem onen krakovský arcibiskup.

„Polská orlice sráží na lopatky Brežněva!“ hlaholil děda v bleskovém meziměstském hovoru do telefonu, když Radio Vaticana ohlásilo jméno nového římského biskupa. „A já mám mé sváteční doutníky od samotného papeže!“ jásal v euforickém nadšení. Potom popřál do sluchátka, jak jsme byli oba zvyklí, příjemný odposlech službu konajícímu příslušníku StB – a zavěsil.

O dalších pár let později, když jsem se už vrátil z vojny, zajel jsem do Liberce za dědou. Byl tehdy již hodně nemocný, ale sáhl hubenou rukou na poličku a v dřevěné krabici ukázal na poslední dva doutníky.

„Leo, ty jsem schovával, až se vrátíš z té komunistické šikany. Pro nás dva!“

Do očí se mi vedraly slzy.

„Držel ses tam, kozáče, tož budeš atamanem“, prohlásil slabým hlasem děda a obřadně uřízl špičky obou doutníků. A zapálil svoji dlouhou sirku: „Pokouřeníčko od papeže – teď si ho teprve jaksepatří vychutnáme!“

Krátce nato, na podzim, pak děda zemřel. A příhodu s doutníky od papeže mi pak – jako když pomalu a nepozorovaně zarůstá hrob travou – postupně vytěsnily z paměti jiné události…

Až nedávno při studiu těch zpropadených třináctých komnat komunistických žump jsem našel v archivech StB dochovanou zprávu plk. Václava Roubala, náčelníka krajské správy SNB hlavního města Prahy a Středočeského kraje. Psal v ní ministrovi vnitra Jaromíru Obzinovi z pohřbu kardinála Štěpána Trochty v dubnu roku 1974 toto:

„Po ukončení církevního obřadu přistoupil k hrobce muž, který prohlásil, že byl s Trochtou v koncentračním táboře, a uváděl, co údajně spolu v Dachau vytrpěli. Na zakončení svého projevu začal zpívat nedovoleně hymnu, k čemuž se přidali spontánně všichni další účastníci pohřbu. Ačkoli státními orgány nebylo dovoleno nikomu z přítomných u hrobu mluvit, na základě tohoto incidentu kardinál Karol Wojtyła, arcibiskup z Krakova, porušil přísný zákaz československých orgánů a promluvil poté ještě u hrobky a Trochtu nazval mučedníkem. Toho muže, důchodce L. Š. z Liberce, který celý incident svým nevhodným chováním vyvolal, bylo možno příslušníky identifikovat až pozdě večer na nádraží, neboť byl jako pozvaný spoluvězeň Trochtův účasten celé odpoledne hostiny se zahraničními hosty v biskupském paláci a zde jej nebylo možno z pochopitelných důvodů perlustrovat dříve“.

A tak jsem pojednou zas při tom čtení ucítil onu výbornou chuť kubánského doutníku od papeže a na vlastní oči zas na chvíli viděl výtržníka, který svým činem pohnul budoucího papeže Jana Pavla II. k projevu nad hrobem kardinála Trochty.

Dědečka Ludvíka Švančaru, vězně v Dachau číslo 16721…

Kasárna VÚ 6983 v Klimentově u Mariánských Lázní…

Tož tak za našich časů bývávalo. Padlo člověku 18 let a chtě nechtě, musel se dostavit k odvodní komisi.

Už od šestnácti mi bylo jasné, co mne čeká. Tak jsem začal simulovat zavčasu záda – chodil jsem k primáři dr. Bašovi na obstřiky, belhal jsem se co dva měsíce o holi do té jeho dřevěné boudy, zvané vznešeně neurologií, v zadní části nemocničního parku na Třídě 1. máje. A doufal, že se tak vojně vyhnu.

Nevyhnul!

U odvodní komise mi bylo přiděleno zdravotní „céčko“ s tím, že armáda prý dnes, v těchto těžkých časech polské „Solidarnošči“ potřebuje kohokoli. Tím slůvkem „kohokoli“ mi bylo objasněno vše. Což o rok později definoval jasněji major K.  z okresní vojenské správy, když mi do očí zařval, že mi zařídí takovou vojnu, že se tam ještě rád oběsím.

Jenže neoběsil!

Narukoval jsem do Mariánských Lázní, k vojenskému útvaru č. 6983, a byl tam zařazen jako kulometčík u pěchoty druhéhopraporu. Se mnou na pokoji spali zběhlý student theologie, loupežný a kdysi mladistvý vrah (který po odpykání desetiletého trestu v 27 letech musel ještě i narukovat na vojnu), jevištní technik z Vinohrad a bodrý obézní řezník z Krahulčí u Telče. Naším velitelem byl jakýsi dlaždič z Prostějova, slabomyslný svobodník s příznačným příjmením Kapitán.

„Kto umí hrát na dajaký hudební nástroj, krok vpred“, ozvalo se jednoho dne vojenskou babišovskou českoslovenštinou při nástupu na ranní rozcvičku z úst velitele praporu. Zacukalo to se mnou, ale udržel jsem vášně ve svém nitru a tvářil se jak neandrtálec, hudební naukou zcela netknut. A dobře jsem udělal:

„Vy, somári intelektuálský, pojdete vyvážet žumpu u nášho dostojnického činžáka!“ rozhodl velitel.

A tak chudáci klarinetisté i houslisté vyváželi žumpu, zatímco mým suprákům (pozn.: Suprák byl ten, kdo měl už jen půl roku do civilu a na hierarchii byl, bez ohledu na hodnost, v kasárnách vždy nejvýše) mé zachvění při tom nástupu neušlo.

„Leo, přišel balíček z Moravy – kytara je připravena“, zaznělo pak každou chvíli ve dveřích na našem pokoji. Svobodník Kapitán bezmocně vždy jen srazil paty před suverenním suprákem a zoufale přihlížel, jak odcházím dozadu na jejich výsadní pokoje na hody. Stejně tak ani nekvikl, když jsem se vracel dlouho po půlnoci obklopen pachem slivovice a klopýtaje přes jeho pantofle.

Jenže svobodník přece jen nebyl – ač se to nezdálo – zas tak úplný debil: Neustále totiž přemýšlel, jak by mi pořádně zasolil. Ale tak, aby se současně nevystavil hněvu mých ochránců, kterým jsem skoro den co den hrál „Na starý Mohleně“ a další jímavé songy. A kteří měli, na rozdíl od něho a nás všech, do civilu už doslova jen pár dnů.

A tak jednoho dne, když měl v kasárnách službu jako DVT (pozn.: Dozorčí vojenského tělesa) jeden totálně pitomý a přitom zlý major, který byl proslulý svou krutostí, mi můj svobodník dopředu zařídil službu dozorčího roty. Věděl přitom, že supráci chovají polotajně krásného mourovatého kocoura, který navíc kdovíproč si právě mne mimořádně oblíbil a chodil za mnou po poschodí všude jak pes.

Klimbal jsem tedy celou sobotu u stolku u schodiště, kocoura na klíně a přede mnou byla kniha a vnitřní kasárenský telefon s nezbytným červeným nápisem „Pozor, nepřítel naslouchá!“.
„…zóóóor!!!“ ozvalo se pojednou z podlaží pod námi.

Bylo mi jasné, že obávaný major se vydal na inspekci baráků. Neskutečný řev zespoda signalisoval, že major je v obzvláště mizerné náladě – jeho krásná černovlasá žena totiž jeho víkendových služeb využívala, jak jsme se doslechli, vesele v nočních barech vedle v Mariánkách.

„Čo je to tu za bordel? Ako sa volá toto zviera?“ zařval na mne major česko-slovensky už od schodů.
„Soudruhu majore, vojín Švančara, dozorčí 6. roty. To ‚zviera sa, ak dovolíte, voľá kocúr’!“
Následovalo doslova peklo.

Na konci jeho desetiminutového řevu jsem se dozvěděl, že asi musím být „šialený“. „Kebyste nezošialel, nemohl byste takové zviera mať vedľa sebe, keď pride váš nadriadeny!“ řval major jako smyslů zbavený a poručil: „Prikažte tomu zvieratu, nech okamžite zmizne!“

Kocour však neposlechl – byl zvyklý na mne a na své milované supráky a řev nějakého majora jej z míry vyvést nemohl. Sebral jsem se tedy, popadl kocourka a nakročil směrem k supráckým pokojům. To abych ho odnesl do bezpečné vzdálenosti od rozzuřeného důstojníka.

„Vy snad mate vzteklinu, vy debil?“, zařval major až se okna zatřásla. „Nedovolil som vám odísť!!!“.

Co se dělo vzápětí, si moc nepamatuji. Jen jsem z toho řevu pochopil, že prý budu odeslán na specialisované vyšetření do vojenské nemocnice v Plzni, zda nemám od kocoura vzteklinu. Protože nikdo nemůže být tak šílený, aby odnášel kocoura, aniž by mu to jeho důstojník dovolil.

A tak jsem hned v pondělí odjel dle nedělního večerního rozkazu do vojenské nemocnice v Plzni.

Vzteklinu jsem neměl – kocour i já jsme byli v tomto negativní, dle mého vyšetření, zato mi tam objevili žaludeční vředy!

A tak jsem tam pobyl měsíc a po přezkumu, kde objevili v mém posudku i moje zápisy z Jihlavy z mých neustálých „bolestí zad“, jsem šel s modrou knížkou předčasně do civilu! „Vy jste, když připočteme ta vaše kryplovská záda, pro armádu s vaším žaludkem totální invalida“, prohlásil s šibalským úsměškem předseda přezkumní komise, plukovník s lékařským titulem.

A tak se mi svobodník Kapitán pomstil se svým plánem s kocourem opravdu skvěle.

Jen když jsem pak doma v Jihlavě přišel na vojenskou správu v ulici U mincovny, major K. vyvalil nevěřícně oči a zařval: „Vy jste se Švančara neoběsil? No, nevadí, ještě se uvidíme, až bude mobilisace – na tu se ta vaše ‚modrá‘ nevztahuje a pak se modlete k tomu svému pánbíčkovi!“.
Viděli jsme se s majorem pak od těch dob mnohokrát. Díky Bohu, při mobilisaci však nikoli.

Naposledy jsem ho zahlédl, když šel asi před dvěma roky na poštu pro svůj tučný vojenský důchod. Hůlčička, zlaté brýle, nu, dobromyslný stařík, ctihodný pensista, který má do sta let nedaleko. Udělalo se mi tehdy znovu, jako vždy, z něho zle…

…a dnes jsem se dozvěděl, že prý nedávno krátce před svou stovkou zemřel.

Nu, musíme tam všichni. A kdo z nás, živých, ví, kdo před Božím soudem bude či nebude nakonec stát jako darebák?
Dopředu nikdo!

Takže majore, R.I.P. A díky za tu tvoji vojnu, kterou jsi mi kdysi tak krásně objednal!