Konečná stanice na Hlavním nádraží i s budovou pošty a železniční polikliniky z poloviny 60. let. Zde jsem, jako kluk, často vedl velmi podnětné antikomunistické hovory s panem Stoličkou…

Skoro každý den jsem se vídal na konečné trolejbusů na nádraží, kde jsme za mého dětství bydleli, s panem Stoličkou. Bývalý selský dědic statku v Měříně si kroucením volantem po jihlavských ulicích vydělával na chléb vezdejší, protože, jak kdysi usoudili soudruzi, tento „venkovský boháč“ měl nyní – za vlády lidu – v potu tváře s lidem splynout…

Leč nesplynul tak docela podle jejich představ.

Nesmírně vtipný řidič býval obveselením pro všechny jihlavské cestující a nezřídka si jízdu zkrátil i nějakým tím vtipem politickým. A díky stále vděčnému publiku pan Stolička postupem času svůj trolejbusový humor cizeloval až do takřka Horníčkovských poloh…

Stolička rád škádlíval zejména komunistické funkcionáře, kteří koncem 60. let ve velké většině jezdili do svých úřadů ještě trolejbusem.

Zde je v souvislosti s touto humoreskou dosti unikátní záběr. Kouzlem nechtěného v tomto trolejbusu totiž za volantem sedí sám pan Stolička! Ve velkém originále záběru je výborně poznat, zde jsem jej – s ohledem na jeho památku – poněkud zašedil. Kdo si jej však z linek po Jihlavě od 50. do 80. let pamatuje, jistě tohoto výjimečného muže pozná i zde! :-)

„Víte, proč musí být příslušníci Lidových milicí ozbrojeni?…“
„…nu, aby se mohli bránit, kdyby je napadla nějaká myšlenka,“ dával pan Stolička cestujícím k lepšímu ve chvíli, kdy ve voze vezl velitele milicí z některé jihlavské fabriky.

Pro jízdu partajních činitelů míval pan Stolička ostatně vždy v zásobě nějakou tu jedovatost, šitou přesně na míru. A nenechal přitom na pokoji ani roční období.

Když například jednoho předvánočního podvečera ve druhé polovině 60. let uvízl s plným trolejbusem v neuklizených závějích sněhu na Rudém náměstí – přímo přes sousoším Rudoarmejců – svým mohutným basem na celý vůz zanotoval: »Дедушка Мороз, бедствие принес. Лучше говно нет, чем нам принес Дед« (Tedy zhruba „Děda Mráz | kalamitu přines zas. | Lepší s*ačky „nět“ | než nám přines‘ Děd“ – když se pokusím o překlad).

A protože v trolejbusu často přítomní někteří jihlavští soudruzi, vesměs původního povolání metaři, holiči či kominíci – ani přes stranické „rychlolíhně“ a své tituly RSDr. – moc rusky v té době ještě příliš neuměli, prošlo panu Stoličkovi i tohle.

»Дедушка Мороз, бедствие принес. Лучше говно нет, чем нам принес Дед«

A když pak na závěr již česky, obrácen do uvízlého trolejbusu, hlasitě dodal, aby soudruzi na okresním politbyru navrhli vládě přejmenování ročních období na jaro, léto, podzim a kalamitu, tož to smáli soudruzi také. Inu, protože se smáli všichni…

Jenže jednoho dne pan Stolička narazil.

Jaro roku 1968 přineslo s sebou i hromadnou výměnu okresních partajních činitelů – a to vesměs za chytřejší, chápavější – a tím i daleko více všeho schopné.

Ale jak pan Stolička svým trolejbusem každé ráno vozil do řadu jemu notoricky známých obličejů, netušil co se v nových kádrech skrývá a vtipkoval jako doposud.

Okresní výbor KSČ (vpravo, vedle pošty), kde docházelo, podle teorie pana Stoličky, k podivnému sesedání obratlů zdejších funkcionářů… :-)

A tak se jednoho dne jal milý řidič Stolička bodře vyprávět novopečenému tajemníkovi referátu na okresním výboru strany (jenž byl ještě před měsícem pomocným dílovedoucím někde v ČSAD) jak dochází ke změnám ve stavbě lidské kostry partajních tajemníků během pracovního dne:

„Všiml jsem si, soudruhu, že ty se každé ráno dotýkáš hlavou v trolejbusu stropu. Ale když tě pak vozím večer z práce, shýbat se už nemusíš. Jsi totiž menší. Nesedá ti během pracovního dne nějak podivně páteř, jak jsi pořád v tom servilním předklonu? Ve svém zájmu by ses občas měl, soudruhu, na schůzích tu a tam trochu narovnat!“.

Jenže nadějný reformní soudruh – říkejme mu třeba s. Hosek – Stoličkův příměr pochopil více než bystře a bujará salva smíchu plného trolejbusu jen umocnila jeho vztek uražené důstojnosti. „Urazil přece stranu. To nelze přejít“, dusil se potichu vzteky soudruh Hosek.

A tak po příchodu do kanceláře nelenil, zavolal do dopravního podniku a trval na okamžitém propuštění řidiče Stoličky s tím, že v této složité době vede veřejně v trolejbusu před lidmi rafinovaně maskované protistátní řeči, které útočí na vedoucí úlohu strany v Obrodném procesu.

„Navíc je to zločinec, na vojně mu nedali do ruky ani zbraň – a vy mu denně svěřujete životy tisíců našich pracujících! To nenecháš přece bez následků“, zahřímal na ředitele.

„Máme řidičů málo, soudruhu,“ pokoušel ředitel hájit nebohého Stoličku.

„I kdybych měl k vám jít jezdit s trolejbusy já sám – ve svém volnu místo něho jako brigádník – tak soudruhu řediteli toho Stoličku musíš na hodinu vyhodit,“ po bolševicku oznámil řediteli k smrti uražený tajemník, který ještě donedávna popojížděl s autobusy po garážích

A zavěsil.

Trolejbus se stal v Jihlavě po roce 1968 kádrovým všelékem pro mnoho těch, kteří se nestihli, nebo nechtěli, „pomýlit“…

Ředitel si pomyslel cosi o huse a klasu, ale panu Stoličkovi raději vypsal mimořádnou čtrnáctidenní dovolenou, než se situace uklidní.

Pak Stoličku raději nasazovali po celé léto jen na okrajovou linku C, kudy tak náhle zmocnělý soudruh tajemník většinou nejezdil. Pan Stolička se sice divil, ale když mu řekli, že je to v jeho vlastním zájmu a podrobnosti ať raději vědět nechce, smířil se s tím. Uvykl už za svůj život lecčemu…

A tak přišel srpen a s ním, jak známo, okupace.

A v těch pohnutých dnech pojednou i ti do té doby nejopatrnější soudruzi náhle v návalu své horlivosti začali dělat chyby. Protestovali, podepisovali a manifestovali. To vše dělal i onen soudruh tajemník Hosek, jemuž tak viditelně v očích řidiče Stoličky sedala přes den dosud jeho páteř.

Události se hrnuly jedna za druhou, přešly Vánoce, přešla Palachiáda – a přišlo zase jaro. A jako řemen! S příchodem dubna 1969 a Gustáva Husáka do funkce prvního tajemníka KSČ, byl náhle, kdysi tak dynamický a nadějný soudruh tajemník, na hodinu bez práce. A aby toho nebylo málo, brzy i bez stranické legitimace a stal se „pravicovým oportunistou“!

Začal tedy v zoufalství obvolávat a navštěvovat své bývalé kolegy spolustraníky v jihlavských podnicích, zda by jej někde nezaměstnali.

Jenže jeden se zapřel, druhý měl služební cestu a třetí jej ani nenechal vpustit přes bránu fabriky.

A tak nakonec milý extajemník, kdysi s tak nadějně ohebnou páteří, zaklepal nyní s páteří ohnutou do zlomené hole v hlubokém předklonu i na dveře dopravního podniku.

„Vidíš vidíš, není to tak dávno, cos‘ mi nabízel, že když vyhodím protistátního živla Stoličku, půjdeš jezdit s trolejbusem sám. A dnes se ti to vyplnilo, soudruhu. Tedy soudruhu už ti říkat nemohu, už jím nejsi. Takže ještě rád se teď budeš se Stoličkou na linkách střídat“, řekl přihrbenému Hoskovi ředitel, jemuž ve stavu řidičů chybělo patnáct lidí.

A při následném podpisu pracovní smlouvy, díky němuž se stal – ještě před měsícem všemocný soudruh Josef Hosek – řidičem trolejbusu v zácviku, mu ředitel poskytl ještě pro jistotu přátelské varování:

„Pamatuj Pepo, že jsi tu podmíněně. Nepouštěj si za volantem hubu na špacír ani slůvkem. Ty totiž, hochu, nejsi kulak Stolička! Tobě, na rozdíl od něho neprojde nic. Holt do mnoha studánek, ze kterých bys teď rád pil, jsi Pepku stihl v Jihlavě za ten krátký čas naplivat…“

(Jména některých postav v těchto humoreskách jsou, z ohleduplnosti k případným ještě žijícím aktérům či jejich rodinám, pozměněna)

Leo P. Švančara, 2015

Homeosměs na koronavirovou epidemickou chřipku COVID-19 - na homeopatickém eshopu u XIV. svatých Pomocníků:

A o tomto celém problému hřbitůvku na Kalvarii se milý pan Benda dal do řeči s řidičem trolejbusu – říkejme mu pan Stolička.

Zastávka dole naproti bývalému hostinci Dupárna. Zde pan Benda vystoupil a dále již byl trolejbus jel, až na mne, zcela prázdný…

Pan Stolička sám byl syn bývalého sedláka z okolí Jihlavy, jehož statek komunisté po Únoru zabavili, rodinu vyhnali a tehdy mladého pana Stoličku poslali na nucené práce na tři roky k Černým baronům. Když se konečně vrátil, domů do své rodné vsi nesměl a v Jihlavě pro něho jiné místo nezbylo, než šoférovat trolejbusy.

A tento pan Stolička, rychlý v úsudku a břitký v humoru, se ve zmíněný den velmi hlasitě s panem Bendou bavil na celý trolejbus o tom, jak se komunistický režim už bojí i obyčejných mrtvých. „Zapomínají, že i jim jednou bude zvonit hrana,“ hlučně hartusil řidič Stolička a dodal, že nové jihlavské krematorium si mocní staví – aniž by si to byli ochotni připustit – nakonec i sami pro sebe.

„Jednou zazvoníme i celému tomu jejich režimu“ prorocky zvolal Stolička v drkotavé jízdě starého trolejbusu po rozbitých kočičích hlavách Havlíčkovou ulicí dolů kolem Třešťské pivnice.

A v následujícím hlasitém hovoru padla i slova o již zmíněném „televizním“ příběhu Konráda Bendy s presidentem Husákem. Což pan Stolička, za hlasitého smíchu páně Bendy, okomentoval s tím, že hlavní nepřátelé socialismu jsou „jaro, léto, podzim, zima – a děda Bendů z Kollárky!“.

Padaly pak i jiné narážky na režim, pan Benda se smál na celé kolo, přičemž trolejbus se mezitím vyprazdňoval. Na každé zastávce – počínaje Rudým náměstím a konče bývalou vozovnou tramvají dole pod městským nádražím – vystoupilo několik lidí, aby raději nebyli ani bezděčnými svědky této nebezpečné debaty.

A tak nakonec pan Benda zůstal se mnou, malým klukem hltajícím s otevřenými ústy každé jejich slovo, skoro jediným cestujícím ve voze. Aniž by si toho on i řidič Stolička všimli.

Teprve, když jsme dojeli k Jánům, k zastávce u hospody zvané Dupárna (tehdy ještě trolejbusy nahoru ke Kalvarii nejezdily), pan Benda se chystal konečně vystoupit, aby se mohl dát cestou okolo sochy svatého Jana na starém můstku přes říčku Jihlávku vzhůru ke kalvarijskému hřbitovu.

A v tu chvíli zjistili oba pojednou, že zatímco v protisměru jezdí zcela přeplněné vozy, jejich trolejbus k nádraží je jako zázrakem úplně prázdný.

Jenže hříčkou osudu šlo zrovna, jako naschvál, v případě našeho debatního trolejbusu o spoj k několika vlakům. Proto další přeplněné vozy za námi už nemohly pobrat mnohé lidi, vystoupivší z vozu pana Stoličky, a mnozí z nich tak museli o překot utíkat do dlouhého dřevěnomlýnského kopce až nahoru na Vyhlídku k nádraží pěšky…

A tak plno lidem toho dne ujel jejich vlak – a to jen proto, že se tak hrozně báli.

Báli se být – byť jen nepřímými svědky – pro mne nezapomenutelného rozhovoru pánů Bendy a Stoličky, rozhovoru, který způsobil jednoho slunného dne roku 1970 na lince A dopravní kalamitu…

(Jména některých postav v těchto humoreskách jsou, z ohleduplnosti k případným ještě žijícím aktérům či jejich rodinám, pozměněna)

Leo P. Švančara, 2015