Tajný biskup podzemní církve, otec Josef Blahník

Na konci prvního ročníku průmyslovky jsem se zamiloval. To by nebylo tehdy u mne nic tak divného, jenže stalo se tak na lidoveckém zájezdu, který organisoval nástupce mého zesnulého táty, tajemník ČSL Franta T.

A tudíž jsem se zde zahleděl do dívky z ryze katolické rodiny. Ne snad, že bych sám nebyl příslušník katolického rodinného klanu, ale my jsme byli jednak v Jihlavě velmi malou familií a jednak už jsem tehdy požíval, skrze mé hraní po divadlech a kavárnách, spíše v těchto kruzích nevalné pověsti.

A tak matka mé aktuální „vyvolené“ tvrdě zasáhla (jako ostatně všechny katolické matky v rodech, jež Pán oblažil dcerami, a kde se poblíž někde objevil Švančara). Zajela do nedaleké Vyskytné nad Jihlavou, kde sloužil pan farář Josef B., a tomu vyjevila své obavy z náhle se u její dcerky objevivšího zpustlíka. A tak pan farář starostlivé matce poradil, ať s její dcerou k němu na faru zajedu – jsem-li prý tak výborný zpěvák, jak se o mně po jihlavských chrámech povídá, to že on mne tedy jistě využije.

Matka poslechla. A já, zrady netuše, vydal jsem se tedy jednoho prázdninového dne s milovanou dívkou vlakem do Vyskytné. „Hochu, ty se mi líbíš“, zahlaholil pater Josef při našem prvním setkání. „Jenže potřebuješ ještě trochu zocelit, abys byl užitečným svému okolí“, dodal hned na vyrovnání svého vřelého přivítání.

A nabídl mi část prázdnin u něho na faře. „Peníze ti nedám, protože je nemám a navíc, peníze člověka zkazí. Ale co mám, to ti dám: Denně přijedeš ráno na mši svatou o sedmé, budeš mi ministrovat, zpívat při bohoslužbě, poté mi dopoledne pomůžeš s nějakou prací na faře – a pak si spolu poklábosíme v sadu za farou. A k tomu dostaneš na závěr oběd!“

Zajásal jsem! V oněch chmurných časech represí těsně po té pražské Chartě byla taková nabídka léta v duchovním prostředí zapadlé venkovské fary balzámem na študákovu duši: „Beru, pane faráři!“.

A tak jsem jezdil skoro celé léto (kromě tří týdnů, kdy jsem na brigádě v Motorpalu vydělával na vytouženou kytaru Jumbo) na vyskytenskou faru. Ráno v šest vlakem do Rantířova, pak dva kilometry poklusem do kopce ke kostelu ve Vyskytné, poté nachystat v chrámu vše ke mši a pak při mši svaté odzpívat co bylo třeba a panu faráři bezchybně odministrovat.

„Leo, východní mniši dobře vědí, že pracují s prázdným žaludkem nejlépe. To je pro ducha to nejlepší“, prohlásil po mši svaté vždy pan farář a poslal mne štípat dřevo na zimu, uklízet stodolu či navíc se postarat o štěňata jeho krásné bílé fenky.

A tak uběhlo léto a já se dozvídal od něho věci, které jsem nikdy doposud neslyšel. O východním i západním křesťanství, o principech a základech víry, o filosofických směrech – ale také o matematice, logice a liturgice.

„Leo – máš dnes úkol dne: V poledne mi řekneš, kolik má vousů myš“, zaúkoloval mne pan farář ráno na dvoře a šel si po své práci. A já při štípání dříví v tom hrozném letním hrozném vedru toužebně vyhlížel nějakou myš, abych jí spočítal vousy.

„Tak co’s zjistil?“, pravil pan farář u oběda.
„Nevím, důstojnosti, žádnou jsem nechytil“
„Myš má přesně tolik vousů, kolik potřebuje. Tak moudrý je náš Stvořitel“, zněla logická odpověď. 

A na konci léta jsem v jednu chvíli s úžasem zjistil, že jak jsem byl takto den co den zapřažen na vyskytenské faře v tvrdé práci, na onu „lásku“ jsem skoro zapomněl. „Chybí ti to?“ otázal se jednoho dne pan farář.
„Už asi moc ne“, přiznal jsem, protože jemu se lhát nedalo.

„Jednou najdeš tu pravou, ty Leo zcela jistě ano, ale tahle to nebyla. Což jsem věděl od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl!“, uzavřel otec Josef definitivně tuto kapitolu.
A měl pravdu!

A tak běžely roky a já jezdil, co mi čas dovolil, do Vyskytné ministrovat panu faráři. Někdy jsem hrál na varhany, když se nedostavil varhaník, jindy jsem rozdělával „kouř“ a o slavnostech v chrámu vše odzpíval, včetně velikonočních pašijí. Ve všech třech pašijových hlasech sám!

A naše hovory v létě u chladného piva v sadu, v zimě u horkého grogu na útulné faře, nabývaly stále větší a větší hloubky. Až jednoho dne, když jsem dostal povolávací rozkaz na dvouletou vojenskou službu, mi pan farář při probírání pašijí Květné neděle v sobotu večer zničeho nic řekl: „Příští sobotu je Vzkříšení. Budeš tu naposled a je nutno odzpívat Exsultet“. (Exsultet je prastarý velikonoční chvalozpěv ze 4. století, který se zpívá jen jednou za rok, na Bílou sobotu večer.)

„Jenže Exsultet smí zpívat jen diakon. A já tě za ty tři roky poznal důkladně, více, než se znáš ty sám. Co ty na to?“. A tehdy mi teprve sdělil, že je tajně vysvěceným biskupem s legálním svěcením od biskupa „podzemní církve“ Felixe Davídka…

…a tak jsem o týden později slavně zazpíval při světle paškálu v temném a lidmi naplněném chrámu velikonoční Exsultet. A když se náhle rozsvítila světla při zpěvu slov ‚…a noc jako den se rozjasní…‘, měl jsem slzy v očích.

Druhý den po Velikonocích toho podivného roku jsem narukoval do Mariánských Lázní. Ostříhán a odcivilisován jsem tam nedobrovolně oblékl „zelený kabát“bigoše, jenže po mnoha dalších divných peripetiích, které zde nebudu probírat, se stal zázrak! Objevili mi žaludeční vředy a šel jsem nečekaně předčasně do civilu. (O tom více v této humoresce „Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…„)

Poslední den, kdy už jsem odcházel z naší roty, si mne zavolal můj velitel, poručík Boldiš, a na stůl hodil můj osobní kádrový spis: „Švančara, já si jdu ven zakouřit. Ne, že do těchto desek budete čumět, když budu pryč tu celou čtvrt hodinu“, mnohovýznamně pozdvihl obočí a odešel.

A tak jsem prostudoval své kádrové materiály více než důkladně. Bylo mi jasné, že si musím zapamatovat vše co přečtu, protože další příležitost už se mi nikdy asi nenaskytne.

A tam jsem objevil kromě jiného i udání udavače z chrámu ve Vyskytné těsně před mým nástupem vojenské služby, který si mého Exsultet velmi dobře povšiml. A také to hned hlásil s tím, že jde tedy zřejmě o nějakého tajně vysvěceného ‚kněžoura‘, který se maskuje jako chuligán a ‚hipík‘, a že doporučuje na vojně co nejpřísnější dozor nad tímto individuem. Nejlépe jeho nenápadnou likvidaci!
I jméno tohoto velmi poučeného udavače z katolických kruhů bylo v tom kádrovém spisu zmíněno, ale co dnes do něho? Je už na Pravdě Boží.

Jenže když jsem přišel z armády domů, otec Josef už ve Vyskytné nebyl. Byl z úradku úřadů raději přeložen daleko, do východních Čech. A tak jsem sice tu a tam za ním párkrát do roka zajel, jenže už nebylo možno častěji. Zesnul právě před třiceti roky, v čase svatořečení Anežky České a listopadových událostí.

A já poprvé na jaře v roce 1990 jsem opět mohl veřejně v chrámu – u kamaráda faráře Petra – kousek od Jihlavy o Velikonocích zazpívat Exsultet, aniž on riskoval tvrdý postih od církevního tajemníka. A zpíval jsem tento chvalozpěv (vždy se slzami v očích a ve vzpomínce na otce Josefa) pak každoročně, po těch předlouhých 17 let, až do Petrova odchodu do penze v roce 2016. On byl totiž posledním, kdo „věděl“.

A dávné 40 roků staré proroctví otce biskupa Josefa ohledně mého soukromého života? To se rovněž naplnilo beze zbytku. Potkal jsem v 80. letech skutečně ženu mých snů, moji celoživotní kamarádku, družku i důvěrnici, maminku mých dětí a i dnes úžasnou babičku našich vnoučat.

Cesty Boží jsou klikaté, ale vždy vedou k cíli! 

A post scriptum:
Někdy v roce 1993 mne kontaktoval pražský novinář z Mladého světa, který chtěl stůj co stůj vědět něco o „podzemní církvi“, o royalismu a o orthodoxních křesťanech obecně. Marně jsem mu vysvětloval, že já o tom moc mluvit nemohu, že jsou jiní, povolanější.
Přijel k nám, tož jsme mu udělali grog a poklábosili.

Vyšel neskutečný paskvil, plný nesmyslů! Výtisk jsem spálil v kamnech a v tu chvíli se pevně rozhodl, že tuto profesi sám půjdu očistit od takových individuí. A že ukážu všem, jak se má novinařina dělat.
Jo, opět ta pýcha, před níž mne otec Josef tolikrát varoval! 

Vydržel jsem to sice řadu roků – od začátků u Pepy Kudláčka v Českém deníku, přes krásné doby v Zemědělských novinách, přes ČTA – až po léta v Českém rozhlasu, ale nakonec jsem poznal, že hlavou zeď neprorazíš. A že mé poslání je asi někde jinde, než honit politiky a snažit se napsat pravdu, která je ovšem ve skutečnosti nakonec vždy v novinách lží. 

Tož děkuji vám za toto všechno poznání, drahý otče Josefe!

Děda František v roce 1919. Přestál právě léta hrůz světové války a ještě asi vůbec netušil, že se v příštích dvaceti letech ožení a stane otcem pěti dětí – a jednoho dne tak bude i mým dědečkem..

Můj jihlavský dědeček František (tatínek mé maminky, narozen 1893) sloužil skoro po celou Světovou válku u 46. těžkého dělostřeleckého pluku.  Přičemž u toho samého pluku sloužil – od nich ze vsi – jeho o něco starší jmenovec. Také František a také Zdražil – leč nebyli přímí příbuzní – dost možná jen velmi, velmi vzdálení, jak to tak už na vsích, kde po staletí některé rody žijí, bývá.

A u nás v rodině se tradovalo – jak jsem od dětství slýchával od dědovy sestry, pratety Marie – že tenkrát, na samém sklonku války na konci léta roku 1918, jako blesk z nebe, obdrželi od vojenské kanceláře zprávu, že můj dědeček kdesi v daleké Itálii padl!

Dědečkova maminka Antonie (moje prababička) a dědovy obě sestry, Marie a Tonička (Tonička již byla v té chvíli sestrou Kongregace sester premonstrátek), se s tím však odmítly smířit, jakoby cítily, že musí jít o nějaký hrozný omyl.

A tak pořídily svým blízkým na samém sklonku léta toho roku celou domácnost i hospodářství, řádová sestra Tonička si vyžádala povolení své matky představené, a všechny tři ženy vyrazily na prosebnou pěší pouť až do poutního chrámu Panny Marie do Křtin u Brna poprosit Pána Ježíše a jeho matku Pannu Marii o nějakou zázračnou záchranu jejich nejstaršího syna a bratra.

Vykonaly tuto pouť – a vrátily se na začátku září zpět do své vsi… 

Proběhly dožínky i posvícení, a tu se, pojednou jednoho podzimního večera roku 1918, můj „padlý“ dědeček František, za něhož svratecký pan farář již dávno odsloužil Requiem, objevil ve dveřích svého rodného domu. Netuše přitom nic, že byl již oplakán!

List z vojenského archivu, dokládající smrt jmenovce mého dědečka…

V srpnu 1918 totiž u jeho pluku v italském Corbolone, jak se pak ukázalo, padl jeho jmenovec František Zdražil, navíc rovněž z jeho vsi – a úřady poslaly omylem zprávu o jeho smrti i pohřbu nesprávné rodině.

Tak jsem to jako dítě slýchával na konci 60. let od mé zbožné pratetičky Marie,když mne někdy brávala nahoru v Jihlavě na Lesnov ke „kříži“ s sebou se v letní podvečer pomodlit růženec.  

Během let tento příběh zcela upadl v mé mysli v zapomnění, jako tisíce jiných – přehlušen starostmi života i hřmotem tohoto světa. Až jsem jednoho dne, před několika málo lety, při hledání jiných dokumentů ve vojenských archivech náhle s údivem našel úmrtní list onoho padlého jmenovce mého dědy! 

A teprve tehdy jsem si tuto mlhami zahalenou dávnou rodinnou příhodu vybavil zřetelně a v plných barvách.

Jak kdyby se stala včera a ne před 101 roky…

Leo P. Švančara, psáno v červenci 2019

Sem na jihlavský Lesnov se dědečkova sestra Marie chodívala ke kříži modlit růženec k Panně Marii, která zázračně na její přímluvu zachránila jejího nejstaršího bratra. A zde jsem od ní tuto zvláštní prastarou rodinnou příhodu rád slýchával…

Kostel svatého Jana Křtitele na Jánském kopci

„Každému kdo něco ukradne, pravá ruka upadne!“

Toto varování sestry mého jihlavského dědy, tetičky Marie, mi v dětství často vrtalo hlavou. Kolikrát jsem si prohlížel na ulici i v trolejbusu, zda někdo z lidí náhodou nenápadně neskrývá pod kabátem jen jednu ruku, což by dosvědčilo pravdivost tetina rčení.

Divné mi přitom přišlo, že ačkoli jsem okolo sebe slýchal o případech krádeží všeho možného, jednorukých lidí jsem ve skutečnosti za svůj dětský život viděl jen velmi málo.

Až jednou, někdy na samém sklonku šedesátých let, jsem se přesvědčil, že teta Marie měla pravdu…

Od roku 1968 jsem chodil ministrovat ke svatému Jakubu a někdy také i na Jánský kopec, který pod svatojakubskou faru dodnes patří.

Tento malý kostel, ač v Jihlavě nejstarší, sice zdaleka nedosahuje výstavnosti městských chrámů, ale je obestřen jakýmsi svérázným kouzlem. Skryt nenápadně pod korunami stromů – skoro až úmyslně – skrývá úctyhodně dlouhou historii a jen skutečně vnímavý návštěvník zde vytuší dávné kontury událostí, z šera nejstarších dějin Jihlavy jen neochotně vystupujících.

A tak ve své barvité fantasii jsem si v dětství v těchto místech představoval onu hroznou scénu ze srpna roku 1328, kdy zde při velkých otřesech země, trvajících několik hodin, hoří po tři dny celá stará Jihlava, rozkládající se do té doby kolem kostela svatého Jana Křtitele. A také jsem s nostalgií přímo viděl před očima, jak ruiny této prapůvodní Jihlavy pak v následujících desetiletích zarůstají a rozpadají se v prach, až zmizí navěky i z paměti těch několika zbylých místních obyvatel, usadivších se kolem řeky pod Jánským kopcem…

Že kostelík svatého Jana Křtitele slouží pro rozloučení mnoha generací obyvatel Dřevěných mlýnů i Bedřichova před doprovodem na místo posledního odpočinku na sousední Kalvarii je známo. Ale ve středověku se u dveří tohoto kostelíka popravovali také i zloději – například roku 1588 zde byl přímo na prahu chrámu popravčím mečem sťat jakýsi student, který až kdesi v Uhrách okradl svého pána, a byl dopaden po čase v jedné z jihlavských hospod. Předtím mu ovšem kat pod Jánským kopcem uťal pravou ruku, tu ruku, kterou zloděj užil ke spáchání svého hříchu…

Jenže jak známo, žádné zločince drakonické tresty od jejich počínání nikdy neodradily – a tento historický příběh popravy nenechavého studenta neodradil ani zloděje, kteří jedné podzimní noci, na konci šedesátých let, kostel svatého Jana „navštívili“.

Lapkové rozbili dřevěné vchodové dveře a při svém řádění v kostele dokonce vypáčili svatostánek na oltáři a ukradli pozlacené ciborium (velký kalich na hostie) i s Tělem Páně.

A tak svatojakubský pan děkan spolu s panem kaplanem museli po celý druhý den po krádeži procházet pečlivě celý Heulos a sbírat zde do lněného pláténka v listí a bahně poházené hostie, aby je potom večer na farní zahradě uctivě spálili v čistém ohni.

A to také zloděje nakonec prozradilo!

Policisté byli totiž hned dopoledne cestičkou ze zneuctěných hostií dovedeni přímo až do hospody na Plechandě, kde se jeden z pobertů bez jakýchkoli okolků jal předčasně oslavovat noční úspěšný podnik. A dokonce prý měl v papírovém pytli pod stolem ono ciborium ze svatostánku na Jánském kopci, takže usvědčen byl na místě. A u jeho kolegy, kterého policisté našli spícího doma, pak byl nalezen i zbytek z Jánského kostela ukradených věcí.

A tak vše dobře dopadlo – stejně, jako onen dávný poberta z roku 1588 i tito zloději byli dopadeni v jihlavském hostinci, usvědčeni a odsouzeni. Vše bylo na Jánský kopec vráceno, zneuctěné hostie rituálně spáleny, a jak běžel čas, postupně se na tuto událost pozapomínalo.

A najednou, po několika měsících, přišel pan děkan s mrazivou novinou, kterou mu sdělil kdosi ze známých policistů. Že prý ten zloděj od svatého Jana, který se tenkrát odvážil svatokrádežně vypáčit oltář a pak pohazovat hostie po Heulose, přišel při práci ve vězení na nějakém stroji nešťastnou náhodou o pravou ruku!

A od té doby dodnes, kdykoli jdu kolem kostelíka na Jánském kopci, s mrazením v zádech vzpomenu na tuto příhodu – a také i na středověkou popravu a utětí pravé ruky v těchto místech nenechavému zloději – a především pak na moudrou, praxí dobře prověřenou, výstrahu mé pratety Marie:

„Každému kdo něco ukradne, pravá ruka upadne!“