Tajný biskup podzemní církve, otec Josef Blahník

Na konci prvního ročníku průmyslovky jsem se zamiloval. To by nebylo tehdy u mne nic tak divného, jenže stalo se tak na lidoveckém zájezdu, který organisoval nástupce mého zesnulého táty, tajemník ČSL Franta T.

A tudíž jsem se zde zahleděl do dívky z ryze katolické rodiny. Ne snad, že bych sám nebyl příslušník katolického rodinného klanu, ale my jsme byli jednak v Jihlavě velmi malou familií a jednak už jsem tehdy požíval, skrze mé hraní po divadlech a kavárnách, spíše v těchto kruzích nevalné pověsti.

A tak matka mé aktuální „vyvolené“ tvrdě zasáhla (jako ostatně všechny katolické matky v rodech, jež Pán oblažil dcerami, a kde se poblíž někde objevil Švančara). Zajela do nedaleké Vyskytné nad Jihlavou, kde sloužil pan farář Josef B., a tomu vyjevila své obavy z náhle se u její dcerky objevivšího zpustlíka. A tak pan farář starostlivé matce poradil, ať s její dcerou k němu na faru zajedu – jsem-li prý tak výborný zpěvák, jak se o mně po jihlavských chrámech povídá, to že on mne tedy jistě využije.

Matka poslechla. A já, zrady netuše, vydal jsem se tedy jednoho prázdninového dne s milovanou dívkou vlakem do Vyskytné. „Hochu, ty se mi líbíš“, zahlaholil pater Josef při našem prvním setkání. „Jenže potřebuješ ještě trochu zocelit, abys byl užitečným svému okolí“, dodal hned na vyrovnání svého vřelého přivítání.

A nabídl mi část prázdnin u něho na faře. „Peníze ti nedám, protože je nemám a navíc, peníze člověka zkazí. Ale co mám, to ti dám: Denně přijedeš ráno na mši svatou o sedmé, budeš mi ministrovat, zpívat při bohoslužbě, poté mi dopoledne pomůžeš s nějakou prací na faře – a pak si spolu poklábosíme v sadu za farou. A k tomu dostaneš na závěr oběd!“

Zajásal jsem! V oněch chmurných časech represí těsně po té pražské Chartě byla taková nabídka léta v duchovním prostředí zapadlé venkovské fary balzámem na študákovu duši: „Beru, pane faráři!“.

A tak jsem jezdil skoro celé léto (kromě tří týdnů, kdy jsem na brigádě v Motorpalu vydělával na vytouženou kytaru Jumbo) na vyskytenskou faru. Ráno v šest vlakem do Rantířova, pak dva kilometry poklusem do kopce ke kostelu ve Vyskytné, poté nachystat v chrámu vše ke mši a pak při mši svaté odzpívat co bylo třeba a panu faráři bezchybně odministrovat.

„Leo, východní mniši dobře vědí, že pracují s prázdným žaludkem nejlépe. To je pro ducha to nejlepší“, prohlásil po mši svaté vždy pan farář a poslal mne štípat dřevo na zimu, uklízet stodolu či navíc se postarat o štěňata jeho krásné bílé fenky.

A tak uběhlo léto a já se dozvídal od něho věci, které jsem nikdy doposud neslyšel. O východním i západním křesťanství, o principech a základech víry, o filosofických směrech – ale také o matematice, logice a liturgice.

„Leo – máš dnes úkol dne: V poledne mi řekneš, kolik má vousů myš“, zaúkoloval mne pan farář ráno na dvoře a šel si po své práci. A já při štípání dříví v tom hrozném letním hrozném vedru toužebně vyhlížel nějakou myš, abych jí spočítal vousy.

„Tak co’s zjistil?“, pravil pan farář u oběda.
„Nevím, důstojnosti, žádnou jsem nechytil“
„Myš má přesně tolik vousů, kolik potřebuje. Tak moudrý je náš Stvořitel“, zněla logická odpověď. 

A na konci léta jsem v jednu chvíli s úžasem zjistil, že jak jsem byl takto den co den zapřažen na vyskytenské faře v tvrdé práci, na onu „lásku“ jsem skoro zapomněl. „Chybí ti to?“ otázal se jednoho dne pan farář.
„Už asi moc ne“, přiznal jsem, protože jemu se lhát nedalo.

„Jednou najdeš tu pravou, ty Leo zcela jistě ano, ale tahle to nebyla. Což jsem věděl od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl!“, uzavřel otec Josef definitivně tuto kapitolu.
A měl pravdu!

A tak běžely roky a já jezdil, co mi čas dovolil, do Vyskytné ministrovat panu faráři. Někdy jsem hrál na varhany, když se nedostavil varhaník, jindy jsem rozdělával „kouř“ a o slavnostech v chrámu vše odzpíval, včetně velikonočních pašijí. Ve všech třech pašijových hlasech sám!

A naše hovory v létě u chladného piva v sadu, v zimě u horkého grogu na útulné faře, nabývaly stále větší a větší hloubky. Až jednoho dne, když jsem dostal povolávací rozkaz na dvouletou vojenskou službu, mi pan farář při probírání pašijí Květné neděle v sobotu večer zničeho nic řekl: „Příští sobotu je Vzkříšení. Budeš tu naposled a je nutno odzpívat Exsultet“. (Exsultet je prastarý velikonoční chvalozpěv ze 4. století, který se zpívá jen jednou za rok, na Bílou sobotu večer.)

„Jenže Exsultet smí zpívat jen diakon. A já tě za ty tři roky poznal důkladně, více, než se znáš ty sám. Co ty na to?“. A tehdy mi teprve sdělil, že je tajně vysvěceným biskupem s legálním svěcením od biskupa „podzemní církve“ Felixe Davídka…

…a tak jsem o týden později slavně zazpíval při světle paškálu v temném a lidmi naplněném chrámu velikonoční Exsultet. A když se náhle rozsvítila světla při zpěvu slov ‚…a noc jako den se rozjasní…‘, měl jsem slzy v očích.

Druhý den po Velikonocích toho podivného roku jsem narukoval do Mariánských Lázní. Ostříhán a odcivilisován jsem tam nedobrovolně oblékl „zelený kabát“bigoše, jenže po mnoha dalších divných peripetiích, které zde nebudu probírat, se stal zázrak! Objevili mi žaludeční vředy a šel jsem nečekaně předčasně do civilu. (O tom více v této humoresce „Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…„)

Poslední den, kdy už jsem odcházel z naší roty, si mne zavolal můj velitel, poručík Boldiš, a na stůl hodil můj osobní kádrový spis: „Švančara, já si jdu ven zakouřit. Ne, že do těchto desek budete čumět, když budu pryč tu celou čtvrt hodinu“, mnohovýznamně pozdvihl obočí a odešel.

A tak jsem prostudoval své kádrové materiály více než důkladně. Bylo mi jasné, že si musím zapamatovat vše co přečtu, protože další příležitost už se mi nikdy asi nenaskytne.

A tam jsem objevil kromě jiného i udání udavače z chrámu ve Vyskytné těsně před mým nástupem vojenské služby, který si mého Exsultet velmi dobře povšiml. A také to hned hlásil s tím, že jde tedy zřejmě o nějakého tajně vysvěceného ‚kněžoura‘, který se maskuje jako chuligán a ‚hipík‘, a že doporučuje na vojně co nejpřísnější dozor nad tímto individuem. Nejlépe jeho nenápadnou likvidaci!
I jméno tohoto velmi poučeného udavače z katolických kruhů bylo v tom kádrovém spisu zmíněno, ale co dnes do něho? Je už na Pravdě Boží.

Jenže když jsem přišel z armády domů, otec Josef už ve Vyskytné nebyl. Byl z úradku úřadů raději přeložen daleko, do východních Čech. A tak jsem sice tu a tam za ním párkrát do roka zajel, jenže už nebylo možno častěji. Zesnul právě před třiceti roky, v čase svatořečení Anežky České a listopadových událostí.

A já poprvé na jaře v roce 1990 jsem opět mohl veřejně v chrámu – u kamaráda faráře Petra – kousek od Jihlavy o Velikonocích zazpívat Exsultet, aniž on riskoval tvrdý postih od církevního tajemníka. A zpíval jsem tento chvalozpěv (vždy se slzami v očích a ve vzpomínce na otce Josefa) pak každoročně, po těch předlouhých 17 let, až do Petrova odchodu do penze v roce 2016. On byl totiž posledním, kdo „věděl“.

A dávné 40 roků staré proroctví otce biskupa Josefa ohledně mého soukromého života? To se rovněž naplnilo beze zbytku. Potkal jsem v 80. letech skutečně ženu mých snů, moji celoživotní kamarádku, družku i důvěrnici, maminku mých dětí a i dnes úžasnou babičku našich vnoučat.

Cesty Boží jsou klikaté, ale vždy vedou k cíli! 

A post scriptum:
Někdy v roce 1993 mne kontaktoval pražský novinář z Mladého světa, který chtěl stůj co stůj vědět něco o „podzemní církvi“, o royalismu a o orthodoxních křesťanech obecně. Marně jsem mu vysvětloval, že já o tom moc mluvit nemohu, že jsou jiní, povolanější.
Přijel k nám, tož jsme mu udělali grog a poklábosili.

Vyšel neskutečný paskvil, plný nesmyslů! Výtisk jsem spálil v kamnech a v tu chvíli se pevně rozhodl, že tuto profesi sám půjdu očistit od takových individuí. A že ukážu všem, jak se má novinařina dělat.
Jo, opět ta pýcha, před níž mne otec Josef tolikrát varoval! 

Vydržel jsem to sice řadu roků – od začátků u Pepy Kudláčka v Českém deníku, přes krásné doby v Zemědělských novinách, přes ČTA – až po léta v Českém rozhlasu, ale nakonec jsem poznal, že hlavou zeď neprorazíš. A že mé poslání je asi někde jinde, než honit politiky a snažit se napsat pravdu, která je ovšem ve skutečnosti nakonec vždy v novinách lží. 

Tož děkuji vám za toto všechno poznání, drahý otče Josefe!

Homeosměs na koronavirovou epidemickou chřipku COVID-19 - na homeopatickém eshopu u XIV. svatých Pomocníků:

Chodívalo k nám domů mnoho lidí. Mezi nimi i mnoho kněží. Děkan, faráři, kaplani, zkrátka osobnosti, které mi jako dítěti vždy měly nenápadně a přítom navždy co do dětské duše vštípit.

Jedním z přátel mého táty byl i pan farář ze sousední Zhoře, pater Stanislav. Byl to velmi veselý člověk, vzácný kněz, kterému nikdy nechyběl vtip, šarm, ale také hluboká víra.

Fara ve Zhoři, působiště patera Stanislava, po desítkách let od jeho vyhnání do Mostu

„Junáku, jak to, že máš čtyřku z ruštiny?“ dobíral si mne pan farář u nás doma v těch měsících, když jsme ve škole začali mít tento „bratrský jazyk“ jako povinnost.

„Pane faráři, tu okupantskou tatarštinu nesnáším. A copak ještě ta hatlanina, ale ty jejich hrozné muří nohy“, zabědoval jsem si v naději, že se mne před otcem zastane.

„A řecky bys chtěl umět? Většina Písma svatého totiž byla nejdříve napsána v řečtině“, odvětil kněz nad sklenkou vína.

Zahořely mi oči: „Rád! Alespoň něco bych chtěl pochytit!“

A tak jsme byli domluveni. Při každé návštěvě u nás pan farář přivezl vlastnoručně napsané věty, samozřejmě řeckou alfabetou. A učil jsem se. Když už jsem zvládal řecká písmena, jednoho večera pater Stanislav řekl: „Nic ti to nepřipomíná? Není to náhodou podobno azbuce?“

Zrudnul jsem a musel přikývnout.

„Tak vidíš. Cyril a Methoděj, Řekové, svatí apoštolové nás, Slovanů, nám přinesli toto písmo a v něm ten nejkrásnější překlad Písma svatého. Že jej dnes čirou náhodou užívají i komunisté v Rusku, to přece nic neznamená. Je to svatá abeceda stejně, jako naše latinská“.

Tak! A byl jsem vedle. A od té chvíle jsem začal svůj vztah k azbuce přece jenom trochu přehodnocovat.

Pan farář byl ovšem také velký šprýmař. Nechal si od pana krejčího Kaliny v Husově ulici, který šil roucha pro nás, ministranty i kněze u svatého Jakuba, ušít kněžské plavky dle vlastního návrhu. Byly dvoudílné. Černé, pánské a měly navíc i horní díl. Límec kolem krku. A v něm byl bílý kolárek.

„To abych neupadl v pokušení u žen na plovárnách. Takto je hned jasno, že jsem kněz!“ smál se páter Stanislav a také s námi často v tomto jeho zvláštním plaveckém úboru vyrážel na Pávov či ke střítežskému rybníku.

Jeho fara, to byla doslova pevnost knih. Vždy, když jsme tam s tátou přijeli, měl nějakou novou, nadšeně se s ní chlubil, a jeho osobní farní knihovna čítala na deset tisíc svazků. A nejen to…

…jednoho dne jsme přijeli do Zhoře a on, s tajemným úsměvem, nás zavedl do malé stáje na farském dvoře. A tam uvnitř stál hnědý koník, přežvykoval seno a zvědavě se po nás otočil.

„To je Vanek. Koupil jsem ho za tři lahve Slovignacu z JZD, kde ho chtěli dát na jatka“, radostně nám sděloval farář.

„Vanek? Co je to za jméno?“ otázal se překvapeně otec.

„Nemohu jej pojmenovat přece přímo po svatém Ivanovi, patronu českých poustevníků, kterého chodila do jeho jeskyně krmit laň! To by mohlo mnoho mých farníků pohoršit. Ale svatý Ivan, náš milý patron všech domácích zvířat, jistě ví, že Vanek je I-vanek – a bude ho chránit“, shrnul farář Stanislav situaci.

A tak koník bydlel u něho na faře a páter Stanislav si opatřil kdesi starý kočár. Lakoval, opravoval a že prý bude namísto autem jezdit vyučovat náboženství v kočáře. I stalo se.

Farář jezdil v landaueru po své farnosti, věrný koník běhal jak o závod a kněz si mnul ruce: „Jsem jediný v brněnské diecesi, který jezdí v kočáře!“.

Až jednoho dne přišel táta domů a že prý půjdeme navštívit Otce Stanislava. Do nemocnice! Když totiž jeli kamsi s Vankem vyučovat náboženství, potkali autobus a ten zatroubil. Vanek se splašil a milého pana faráře převrhl i s kočárem do škarpy.

„Pan farář leží v komoře, nožičku má nahoře“, zahlaholil na nemocničním pokoji pater Stanislav, když jsme se s tátou objevili ve dveřích. Sršel optimismem a skutečně, brzy šel opět domů i se sádrou na noze.

Mezitím ovšem, jak jsme se poté dozvěděli, vzkřísil z mrtvých jednoho majora jihlavské SNB, který po operaci vedle něho na posteli dostal srdeční zástavu. Pater Stanislav uprostřed noci nemohl udělat nic jiného, než zazvonit na sestru, jenže se nedělo nic. A tak se současně začal nad nebožákem, sípajícím v posledním tažení na vedlejší posteli, modlit modlitby za umírající. Přišla sestra – ale pán už nedýchal a byl bez tepu. Prohlásila tedy, že už zde nepomůže nic a odešla zvolna pro lékaře, aby vypsal zprávu.

Pater Stanislav se tedy začal modlit modlitby za zemřelé a svědomitě odříkával notoricky známé latinské texty. A v okamžiku, kdy se konečně dostavil asi za půl hodiny lékař, aby úředně zdokumentoval exitus, pojednou užasle zjistil, že nebožtík opět sám dýchá a nahmatal i tep. Rychle zajistili jeho životní funkce a majora ihned přesunuli na speciální pokoj pod stálý lékařský dohled.

Takový byl páter Stanislav.

Svatý nesvatý? A nebo nesvatý svatý?

I tak ale skončil špatně. Jako každý světec.

V lednu 1977 přečetl z kazatelny plný text Charty 77. Prý proto, aby lidé věděli, proti čemu mají tolik protestovat. A pronesl pár vět o náboženské svobodě, která se tak liší od pojmů v Chartě uváděných takzvaných „lidských práv“.

A šel!

Jeho knihovnu zkonfiskovali, Vanka dali na jatka, faru nejdříve nenápadně, pak veřejně, vykradli. A pan farář Stanislav dostal zákaz pobytu v okrese Jihlava a současně umístěnku do Mostu, kde pak pracoval v jakémsi silu. Přehazoval tam obilí, až posléze, na zaprášení plic, ještě před důchodem zemřel.

Zůstaly mi na něho jen vzpomínky na výuku rusko-řecké abecedy, na jeho koníka Vanka – a na ty vzácné chvíle, které mi osud v dětství dopřál v jeho blízkosti.

Dej nám Bůh, aby se takto jednou mohlo vzpomínat i na nás!