Čím je člověk starší, tím více zážitků z mládí a dětství se mu vybavuje. Vítejte proto zde, ve fragmentech mých osobních jihlavských vzpomínek, které se mi postupně snad podaří zachytit a shromažďovat právě zde. Příjemné čtení přeji!

(tento článek si přečetlo 595 návštěvníků Humoresek)

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

R E K L A M A :
Právě, když jsem běžel kolem skupiny velkých thují za hřbitovní kaplí, spatřil jsem v měsíční záři v křoviscích nějaký pohyb...

Právě, když jsem běžel kolem skupiny velkých thují za hřbitovní kaplí, spatřil jsem v měsíční záři v křoviscích nějaký pohyb…

Od malička jsem měl rád hřbitovy. Nejen proto, že jsem jako jeden z mála kluků ochotně a rád ministroval kněžím na pohřbech, kdykoli mi to jen školní rozvrh dovolil. Ale i pro jakousi – pro mě odjakživa uhrančivou – atmosféru pomíjivosti všech lidských bolestí a soužení.

Procházel jsem se někdy, když pohřby skončily, dlouhé hodiny mezi těmi nejvíce zašlými hroby a luštil sotva čitelné nápisy. Jihlava bývala napůl německým městem a tak jsem si s sebou často k pohřbům nosíval i blok, tužku – a v kapse německý slovníček.

Jihlavským hřbitovům jsem se tak trochu vyhýbal jen kolem Dušiček. V davech lidí totiž ten hřbitovní genius loci, jenž mne tak fascinoval, se rozplýval jak pára nad hrncem.

Až jednoho předdušičkového dne mi na jednom pohřbu pan Benda z „pohřebního bratrstva“ (tak jsme jako kluci říkávali trochu jízlivě pensistům, kteří působili na pohřbech za mírný peníz od hřbitovní správy jako nosiči rakví) vyprávěl, že prý o dušičkovém pozdním večeru, přesně 2. listopadu, kdy hřbitov zcela osiří, může odvážný návštěvník mezi hroby spatřit tváře těch, kteří v následujícím roce do příštích Dušiček mají již určeno odejít na věčnost.

A v tu chvíli bylo rozhodnuto: Bylo mi jasné, že letos se na hřbitov na Dušičky večer vypravím a vyzkouším, co je na tom pravdy!

Jeden z kamenných andělů na jihlavském ústředním hřbitově...

Jeden z kamenných andělů na jihlavském ústředním hřbitově…

Nebylo to složité, chodíval jsem ministrovat ke svatému Jakubu na mše svaté v sedm večer a doma dobře věděli, že kolikrát jsem se pak ještě zdržel na faře. Nikdo mne tedy postrádat tu chvilku nebude. A tak ihned po „večerní“ jsem vyrazil na ústřední hřbitov. Byl už zamčený, což právě bylo výsostně žádoucí. Dostal jsem se dovnitř jednou z děr v plotě a byl jsem ihned vtažen do úchvatné dušičkové nálady stovek a stovek lampiček a svíček na zcela už liduprázdném velikém hřbitově.

Tiše jsem se procházel mezi náhrobky a rozhlížel se, zda přece jen někde nezahlédnu nějaké to zjevení či obraz věcí příštích. A tak jsem při tom pátrání po budoucích nebožtících zcela zapomněl na čas a vůbec mi nedošlo, že už nejspíše bylo dávno devět. Až teprve, když z mraků pojednou vykoukl měsíček a zalil hřbitov plný blikajících světýlek svým jasným modrým svitem, svitlo mi, že doma dnes asi bude zle!

Rychle jsem se tedy vydal mezi náhrobky ke své díře v plotě, a právě, když jsem běžel kolem skupiny velkých thují za hřbitovní kaplí, spatřil jsem v měsíční záři v křoviscích nějaký pohyb. Zůstal jsem stát jak přibitý, podíval jsem se pořádně a hle: skutečně tam z houští světélkuje jakási postava!

Pohnul jsem se, že udělám krok blíž – a zjevení se pohnulo rovněž. Zalila mne hrůza, ale zvědavost byla silnější. A tak jsem opět pokročil do houští blíž k tomu přízraku, když tu pojednou vidím, jak se v paprscích Luny odráží ve skle jednoho pomníku jako v zrcadle…

…můj vlastní obrys!

Odychl jsem si. Jenže vzápětí mi došlo, že jsem vlastně tím pádem přece jen někoho o dušičkovém večeru na opuštěném hřbitově viděl: Sám sebe!

A tak jsem už na nic nečekal, rychle prolezl dírou v plotě, skočil do nejbližšího trolejbusu a honem domů.

„Kdes‘ byl takhle do noci? Ty nevíš, kdy se chodí domů?“ ozvalo se ještě na schodech, když už jsem byl skoro u našich dveří a už jsem jasně zahlédl, jak si táta odepíná pásek.

A tak jsem popravdě vysypal vše, co jsem se na hřbitově rozhodl prozkoumat, a také i své zděšení nad vlastním obrazem v odrazu lesklého náhrobku.

Boží dopuštění, které následovalo, popisovat nebudu. Jen si pamatuji, jak otec s řemenem v ruce hlasitě křičel, že si doma vychovali mrakopravce, který se neštítí vymetat po nocích hřbitovy a zde při svých okultních rejdech dychtivě nahlíží do budoucnosti…

Když jsem druhého dne po mši svaté v sakristii toto vše vylíčil našemu panu děkanovi a doznal jsem se mu, že jsem nyní patrně zavržený čarodějník, věštec a hadač, který ke všemu uviděl co, co rozhodně tedy vidět nechtěl, pan děkan mne vzal na faru.

A tam mi začal vyprávět o zlých účincích strachu na lidské podvědomí. Poukázal přitom na případ Lomikara a jím popraveného Koziny, jehož pozvánka na Boží súd se nesplnila proto, že by byla nějak magicky osudová, ale proto, že jí Lomikar uvěřil. A jeho podvědomí ji pak nakonec opravdu vykonalo.

Svítání v duši, Břetislav Kafka, 1925...

Svítání v duši, Břetislav Kafka, 1925.

„Takže si pamatuj: Když Bůh s námi, kdo pak může být proti nám? Nějaké věštby či kletby,  i samo Zlo, jsou v tu chvíli proti nám, křesťanům, zcela bezmocné!“ uzavřel svoji dlouhou řeč pan děkan. A sáhl do knihovny, vytáhl odtud „Svítání v duši“ geniálního parapsychologa Břetislava Kafky a s vřelým doporučením, že toto je ta pravá četba těchto „mystických jevů“ pro křesťany, mi ho půjčil na několik dnů domů k přečtení.

A tak jsem od té doby začal zjišťovat rozdíly mezi pověrami – a Vírou. A také mezi poctivým poznáváním dějů Božího řádu – i když někdy dějů zvláštních a vědou dosud nepopsaných – a mezi Boha pustými věštbami, které člověku nikdy nic nepřinesou. Jen nakonec vždy člověku vyplní v zrcadle jeho mysli děsivý obraz jeho vlastního strachu.

„Tím nejmrazivějším důkazem, jak přesně horoskopy fungují, bývá horoskop a život materialistův. Ne však kvůli nějaké osudovosti špatných následků zlých konstelací, ale proto, že materialista ve svém nerozumném popírání Boha se nikdy s důvěrou v Jeho ochranu neodevzdá. Žije v hrůze z vlivu hvězd, čímž se ty špatné konstelace u něho poté beze zbytku naplní…“ (Astrolog a hermetik PhDr. Jan Kefer 1906-1941)

(tento článek si přečetlo 595 návštěvníků Humoresek)