Čím je člověk starší, tím více zážitků z mládí a dětství se mu vybavuje. Vítejte proto zde, ve fragmentech mých osobních jihlavských vzpomínek, které se mi postupně snad podaří zachytit a shromažďovat právě zde. Příjemné čtení přeji!

(tento článek si přečetlo 493 návštěvníků Humoresek)

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

R E K L A M A :

leo_kot_cbNarodil jsem se před šesti, sedmi roky vedle venkovského nádraží nedaleko Jihlavy.

Maminka mne naučila lovit myši, naučila mě, že ti dvounožci, u jejichž kamen jsem jako kotě spával, jsou naši přátelé a kamarádi; pral jsem se se sourozenci v dětských krásných bitvách, skvěle mi šlo rychle lézt na stromy…

A jak jsem rozumu a své kocouří síly postupně bral, chodil jsem po nocích na obchůzky mezi kolejemi toho mého olejem a karbolem vonícího nádraží. A tam vám to byly úlovky! Myši, ještěrky, tu a tam i hada vyhřívajícího se na pražcích jsem statečně zakous‘.

kot_mnoukTak běžel můj kočičí život: Přes den doma na gauči, s páníčkem u fotbalu, na který se díval v neděli odpoledne v té jeho obrázkové bedně, v noci pod mým přítelem, jasným měsíčkem, mezi kolejemi mého úžasného starého domova.

Až jednoho dne, v říjnu toho roku 2019 (tak si ten letopočet jmenují ti naši dvounožci), jsem usnul na nákladním vagoně v noci na našem maličkém nádražíčku. Unaven lovem a zmámen vůní podzimu a šerosvitem měsíčku.

kocour_travaA aniž bych to zprvu zpozoroval, ten vagon se kolem třetí hodiny ráno rozjel. Jenže když jsem se vzbudil, byl jsem na velikém neznámém nádraží, samé koleje, výhybky, neznámé vůně – samé stojící vlaky – ale měsíček svítil z nebe do mých kukadel stejně, jako vždycky.

A tak jsem slezl z vagonu, přeběhl ty cizí koleje – a najednou viděl, že tu nic nepoznávám! Nikde žádný známý pach, nikde nic, co jsem do této chvíle znal. Nikde cesta domů… :-(

A tak jsem se nešťastný toulal kolem toho hrozného hřmotného nádraží, až na jedné tiché zapadlé zahradě, kousek od kolejí, bylo v misce mlíčko. Pro takové ježaté bodlinaté koule to tam večer co večer dávala jedna obyvatelka z řad těch, co si říkají lidé.

A protože jsem cestu domů nalézt nemohl, i když jsem mezi kolejemi na tom cizím nádraží procházel den co den, začal jsem alespoň po večerech chodit na tu zapadlou tajemnou zahradu na mlíčko.

A hle: Ti dva místní dvounožci mi pak začali náhle podstrojovat. Pořizovat mi rybičky, hovězí, kuřátka, dávali mi slepičku na paprice s knedlíkem, nu, skoro jsem pro ty hody přes zimu u jejich kamen zapomněl na těch šest let v mém dávném krásném domově.kocour_deti

Dnes už rok s mými novými přáteli spím v jejich posteli – udělali mi v jejich zdi také i má maličká kocouří vrátka, abych mohl svobodně ven i dovnitř, a vlastně mi nic nechybí.
Ale někdy v těch nocích, kdy měsíček tak krásně a tajemně svítí – tak, jako v mých kotěcích časech u nás doma – se mi zasteskne.

Až bych někdy brečel…

A tak se tiše v noci seberu, vylezu z postele mých nových přátel, aby o tom raději nevěděli – a jdu si vedle na nádraží celou noc posedět ke kolejím. Vzpomínám tu na své dávné dětství v mé vesnici, u kolejí toho maličkého nádraží, které tak krásně voní, jak už nikdy nic vonět nebude; nad mými dávnými milými dvounožci, které už nikdy, nikdy asi neuvidím. :-(

Nevím totiž vlastně, kde jsou a který vlak odtud vlastně jede domů?

Nu, popravdě: I když mi srdíčko v těch jasných vonných nocích hodně, hodně zatrne, tak už vlastně nevím, zda bych někam už dnes zas odjet chtěl?

(tento článek si přečetlo 493 návštěvníků Humoresek)

Vložit váš komentář

Your email is kept private. Required fields are marked *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>