Jako kluk jsem často trávil dlouhé hodiny na jihlavském hlavním nádraží, s nímž jsme v podstatě naším plotem sousedili. Toulal jsem se mezi kolejemi, od posuvné slepé koleje k Hruškovým dvorům přes vlečku Kovolitu až dozadu k depu a k výtopně, kde bývala krásná točna – a mnohokrát jsem se musel v kolejišti spasit úprkem před některým bdělým „osožákem“, což byl tehdy příslušník takzvaného Sboru ozbrojené ochrany železnic (OSOŽ). Neboli, jak říkal náš táta, „drážní esenbák“.

Ale také jsem mnohokrát se zaujetím poslouchal hovory pensistů, železničářů, kterým se v důchodu stýskalo po jejich práci natolik, že se po nádraží porůznu potulovali rovněž a mnohokrát s pivem v ruce, načepovaným od „krmelce“, líčili barvité zážitky z let jejich služby.

A tak mi jednou vyprávěl jeden bývalý a mimořádně hovorný starý pan vozmistr, říkejme mu nyní třeba pan Vébr, jak kouř z výtopny jihlavského nádraží vždy neomylně věští tuhé zimní počasí.

Poprvé si toho všiml v roce 1929, kdy na dráze byl ještě krátce a teprve se, jako mladý kluk, s nádražím seznamoval. Tehdy prý, při cestě na službu do depa, ráno na Nový rok 1929, zpozoroval zvláštní jev. Kouř z lokomotiv u výtopny nešel jako obvykle k Hruškovým Dvorům, ale valil se nějak zvláštně jiným směrem, přes kolejiště přímo nad údolí Drážního potoka a odtud pak nad Dřevěné Mlýny. Pan Vébr tomu nepřikládal zprvu pozornost, ale když už to trvalo asi tři dny, tento zážitek si zapsal do svého notesu.

A pojednou to přišlo!

Na Tři krále udeřila zima, kterou do té doby na nádraží nikdo nepamatoval. Od toho dne teploty denně klesaly pod minus 20 stupňů a navíc byly netypicky provázeny ještě i nadmíru silnými vánicemi. Doprava na tehdy hlavní trati na Brno začala váznout a neustále ji bylo nutno prohrnovat parními frézami, které musely v závějích tlačit někdy až tři lokomotivy. Navíc za neustálého sněžení teploty dále klesaly, až v noci na Hromnice klesly v Jihlavě pod minus třicet stupňů. A to už začínalo zamrzat i mazivo v ložiskách lokomotiv, takže od poloviny února byl zastaven nejdříve provoz rychlíků do Znojma a následně i z Jihlavy do Prahy.

Prochlazení železničáři nebyli schopni už stále tužší zimě odolávat i když ve všech stanicích bylo zavedeno bezplatné podávání teplé polévky, kávy a čaje. Tyto strašné mrazy vyvrcholily toho roku až 23. února, kdy ve stanici Okříšky bylo naměřeno dokonce minus 36 stupňů Celsia!

A pan Vébr si tuto nebývalou Sibiř díky svému novoročnímu zápisu v deníku spojil s tím podivně se linoucím kouřem lokomotiv v jihlavském depu. „Denně jsem se chodil dívat před výtopnu, zda ten kouř jde stále nad potok, čili na jihozápad, a on šel! Celé ty dva hrozné měsíce,“ líčil mým dětským hltavým uším bodrý pensista, bafaje při tom labužnicky z viržinka. Přičemž já jen s hrůzou sledoval, zda ten jeho dým nejde právě nyní k našemu domu nad údolím Drážního potoka, aby se zas třeba nevyplnila ta hrozná věštba…

Únor 2018: Dým z Kronospanu jde už několik dnů zase přesně tak, jak v roce 1929!

A tak jsem od té doby každou zimu úzkostlivě pozoroval z okna, kam jde kouř z nádražího depa. A opravdu, vycházelo to. Když šel někdy v lednu, únoru směrem k nám, přišlo pak na mnoho týdnů mrazivé počasí. I když to bylo někdy i třeba na konci února, mrazy se pak držely až do Velikonoc! Až tu dosud nejtužší zimu mého života, po Novém roce v roce 1979, jsem neodhadl. Nebylo totiž podle čeho – v tu dobu už parní lokomotivy byly totiž v Jihlavě čerstvě zrušeny a tak nebylo možno pozorovat dým linoucí se z výtopny vzadu na Bedřichově…

Únor 2018: Dým z Kronospanu jde už několik dnů zase přesně tak, jak v roce 1929!

Dnes je ovšem dým lokomotiv nahrazen komíny sousedního Kronospanu. A jak jsem si už za těch pár let všiml, předpovídají zimní počasí stejně dobře, jako kdysi dým z dnes již zrušeného depa. Jde-li od komínů ten přízračný kouř a pach dřevotřísky k nám a od nás nad Vyhlídku, lze čekat několik týdnů mrazů. Vyšlo to přesně v březnu roku 2013, v lednu roku 2017 a i nyní, kdy od minulého týdne se tento jev před našimi okny objevil rovněž.

A opět letos mrazy udeřily, i když nebudou snad takové, jako v tom osudném roce 1929. A dříve, než po úplňku, tedy po 2. březnu, zjevně rozhodně nepoleví!

Vozmistr pan Vébr totiž nikdy nelhal.