Naši mívali mnoho přátel. Pravda, většina z nich by byla z dnešního pohledu zařazena mezi podivíny, ale šlo vesměs o skvělé lidi. Dveře se u nás netrhly a tak jsem jako kluk mohl nassávat jejich nádherná vyprávění, postřehy i jejich moudronosné horlivé debaty.

Jedním z nich byl jistý pan zemědělský inženýr, jenž svého času vyučoval na jihlavské zemědělské škole. Byl to zanícený přírodovědec, ale také nadšený milovník všeho sportu – jak sám říkal, kromě snad jen gorodek či golfu. Znali jsme se dobře léta a vždy jsem s ním rád poklábosil – a i když už naši pak odešli na věčnost, chodil k nám domů dále až do své smrti v roce 2008.

Tento příběh se však udál o hodně dříve. Někdy na konci sedmdesátých let…

…Jednoho adventního dne jsem jel trolejbusem do města a když jsem na Vyhlídce nastoupil, uviděl jsem tohoto pana inženýra, jak sedí vzadu na „pětce“. A na kolenou s úsměvem třímá krabici od bot.

„Koupil jste si nové boty, strýčku Jaroslave?“,  zeptal jsem se zvědavě.

„Kdepak, hochu, jedu od vlaku z Kostelce. A tam opravují půdu na kostele a představ si, že tam byl netopýr. Chudák, už má teď v prosinci spát a teď nemá kde. Tak jsem ho vzal domů a nechám ho přes zimu přespat u mne ve sklepě“, nadšeně mi sdělil přírodovědec, přičemž se mu radostí zamžily brýle.

Sedl jsem si tedy vedle něho a začal jsem se na sedačce trolejbusu vrtět: „Strýcu, mohl bych se na něho kouknout?“.
„Nu, vlastně proč ne – ale opatrně, abychom ho chudinku nevyplašili“, odvětil šťastný nálezce s úsměvem a jemně pootevřel krabici.

„Myyyššš!!!“ zaječel náhle ženský hlas na celý trolejbus. Paní, která právě přistoupila, totiž v tu chvíli akorát zahlédla v pootevřené krabici netopýra. A začala vřískat jak na lesy.

Netopýr i pan inženýr se ve stejné vteřině strašlivě lekli, takže víko z krabice letělo na zem – a netopýr do trolejbusu. Pozdvižení, které trolejbusem poletující zmatený netopýr způsobil, mi přišlo jak scéna z němých grotesek. Kdosi se jej snažil praštit deštníkem, načež „strýček“ inženýr křičel přeskakující fistulí: „To je MŮJ netopýr, nechte ho na pokoji, vy hulváte!“.

Nakonec se nám spojenými silami podařilo netopýra odchytit a vrátit do krabice od bot…

Jenže i tak nás oba „vyloučili z přepravy“! Vysadili nás na náměstí u pošty a na zastávce už byla hlídka SNB.
Těm ovšem, díky Bohu, po dlouhém povídání úctyhodný přírodovědec vše nakonec pracně vysvětlil, takže jen sepsali nějaký krátký zápis a oba nás propustili v milosti. S výstrahou, že ještě jednou, a prý uvidíme!

Doma jsem pak celou příhodu vyprávěl a máma spráskla ruce: „Že se Jardou vůbec dáváš na veřejnosti do debat. Tady vidíš, kam to s ním vede“.

Jenže hned za několik dnů, v sobotní příloze Zemědělských novin, v jejich obsáhlé černé kronice, vyšla krátká zprávička:

„V Jihlavě mladistvý chuligán vypustil v plně obsazeném trolejbusu netopýra. Naštěstí byl na místě duchapřítomný  profesor místní zemědělské školy, jenž vozem poletující zvíře odborně odchytil a zneškodnil. Věc byla na místě nakonec vyřešena jen domluvou.“