U nás ve škole v Kollárově ulici, ve vestibulu, přímo ve schodišti, stával státník. Nu, přesněji busta státníka.
Skoro dvoumetrová, na rudém velkém podstavci, s vyhaslým mrtvým zrakem zacházející žloutnoucí sádry. Vladimír Iljič Uljanov, pruský agent Lenin…

Po celá léta, od otevření školy v polovině 60. let, kdy kdosi moudře rozhodl o umístění sochy doprostřed hlavního schodiště, se kolem procházelo navenek s na odiv projevovanou posvátnou úctou, ve skutečnosti, včetně většiny našich pedagogů, s niterným skřípěním zubů.

Všichni se úzkostlivě soše vyhýbali i při branných cvičeních, kdy se organisované prchání před jaderným útokem imperialistů v okamžiku míjení sochy měnilo na pár okamžiků v důstojný smuteční průvod…

Nebylo člověka, který by se však odvážil bustu odklidit někam na méně frekventované místo, natož někam do síně tradic – či, nedej Bože, do skladu.

Dokonce ani na školních poradách se takový nápad neodvažoval navrhnout ani ředitel, nemluvě o prostých, v naší škole rokem 1968 většinou notně pošramocených, pedagozích.

A tak léta mé školní docházky do učeben po schodišti kolem obří busty plynula a úměrně s nastupující normalisací veliký státník žloutl a temněl.

Až přišly opět ony slavné květnové dny jednoho normalisačního roku v éře mimočasí; léta, která se už se v té době přestávala pomalu počítat. Velká okna školy začala být již na konci dubna organisovaně polepována číslicemi poutních velednů 1. 5. 9. a nechybělo ani obří heslo o Leninské cestě, bez níž bylo nepředstavitelné kamkoli dojít.
Jenže co čert nechtěl, slogan „Leninskou cestou vpřed“ byl nalepen zrovna na to jediné okno, které osvětlovalo „Leninovo schodiště“, přesně v místech zažloutlého sádrového obra.

A tak v oněch radostných dnech jsem já, žák šesté třídy, jednoho dne rychle utíkal po schodech – dle svého zvyku skoro za minutu osm – do své třídy. Rychle jsem šel po ztemnělých schodech, hledě navíc přitom na schodišti přede mnou na nohy naší půvabné češtinářky, spěchající ladně rovněž kamsi nahoru…
A v ten okamžik se stalo cosi strašného.

Pamatuji si to dodnes – v tom pološeru za odhodlaným nápisem v okně schodiště – náraz, pád a kutálení jakéhosi předmětu, podstavce a pak tříštění mnoha desítek kilogramů sádry.

Měl jsem dojem, že celá ta velká škola o tisícovce žáků v tu chvíli na několik vteřin v hrůzném ustrnutí přestala existovat a ocitla se na prchavou chvíli mimo čas a prostor. Přičemž dodnes jsem pevně přesvědčen, že ani zvonek, ohlašující každý den přesně v osm hodin začátek vyučování, toho dne zcela jistě nezazvonil.

Jenže děsivé ticho, umocněné výhrůžně prázdným místem po státníkovi, netrvalo dlouho. Z tříd začali vybíhat pedagogové, které rána na schodišti vyděsila, neb nebyla doprovázena údery na kolejnici, řádně ohlašujícími běžný radiační poplach CO.

A tak jsem stál na schodišti, nad zavražděným státníkem, a ve směšné snaze něco zachránit jsem sbíral kolem sebe sádrové střepy a kladl je do řady vedle sebe na – mezitím se schodů sestoupivší češtinářkou postavený – sokl.
Rychlá porada v ředitelně nad osudem rozbitého vůdce světové revoluce – a současně nad dalším osudem kontrarevolucionáře, v nějž jsem se ve vteřině proměnil – skončila nerozhodně. Vladimír Iljič se totiž rozbil dosti špatně – byla uražena spodní část, ruka s knihami a také byl v nenávratnu podstavec s citátem velikána „Kdo chce vést, musí znát, kdo chce znát, musí se učit!“ – zatímco celá obrovitá hlava i s hrudí, a s po dělnicku nedbale zmačkaným límečkem zamyšleného vůdce, zůstala celá.

Takové torso nebylo možno ani nechat veřejně na chodbě, ale ani jej kýmkoli, kdo chtěl přežít bez úhony nadále ve své práci ve školství, beztrestně rozbít.

Tak rozhodli. O mně beze mne (stál jsem jako odsouzenec za dveřmi ředitelny), že trosky státníka musím odklidit ihned já sám. A že prý o mé dvojce z chování není pochyb.

A tak jsem namísto začátku vyučování nafasoval lopatku a smeták a jal se odnášet trosky sochy dolů k popelnicím.
Jenže tam jsem zjistil, že se do ani jedné plechové popelnice napůl uražený velký muž proletariátu nevejde. Bylo to jako cpát naplocho kufr do dveří vlaku.

Po krátkém přemýšlení jsem zašel za panem školníkem do kotelny a vypůjčil jsem si trubku.

A aniž bych uvažoval, že popelnice se nalézají na ze všech

Zde v těchto místech u Kollárovy školy jsem rozbíjel státníkovy zbytky. Na dobovém snímku je vidět ohrádka na popelnice, kde V. I. Lenin nakonec neslavně skončil…

stran otevřeném prostranství, na které bylo vidět ze všech činžáků v naší čtvrti, začal jsem Vladimíra Iljiče roztloukat. Vzpomínám si, že mne samotného překvapilo, jak to šlo špatně – sádra b
yla asi ještě udělána poválečně solidně, nikoli již po bolševicku, takže roztloukání Leninovy hlavy železnou trubkou mi trvalo snad hodinu.

A jak jsem usilovně pracoval, ani jsem si zprvu nevšiml, že kolem mne začínají postávat přihlížející obyvatelé čtvrti. Až s neskrývaným nadšením většina hleděla, jak jakýsi žák rozbíjí přímo před školou za dutých ran tyčí hlavu Vladimíra Iljiče a při některých obzvláště vydařených zásazích si dokonce tu a tam, v potěšení nad dobrou prací, nahlas prozpěvuje.

Asi by to ale prošlo, nebýt ovšem našeho souseda Krahujce z vedlejší ulice, tatínka mého nejlepšího kamaráda, známého antikomunisty a velkého vtipálka, který se – zrovna jako na potvoru – v těchto místech v tu chvíli nachomýtl při své cestě na nákup na Jitřenku.

„Švančara rozbíjí Lenina. Už to začalo!!!“ zahlaholil nadšeně pan Krahujec a otázal se, zda nechci pomoci. Že by si prý také praštil!

„A navíc, když se ruka v ruku vine, tak se dílo podaří“ vysvětlil bujaře pan Krahujec zkoprnělým okolostojícím.

A tak, během několika vteřin, bylo prostranství okolo nás prázdné. Zůstali jsme jen já, radující se pan Krahujec, kus Vladimíra Iljiče Lenina trčícího z popelnice – a za rohem, za okny sborovny, první závažné řádky mého celoživotního osobního posudku. Toho posudku, který mi s řádky z tohoto květnového dne, o mnoho let později, tajně ukázal můj velitel na vojně. Posudku, jenž se nějak záhadně koncem roku 1989 celý kamsi ztratil.

Škoda.

Dalo by se totiž toho dnes možná napsat mnohem více, než jen toto subjetivní vzpomínkové torso atentátu na Vladimíra Iljiče v Kollárově ulici…

(Jména některých postav v těchto humoreskách jsou, z ohleduplnosti k případným ještě žijícím aktérům či jejich rodinám, pozměněna)

Leo P. Švančara, 2015