Tak Laco už je také na věčnosti…

Ladislav Panovec (vpravo) s bývalým ředitelem Horáckého divadla Josefem Filou…
(foto HDJ)

Dovolím si připojit jednu osobní vzpomínku.
Někdy v první polovině 80. let, když jsme v létě často hrávali v jihlavském letovisku na Pávově, jsem se tam jednoho večera seznámil se zajímavým manželským párem. Chtěli něco zahrát na přání, vyhověl jsem, a nějak jsme se pak o přestávkách dali do hovoru.

Po skončení naší produkce jsme ještě seděli pod slunečníkem u piva dlouho do večera a naše debata pak nerušeně pokračovala i v posledním městském autobusu – flamendráku č. 1 – cestou do Jihlavy. Vystoupili jsme „u Ignáce“ a jali jsme se pokračovat v našem neplánovaném večírku i dále.

V tu chvíli jsme zjistili, že pán je bos! Zapomněl své sandále v autobusu, kde se bůhvíproč ve veselé náladě za jízdy asi zul.

„To je jedno, já jsem ‚bosý Laco‘ – a budeme si tykat!“ prohlásil rozjařeně muž, jenž mi byl stále nějak povědomý.

„A proč je chlapeček bos? Kdyby bos byl pštros, to snad bych bez glos ponechal – jenže chlapeček je asi kos? Tu obuv jeho – v šeré nevratno – nechal odvézt AUTOBOS!“ přijal jsem hlasitě na celé náměstí jeho nabídku k tykání, takže se k nám za jeho aplausu začala nebezpečně blížit hlídka VB.

Ztišili jsme se a pokračovali tedy raději co nejrychleji z náměstí do Palackého ulice k nim domů.

Byl to nádherný večer, kdy jsme se stihli do rána u několika lahví párkrát i pohádat – o politice, o víře, o kumštu. Na mnoho věcí jsme měli rozdílné názory, na několik naopak názory skoro totožné, ale tehdy ještě bývaly diskuse diskusemi. 

PhDr. Ladislav Panovec (27. 6. 1925 – 21. 6. 2019)

A tak jsme tyto vzácné večery poté zopakovali – jak u nich, tak doma u nás. A bylo mi zcela jedno, že jak mi ten první večer onen povědomý Laco prozradil, byl „zasloužilým umělcem“ tehdy panujícího režimu a letitým ředitelem a režisérem našeho divadla.
Byl to totiž jakýmkoli argumentům otevřený posluchač a milý diskutér. A navíc měl úžasnou paměť: Tu moji „deklamaci na bosého flamendra“, jak vždy říkal, pronesenou na celé noční náměstí, si doslova pamatoval a mnohokrát mi ji u skleničky znovu zopakoval.

P.S. A konec dobrý, všechno dobré: ty jeho boty jsem mu jednoho dne získal zpět. Od známých řidičů na dopravním podniku, kde byly po nějaký čas uloženy jako nález ve vrátnici.“
„To nemuselo být. Té tvé pitomé předzdívce ‚Bosý Laco‘ už jsem tak nějak – ač z duše nerad – přivykl“, okomentoval nevrle objev své již dávno oplakané obuvi umělec…

Tož Laco, na shledanou!

PhDr. Ladislav Panovec (27. 6. 1925 – 21. 6. 2019), zasloužilý umělec, režisér a v letech 1957 až 1987 ředitel Horáckého divadla v Jihlavě přišel do jihlavského divadla v roce 1957 z Divadla bratří Mrštíků v Brně.  Z posice uměleckého ředitele a kmenového režiséra Horácké divadlo zkonsolidoval hospodářsky i umělecky.  Jeho cílem bylo vybudovat z kočovného divadla stabilisovanou divadelní scénu repertoárového typu – jeho zásluhou vznikl tehdy svozový systém, jenž funguje dodnes.  Jako režisér nazkoušel více než osmdesát inscenací, těžiště repertoáru tvořila česká i světová klasika. 
Pro umělecký soubor byl uznávanou autoritou. Ladislav Panovec byl ředitelem Horáckého divadla rovných třicet let, od roku 1957 do 1987, a stal se tak údajně nejdéle sloužícím ředitelem v českém divadelnictví.