Secesní dům pana Knotka č. 4, s otlučenou stěnou, kde byla kdysi nakreslena fotbalová brána – a v pozadí dům, v němž jsme kdysi bydleli my…

V sousedním domě, v naší Kollárově ulici v čísle 4, žil starý pán, majitel bytového secesního domu. Pan Knotek.

Možná nebyl v jádru zlý, ale nám, klukům, připadal většinou jako nějaký nebezpečný pravěký ichthyosaurus. S nezbytnou zmijovkou na hlavě měl totiž své pichlavé oči všude:

„Darebáci, táhněte hned pryč, otlučete mi zeď“, ozvalo se každou chvíli z jeho přízemního okna. A většinou právě v okamžiku, když jsem střílel v důležitém utkání brankáři stěžejní gól. Pravda, naše jedna brána byla za jeho rohem nakreslena křídou na oprýskanou boční stěnu právě jeho domu.

„Lumpové, běžte si řvát jinam, nebo vás poleju vodou od nádobí“, křičela zmijovka z okna vždy, kdykoli jsme se spravedlivě prali na chodníku pod jeho okny s našimi úhlavními nepřáteli, s těmi protivnými Bedřichováky z nám – Kollárkářům – ještě protivnější sousední školy Jungmannovy…

A tak jsem jednoho dne vymyslel, jak sousedního pana domácího za jeho nepřátelství vytrestat.

Od tatínka jsem si „vypůjčil“ krabičku sirek, všechny jsem je nožem ořezal do špičky, a u vědomí sladké pomsty jsem krabičku dal do kapsy. A kdykoli jsem šel kolem vchodu „čtyřky“, stiskl jsem tlačítko jeho zvonku a upevnil seříznutou sirkou tak, aby zvonek zvonil tak dlouho, než pan domácí půjde sirku odstranit. A jeho nádherné sakrování, plné sprostých slov, bylo v bezpečí za rohem vždy rajskou hudbou pro moje uši.

A tak běžel den za dnem za neustálého kočkování s panem domácím a jeho zvonkem. Když tu pojednou, uprostřed temné noci, se ve tři hodiny ráno rozdrnčel zvonek u nás doma. Matně si pamatuji, že po půlhodině nepřetržitého zvonění pak za tlumeného klení náš táta v pyžamu stoupal nahoru po schodech – a v ruce třímal MOJI ořezanou sirku. „Asi nějaký opilec z nádraží“, usoudil otec a šel dodřímat přetržený sen.

Zvonek pana domácího Knotka, do nehož jsem strkal z pomsty ořezané sirky…

Jenže druhý den se to přesně ve stejnou noční hodinu opakovalo. A následující noc rovněž. A to už se táta, zlostí bez sebe, rozhodl na toho nočního vtipálka počíhat. A lov byl úspěšný!

Když jsem se druhého dne vrátil už skoro za tmy z města, z hodiny klavíru, doma panovalo dusno. Tatínek seděl jak bůh pomsty za stolem a se zlověstným výrazem ve tváři přede mne mlčky vysypal ze sáčku na stůl několik ořezaných sirek. V následujícím tichu mi proléto hlavou, kteréže to všechny filmy v nedalekém kině Mír nyní určitě měsíc neuvidím…

A začaly létat pohlavky.

„Před hlavou šedivou povstaň – a ne jí strkej sirky do zvonku, stojí v Bibli, ty neznabohu“, křičel otec a ani jediná jeho rána neminula cíl.

„Crrrrr“, ozval se v tom nejhorším náš zvonek. Táta si přičísl vzteky rozcuchané vlasy a maminka šla otevřít.

„Jdu na krátkou besedu“, zahlaholil hlučně známý hlas a do pokoje vstoupil architekt Jirmus. Kamarád našich, malíř a muž velmi expresivní mluvy:

„Copak, copak se ti zase posralo?“ otázal se, spatřiv otce ještě rudého vzteky a mně naopak bledého jak zeď.

V krátkosti mu byl vysvětlen můj zločin.

„Čím více se do matrace mlátí, tím více štěnic z ní vytřískáš ven“, zhodnotil suše architekt otcovu exekuci a dodal směrem ke mně: „Hochu, hochu. Co z tebe bude? Doufám, že ne nějaký Gustáv Hus…“. Architekt pod ostrým pohledem táty bleskurychle spolkl poslední slabiku a opravil se: „To bych tě skutečně urazil. Ale hovno by z tebe s takovou v nejhorším bejt mohlo!“

„Crrrr“, ozval se zvonek znovu. Opět jsem zatrnul, ale z předsíně zarachotil bujarý smích: „Nesu červené i bílé – záleží, co budeme mít dnes u vás k večeři!“ uslyšel jsem jiný známý hlas. A ve dveřích další kamarád tatínka, pan farář ze Zhoře, pater Česlík. Měl cosi k řízení v Jihlavě a to se vždy potom u nás večer zastavil.

V několika minutách byl ovšem i on seznámen s mojí kriminální činností.

„Děláš dobře, Jirko“, pochválil farář otce. „Již Písmo praví, že kdo šetří hůl. nenávidí vlastního syna“, pravil kněz při zapalování cigarety, nalévaje si červené víno do maminčiny sváteční sklenice.

„Ale na druhou stranu i náš nebeský Otec je milosrdný – a není hříchu, který by nám nebyl odpuštěn, litujeme-li jich. Jistě to už panu Knotkovi ani tatínkovi, který se kvůli tobě tři noci nevyspal, neuděláš, viď?“, vlídně se sklenicí v ruce, přiťuknuv si přitom s architektem Jirmusem, zahovořil ke mně, bledému trestanci.

„Neeee…“ vypravil jsem ze sebe a cítil jsem, že to ponížení před těmito úctyhodnými lidmi je horší, než třeba i další hodina tátova výprasku.

A tak se mi pan domácí Knotek těžce pomstil.

Jenže rovnou dvakrát!

Když jsme totiž asi o týden později jeli s maminkou trolejbusem, přistoupil architekt Jirmus a hned hlaholil: „Hochu, hochu, ještě strkáš sirky do zvonků? Co jen z tebe bude?“

A já, od dětství často rychlejší v řeči než v prozíravosti, jsem na celý trolejbus neuváženě vyhrkl: „Hovno pane architekte, jak jste ráčil nedávno předpovědět“.

Ještě než jsem to dořekl, mi bylo jasné, že další exekuce mne večer nemine.

A neminula!

Inu: Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna!

Homeosměs na koronavirovou epidemickou chřipku COVID-19 - na homeopatickém eshopu u XIV. svatých Pomocníků:

Díky poloze města na střeše Vysočiny patřila jihlavská tramvajová dráha s její průměrnou nadmořskou výškou okolo pěti set metrů ke třem nejvýše položeným tramvajovým provozům na území celé dnešní České republiky. Nejnižší bod trati byl u Jánů, 470 metrů nad mořem, nejvyšší naopak nahoře u pošty na náměstí, kde tramvaj překonávala v ústí Komenského ulice nadmořskou výšku 524 metrů. (V podobné nadmořské výšce jako v Jihlavě jezdily tramvaje již jen v Jablonci nad Nisou a v Mariánských Lázních.)

Jihlavská elektrická dráha dosahovala ve své době úctyhodných počtů přepravených osob. Například jen za rok 1944 přepravily jihlavské tramvaje po městě na své jediné lince neuvěřitelných tři a půl milionu cestujících.

Jihlavská tramvaj se i přesto dnešních časů nedočkala. Po druhé světové válce celá jihlavská tramvajová trať připadla brněnským rozvodným závodům a ty rozhodly, že tramvaje v Jihlavě budou do konce roku 1948 zrušeny…

Pojďme se tedy dnes podívat na krátkou historii této pouliční dráhy, která zdobila ulice našeho města skoro čtyři desítky let:

Když v roce 1868 vyměřovali inženýři Severozápadní dráhy polohu jihlavského hlavního nádraží, umístili je celých 1900 sáhů od města. Třetí největší železniční stanici na této trati – po Praze a Vídni – tak do budoucna navždy od centra Jihlavy oddělovala téměř tříkilometrová vzdálenost.

I proto koncem 19. století bylo jednou z nejvýnosnějších živností v Jihlavě povoznictví. Povozy a omnibusy zajišťovaly po celý den dopravu lidí i zboží mezi centrem města a nádražím. Každý jihlavský hotel také provozoval vlastní drožky, které hotelové hosty dovážely k jejich vlakům.

Z těchto důvodů se v roce 1905 městská rada v Jihlavě usnesla na myšlence zřídit v Jihlavě po vzoru jiných velkých měst pouliční dráhu. Tramvajová doprava měla podle názoru radních umožnit občanům i návštěvníkům města pohodlné a hlavně pravidelné spojení mezi centrem Jihlavy a nádražím Severozápadní dráhy.

Městská rada zadala zpracování prvních dvou projektů na budoucí tramvajové trati. Jedna varianta počítala s dvoukolejnou tramvajovou tratí běžného rozchodu kolejí 1435 milimetrů, která měla vést z náměstí na Městské nádraží a odtud po normální železniční trati přes viadukt u Jánů až na Hlavní nádraží a odtud, opět ulicemi, v dnešní Kollárově ulici na Růžek a na Bedřichov. Zde se uvažovalo jak o tramvaji elektrické, tak již o – v té době překonané – tramvaji parní! Oba projekty jsou dochovány ve fragmentech v jihlavském archivu.

Druhá varianta byla navržena jako úzkorozchodná jednokolejná trať s výhybnami, která měla vést z náměstí na hlavní nádraží s možností následného dalšího rozšiřování do čtvrti Bedřichov. A na nátlak lobby jihlavských drožkařů a povozníků, kteří v elektrické tramvaji okamžitě vycítili konkurenci, byl nakonec vybrán tento menší projekt jednokolejné úzkorozchodné dráhy mezi hlavním náměstím a nádražím.

Plán konečné stanice u nádraží a nádražní pošty.

Tato trať jihlavské elektrické dráhy měřila 2800 metrů a tramvaje po ní dopravily cestující z nádraží na náměstí za dvanáct minut. Provoz zajišťovaly zpočátku tři tramvaje, k nimž byly později přikoupeny další dvě. Tramvaje projížděly z náměstí dnešní Komenského ulicí, náměstím Svobody a po dnešní Havlíčkově ulici pak okolo Dřevěných mlýnů vystoupaly z údolí řeky Jihlavy až k nádraží.

Odtud byla naplánována stavba další tratě Kollárovou ulicí, kolem hostince Na Růžku (dnes restaurace Praha), po dnešní Sokolovské ulici kolem Točny přes celý Bedřichov k hostinci Na Rybníčku. Ovšem k realisaci této druhé tramvajové linky v Jihlavě bohužel nikdy nedošlo. I když počátkem 30. let byl zpracován kvalitní projekt celé trati, naplánovány linky, které jednak měly končit od Bedřichova na nádraží a jednak někeré spoje i průběžně jezdit z Bedřichova až do centra Jihlavy, nebylo to nakonec nic platno. Přestože již bylo vydáno i předběžné stavební povolení a dokonce byla uskutečněna policejní pochůzka po celé budoucí trati až k hostinci Na Rybníčku.

Průběh tramvajové trati v Jihlavě v letech 1909-1948. Černě jsou zvýrazněny výhybny, kde se tramvaje křižovaly.

Zde totiž bývalo východisko stovek výletníků na Lesnov, na rozhlednu na Šacberku i nahoru do výletní restaurace Tivolli – a i sama restaurace Rybníček, kde měla být konečná stanice tramvají pohodlně přímo u břehů rybníka, byla vyhlášenou „konečnou“ nedělních procházek Jihlavanů.  Čili toto zamýšlené tramvajové spojení Bedřichova a Lesnova s centrem by, stejně jako například v Liberci (11 kilometrová tramvajová trať z centra Liberce pod Ještěd), jistě přinesla celé čtvrti oživení i velký zájem cestujících…

I přesto, že k realisaci této linky do srdce Bedřichova nakonec kvůli krisi v 30. letech a kvůli následujícímu předválečnému chaosu nedošlo, jihlavské tramvaje na své jediné trati přepravovaly úctyhodné počty cestujících. Tak například jen za rok 1944 se tramvajemi v ulicích Jihlavy svezlo neuvěřitelných tři a půl milionu lidí!

Díky poloze města ve středu Vysočiny patřil jihlavský tramvajový provoz, jak jsme už řekli, k nejvýše položeným v celé dnešní Česke republice. Tramvaje si také v Jihlavě hravě poradily se strmým stoupáním 77 promile v dnešní Havlíčkově ulici (v úseku od dnešního kruhového objezdu u Modety k bývalé Tabačce). Větší stoupání v celém Předlitavsku musely tramvaje absolvovat jen v Jablonci nad Nisou v úseku kolem tamního divadla (tam to bylo přes 100 promile).

Po druhé světové válce sice město zvažovalo projekty na rozšíření pouličních drah i do jiných částí Jihlavy (například byl na stole projekt dráhy z náměstí Benešovou ulicí k budoucímu Domu zdraví či do Starých Hor – tedy linky, které později byly zřízeny jako trolejbusové), ale nakonec byl celý jihlavský tramvajový provoz převeden pod Brněnské rozvodné závody a v podstatě odepsán. Tyto závody, spolu s městem Jihlavou, kde ve vedení radnice seděli lidé, kteří do Jihlavy přišli až po roce 1945 a neměli vztah k organisaci města, rozhodly v roce 1946 o neblahém zrušení celé tramvajové dopravy a o jejím nahrazení trolejbusy.

A tak poslední tramvaj projela ulicemi Jihlavy před 67 lety – na podzim roku 1948. Jihlavské tramvaje byly prodány do Opavy, kde jezdily až do likvidace opavské elektrické dráhy v polovině padesátých let. Poslední z jihlavských tramvají dosloužila až koncem šedesátých let v severočeském Mostu, kde byla sešrotována…

Podrobný popis elektrické dráhy a některé technické údaje jihlavské tramvajové trati:

Vozovna tramvají v Havlíčkově ulici, vlevo městská elektrárna napájející celou dráhu…

Jednokolejná trať o rozchodu 1000 milimetrů počínala naproti budově nádražní pošty (nyní pošta Jihlava 2) na okraji nádražního parku.

Odtud vedla po Bahnhofgasse (Havlíčkovou ulicí) čtvrtí Dřevěné mlýny okolo Jánského kopce po mostu přes řeku Jihlavu k jatkám (Slachthaus).

Zde byla vedle elektrárny v kilometru 1,436 tramvajová vozovna (dodnes zachovaná téměř v původním stavu, nyní objekt truhlářství Kukra, Havlíčkova č. 60) a odtud trať pokračovala prudkým stoupáním (77,66 promile) až na Josefsplatz (náměstí Josefa II., dnes náměstí Svobody).

Zde dráha odbočila mírně vpravo k městskému divadlu a kolem hlavní pošty (pošta Jihlava 1) pokračovala na konečnou stanici Hauptplatz (Masarykovo náměstí).

2734 metrů dlouhá trať byla na obou konečných stanicích v prvních letech provozu ohraničena pouze vidlicovitým ukončením, teprve v roce 1934 je zřízena u nádraží manipulační odbočka k nákladní drážní pokladně (před poštu) a na Masarykově náměstí pak výhybna. V Komenského ulici vedle pošty byla výhybna s vedlejší kolejí (2,422 km), kam byl odstavován poštovní vůz…

Konečná tramvaje u nádraží, válečná léta kolem roku 1942…

Provoz na jednokolejné trati s osmi zastávkami byl zabezpečen třemi výhybnami (od roku 1934 pak celkem pěti), a to v Bahnhofgasse – Nádražní ulici (0,465 km), u Elektrizitätswerk – vozovny (1,455 km) a u Josefsplatz – náměstí Svobody (2,054 km). K nim přibyly v roce 1934 výhybny na obou konečných stanicích a v Komenského ulici odbočka k poště (2,422 km).

Celkem se na jihlavské elektrické dráze nacházelo 3102 metrů kolejí a deset výhybek (od roku 1934 pak 3180 metrů kolejí a 13 výhybek). Trať byla v kilometru 1,366 napájena z městské elektrárny dvěma dynamy o výkonu 32 kWh, poskytujícími stejnosměrné napětí 500 V (od roku 1934 bylo napětí zvýšeno na 550 V).

Nejvýše položenou zastávkou na jihlavské elektrické dráze byla Neugasse (v horní části Masarykova náměstí) s nadmořskou výškou 524 metrů nad mořem, zastávka Slachthaus (Jatka) u řeky Jihlavy byla s nadmořskou výškou 472 metrů naopak na celé trati stanicí nejnižší.

K tématu:

Můžete též absolvovat publicistickou projížďku jihlavskou tramvají na Iglau.cz

(Leo P. Švančara, zprac. 2015, doplněno 2019)

Po celá léta, od otevření školy v polovině 60. let, kdy kdosi moudře rozhodl o umístění sochy doprostřed hlavního schodiště, se kolem procházelo navenek s na odiv projevovanou posvátnou úctou, ve skutečnosti, včetně většiny našich pedagogů, s niterným skřípěním zubů.

Všichni se úzkostlivě soše vyhýbali i při branných cvičeních, kdy se organisované prchání před jaderným útokem imperialistů v okamžiku míjení sochy měnilo na pár okamžiků v důstojný smuteční průvod…

Nebylo člověka, který by se však odvážil bustu odklidit někam na méně frekventované místo, natož někam do síně tradic – či, nedej Bože, do skladu.

Dokonce ani na školních poradách se takový nápad neodvažoval navrhnout ani ředitel, nemluvě o prostých, v naší škole rokem 1968 většinou notně pošramocených, pedagozích.

A tak léta mé školní docházky do učeben po schodišti kolem obří busty plynula a úměrně s nastupující normalisací veliký státník žloutl a temněl.

Až přišly opět ony slavné květnové dny jednoho normalisačního roku v éře mimočasí; léta, která se už se v té době přestávala pomalu počítat. Velká okna školy začala být již na konci dubna organisovaně polepována číslicemi poutních velednů 1. 5. 9. a nechybělo ani obří heslo o Leninské cestě, bez níž bylo nepředstavitelné kamkoli dojít.
Jenže co čert nechtěl, slogan „Leninskou cestou vpřed“ byl nalepen zrovna na to jediné okno, které osvětlovalo „Leninovo schodiště“, přesně v místech zažloutlého sádrového obra.

A tak v oněch radostných dnech jsem já, žák šesté třídy, jednoho dne rychle utíkal po schodech – dle svého zvyku skoro za minutu osm – do své třídy. Rychle jsem šel po ztemnělých schodech, hledě navíc přitom na schodišti přede mnou na nohy naší půvabné češtinářky, spěchající ladně rovněž kamsi nahoru…
A v ten okamžik se stalo cosi strašného.

Pamatuji si to dodnes – v tom pološeru za odhodlaným nápisem v okně schodiště – náraz, pád a kutálení jakéhosi předmětu, podstavce a pak tříštění mnoha desítek kilogramů sádry.

Měl jsem dojem, že celá ta velká škola o tisícovce žáků v tu chvíli na několik vteřin v hrůzném ustrnutí přestala existovat a ocitla se na prchavou chvíli mimo čas a prostor. Přičemž dodnes jsem pevně přesvědčen, že ani zvonek, ohlašující každý den přesně v osm hodin začátek vyučování, toho dne zcela jistě nezazvonil.

Jenže děsivé ticho, umocněné výhrůžně prázdným místem po státníkovi, netrvalo dlouho. Z tříd začali vybíhat pedagogové, které rána na schodišti vyděsila, neb nebyla doprovázena údery na kolejnici, řádně ohlašujícími běžný radiační poplach CO.

A tak jsem stál na schodišti, nad zavražděným státníkem, a ve směšné snaze něco zachránit jsem sbíral kolem sebe sádrové střepy a kladl je do řady vedle sebe na – mezitím se schodů sestoupivší češtinářkou postavený – sokl.
Rychlá porada v ředitelně nad osudem rozbitého vůdce světové revoluce – a současně nad dalším osudem kontrarevolucionáře, v nějž jsem se ve vteřině proměnil – skončila nerozhodně. Vladimír Iljič se totiž rozbil dosti špatně – byla uražena spodní část, ruka s knihami a také byl v nenávratnu podstavec s citátem velikána „Kdo chce vést, musí znát, kdo chce znát, musí se učit!“ – zatímco celá obrovitá hlava i s hrudí, a s po dělnicku nedbale zmačkaným límečkem zamyšleného vůdce, zůstala celá.

Takové torso nebylo možno ani nechat veřejně na chodbě, ale ani jej kýmkoli, kdo chtěl přežít bez úhony nadále ve své práci ve školství, beztrestně rozbít.

Tak rozhodli. O mně beze mne (stál jsem jako odsouzenec za dveřmi ředitelny), že trosky státníka musím odklidit ihned já sám. A že prý o mé dvojce z chování není pochyb.

A tak jsem namísto začátku vyučování nafasoval lopatku a smeták a jal se odnášet trosky sochy dolů k popelnicím.
Jenže tam jsem zjistil, že se do ani jedné plechové popelnice napůl uražený velký muž proletariátu nevejde. Bylo to jako cpát naplocho kufr do dveří vlaku.

Po krátkém přemýšlení jsem zašel za panem školníkem do kotelny a vypůjčil jsem si trubku.

A aniž bych uvažoval, že popelnice se nalézají na ze všech

Zde v těchto místech u Kollárovy školy jsem rozbíjel státníkovy zbytky. Na dobovém snímku je vidět ohrádka na popelnice, kde V. I. Lenin nakonec neslavně skončil…

stran otevřeném prostranství, na které bylo vidět ze všech činžáků v naší čtvrti, začal jsem Vladimíra Iljiče roztloukat. Vzpomínám si, že mne samotného překvapilo, jak to šlo špatně – sádra b
yla asi ještě udělána poválečně solidně, nikoli již po bolševicku, takže roztloukání Leninovy hlavy železnou trubkou mi trvalo snad hodinu.

A jak jsem usilovně pracoval, ani jsem si zprvu nevšiml, že kolem mne začínají postávat přihlížející obyvatelé čtvrti. Až s neskrývaným nadšením většina hleděla, jak jakýsi žák rozbíjí přímo před školou za dutých ran tyčí hlavu Vladimíra Iljiče a při některých obzvláště vydařených zásazích si dokonce tu a tam, v potěšení nad dobrou prací, nahlas prozpěvuje.

Asi by to ale prošlo, nebýt ovšem našeho souseda Krahujce z vedlejší ulice, tatínka mého nejlepšího kamaráda, známého antikomunisty a velkého vtipálka, který se – zrovna jako na potvoru – v těchto místech v tu chvíli nachomýtl při své cestě na nákup na Jitřenku.

„Švančara rozbíjí Lenina. Už to začalo!!!“ zahlaholil nadšeně pan Krahujec a otázal se, zda nechci pomoci. Že by si prý také praštil!

„A navíc, když se ruka v ruku vine, tak se dílo podaří“ vysvětlil bujaře pan Krahujec zkoprnělým okolostojícím.

A tak, během několika vteřin, bylo prostranství okolo nás prázdné. Zůstali jsme jen já, radující se pan Krahujec, kus Vladimíra Iljiče Lenina trčícího z popelnice – a za rohem, za okny sborovny, první závažné řádky mého celoživotního osobního posudku. Toho posudku, který mi s řádky z tohoto květnového dne, o mnoho let později, tajně ukázal můj velitel na vojně. Posudku, jenž se nějak záhadně koncem roku 1989 celý kamsi ztratil.

Škoda.

Dalo by se totiž toho dnes možná napsat mnohem více, než jen toto subjetivní vzpomínkové torso atentátu na Vladimíra Iljiče v Kollárově ulici…

(Jména některých postav v těchto humoreskách jsou, z ohleduplnosti k případným ještě žijícím aktérům či jejich rodinám, pozměněna)

Leo P. Švančara, 2015

Mlýnské schody na Vyhlídce

V naší Kollárově ulici, na pomezí jihlavských čtvrtí Dřevěných Mlýnů a Bedřichova, žil kdysi, za mého dětství a mládí v 60. a 70. letech, jeden zvláštní starý pán. Říkejme mu zde třeba Konrád Benda.

Byl komunistickým režimem značně postižen již v 50. letech – byl totiž aktivní katolík a z duše zarytý antikomunista – a tak i jeho důchod byl skutečně minimální. Dosahoval, tuším, stěží nějakých těch pěti set korun.

A tento pan Benda si postupem času vytvořil svůj svérázný způsob tichého, leč nepřehlédnutelného, pohrdání režimem. Začal si žít zcela po svém.

Byl důchodce, neměli mu už co vzít a tak si denně jezdil po celé naší čtvrti s vozíčkem ověšeným zvonivými rolničkami a pro své králíky v rukavicích vybíral ztvrdlý chleba z popelnic. Krom prodeje králíků si přivydělával i pěstováním ovoce a zeleniny na své zahradě.

Choval se jako podivín – a byl podivín. Veřejně hlásal své protirežimní narážky, vyprávěl politické vtipy a k tomu chodil za nějakou tu korunu poctivě každý den na oba jihlavské hřbitovy nosit rakve při pohřbech.

Ale měl i jinou tvář: Byl hluboce niterně věřícím člověkem a častokrát mne překvapil nějakou tou neobyčejně moudrou radou. Ve sklepě také skrýval obrovský krásný betlém přes celou místnost, který nám, klukům, každé Vánoce dovolil v jeho prazvláštním domě navštěvovat…
Hořely tam svíce a vonělo vždy sladce kadidlo, posvěcené o minulých Třech králích u Matky Boží panem katechetou Veselým…
Roky plynuly, až jednoho srpnového dne zde v ulici náhodou pana Bendu zachytila s jeho vozíčkem s řinčícími rolničkami u jedné popelnice rakouská televize!
Protože pan Benda uměl, jako každý starý Jihlavan, výtečně německy, rozhodl se, že si z nenáviděných komunistů trochu vystřelí. Proto ochotně svolil, že s ním mohou rakouští žurnalisté na místě natočit reportáž.
A tak se jednoho dne na „Vídni“ objevila reportáž, jak čeští důchodci musí vybírat chléb z popelnic, aby neumřeli hlady. A hlavní roli v celém příběhu měl náš milý bedřichovský pan Benda!
Po odvysílání reportáže na „nepřátelské západní stanici“, kterou v Jihlavě chytal tehdy skoro každý, se strhlo v kancelářích KSČ v Tolstého ulici doslova peklo.
Okresní tajemníci šíleli vzteky, nadřízení z Brna posílali do Jihlavy jeden dopis za druhým a řešilo se i na okresních aktivech co s panem Bendou.
Jenže tomu už bylo hodně přes 70 let a komunističtí aparátčíci nebyli schopni najít způsob, jak jej potrestat. Až některá moudrá hlava na okresním národním výboru vymyslela, že starého pana Bendu připraví za trest alespoň o ten hubený příjem z pohřbů.
Hřbitovní správa tedy dostala příkaz, že „nepřítel lidu“ Konrád Benda se nesmí veřejně na pohřbech objevovat.
A tak pana Bendu musela úřednice hřbitovní správy, sama se slzami v očích, vykázat po dlouholeté každodenní službě ze hřbitova.
Pan Benda byl v první chvíli doběla. Lomcoval jím střídavě vztek a střídavě pocity nevděku; než ale dojel ze hřbitova trolejbusem k nádraží, už věděl, jak na soudruhy.
Doma usedl za stůl a napsal presidentu Husákovi. Vylíčil mu v dopisu, že on, jihlavský důchodce Konrád Benda, nejenže musí vybírat z popelnic kvůli nepatrnému důchodu jídlo, ale že mu nyní zakázali nosit i rakve! A na závěr podotkl jedovatě, zda tedy má opět kontaktovat rakouskou televizi s tím, že kdo upadne u jihlavských komunistů v nemilost, nemůže být v této krásné socialistické vlasti být ani nosičem mrtvých.
Dopis pan Benda ještě téhož dne večer odnesl na poštu – a šel spokojeně opět ke svým králíkům.
Nějaký ten týden den se nedělo nic…
Jenže pak, mezi nic netušící soudruhy v jihlavském „Kremlu“ v Tolstého ulici, přijel jednoho rána v šestsettrojce tajemník z presidentské kanceláře!
A nastalo pozdvižení.
Několik funkcionářů bylo seřváno, jiným pohroženo přeložením – a další se raději, v hlubokém předklonu, jak myši rozutekli do svých kanceláří.
A od toho krásného podzimního dne pan Benda opět směl na své milované hřbitovy. Dokonce pro něho, jako pro nějakou váženou celebritu, osobně vzkázal sám šéf městské hřbitovní správy! Mohl na pohřby dál – sloužit zesnulým i pozůstalým – a ke všemu ještě všem nosičům rakví bylo plošně přidáno.
A o Vánocích, u svého betlému, ukázal pan Benda pojednou mému tatínkovi přípis z Prahy, že mu od Nového roku zničeho nic přidávají k důchodu tři stovky!
A tak se od té doby u nás, na Bedřichově, již natrvalo vžilo úsloví, že Husák se bojí jen dvou lidí na světě: Brežněva…
…a pana Bendy z Bedřichova!