Kalvarie…

Stará paní Marie Nowaková chodila k naší paní domácí Walterové skoro každý den. Obě dámy byly ze staré školy, paní Walterová vdova po železničním radovi, paní Nowaková celoživotně neprovdaná.

Byly patrně přítelkyněmi již od prvorepublikových časů a přesto si obě navzájem po celá dlouhá desetiletí stále vykaly…

Sedávaly spolu často v jarním či podzimním sluníčku na dvorku, popíjely kávu ze servisu paní domácí a jednou za týden se k nim přidávaly i některé další jejich přítelkyně z okolí.

„Á, zítra je čtvrtek – moravské učitelky mají své matinée“, žertoval pravidelně náš táta. A častokrát přitom pomáhal paní Marii i dalším dámám ze schodů a nikdy nezapomněl na své – v socialistické společnosti buržoasně již nevhodné – vychování:

„Dovolíte paní radová, abych vám dal rámě?“ ptával se nahoře na schodech na našem podlaží a mně to kupodivu nepřišlo nikdy divné, že tatínek mluví jinak s jinými lidmi, a jinak s „učitelkami“. Ony ty dámy zřejmě vyzařovaly na první pohled cosi, co onu „přežitou“ mluvu – nejen v mých dětských očích – legitimisovalo.

Paní Marie se, kromě dýchánků u naší paní domácí, ale také starala o mariánskou kapličku u Helenína a také o několik opuštěných hrobů jak na Kalvarii, tak na Ústředním hřbitově. Několikrát týdně jsem ji vídal s taškou, květinami a s konvičkou, jak – ve vedru či sněhu – v kteroukoli roční dobu cupitá od nádraží po helenínské silnici ke kapličce ve strmé stráni železničního zářezu trati na Brno, aby vyměnila ve vázách kytice a – jak ona říkala – „přičísla“ oltář…

Mariánská kaple ve stráni pod tratí, o kterou se paní Marie až do smrti starala…

A nesčíslněkrát říkala, že ve „své“ helenínské kapličce vždy prosí Pannu Marii, aby jí – svobodné a bezdětné – jednou dopřála tu radost ocitnout se po smrti ve velké rodině svatých a světic.

„Vždy, když se v mé kapličce modlím, vím bezpečně, že větší rodinu než já, zatím jen tam v té stráni, nikdo na světě nemá“, říkala s úsměvem paní Nowaková.

Kdysi totiž jednou v neděli na Jánském kopci kázal jakubský pan kaplan o síle prvních pátků v měsíci (viz vysvětlivku níže) a paní Marie, i když dobře od dětství znala celou tuto historii katolické tradice, v kostele zničehonic málem při kázání omdlela. Prý se jí tehdy najednou nějak rozbřesklo – a jak jednou tiše vysvětlila našemu tátovi, dostala prý tehdy v mysli během vteřiny návod, jak se ke své vytoužené velké rodině svatých v nebi, ona, sama a bezdětná, dostat!

„Modlím se od té doby neustále – ve dne, v noci – za všechny bezejmené mrtvé, tedy za ty, kteří už nemají příbuzných ani známých. A není to zbytečné. Protože pokud zemřeli v hříších, modlitba kteréhokoli živého člověka je může do nebe dostat – a pokud je dostane něčí modlitba do nebe, jsou tím pádem pak svatí. A tudíž mohou dostat do nebe zase oni nás“, znělo prosté, leč logické vysvětlení paní Marie. A jak často říkala paní domácí Walterové i dalším přítelkyním, popíjejícím kávu na lavičce na dvorku pod našimi okny, bylo jí prý slíbeno, že pokud se její zásluhou hříšné duše opravdu do nebe dostanou, tak prý ji samotnou si Bůh vezme na věčnost přesně na její svátek. Tedy v den Narození Panny Marie…

Hřbitov na Kalvarii…

A paní Marie se toho všeho pevně držela. Obcházela své hroby bezejmenných mrtvých na jihlavských hřbitovech, modlila se v helenínské kapličce ve stráni několikrát do týdne a nevynechala po dlouhá léta v žádný první pátek v měsíci nikdy zpověď a svaté přijímání…

A pak jedné zářijové neděle k paní Walterové paní Marie na návštěvu nepřišla.

Nikdo z nás si toho nevšiml – a ani v pondělí, ale když táta přišel pak v pondělí večer z práce domů, vyprávěl, že prý paní Marie už nikdy za naší paní domácí nepřijde. Našla ji totiž v neděli ráno její sousedka v posteli mrtvou – s růžencem v ruce a na stole prý měla ve svém kalendáři odškrtnutý svůj devátý letošní „první pátek“! A u něho prý měla rukou připsáno „Poslední“.

A tak stará paní Marie Nowaková zemřela přesně jak jí bylo kdysi přislíbeno. Tak, jak si to vyprosila za ta léta v helenínské kapličce i na zapomenutých hrobech jihlavských hřbitovů, o něž se tak starala – a to v den svého svátku Narození Panny Marie! Navíc těsně po devátém prvním pátku v měsíci v tom roce. V neděli 8. září 1968…

Vysvětlivka:

Iniciátorkou slavení „prvních pátků“ byla sv. Marie Markéta Alacoque z kongregace sester Navštívení Panny Marie ve francouzském klášteře Paray-le-Monial. Sestra Marie Markéta měla totiž v letech 1673 až 1675 zjevení, ve kterých byla Ježíšem vyzvána k šíření úcty k Jeho Božskému Srdci. A mimo jiné Pán Ježíš sv. Marii Markétě při svém zjevení slíbil, že všem, kteří budou přijímat svaté přijímání po devět prvních pátků po sobě, zaručí smrt ve stavu nikoli hříchu, ale svatosti. A že se Jeho Srdce stane pro ně bezpečným útočištěm v hodině jejich šťastné smrti.

(Jména některých postav v těchto humoreskách jsou, z ohleduplnosti k případným ještě žijícím aktérům či jejich rodinám, pozměněna)

Leo P. Švančara, 2015

A o tomto celém problému hřbitůvku na Kalvarii se milý pan Benda dal do řeči s řidičem trolejbusu – říkejme mu pan Stolička.

Zastávka dole naproti bývalému hostinci Dupárna. Zde pan Benda vystoupil a dále již byl trolejbus jel, až na mne, zcela prázdný…

Pan Stolička sám byl syn bývalého sedláka z okolí Jihlavy, jehož statek komunisté po Únoru zabavili, rodinu vyhnali a tehdy mladého pana Stoličku poslali na nucené práce na tři roky k Černým baronům. Když se konečně vrátil, domů do své rodné vsi nesměl a v Jihlavě pro něho jiné místo nezbylo, než šoférovat trolejbusy.

A tento pan Stolička, rychlý v úsudku a břitký v humoru, se ve zmíněný den velmi hlasitě s panem Bendou bavil na celý trolejbus o tom, jak se komunistický režim už bojí i obyčejných mrtvých. „Zapomínají, že i jim jednou bude zvonit hrana,“ hlučně hartusil řidič Stolička a dodal, že nové jihlavské krematorium si mocní staví – aniž by si to byli ochotni připustit – nakonec i sami pro sebe.

„Jednou zazvoníme i celému tomu jejich režimu“ prorocky zvolal Stolička v drkotavé jízdě starého trolejbusu po rozbitých kočičích hlavách Havlíčkovou ulicí dolů kolem Třešťské pivnice.

A v následujícím hlasitém hovoru padla i slova o již zmíněném „televizním“ příběhu Konráda Bendy s presidentem Husákem. Což pan Stolička, za hlasitého smíchu páně Bendy, okomentoval s tím, že hlavní nepřátelé socialismu jsou „jaro, léto, podzim, zima – a děda Bendů z Kollárky!“.

Padaly pak i jiné narážky na režim, pan Benda se smál na celé kolo, přičemž trolejbus se mezitím vyprazdňoval. Na každé zastávce – počínaje Rudým náměstím a konče bývalou vozovnou tramvají dole pod městským nádražím – vystoupilo několik lidí, aby raději nebyli ani bezděčnými svědky této nebezpečné debaty.

A tak nakonec pan Benda zůstal se mnou, malým klukem hltajícím s otevřenými ústy každé jejich slovo, skoro jediným cestujícím ve voze. Aniž by si toho on i řidič Stolička všimli.

Teprve, když jsme dojeli k Jánům, k zastávce u hospody zvané Dupárna (tehdy ještě trolejbusy nahoru ke Kalvarii nejezdily), pan Benda se chystal konečně vystoupit, aby se mohl dát cestou okolo sochy svatého Jana na starém můstku přes říčku Jihlávku vzhůru ke kalvarijskému hřbitovu.

A v tu chvíli zjistili oba pojednou, že zatímco v protisměru jezdí zcela přeplněné vozy, jejich trolejbus k nádraží je jako zázrakem úplně prázdný.

Jenže hříčkou osudu šlo zrovna, jako naschvál, v případě našeho debatního trolejbusu o spoj k několika vlakům. Proto další přeplněné vozy za námi už nemohly pobrat mnohé lidi, vystoupivší z vozu pana Stoličky, a mnozí z nich tak museli o překot utíkat do dlouhého dřevěnomlýnského kopce až nahoru na Vyhlídku k nádraží pěšky…

A tak plno lidem toho dne ujel jejich vlak – a to jen proto, že se tak hrozně báli.

Báli se být – byť jen nepřímými svědky – pro mne nezapomenutelného rozhovoru pánů Bendy a Stoličky, rozhovoru, který způsobil jednoho slunného dne roku 1970 na lince A dopravní kalamitu…

(Jména některých postav v těchto humoreskách jsou, z ohleduplnosti k případným ještě žijícím aktérům či jejich rodinám, pozměněna)

Leo P. Švančara, 2015

Pokud budete hledat obec Dřevěné Mlýny, správněji Dřevěný Mlýn, na současné mapce Jihlavy a okolí, bude vaše snažení marné. Obec v roce 1923 připadla k Jihlavě a stala se její místní částí. Nakonec byla i ta v roce 1955 úředně zrušena a celý dřevěnomlýnský katastr se rozplynul ve stále postupující městské zástavbě. Nakonec zmizel i samotný Hölclův mlýn, který stál u zrodu této vsi a dal základ jejímu pojmenování Hölcl Mühl, později chybně zapsaný jako Holzmühl. A stejně chybně přeložený do češtiny jako Dřevěné mlýny.

Dřevěnomlýnská škola, Havlíčkova ulice…

Mimochodem, ten mlýn byl jenom jeden a stál zde už ve 14. století, kdy patřil Grunczům a o sto let později rodině Hölclů. Ve druhé polovině 19. století na něm hospodařil zdejší starosta Leo B. Tomaschek. Koncem 20. stolet, v době jeho demolice, byl posledním majitelem známý mlynářský rod Pekárků. Budete-li mít jednou dlouhou chvíli, udělejte si zajímavou procházku zarostlým strmým svahem naproti podniku Ajax na Polenské ulici, až nahoru Na Vyhlídku. Vaše cesta bude dlážděna starými mlýnskými kameny. Stačí se pozorně dívat pod nohy…

První vyobrazení této malé vsi, která se v roce 1625 dostala do držení císařského rychtáře Johanna Heidlera z Bukové a stala se tak součástí velkoberanovského panství, můžeme vidět na plánu Jihlavy a okolí z roku 1647, který je uložen v jihlavském archivu. Mlýn o dvou složeních se tehdy skládal z několika objektů a nazýval se Bückarbmühl. Jeho součástí byl několik set metrů dlouhý náhon, později nahrazený jezem, který zde čeří vodu dodnes. V sousedství stával dvůr, základ budoucího velkostatku. Je samozřejmé, že všechny tyto objekty byly po čas švédské okupace Jihlavy pobořeny, přesto však během poslední fáze dobývání Jihlavy posloužily jako přístřeší pro dragouny císařského generála Buchheima.

Dalšími majiteli vsi byli postupně Doupovci z Doupova, Pachtové z Rájova, Sitzendorfové, draví a majetku chtiví Palmové a posléze Zdenkauerové. Od konce 19. století až do roku 1914 držel velkostatek Leo B. Tomaschek. Podle Pátkova popisu z roku 1888 a 1901 měla tato ves rozkládající se po obou březích Jihlavy celkem 85 domů a 984 obyvatel. Většina byla katolíků, jen 13 bylo evangelíků a 10 židů. Přifařena a přiškolena byla k Jihlavě, stejně jako poštou a telegrafem. Není jistě bez zajímavosti, že v roce 1894 zde vlastnili pánové August Krebs & Sohn, přádelna a Wilhelm Budischowsky, továrna na zpracování kůží, první dva telefony s čísly 3 a 31. V Jihlavě bylo tehdy zavedeno celkem 33 telefonních linek. Inu, pokrok se vydal nezadržitelně na pochod…

Schody od Vyhlídky…

Další představu o velikosti vsi a jejího katastrálního území nám poskytl podrobný stabilní katastr z roku 1835. Jižní hranici tvořila císařská silnice do Brna, dnes část Brněnské ulice na sídlišti Březinova. Západní hranici vymezovala říčka Jihlávka tekoucí údolím Heulosu a dále pak část Havlíčkovy ulice pod Jánským kopečkem a část ulice Polenské, až k hraničníku stojícímu v zahradě U skály. Odtud šla vzhůru ulicí Jiřího z Poděbrad k druhému hraničníku při restauraci Praha. Severní hranici ohraničovaly dnešní ulice Sokolovská, Pávovská, Na hranici až ke třetímu hraničníku při silnici do Heroltic. Odtud se hraniční čára vracela zpět k městu, podél Hlavního nádraží, přes řeku Jihlavu a opět sídlištěm Březinova po Okružní až k Brněnské ulici. Pořádný kus cesty, co říkáte? A pořádný kus země, kde se na počátku 19. století povětšinou rozkládala jen pole a louky a zalesněné stráně a dva lomy. Tou dobou zde žilo 474 obyvatel ve 30 domech.
V roce 1842 zde můžeme zaznamenat mimo mlýn a velkostatek ještě vinopalnu a přádelnu vlny. Netrvalo však dlouho a během dalších dvaceti let došlo k náhlému výraznému obratu. Než se kdo nadál, vyrostly tady první provozovny, jako základ pozdějších fabrik či továren: V roce 1857 Hellerova sirkárna, kterou později provozoval F.G. Čzap, když ji v roce 1863 ještě rozšířil o sušárnu. V jejím sousedství, na pravém břehu řeky Jihlavy, vystavěl v roce 1886 Wilhelm Budischowsky koželužnu. Byla to později jedna z největších zdejších továren vybavená v roce 1923 turbínou zajišťující vlastní výrobu elektřiny.

Pohled na dřevěnomlýnské údolí, v pozadí zámeček dnešní Polepšovny, bývalé Zeizingerovy vily…

Rozlehlý komplex výrobních a skladovacích objektů doprovázely bytovky pro zaměstnance a secesní vila pana továrníka, kterou v roce 1909 projektoval a stavěl známý jihlavský stavitel Vincenz

Zeizinger a která od roku 1951 slouží jako dětský domov. Největšího rozkvětu zaznamenala firma od konce 19. století do přelomu dvacátých let století 20. V roce 1928 ji měl pronajatou Samuel Löwy pod názvem ARCO. Od roku 1930 přešla do držení České průmyslové banky Praha. V období protektorátu zde našlo umístění hned několik firem počínaje M. Průchovou – sběrna zeleniny, R. Hoffmannem – výrobou nábytku, Fischer & Österreicher a F. Nathan – obě textilní, až po strojírenskou výrobu ing. E. Pöpperl, kterou po roce 1945 zastoupila firma ČKD, později jeden z provozů Motorpalu. O historii tohoto místa, jinak významného střediska podnikání na Jihlavsku, by se dalo napsat mnoho zajímavých stránek…

Cestička z Polenské ulice nahoru k Vyhlídce…

Pojďme si proto ještě v krátkosti připomenout některé další zdejší podniky. Parní pila z roku 1883 dala základ budoucím Jihlavským dřevařským závodům, dnes Kronospan CS. Velká cihelna E. Seidnera zrušená po roce 1945 poskytla místo pro garáže, sportovní areál Sokola Bedřichov, panelárnu a sodovkárnu a sídliště Kollárova. Tradiční jihlavskou textilní výrobu zde representovaly židovské firmy L. Mahler (1908) a po ní H. Gümpl (1938) v prostorách dnešního učiliště Motorpalu a dále L. Seidner (1899) na Heulose, dnes Modeta Styl. Dále tu bývala vápenice, již zmíněné dva lomy, žel, s málo kvalitním kamenem, Schmidtova pilníkárna Ajax (1921) vyrábějící dodnes,

Nenápadná pěšinka dodnes nádherným (a pro mnohé Jihlavany téměř neznámým) parkem nad Tonou k Vyhlídce…

Nápravníkův sklad piva, později společenské středisko U Jánů, lidově zvané „Dupárna,“ které stávalo na pravém břehu řeky Jihlavy, v těsném sousedství dnes už neužívaného secesního mostu, kousek od benzínové pumpy. V horní části Havlíčkovy ulice měla významná jihlavská stavební firma Knorr skladiště, podobně jako firma Bratří Zikmundů přímo na hlavním nádraží. Však se také na rozvoji většiny těchto podniků podílela významnou měrou stavba železnice a vlastní umístění jihlavského hlavního nádraží v teritoriu obce. V roce 1870 sem přisupěl první vlak. Cesta do světa byla otevřena…

Pohled od Vyhlídky dolů na dřevěnomlýnské údolí řeky Jihlavy…

Je zajímavé srovnávat staré pohlednice a fotografie ze současným stavem. Stejně tak staré mapy a plány s novými leteckými snímky. Celý katastr se změnil k nepoznání. Pomístní název Rössel, U koníčka nebo Mühlberg, Mlýnský vrch se neobjevily ani v názvech ulic. Ten první zmizel bezestopy mezi objekty Cronospanu a druhý vzdáleně připomíná ulice Na Vyhlídce. K neznámým názvům patří rovněž Schussberg, jinak návrší Velkého Heulosu, připomínané dnešní ulicí Na Kopci. Přesnější překlad by byl na Střeleckém kopci. A proč právě na střeleckém? Patrně jako památka na konec švédské okupace města v roce 1647, kdy odtud padaly na jihlavskou pevnost stovky dělostřeleckých koulí z císařských děl generála de Souches, který potom spolu s dalšími město dne 8. prosince 1647 osvobodil.

Hřbitov na Kalvarii…

Významným místem býval vždy Kalvari Berg, dnes Kalvarie. Kopec, na jehož vrcholku byl postaven nejdříve kříž, později kaple Božího hrobu a cestu vzhůru lemovalo sedm soch vyjadřujících tajemství bolestného růžence. Jejich dárcem byl bývalý jesuita P. Filip Faschang, pozdější profesor na jihlavském latinském gymnasiu, a jejich tvůrcem jihlavský sochař Jan Václav Prchal. Významné slavnosti svěcení se ujal v květnu roku 1792 sám děkan Milo Nepomuk Grün od sv. Jakuba za hojné účasti místních věřících a hostů z města i okolí. Další sláva se zde konala krátce po vybudování hřbitova, který si obec vymohla na krajském hejtmanství nejen pro sebe, ale také pro sousední Hruškové Dvory, Henčov a Měšín. Svěcení proběhlo 25. září 1870 za asistence P. Kornela Köpla ze svatojakubské fary, který při této příležitosti do farní kroniky poznamenal, že „slunce krásně svítilo a vůbec bylo hezky“. Později, když došlo k rozšíření těžby kamene při západní straně kopce, byla kaple roku 1926 vyklizena a prodána v dražbě. K přemístění soch na nové stanoviště ke kostelíku sv. Jana Křtitele došlo až v roce 1928. Slavnost tehdy proběhla za vytrvalého deště a za přítomnosti stejně vytrvalého zástupu věřících, když kázání pod širým nebem vedl P. Christian Honsig. Nebude jistě na škodu poznamenat, že část kopce Kalvarie byla po roce 1910 vybrána pro družstevní výstavbu rodinných domků pro české obyvatele, dodnes připomínanou ulicemi Dělnickou, Chodskou, Družstevní a Chelčického, v názvech často vyjadřující vzdor německé rozpínavosti.

Zmínka byla v textu o hraničnících. Celkem čtyři tyto kamenné památníky z dílny V.V. Morávka byly postaveny v roce 1752 pro konečné vymezení Česko-moravské hranice a jsou proto opatřeny moravskou orlicí a českým lvem. Od posledního z nich, při Heroltické silnici, táhla se až k řece Jihlavě dlouhá řada 18 rybníků. Několik hrází se nacházelo rovněž v Údolní ulici pod hlavním nádražím, v místě dnešních zahrádek. Většina podobných kaskád sloužila v minulosti horníkům, později k chovu ryb.

Kino Mír na Bedřichově v objektu „Točna“ bývalého hoteliéra Znojemského…

A na závěr několik zajímavostí. Počátkem 19. století byla zřízena při brodu přes řeku Jihlavu pod Kalvarií Militair Schwimmschule čili vojenská plovárna. Na druhé straně tohoto kopce, v místech dnešní Mlýnské ulice, stával už před rokem 1825 dlouhý objekt přádelny, který byl po jejím zrušení přeměněn na řadu obytných dělnických domků, k nimž byla později přistavěna druhá řada. Na čele této zvláštní kolonie, která v závěru 20. století vyhořela a byla aplanována, stála skupina domů nazývaných Graetzel. A aby těch Kreclů bylo dotřetice, tak ten třetí se nachází ve Střížově, kde byla takto pojmenována skupina usedlostí na návsi. Zapsal to kronikář.

Kino Edison v Dřevěných mlýnech…

Kousek od dnešního Telecomu stávalo těsně nad řekou kino Edison, po druhé světové válce nazývané kino Spojenců, kde na reklamní tabuli byly pár let k vidění vlajky ČSR, SSSR, USA a Anglie. Před zbouráním sloužila budova ke skladování barev. Bahnité louky v jejím okolí se po několik desetiletí staly úložištěm odpadu z demolic. Tady leží mimo jiné i trosky jihlavské židovské synagogy. Po zavezení byl celý prostor opatřen škvárovým povrchem a stal se místem pro hostování cirkusů a jiných podobných atrakcí. Na protější stráni byla v roce 1925 postavena česká Státní menšinová škola, starými Jihlaváky dodnes nazývaná „dřevěnomlýnská“. A to je to jediné, co dnes Dřevěné Mlýny připomíná.

Teď by měla následovat chvíle odpočinku při sklence vína či džbánku piva. Jenže. Ty tam jsou hospůdky Na růžku, Eiglův při brněnské silnici, U Jánů, Hávova restaurace, později Park-hotel, luxusní secesní restaurant „Zum Nordpol“ neboli Na severní točně, dnes Na točně, a neméně luxusní na hlavním nádraží, oba podniky provozované rodinou Znojemských…

Ladislav VILÍMEK, psáno pro naše Iglau.cz v roce 2005