Kostel svatého Jana Křtitele na Jánském kopci

„Každému kdo něco ukradne, pravá ruka upadne!“

Toto varování sestry mého jihlavského dědy, tetičky Marie, mi v dětství často vrtalo hlavou. Kolikrát jsem si prohlížel na ulici i v trolejbusu, zda někdo z lidí náhodou nenápadně neskrývá pod kabátem jen jednu ruku, což by dosvědčilo pravdivost tetina rčení.

Divné mi přitom přišlo, že ačkoli jsem okolo sebe slýchal o případech krádeží všeho možného, jednorukých lidí jsem ve skutečnosti za svůj dětský život viděl jen velmi málo.

Až jednou, někdy na samém sklonku šedesátých let, jsem se přesvědčil, že teta Marie měla pravdu…

Od roku 1968 jsem chodil ministrovat ke svatému Jakubu a někdy také i na Jánský kopec, který pod svatojakubskou faru dodnes patří.

Tento malý kostel, ač v Jihlavě nejstarší, sice zdaleka nedosahuje výstavnosti městských chrámů, ale je obestřen jakýmsi svérázným kouzlem. Skryt nenápadně pod korunami stromů – skoro až úmyslně – skrývá úctyhodně dlouhou historii a jen skutečně vnímavý návštěvník zde vytuší dávné kontury událostí, z šera nejstarších dějin Jihlavy jen neochotně vystupujících.

A tak ve své barvité fantasii jsem si v dětství v těchto místech představoval onu hroznou scénu ze srpna roku 1328, kdy zde při velkých otřesech země, trvajících několik hodin, hoří po tři dny celá stará Jihlava, rozkládající se do té doby kolem kostela svatého Jana Křtitele. A také jsem s nostalgií přímo viděl před očima, jak ruiny této prapůvodní Jihlavy pak v následujících desetiletích zarůstají a rozpadají se v prach, až zmizí navěky i z paměti těch několika zbylých místních obyvatel, usadivších se kolem řeky pod Jánským kopcem…

Že kostelík svatého Jana Křtitele slouží pro rozloučení mnoha generací obyvatel Dřevěných mlýnů i Bedřichova před doprovodem na místo posledního odpočinku na sousední Kalvarii je známo. Ale ve středověku se u dveří tohoto kostelíka popravovali také i zloději – například roku 1588 zde byl přímo na prahu chrámu popravčím mečem sťat jakýsi student, který až kdesi v Uhrách okradl svého pána, a byl dopaden po čase v jedné z jihlavských hospod. Předtím mu ovšem kat pod Jánským kopcem uťal pravou ruku, tu ruku, kterou zloděj užil ke spáchání svého hříchu…

Jenže jak známo, žádné zločince drakonické tresty od jejich počínání nikdy neodradily – a tento historický příběh popravy nenechavého studenta neodradil ani zloděje, kteří jedné podzimní noci, na konci šedesátých let, kostel svatého Jana „navštívili“.

Lapkové rozbili dřevěné vchodové dveře a při svém řádění v kostele dokonce vypáčili svatostánek na oltáři a ukradli pozlacené ciborium (velký kalich na hostie) i s Tělem Páně.

A tak svatojakubský pan děkan spolu s panem kaplanem museli po celý druhý den po krádeži procházet pečlivě celý Heulos a sbírat zde do lněného pláténka v listí a bahně poházené hostie, aby je potom večer na farní zahradě uctivě spálili v čistém ohni.

A to také zloděje nakonec prozradilo!

Policisté byli totiž hned dopoledne cestičkou ze zneuctěných hostií dovedeni přímo až do hospody na Plechandě, kde se jeden z pobertů bez jakýchkoli okolků jal předčasně oslavovat noční úspěšný podnik. A dokonce prý měl v papírovém pytli pod stolem ono ciborium ze svatostánku na Jánském kopci, takže usvědčen byl na místě. A u jeho kolegy, kterého policisté našli spícího doma, pak byl nalezen i zbytek z Jánského kostela ukradených věcí.

A tak vše dobře dopadlo – stejně, jako onen dávný poberta z roku 1588 i tito zloději byli dopadeni v jihlavském hostinci, usvědčeni a odsouzeni. Vše bylo na Jánský kopec vráceno, zneuctěné hostie rituálně spáleny, a jak běžel čas, postupně se na tuto událost pozapomínalo.

A najednou, po několika měsících, přišel pan děkan s mrazivou novinou, kterou mu sdělil kdosi ze známých policistů. Že prý ten zloděj od svatého Jana, který se tenkrát odvážil svatokrádežně vypáčit oltář a pak pohazovat hostie po Heulose, přišel při práci ve vězení na nějakém stroji nešťastnou náhodou o pravou ruku!

A od té doby dodnes, kdykoli jdu kolem kostelíka na Jánském kopci, s mrazením v zádech vzpomenu na tuto příhodu – a také i na středověkou popravu a utětí pravé ruky v těchto místech nenechavému zloději – a především pak na moudrou, praxí dobře prověřenou, výstrahu mé pratety Marie:

„Každému kdo něco ukradne, pravá ruka upadne!“

Homeosměs na koronavirovou epidemickou chřipku COVID-19 - na homeopatickém eshopu u XIV. svatých Pomocníků:

Kalvarie…

Stará paní Marie Nowaková chodila k naší paní domácí Walterové skoro každý den. Obě dámy byly ze staré školy, paní Walterová vdova po železničním radovi, paní Nowaková celoživotně neprovdaná.

Byly patrně přítelkyněmi již od prvorepublikových časů a přesto si obě navzájem po celá dlouhá desetiletí stále vykaly…

Sedávaly spolu často v jarním či podzimním sluníčku na dvorku, popíjely kávu ze servisu paní domácí a jednou za týden se k nim přidávaly i některé další jejich přítelkyně z okolí.

„Á, zítra je čtvrtek – moravské učitelky mají své matinée“, žertoval pravidelně náš táta. A častokrát přitom pomáhal paní Marii i dalším dámám ze schodů a nikdy nezapomněl na své – v socialistické společnosti buržoasně již nevhodné – vychování:

„Dovolíte paní radová, abych vám dal rámě?“ ptával se nahoře na schodech na našem podlaží a mně to kupodivu nepřišlo nikdy divné, že tatínek mluví jinak s jinými lidmi, a jinak s „učitelkami“. Ony ty dámy zřejmě vyzařovaly na první pohled cosi, co onu „přežitou“ mluvu – nejen v mých dětských očích – legitimisovalo.

Paní Marie se, kromě dýchánků u naší paní domácí, ale také starala o mariánskou kapličku u Helenína a také o několik opuštěných hrobů jak na Kalvarii, tak na Ústředním hřbitově. Několikrát týdně jsem ji vídal s taškou, květinami a s konvičkou, jak – ve vedru či sněhu – v kteroukoli roční dobu cupitá od nádraží po helenínské silnici ke kapličce ve strmé stráni železničního zářezu trati na Brno, aby vyměnila ve vázách kytice a – jak ona říkala – „přičísla“ oltář…

Mariánská kaple ve stráni pod tratí, o kterou se paní Marie až do smrti starala…

A nesčíslněkrát říkala, že ve „své“ helenínské kapličce vždy prosí Pannu Marii, aby jí – svobodné a bezdětné – jednou dopřála tu radost ocitnout se po smrti ve velké rodině svatých a světic.

„Vždy, když se v mé kapličce modlím, vím bezpečně, že větší rodinu než já, zatím jen tam v té stráni, nikdo na světě nemá“, říkala s úsměvem paní Nowaková.

Kdysi totiž jednou v neděli na Jánském kopci kázal jakubský pan kaplan o síle prvních pátků v měsíci (viz vysvětlivku níže) a paní Marie, i když dobře od dětství znala celou tuto historii katolické tradice, v kostele zničehonic málem při kázání omdlela. Prý se jí tehdy najednou nějak rozbřesklo – a jak jednou tiše vysvětlila našemu tátovi, dostala prý tehdy v mysli během vteřiny návod, jak se ke své vytoužené velké rodině svatých v nebi, ona, sama a bezdětná, dostat!

„Modlím se od té doby neustále – ve dne, v noci – za všechny bezejmené mrtvé, tedy za ty, kteří už nemají příbuzných ani známých. A není to zbytečné. Protože pokud zemřeli v hříších, modlitba kteréhokoli živého člověka je může do nebe dostat – a pokud je dostane něčí modlitba do nebe, jsou tím pádem pak svatí. A tudíž mohou dostat do nebe zase oni nás“, znělo prosté, leč logické vysvětlení paní Marie. A jak často říkala paní domácí Walterové i dalším přítelkyním, popíjejícím kávu na lavičce na dvorku pod našimi okny, bylo jí prý slíbeno, že pokud se její zásluhou hříšné duše opravdu do nebe dostanou, tak prý ji samotnou si Bůh vezme na věčnost přesně na její svátek. Tedy v den Narození Panny Marie…

Hřbitov na Kalvarii…

A paní Marie se toho všeho pevně držela. Obcházela své hroby bezejmenných mrtvých na jihlavských hřbitovech, modlila se v helenínské kapličce ve stráni několikrát do týdne a nevynechala po dlouhá léta v žádný první pátek v měsíci nikdy zpověď a svaté přijímání…

A pak jedné zářijové neděle k paní Walterové paní Marie na návštěvu nepřišla.

Nikdo z nás si toho nevšiml – a ani v pondělí, ale když táta přišel pak v pondělí večer z práce domů, vyprávěl, že prý paní Marie už nikdy za naší paní domácí nepřijde. Našla ji totiž v neděli ráno její sousedka v posteli mrtvou – s růžencem v ruce a na stole prý měla ve svém kalendáři odškrtnutý svůj devátý letošní „první pátek“! A u něho prý měla rukou připsáno „Poslední“.

A tak stará paní Marie Nowaková zemřela přesně jak jí bylo kdysi přislíbeno. Tak, jak si to vyprosila za ta léta v helenínské kapličce i na zapomenutých hrobech jihlavských hřbitovů, o něž se tak starala – a to v den svého svátku Narození Panny Marie! Navíc těsně po devátém prvním pátku v měsíci v tom roce. V neděli 8. září 1968…

Vysvětlivka:

Iniciátorkou slavení „prvních pátků“ byla sv. Marie Markéta Alacoque z kongregace sester Navštívení Panny Marie ve francouzském klášteře Paray-le-Monial. Sestra Marie Markéta měla totiž v letech 1673 až 1675 zjevení, ve kterých byla Ježíšem vyzvána k šíření úcty k Jeho Božskému Srdci. A mimo jiné Pán Ježíš sv. Marii Markétě při svém zjevení slíbil, že všem, kteří budou přijímat svaté přijímání po devět prvních pátků po sobě, zaručí smrt ve stavu nikoli hříchu, ale svatosti. A že se Jeho Srdce stane pro ně bezpečným útočištěm v hodině jejich šťastné smrti.

(Jména některých postav v těchto humoreskách jsou, z ohleduplnosti k případným ještě žijícím aktérům či jejich rodinám, pozměněna)

Leo P. Švančara, 2015