Ač se již šeřilo, naše milá přítelkyně chodila radostně po hřbitově, a který hrob se jí zdál hodně opuštěný, tam postála v modlitbě a zapálila kalíšek a tu a tam i vonnou kadidlovou tyčinku. A tak brouzdala po největším jihlavském hřbitově sem a tam, aniž jí došlo, že už je tma tmoucí.

To, že je po osmé večer zjistila až ve chvíli, kdy chtěla, plna nádherných dojmů, vyjít zase ven hlavní branou. A jako na potvoru, ta už byla zavřená na petlici. Jak ale zjistila během následující obchůzky hřbitova, zavřeny byly i ostatní brány v dalších východech.

Napadlo ji prý nejdříve, že nám zavolá, abychom přivolali někoho, kdo by jí otevřel.

„No jo, ale přijedou strážníci, budou odemykat hřbitov a zítra bude v novinách, že odtud museli dostávat nějakou praštěnou ženštinu“, prolétlo jí hlavou. A tak raději nejdříve ve tmě kolem zšeřelých hrobů, na nichž blikotaly, kam oko dohlédlo, červené plaménky svíček, obcházela vysoký kovaný plot s bodci s nadějí, že je někde díra.

Obešla během další půlhodiny celý hřbitov – jenže díra žádná!

A tu najednou vidí, že plot je snad jednom místě trochu nižší, než jinde – a tak dozrálo rasantní rozhodnutí. Křepce vyskočila na jednu ze secesních hrobek, odtud na její vysoký pomník – a hup, už byla nahoře.

Jenže ouha!

Na vrcholu zůstala viset za svoji dlouhou sukni na bodci plotu a najednou si v panice uvědomila, že nemůže ani tam, ale ani zpět. „Zítra tu určitě najdou moji mrtvolu, jak visí za sukni hlavou dolů z hřbitovní zdi“, napadlo ji a začala se v té hrůzné představě divoce zmítat, aby se ze smrtelné pasti vyprostila.

Ale čím více se snažila z objetí bodců dostat, tím pevněji se její šatstvo ovíjelo kolem železných ostnů kovaného plotu.

„Drazí moji nebožtíčci, přinesla jsem vám světlo, pomozte mi teď za to odtud“, pronesla v náhlém osvícení nahlas vroucí prosbu směrem ke stovkám svícemi osvětlených hrobů dole pod ní. A hle! Pojednou se dostavil nápad:

Začala se z uvízlého šatstva svlékat, až se jí podařilo – jako hadu z kůže – vyvléci z kabátu, svetru i ze sukně i ze všech ostatních svršků…

…cosi kdesi ruplo, ozvalo se zapraštění – a ona byla náhle na zemi na druhé straně, na osvětleném chodníku. Sice jen ve spodním prádle, ale živá a zdravá. A všechny její svršky zůstaly omotané viset na vrcholu na bodcích hřbitovního plotu.

Vylezla tedy tak, jak byla, polonahá jen v silonkách, nasvícena pouliční lucernou jak na jevišti, zpátky na plot, a během asi deseti minut se jí podařilo všechno své šatstvo z plotu vyprostit. Pak se spokojeně na osvětleném chodníku v klidu a pomalu – již uklidněna – postupně oblékala a s radostí, že vyvázla bez úhony, se nakonec rozhlédla kolem.

A tu zděšena vidí, že z oken všech vysokých paneláků na této straně hřbitova hledí celou tu dobu desítky zaujatých obličejů na to divadlo. Jak chudák naše nebohá kamarádka, celý večer, a přímo o Všech svatých, na hřbitovní zdi…

…dělá celému jejich sídlišti striptýz!

Homeosměs na koronavirovou epidemickou chřipku COVID-19 - na homeopatickém eshopu u XIV. svatých Pomocníků:

Kalvarie…

Stará paní Marie Nowaková chodila k naší paní domácí Walterové skoro každý den. Obě dámy byly ze staré školy, paní Walterová vdova po železničním radovi, paní Nowaková celoživotně neprovdaná.

Byly patrně přítelkyněmi již od prvorepublikových časů a přesto si obě navzájem po celá dlouhá desetiletí stále vykaly…

Sedávaly spolu často v jarním či podzimním sluníčku na dvorku, popíjely kávu ze servisu paní domácí a jednou za týden se k nim přidávaly i některé další jejich přítelkyně z okolí.

„Á, zítra je čtvrtek – moravské učitelky mají své matinée“, žertoval pravidelně náš táta. A častokrát přitom pomáhal paní Marii i dalším dámám ze schodů a nikdy nezapomněl na své – v socialistické společnosti buržoasně již nevhodné – vychování:

„Dovolíte paní radová, abych vám dal rámě?“ ptával se nahoře na schodech na našem podlaží a mně to kupodivu nepřišlo nikdy divné, že tatínek mluví jinak s jinými lidmi, a jinak s „učitelkami“. Ony ty dámy zřejmě vyzařovaly na první pohled cosi, co onu „přežitou“ mluvu – nejen v mých dětských očích – legitimisovalo.

Paní Marie se, kromě dýchánků u naší paní domácí, ale také starala o mariánskou kapličku u Helenína a také o několik opuštěných hrobů jak na Kalvarii, tak na Ústředním hřbitově. Několikrát týdně jsem ji vídal s taškou, květinami a s konvičkou, jak – ve vedru či sněhu – v kteroukoli roční dobu cupitá od nádraží po helenínské silnici ke kapličce ve strmé stráni železničního zářezu trati na Brno, aby vyměnila ve vázách kytice a – jak ona říkala – „přičísla“ oltář…

Mariánská kaple ve stráni pod tratí, o kterou se paní Marie až do smrti starala…

A nesčíslněkrát říkala, že ve „své“ helenínské kapličce vždy prosí Pannu Marii, aby jí – svobodné a bezdětné – jednou dopřála tu radost ocitnout se po smrti ve velké rodině svatých a světic.

„Vždy, když se v mé kapličce modlím, vím bezpečně, že větší rodinu než já, zatím jen tam v té stráni, nikdo na světě nemá“, říkala s úsměvem paní Nowaková.

Kdysi totiž jednou v neděli na Jánském kopci kázal jakubský pan kaplan o síle prvních pátků v měsíci (viz vysvětlivku níže) a paní Marie, i když dobře od dětství znala celou tuto historii katolické tradice, v kostele zničehonic málem při kázání omdlela. Prý se jí tehdy najednou nějak rozbřesklo – a jak jednou tiše vysvětlila našemu tátovi, dostala prý tehdy v mysli během vteřiny návod, jak se ke své vytoužené velké rodině svatých v nebi, ona, sama a bezdětná, dostat!

„Modlím se od té doby neustále – ve dne, v noci – za všechny bezejmené mrtvé, tedy za ty, kteří už nemají příbuzných ani známých. A není to zbytečné. Protože pokud zemřeli v hříších, modlitba kteréhokoli živého člověka je může do nebe dostat – a pokud je dostane něčí modlitba do nebe, jsou tím pádem pak svatí. A tudíž mohou dostat do nebe zase oni nás“, znělo prosté, leč logické vysvětlení paní Marie. A jak často říkala paní domácí Walterové i dalším přítelkyním, popíjejícím kávu na lavičce na dvorku pod našimi okny, bylo jí prý slíbeno, že pokud se její zásluhou hříšné duše opravdu do nebe dostanou, tak prý ji samotnou si Bůh vezme na věčnost přesně na její svátek. Tedy v den Narození Panny Marie…

Hřbitov na Kalvarii…

A paní Marie se toho všeho pevně držela. Obcházela své hroby bezejmenných mrtvých na jihlavských hřbitovech, modlila se v helenínské kapličce ve stráni několikrát do týdne a nevynechala po dlouhá léta v žádný první pátek v měsíci nikdy zpověď a svaté přijímání…

A pak jedné zářijové neděle k paní Walterové paní Marie na návštěvu nepřišla.

Nikdo z nás si toho nevšiml – a ani v pondělí, ale když táta přišel pak v pondělí večer z práce domů, vyprávěl, že prý paní Marie už nikdy za naší paní domácí nepřijde. Našla ji totiž v neděli ráno její sousedka v posteli mrtvou – s růžencem v ruce a na stole prý měla ve svém kalendáři odškrtnutý svůj devátý letošní „první pátek“! A u něho prý měla rukou připsáno „Poslední“.

A tak stará paní Marie Nowaková zemřela přesně jak jí bylo kdysi přislíbeno. Tak, jak si to vyprosila za ta léta v helenínské kapličce i na zapomenutých hrobech jihlavských hřbitovů, o něž se tak starala – a to v den svého svátku Narození Panny Marie! Navíc těsně po devátém prvním pátku v měsíci v tom roce. V neděli 8. září 1968…

Vysvětlivka:

Iniciátorkou slavení „prvních pátků“ byla sv. Marie Markéta Alacoque z kongregace sester Navštívení Panny Marie ve francouzském klášteře Paray-le-Monial. Sestra Marie Markéta měla totiž v letech 1673 až 1675 zjevení, ve kterých byla Ježíšem vyzvána k šíření úcty k Jeho Božskému Srdci. A mimo jiné Pán Ježíš sv. Marii Markétě při svém zjevení slíbil, že všem, kteří budou přijímat svaté přijímání po devět prvních pátků po sobě, zaručí smrt ve stavu nikoli hříchu, ale svatosti. A že se Jeho Srdce stane pro ně bezpečným útočištěm v hodině jejich šťastné smrti.

(Jména některých postav v těchto humoreskách jsou, z ohleduplnosti k případným ještě žijícím aktérům či jejich rodinám, pozměněna)

Leo P. Švančara, 2015

A o tomto celém problému hřbitůvku na Kalvarii se milý pan Benda dal do řeči s řidičem trolejbusu – říkejme mu pan Stolička.

Zastávka dole naproti bývalému hostinci Dupárna. Zde pan Benda vystoupil a dále již byl trolejbus jel, až na mne, zcela prázdný…

Pan Stolička sám byl syn bývalého sedláka z okolí Jihlavy, jehož statek komunisté po Únoru zabavili, rodinu vyhnali a tehdy mladého pana Stoličku poslali na nucené práce na tři roky k Černým baronům. Když se konečně vrátil, domů do své rodné vsi nesměl a v Jihlavě pro něho jiné místo nezbylo, než šoférovat trolejbusy.

A tento pan Stolička, rychlý v úsudku a břitký v humoru, se ve zmíněný den velmi hlasitě s panem Bendou bavil na celý trolejbus o tom, jak se komunistický režim už bojí i obyčejných mrtvých. „Zapomínají, že i jim jednou bude zvonit hrana,“ hlučně hartusil řidič Stolička a dodal, že nové jihlavské krematorium si mocní staví – aniž by si to byli ochotni připustit – nakonec i sami pro sebe.

„Jednou zazvoníme i celému tomu jejich režimu“ prorocky zvolal Stolička v drkotavé jízdě starého trolejbusu po rozbitých kočičích hlavách Havlíčkovou ulicí dolů kolem Třešťské pivnice.

A v následujícím hlasitém hovoru padla i slova o již zmíněném „televizním“ příběhu Konráda Bendy s presidentem Husákem. Což pan Stolička, za hlasitého smíchu páně Bendy, okomentoval s tím, že hlavní nepřátelé socialismu jsou „jaro, léto, podzim, zima – a děda Bendů z Kollárky!“.

Padaly pak i jiné narážky na režim, pan Benda se smál na celé kolo, přičemž trolejbus se mezitím vyprazdňoval. Na každé zastávce – počínaje Rudým náměstím a konče bývalou vozovnou tramvají dole pod městským nádražím – vystoupilo několik lidí, aby raději nebyli ani bezděčnými svědky této nebezpečné debaty.

A tak nakonec pan Benda zůstal se mnou, malým klukem hltajícím s otevřenými ústy každé jejich slovo, skoro jediným cestujícím ve voze. Aniž by si toho on i řidič Stolička všimli.

Teprve, když jsme dojeli k Jánům, k zastávce u hospody zvané Dupárna (tehdy ještě trolejbusy nahoru ke Kalvarii nejezdily), pan Benda se chystal konečně vystoupit, aby se mohl dát cestou okolo sochy svatého Jana na starém můstku přes říčku Jihlávku vzhůru ke kalvarijskému hřbitovu.

A v tu chvíli zjistili oba pojednou, že zatímco v protisměru jezdí zcela přeplněné vozy, jejich trolejbus k nádraží je jako zázrakem úplně prázdný.

Jenže hříčkou osudu šlo zrovna, jako naschvál, v případě našeho debatního trolejbusu o spoj k několika vlakům. Proto další přeplněné vozy za námi už nemohly pobrat mnohé lidi, vystoupivší z vozu pana Stoličky, a mnozí z nich tak museli o překot utíkat do dlouhého dřevěnomlýnského kopce až nahoru na Vyhlídku k nádraží pěšky…

A tak plno lidem toho dne ujel jejich vlak – a to jen proto, že se tak hrozně báli.

Báli se být – byť jen nepřímými svědky – pro mne nezapomenutelného rozhovoru pánů Bendy a Stoličky, rozhovoru, který způsobil jednoho slunného dne roku 1970 na lince A dopravní kalamitu…

(Jména některých postav v těchto humoreskách jsou, z ohleduplnosti k případným ještě žijícím aktérům či jejich rodinám, pozměněna)

Leo P. Švančara, 2015

Mlýnské schody na Vyhlídce

V naší Kollárově ulici, na pomezí jihlavských čtvrtí Dřevěných Mlýnů a Bedřichova, žil kdysi, za mého dětství a mládí v 60. a 70. letech, jeden zvláštní starý pán. Říkejme mu zde třeba Konrád Benda.

Byl komunistickým režimem značně postižen již v 50. letech – byl totiž aktivní katolík a z duše zarytý antikomunista – a tak i jeho důchod byl skutečně minimální. Dosahoval, tuším, stěží nějakých těch pěti set korun.

A tento pan Benda si postupem času vytvořil svůj svérázný způsob tichého, leč nepřehlédnutelného, pohrdání režimem. Začal si žít zcela po svém.

Byl důchodce, neměli mu už co vzít a tak si denně jezdil po celé naší čtvrti s vozíčkem ověšeným zvonivými rolničkami a pro své králíky v rukavicích vybíral ztvrdlý chleba z popelnic. Krom prodeje králíků si přivydělával i pěstováním ovoce a zeleniny na své zahradě.

Choval se jako podivín – a byl podivín. Veřejně hlásal své protirežimní narážky, vyprávěl politické vtipy a k tomu chodil za nějakou tu korunu poctivě každý den na oba jihlavské hřbitovy nosit rakve při pohřbech.

Ale měl i jinou tvář: Byl hluboce niterně věřícím člověkem a častokrát mne překvapil nějakou tou neobyčejně moudrou radou. Ve sklepě také skrýval obrovský krásný betlém přes celou místnost, který nám, klukům, každé Vánoce dovolil v jeho prazvláštním domě navštěvovat…
Hořely tam svíce a vonělo vždy sladce kadidlo, posvěcené o minulých Třech králích u Matky Boží panem katechetou Veselým…
Roky plynuly, až jednoho srpnového dne zde v ulici náhodou pana Bendu zachytila s jeho vozíčkem s řinčícími rolničkami u jedné popelnice rakouská televize!
Protože pan Benda uměl, jako každý starý Jihlavan, výtečně německy, rozhodl se, že si z nenáviděných komunistů trochu vystřelí. Proto ochotně svolil, že s ním mohou rakouští žurnalisté na místě natočit reportáž.
A tak se jednoho dne na „Vídni“ objevila reportáž, jak čeští důchodci musí vybírat chléb z popelnic, aby neumřeli hlady. A hlavní roli v celém příběhu měl náš milý bedřichovský pan Benda!
Po odvysílání reportáže na „nepřátelské západní stanici“, kterou v Jihlavě chytal tehdy skoro každý, se strhlo v kancelářích KSČ v Tolstého ulici doslova peklo.
Okresní tajemníci šíleli vzteky, nadřízení z Brna posílali do Jihlavy jeden dopis za druhým a řešilo se i na okresních aktivech co s panem Bendou.
Jenže tomu už bylo hodně přes 70 let a komunističtí aparátčíci nebyli schopni najít způsob, jak jej potrestat. Až některá moudrá hlava na okresním národním výboru vymyslela, že starého pana Bendu připraví za trest alespoň o ten hubený příjem z pohřbů.
Hřbitovní správa tedy dostala příkaz, že „nepřítel lidu“ Konrád Benda se nesmí veřejně na pohřbech objevovat.
A tak pana Bendu musela úřednice hřbitovní správy, sama se slzami v očích, vykázat po dlouholeté každodenní službě ze hřbitova.
Pan Benda byl v první chvíli doběla. Lomcoval jím střídavě vztek a střídavě pocity nevděku; než ale dojel ze hřbitova trolejbusem k nádraží, už věděl, jak na soudruhy.
Doma usedl za stůl a napsal presidentu Husákovi. Vylíčil mu v dopisu, že on, jihlavský důchodce Konrád Benda, nejenže musí vybírat z popelnic kvůli nepatrnému důchodu jídlo, ale že mu nyní zakázali nosit i rakve! A na závěr podotkl jedovatě, zda tedy má opět kontaktovat rakouskou televizi s tím, že kdo upadne u jihlavských komunistů v nemilost, nemůže být v této krásné socialistické vlasti být ani nosičem mrtvých.
Dopis pan Benda ještě téhož dne večer odnesl na poštu – a šel spokojeně opět ke svým králíkům.
Nějaký ten týden den se nedělo nic…
Jenže pak, mezi nic netušící soudruhy v jihlavském „Kremlu“ v Tolstého ulici, přijel jednoho rána v šestsettrojce tajemník z presidentské kanceláře!
A nastalo pozdvižení.
Několik funkcionářů bylo seřváno, jiným pohroženo přeložením – a další se raději, v hlubokém předklonu, jak myši rozutekli do svých kanceláří.
A od toho krásného podzimního dne pan Benda opět směl na své milované hřbitovy. Dokonce pro něho, jako pro nějakou váženou celebritu, osobně vzkázal sám šéf městské hřbitovní správy! Mohl na pohřby dál – sloužit zesnulým i pozůstalým – a ke všemu ještě všem nosičům rakví bylo plošně přidáno.
A o Vánocích, u svého betlému, ukázal pan Benda pojednou mému tatínkovi přípis z Prahy, že mu od Nového roku zničeho nic přidávají k důchodu tři stovky!
A tak se od té doby u nás, na Bedřichově, již natrvalo vžilo úsloví, že Husák se bojí jen dvou lidí na světě: Brežněva…
…a pana Bendy z Bedřichova!