Můj dědeček František (1893-1972) býval krom jiného skvělým vypravěčem. A mně, čím jsem starší, stále častěji na mysl tanou další a další jeho příběhy, jimiž mne jako dítě po večerech častoval. Podělím se dnes o další z nich, tentokrát o tom, jak se smrti ubránit nelze – i kdybychom nastokrát dělali co můžeme. Tož poslyšte dědečkovo vyprávění o sedláku, radostech života a smrti:

U nás na vsi, odkud pocházím, žil statkář Václav Brynda. Bryndovi byli u nás starým selským rodem, stejně jako i rod náš, ale všem jejich generacím, co kdo pamatoval, se dařilo, jak kdyby měli za pecí Plivníka. Jak vždy pološeptem o zimních přástkách říkávala naše babička.

Jen jednu nectnost tento Brynda měl: Tuze rád víno, rosolku i žitnou, ale doslova mu učaroval rum. Popíjel jeden čaj s rumem za druhým, kdykoli se přes den objevil v kuchyni, a večer už pantáta kolikrát tvrdě usnul při klábosení přímo za stolem, jak kdyby celý den z lesa klády vozil. Ale jak nebyl lakomý k sobě, nebyl ani k čeládce. V celém širém okolí se vědělo, že nikde se jídlo čeledi tak hojně nemastí jako u Bryndů a že sám hospodář nade vše miluje přikusovat ke své kořaličce špek i uzeninku od komína…

A když jednoho dne statek mladému Václavovi předal, tak to se teprva kolo roztočilo. V udělání si zavčasu vymínil nejen obvyklé požitky výměnku, ale i kolik lahví kořalenky mu mladí svojí povinností budou. Takže nestrádal ani v nejmenším. Dřít se již nemusel a tak měl času na rum i své špíčky od komína dosytosti.

Jenže jednoho dne, zrovna o Dušičkách, když se vejminkář Brynda vrátil z krchova od hrobů svých rodičů, sourozenců i nebožky panímámy, ihned si zmrzlýma rukama postavil – na příjemným teplem oddychující kamna – na svůj rumový čaj. „Toť dnes syroba, že by psa nevyhnal“, brumlal bývalý hospodář, krájeje přitom vonící slaninku. Nalil si zároveň hned i stupečku pálenky na zahřátí. To po té štrapáci z Božího pole v listopadové metelici.

A hle, v tom v sklence vidí na hladině smrt!

Sinalý obličej, dásně žádné, zuby naň cení. A ta hlava umrlčí ve sklence průzračné kořalky udiveně svojí holou lbí vrtí sem, v němém děsivém úžasu.

Pantáta vykřikl, sklenka mu vypadla z ruky a na tisíc kousků se roztříštila o plát kamen. Umrlčí zjevení rázem to tam.

Čaj s rumem si už toho večera vejmikář nedovařil. Zalezl do postele a dobré tři dny se v klepotici napůl živý třásl pod duchnou, že již mladí přemýšleli o doktorovi z města, ba i chvílemi problesklo jim hlavami, zda-li nebude třeba již volat i jemnostpána faráře?

Ale starý Brynda, horák jak dub, sedlák zdraví železného, se z toho dostal. Jen napít se ho od té doby už nikdo neviděl. A co víc, ani šrůtek uzeného si pantáta už nedopřál.

Ani o Vánocích si vínko u stolu božíhodového s mladými nedal, na Štěpána ani se sousedy stupečku, nikam nechodil, jedl málo, jen tu a tam nemaštěný brambor, jakoby se postil. A jen vodu ze studně od té hrozné chvíle dušičkové pil!

Bálť se někdejší hospodář, že ve sklence alkoholu opět spatří smrt…

Přeběhl zimní čas, bujarý masopust i vážný čas postní. A vejminkář s jarem začal jaksi chřadnout. Ta tam byla jeho dřívější veselost i jeho šprýmy, jimiž tak rád denně častoval chasu i děvečky na statku.

Celý za ten půlrok zvážněl a pohubl, jen už od Božího rána celé dni vysedával ve svém vejminku u kamen, před sebou sklenici vody a sotva bídného sousta zřídkakdy bez účasti do úst vložil. „Děkuji smrti, která mi tak zázračně na poslední chvíli dala své přísné varování před marnostmi tohoto světa, jichž jsem tak nadmíru užíval“, utrousil vždy vážně starý hospodář, když už někdo hodně naléhal, ať si přece jen trochu dopřeje alespoň o svátcích.

A tak přišly radostné Velikonoce, po krásných týdnech slunného jara slavné Boží Tělo – i žně se vydařily toho léta nadmíru. A než by ses nadál, bylo tu srpnové Nanebevzetí Panny Marie.

Všichni slavili svátek Matičky Boží toho úrodného roku s vděkem, jen vejminkář Brynda si ani o tomto šťastném dni nedopřál více, než zas jen trochu té kaše bez omastku a vody. Marně jej sousedé lákali k posezení, marně mu pod nos mladá hospodyně strkala sváteční lahůdky. Bývalý hospodář trval na svém: „To marné obžerství by mne jen sklátilo do hrobu“, odpovídal suše a napil se z hrnku své vody.

A toho svátečního horkého mariánského večera, kdy se z nedaleké hospody ozývala muzika a radostné hlasy veselících se sousedů, vejminkář Brynda seděl u svého okna a hleděl do šeřícího se již sadu za jeho výměnkem. Když tu v tom za oknem zas známý děsivý zjev. Smrt!

„Tak se připrav, Václave, půjdeme“, zaklapaly bílé čelisti.

„Jak to? Dnes?“, celý zkoprnělý ze sebe vymáčkl Brynda. „Já myslel, že jsi pro mě přišla už loni o Dušičkách a že sis to pak rozmyslela?“ napadlo jej v úzkostech začít smlouvat při vzpomínce, jak se loni smrt tak udiveně tvářila.

„Kdepak. O každých Dušičkách jdu obchůzkou k všem těm, o kterých mi dáno na vědomí, že si pro ně musím v dalším roce přijít. A tys mne přitom náhodou spatřil, Václave…“, rozhovořila se smrt.

Starého hospodáře polilo horko a začal tušit, že tentokrát vše asi marno: „Ale proč ten tvůj údiv tehdy? Třebas mne tam na tento rok ještě napsaného nemáš, nebo nějak omylem jsem se ti dostal na list téhoroční?“

„Václavíčku, napsaného tě mám správně. Já se ale o Dušičkách jen divila, jak labužnicky kořalku za kořalkou do sebe leješ a slaninky si chutě ukrajuješ? Protože v mém listu vepsáno jest: ‚Vejminkář Brynda Václav o Nanebevzetí Panny Marie zajde na šlak ze svého nadměrného postění a života odříkání’!“

V tu chvíli se starý hospodář bez hlesu sesul na okno a jeho dokořán otevřené oči hleděly v soumrak onoho krásného mariánského večera srpnového. Nevidouce již všech těch krás světa, jež tak rychle, rychle pomíjejí…

Homeosměs na koronavirovou epidemickou chřipku COVID-19 - na homeopatickém eshopu u XIV. svatých Pomocníků:

Děda Ludvík s jeho typickým doutníkem…

Když jsem jako dvanáctiletý kluk přijel v roce 1974 na mé obvyklé letní prázdniny k dědovi a k babičce do Liberce, babička mne hned ve dveřích přivítala:

„Představ si, že děda před Velikonocemi spáchal velikou výtržnost. Hovořil půl hodiny nad hrobem pana kardinála Trochty a potom navíc poobědval i povečeřel s pány biskupy a s krakovským panem kardinálem. A pak ho na nádraží v Liberci esenbáci legitimovali a půl noci byl u výslechu!“

Byl jsem zvyklý, že děda – válečný vězeň z Dachau a mimořádně sarkastický bystrý diskutér – je potížista. Ale toto?

„No jo, milý vnuku. Nikoli poprvé v životě jsem byl zatčen“, odvětil s lišáckým úsměvem děda a začal si pomalu zapalovat doutník:

„Věc se sběhla tak. Byl jsem na pohřbu pana kardinála v Litoměřicích a estébáci tam předem vydali zákaz jakýchkoli projevů v kostele i nad rakví na hřbitově. Jenže zákazy komunistických sviní mi jsou, jak víš, ukradené, milý Leo. Tudíž jsem tak trochu skromně promluvil nad rakví u hrobu a nakonec vyzval přítomné, aby zazpívali hymnu“, vypustil dědeček labužnicky oblak vonného dýmu.

„Jejda, dědo, a zavřeli tě?“, odtušil jsem naivně.

Budoucí papež kardinál Wojtyła na pohřbu kardinála Štěpána Trochty v Litoměřicích v dubnu 1974.

„Nezavřeli. Krakovský pan kardinál Wojtyła mne zachránil – pozval mě na oběd do biskupské residence a celé odpoledne jsem mu vyprávěl, co jsme se Štěpánem Trochtou i s Josefem Beranem prožili v lágru. A nakonec mi pak večer nechal donést z auta něco těchto kubánských doutníků“, ukázal děda do poličky na nádhernou dřevěnou krabici.

„A že tě pak málem zavřeli jako pašeráka tabáku, to taky řekni“, skočila do hovoru babička.

„No, když mne pak v Liberci v noci na nádraží esenbáci zadrželi a předvedli na tu jejich fízlárnu, tak je doutníky zajímaly hodně. Pravda. Jenže byly kubánské! A když jsem jim řekl, že to měl polský kardinál Wojtyła od soudruha Fidela, který mi to po něm osobně poslal, dali tak nějak najednou pokoj“, culil se děda a začal stavět na stůl šachovnici, zvědav, jaké nové herní finesy mu z Jihlavy vezu…

Jenže za pár let se stal papežem onen krakovský arcibiskup.

„Polská orlice sráží na lopatky Brežněva!“ hlaholil děda v bleskovém meziměstském hovoru do telefonu, když Radio Vaticana ohlásilo jméno nového římského biskupa. „A já mám mé sváteční doutníky od samotného papeže!“ jásal v euforickém nadšení. Potom popřál do sluchátka, jak jsme byli oba zvyklí, příjemný odposlech službu konajícímu příslušníku StB – a zavěsil.

O dalších pár let později, když jsem se už vrátil z vojny, zajel jsem do Liberce za dědou. Byl tehdy již hodně nemocný, ale sáhl hubenou rukou na poličku a v dřevěné krabici ukázal na poslední dva doutníky.

„Leo, ty jsem schovával, až se vrátíš z té komunistické šikany. Pro nás dva!“

Do očí se mi vedraly slzy.

„Držel ses tam, kozáče, tož budeš atamanem“, prohlásil slabým hlasem děda a obřadně uřízl špičky obou doutníků. A zapálil svoji dlouhou sirku: „Pokouřeníčko od papeže – teď si ho teprve jaksepatří vychutnáme!“

Krátce nato, na podzim, pak děda zemřel. A příhodu s doutníky od papeže mi pak – jako když pomalu a nepozorovaně zarůstá hrob travou – postupně vytěsnily z paměti jiné události…

Až nedávno při studiu těch zpropadených třináctých komnat komunistických žump jsem našel v archivech StB dochovanou zprávu plk. Václava Roubala, náčelníka krajské správy SNB hlavního města Prahy a Středočeského kraje. Psal v ní ministrovi vnitra Jaromíru Obzinovi z pohřbu kardinála Štěpána Trochty v dubnu roku 1974 toto:

„Po ukončení církevního obřadu přistoupil k hrobce muž, který prohlásil, že byl s Trochtou v koncentračním táboře, a uváděl, co údajně spolu v Dachau vytrpěli. Na zakončení svého projevu začal zpívat nedovoleně hymnu, k čemuž se přidali spontánně všichni další účastníci pohřbu. Ačkoli státními orgány nebylo dovoleno nikomu z přítomných u hrobu mluvit, na základě tohoto incidentu kardinál Karol Wojtyła, arcibiskup z Krakova, porušil přísný zákaz československých orgánů a promluvil poté ještě u hrobky a Trochtu nazval mučedníkem. Toho muže, důchodce L. Š. z Liberce, který celý incident svým nevhodným chováním vyvolal, bylo možno příslušníky identifikovat až pozdě večer na nádraží, neboť byl jako pozvaný spoluvězeň Trochtův účasten celé odpoledne hostiny se zahraničními hosty v biskupském paláci a zde jej nebylo možno z pochopitelných důvodů perlustrovat dříve“.

A tak jsem pojednou zas při tom čtení ucítil onu výbornou chuť kubánského doutníku od papeže a na vlastní oči zas na chvíli viděl výtržníka, který svým činem pohnul budoucího papeže Jana Pavla II. k projevu nad hrobem kardinála Trochty.

Dědečka Ludvíka Švančaru, vězně v Dachau číslo 16721…

Děda František v roce 1919. Přestál právě léta hrůz světové války a ještě asi vůbec netušil, že se v příštích dvaceti letech ožení a stane otcem pěti dětí – a jednoho dne tak bude i mým dědečkem..

Můj jihlavský dědeček František (tatínek mé maminky, narozen 1893) sloužil skoro po celou Světovou válku u 46. těžkého dělostřeleckého pluku.  Přičemž u toho samého pluku sloužil – od nich ze vsi – jeho o něco starší jmenovec. Také František a také Zdražil – leč nebyli přímí příbuzní – dost možná jen velmi, velmi vzdálení, jak to tak už na vsích, kde po staletí některé rody žijí, bývá.

A u nás v rodině se tradovalo – jak jsem od dětství slýchával od dědovy sestry, pratety Marie – že tenkrát, na samém sklonku války na konci léta roku 1918, jako blesk z nebe, obdrželi od vojenské kanceláře zprávu, že můj dědeček kdesi v daleké Itálii padl!

Dědečkova maminka Antonie (moje prababička) a dědovy obě sestry, Marie a Tonička (Tonička již byla v té chvíli sestrou Kongregace sester premonstrátek), se s tím však odmítly smířit, jakoby cítily, že musí jít o nějaký hrozný omyl.

A tak pořídily svým blízkým na samém sklonku léta toho roku celou domácnost i hospodářství, řádová sestra Tonička si vyžádala povolení své matky představené, a všechny tři ženy vyrazily na prosebnou pěší pouť až do poutního chrámu Panny Marie do Křtin u Brna poprosit Pána Ježíše a jeho matku Pannu Marii o nějakou zázračnou záchranu jejich nejstaršího syna a bratra.

Vykonaly tuto pouť – a vrátily se na začátku září zpět do své vsi… 

Proběhly dožínky i posvícení, a tu se, pojednou jednoho podzimního večera roku 1918, můj „padlý“ dědeček František, za něhož svratecký pan farář již dávno odsloužil Requiem, objevil ve dveřích svého rodného domu. Netuše přitom nic, že byl již oplakán!

List z vojenského archivu, dokládající smrt jmenovce mého dědečka…

V srpnu 1918 totiž u jeho pluku v italském Corbolone, jak se pak ukázalo, padl jeho jmenovec František Zdražil, navíc rovněž z jeho vsi – a úřady poslaly omylem zprávu o jeho smrti i pohřbu nesprávné rodině.

Tak jsem to jako dítě slýchával na konci 60. let od mé zbožné pratetičky Marie,když mne někdy brávala nahoru v Jihlavě na Lesnov ke „kříži“ s sebou se v letní podvečer pomodlit růženec.  

Během let tento příběh zcela upadl v mé mysli v zapomnění, jako tisíce jiných – přehlušen starostmi života i hřmotem tohoto světa. Až jsem jednoho dne, před několika málo lety, při hledání jiných dokumentů ve vojenských archivech náhle s údivem našel úmrtní list onoho padlého jmenovce mého dědy! 

A teprve tehdy jsem si tuto mlhami zahalenou dávnou rodinnou příhodu vybavil zřetelně a v plných barvách.

Jak kdyby se stala včera a ne před 101 roky…

Leo P. Švančara, psáno v červenci 2019

Sem na jihlavský Lesnov se dědečkova sestra Marie chodívala ke kříži modlit růženec k Panně Marii, která zázračně na její přímluvu zachránila jejího nejstaršího bratra. A zde jsem od ní tuto zvláštní prastarou rodinnou příhodu rád slýchával…