Pan Benda jel jednoho dne trolejbusem z města k pohřbu. Tentokrát ale ne na Ústřední hřbitov, jako v jiné dny, ale na Kalvarii. Na tomto malém hřbitově, sloužícím zejména pro obyvatele jihlavských čtvrtí Dřevěných mlýnů a Bedřichova, se konaly na počátku sedmdesátých let pohřby už jen výjimečně – státní orgány totiž rozhodly o zákazu pohřbívání a tento hřbitov měl být časem zrušen. Pohřbít se zde mohl nechat už jen ten, kdo měl již na Kalvarii svůj rodinný hrob. Nové hroby vznikat již nesměly – s příchodem normalisace se totiž začalo stavět „pokrokovější“ a komunisty před pohřby do země ideologicky preferované krematorium pod vrchem Šacberkem na Lesnově.

A o tomto celém problému hřbitůvku na Kalvarii se milý pan Benda dal do řeči s řidičem trolejbusu – říkejme mu pan Stolička.

Zastávka dole naproti bývalému hostinci Dupárna. Zde pan Benda vystoupil a dále již byl trolejbus jel, až na mne, zcela prázdný…

Pan Stolička sám byl syn bývalého sedláka z okolí Jihlavy, jehož statek komunisté po Únoru zabavili, rodinu vyhnali a tehdy mladého pana Stoličku poslali na nucené práce na tři roky k Černým baronům. Když se konečně vrátil, domů do své rodné vsi nesměl a v Jihlavě pro něho jiné místo nezbylo, než šoférovat trolejbusy.

A tento pan Stolička, rychlý v úsudku a břitký v humoru, se ve zmíněný den velmi hlasitě s panem Bendou bavil na celý trolejbus o tom, jak se komunistický režim už bojí i obyčejných mrtvých. „Zapomínají, že i jim jednou bude zvonit hrana,“ hlučně hartusil řidič Stolička a dodal, že nové jihlavské krematorium si mocní staví – aniž by si to byli ochotni připustit – nakonec i sami pro sebe.

„Jednou zazvoníme i celému tomu jejich režimu“ prorocky zvolal Stolička v drkotavé jízdě starého trolejbusu po rozbitých kočičích hlavách Havlíčkovou ulicí dolů kolem Třešťské pivnice.

A v následujícím hlasitém hovoru padla i slova o již zmíněném „televizním“ příběhu Konráda Bendy s presidentem Husákem. Což pan Stolička, za hlasitého smíchu páně Bendy, okomentoval s tím, že hlavní nepřátelé socialismu jsou „jaro, léto, podzim, zima – a děda Bendů z Kollárky!“.

Padaly pak i jiné narážky na režim, pan Benda se smál na celé kolo, přičemž trolejbus se mezitím vyprazdňoval. Na každé zastávce – počínaje Rudým náměstím a konče bývalou vozovnou tramvají dole pod městským nádražím – vystoupilo několik lidí, aby raději nebyli ani bezděčnými svědky této nebezpečné debaty.

A tak nakonec pan Benda zůstal se mnou, malým klukem hltajícím s otevřenými ústy každé jejich slovo, skoro jediným cestujícím ve voze. Aniž by si toho on i řidič Stolička všimli.

Teprve, když jsme dojeli k Jánům, k zastávce u hospody zvané Dupárna (tehdy ještě trolejbusy nahoru ke Kalvarii nejezdily), pan Benda se chystal konečně vystoupit, aby se mohl dát cestou okolo sochy svatého Jana na starém můstku přes říčku Jihlávku vzhůru ke kalvarijskému hřbitovu.

A v tu chvíli zjistili oba pojednou, že zatímco v protisměru jezdí zcela přeplněné vozy, jejich trolejbus k nádraží je jako zázrakem úplně prázdný.

Jenže hříčkou osudu šlo zrovna, jako naschvál, v případě našeho debatního trolejbusu o spoj k několika vlakům. Proto další přeplněné vozy za námi už nemohly pobrat mnohé lidi, vystoupivší z vozu pana Stoličky, a mnozí z nich tak museli o překot utíkat do dlouhého dřevěnomlýnského kopce až nahoru na Vyhlídku k nádraží pěšky…

A tak plno lidem toho dne ujel jejich vlak – a to jen proto, že se tak hrozně báli.

Báli se být – byť jen nepřímými svědky – pro mne nezapomenutelného rozhovoru pánů Bendy a Stoličky, rozhovoru, který způsobil jednoho slunného dne roku 1970 na lince A dopravní kalamitu…

(Jména některých postav v těchto humoreskách jsou, z ohleduplnosti k případným ještě žijícím aktérům či jejich rodinám, pozměněna)

Leo P. Švančara, 2015

Mlýnské schody na Vyhlídce

V naší Kollárově ulici, na pomezí jihlavských čtvrtí Dřevěných Mlýnů a Bedřichova, žil kdysi, za mého dětství a mládí v 60. a 70. letech, jeden zvláštní starý pán. Říkejme mu zde třeba Konrád Benda.

Byl komunistickým režimem značně postižen již v 50. letech – byl totiž aktivní katolík a z duše zarytý antikomunista – a tak i jeho důchod byl skutečně minimální. Dosahoval, tuším, stěží nějakých těch pěti set korun.

A tento pan Benda si postupem času vytvořil svůj svérázný způsob tichého, leč nepřehlédnutelného, pohrdání režimem. Začal si žít zcela po svém.

Byl důchodce, neměli mu už co vzít a tak si denně jezdil po celé naší čtvrti s vozíčkem ověšeným zvonivými rolničkami a pro své králíky v rukavicích vybíral ztvrdlý chleba z popelnic. Krom prodeje králíků si přivydělával i pěstováním ovoce a zeleniny na své zahradě.

Choval se jako podivín – a byl podivín. Veřejně hlásal své protirežimní narážky, vyprávěl politické vtipy a k tomu chodil za nějakou tu korunu poctivě každý den na oba jihlavské hřbitovy nosit rakve při pohřbech.

Ale měl i jinou tvář: Byl hluboce niterně věřícím člověkem a častokrát mne překvapil nějakou tou neobyčejně moudrou radou. Ve sklepě také skrýval obrovský krásný betlém přes celou místnost, který nám, klukům, každé Vánoce dovolil v jeho prazvláštním domě navštěvovat…
Hořely tam svíce a vonělo vždy sladce kadidlo, posvěcené o minulých Třech králích u Matky Boží panem katechetou Veselým…
Roky plynuly, až jednoho srpnového dne zde v ulici náhodou pana Bendu zachytila s jeho vozíčkem s řinčícími rolničkami u jedné popelnice rakouská televize!
Protože pan Benda uměl, jako každý starý Jihlavan, výtečně německy, rozhodl se, že si z nenáviděných komunistů trochu vystřelí. Proto ochotně svolil, že s ním mohou rakouští žurnalisté na místě natočit reportáž.
A tak se jednoho dne na „Vídni“ objevila reportáž, jak čeští důchodci musí vybírat chléb z popelnic, aby neumřeli hlady. A hlavní roli v celém příběhu měl náš milý bedřichovský pan Benda!
Po odvysílání reportáže na „nepřátelské západní stanici“, kterou v Jihlavě chytal tehdy skoro každý, se strhlo v kancelářích KSČ v Tolstého ulici doslova peklo.
Okresní tajemníci šíleli vzteky, nadřízení z Brna posílali do Jihlavy jeden dopis za druhým a řešilo se i na okresních aktivech co s panem Bendou.
Jenže tomu už bylo hodně přes 70 let a komunističtí aparátčíci nebyli schopni najít způsob, jak jej potrestat. Až některá moudrá hlava na okresním národním výboru vymyslela, že starého pana Bendu připraví za trest alespoň o ten hubený příjem z pohřbů.
Hřbitovní správa tedy dostala příkaz, že „nepřítel lidu“ Konrád Benda se nesmí veřejně na pohřbech objevovat.
A tak pana Bendu musela úřednice hřbitovní správy, sama se slzami v očích, vykázat po dlouholeté každodenní službě ze hřbitova.
Pan Benda byl v první chvíli doběla. Lomcoval jím střídavě vztek a střídavě pocity nevděku; než ale dojel ze hřbitova trolejbusem k nádraží, už věděl, jak na soudruhy.
Doma usedl za stůl a napsal presidentu Husákovi. Vylíčil mu v dopisu, že on, jihlavský důchodce Konrád Benda, nejenže musí vybírat z popelnic kvůli nepatrnému důchodu jídlo, ale že mu nyní zakázali nosit i rakve! A na závěr podotkl jedovatě, zda tedy má opět kontaktovat rakouskou televizi s tím, že kdo upadne u jihlavských komunistů v nemilost, nemůže být v této krásné socialistické vlasti být ani nosičem mrtvých.
Dopis pan Benda ještě téhož dne večer odnesl na poštu – a šel spokojeně opět ke svým králíkům.
Nějaký ten týden den se nedělo nic…
Jenže pak, mezi nic netušící soudruhy v jihlavském „Kremlu“ v Tolstého ulici, přijel jednoho rána v šestsettrojce tajemník z presidentské kanceláře!
A nastalo pozdvižení.
Několik funkcionářů bylo seřváno, jiným pohroženo přeložením – a další se raději, v hlubokém předklonu, jak myši rozutekli do svých kanceláří.
A od toho krásného podzimního dne pan Benda opět směl na své milované hřbitovy. Dokonce pro něho, jako pro nějakou váženou celebritu, osobně vzkázal sám šéf městské hřbitovní správy! Mohl na pohřby dál – sloužit zesnulým i pozůstalým – a ke všemu ještě všem nosičům rakví bylo plošně přidáno.
A o Vánocích, u svého betlému, ukázal pan Benda pojednou mému tatínkovi přípis z Prahy, že mu od Nového roku zničeho nic přidávají k důchodu tři stovky!
A tak se od té doby u nás, na Bedřichově, již natrvalo vžilo úsloví, že Husák se bojí jen dvou lidí na světě: Brežněva…
…a pana Bendy z Bedřichova!