Děda Ludvík s jeho typickým doutníkem…

Když jsem jako dvanáctiletý kluk přijel v roce 1974 na mé obvyklé letní prázdniny k dědovi a k babičce do Liberce, babička mne hned ve dveřích přivítala:

„Představ si, že děda před Velikonocemi spáchal velikou výtržnost. Hovořil půl hodiny nad hrobem pana kardinála Trochty a potom navíc poobědval i povečeřel s pány biskupy a s krakovským panem kardinálem. A pak ho na nádraží v Liberci esenbáci legitimovali a půl noci byl u výslechu!“

Byl jsem zvyklý, že děda – válečný vězeň z Dachau a mimořádně sarkastický bystrý diskutér – je potížista. Ale toto?

„No jo, milý vnuku. Nikoli poprvé v životě jsem byl zatčen“, odvětil s lišáckým úsměvem děda a začal si pomalu zapalovat doutník:

„Věc se sběhla tak. Byl jsem na pohřbu pana kardinála v Litoměřicích a estébáci tam předem vydali zákaz jakýchkoli projevů v kostele i nad rakví na hřbitově. Jenže zákazy komunistických sviní mi jsou, jak víš, ukradené, milý Leo. Tudíž jsem tak trochu skromně promluvil nad rakví u hrobu a nakonec vyzval přítomné, aby zazpívali hymnu“, vypustil dědeček labužnicky oblak vonného dýmu.

„Jejda, dědo, a zavřeli tě?“, odtušil jsem naivně.

Budoucí papež kardinál Wojtyła na pohřbu kardinála Štěpána Trochty v Litoměřicích v dubnu 1974.

„Nezavřeli. Krakovský pan kardinál Wojtyła mne zachránil – pozval mě na oběd do biskupské residence a celé odpoledne jsem mu vyprávěl, co jsme se Štěpánem Trochtou i s Josefem Beranem prožili v lágru. A nakonec mi pak večer nechal donést z auta něco těchto kubánských doutníků“, ukázal děda do poličky na nádhernou dřevěnou krabici.

„A že tě pak málem zavřeli jako pašeráka tabáku, to taky řekni“, skočila do hovoru babička.

„No, když mne pak v Liberci v noci na nádraží esenbáci zadrželi a předvedli na tu jejich fízlárnu, tak je doutníky zajímaly hodně. Pravda. Jenže byly kubánské! A když jsem jim řekl, že to měl polský kardinál Wojtyła od soudruha Fidela, který mi to po něm osobně poslal, dali tak nějak najednou pokoj“, culil se děda a začal stavět na stůl šachovnici, zvědav, jaké nové herní finesy mu z Jihlavy vezu…

Jenže za pár let se stal papežem onen krakovský arcibiskup.

„Polská orlice sráží na lopatky Brežněva!“ hlaholil děda v bleskovém meziměstském hovoru do telefonu, když Radio Vaticana ohlásilo jméno nového římského biskupa. „A já mám mé sváteční doutníky od samotného papeže!“ jásal v euforickém nadšení. Potom popřál do sluchátka, jak jsme byli oba zvyklí, příjemný odposlech službu konajícímu příslušníku StB – a zavěsil.

O dalších pár let později, když jsem se už vrátil z vojny, zajel jsem do Liberce za dědou. Byl tehdy již hodně nemocný, ale sáhl hubenou rukou na poličku a v dřevěné krabici ukázal na poslední dva doutníky.

„Leo, ty jsem schovával, až se vrátíš z té komunistické šikany. Pro nás dva!“

Do očí se mi vedraly slzy.

„Držel ses tam, kozáče, tož budeš atamanem“, prohlásil slabým hlasem děda a obřadně uřízl špičky obou doutníků. A zapálil svoji dlouhou sirku: „Pokouřeníčko od papeže – teď si ho teprve jaksepatří vychutnáme!“

Krátce nato, na podzim, pak děda zemřel. A příhodu s doutníky od papeže mi pak – jako když pomalu a nepozorovaně zarůstá hrob travou – postupně vytěsnily z paměti jiné události…

Až nedávno při studiu těch zpropadených třináctých komnat komunistických žump jsem našel v archivech StB dochovanou zprávu plk. Václava Roubala, náčelníka krajské správy SNB hlavního města Prahy a Středočeského kraje. Psal v ní ministrovi vnitra Jaromíru Obzinovi z pohřbu kardinála Štěpána Trochty v dubnu roku 1974 toto:

„Po ukončení církevního obřadu přistoupil k hrobce muž, který prohlásil, že byl s Trochtou v koncentračním táboře, a uváděl, co údajně spolu v Dachau vytrpěli. Na zakončení svého projevu začal zpívat nedovoleně hymnu, k čemuž se přidali spontánně všichni další účastníci pohřbu. Ačkoli státními orgány nebylo dovoleno nikomu z přítomných u hrobu mluvit, na základě tohoto incidentu kardinál Karol Wojtyła, arcibiskup z Krakova, porušil přísný zákaz československých orgánů a promluvil poté ještě u hrobky a Trochtu nazval mučedníkem. Toho muže, důchodce L. Š. z Liberce, který celý incident svým nevhodným chováním vyvolal, bylo možno příslušníky identifikovat až pozdě večer na nádraží, neboť byl jako pozvaný spoluvězeň Trochtův účasten celé odpoledne hostiny se zahraničními hosty v biskupském paláci a zde jej nebylo možno z pochopitelných důvodů perlustrovat dříve“.

A tak jsem pojednou zas při tom čtení ucítil onu výbornou chuť kubánského doutníku od papeže a na vlastní oči zas na chvíli viděl výtržníka, který svým činem pohnul budoucího papeže Jana Pavla II. k projevu nad hrobem kardinála Trochty.

Dědečka Ludvíka Švančaru, vězně v Dachau číslo 16721…

Homeosměs na koronavirovou epidemickou chřipku COVID-19 - na homeopatickém eshopu u XIV. svatých Pomocníků:

Děda František v roce 1919. Přestál právě léta hrůz světové války a ještě asi vůbec netušil, že se v příštích dvaceti letech ožení a stane otcem pěti dětí – a jednoho dne tak bude i mým dědečkem..

Můj jihlavský dědeček František (tatínek mé maminky, narozen 1893) sloužil skoro po celou Světovou válku u 46. těžkého dělostřeleckého pluku.  Přičemž u toho samého pluku sloužil – od nich ze vsi – jeho o něco starší jmenovec. Také František a také Zdražil – leč nebyli přímí příbuzní – dost možná jen velmi, velmi vzdálení, jak to tak už na vsích, kde po staletí některé rody žijí, bývá.

A u nás v rodině se tradovalo – jak jsem od dětství slýchával od dědovy sestry, pratety Marie – že tenkrát, na samém sklonku války na konci léta roku 1918, jako blesk z nebe, obdrželi od vojenské kanceláře zprávu, že můj dědeček kdesi v daleké Itálii padl!

Dědečkova maminka Antonie (moje prababička) a dědovy obě sestry, Marie a Tonička (Tonička již byla v té chvíli sestrou Kongregace sester premonstrátek), se s tím však odmítly smířit, jakoby cítily, že musí jít o nějaký hrozný omyl.

A tak pořídily svým blízkým na samém sklonku léta toho roku celou domácnost i hospodářství, řádová sestra Tonička si vyžádala povolení své matky představené, a všechny tři ženy vyrazily na prosebnou pěší pouť až do poutního chrámu Panny Marie do Křtin u Brna poprosit Pána Ježíše a jeho matku Pannu Marii o nějakou zázračnou záchranu jejich nejstaršího syna a bratra.

Vykonaly tuto pouť – a vrátily se na začátku září zpět do své vsi… 

Proběhly dožínky i posvícení, a tu se, pojednou jednoho podzimního večera roku 1918, můj „padlý“ dědeček František, za něhož svratecký pan farář již dávno odsloužil Requiem, objevil ve dveřích svého rodného domu. Netuše přitom nic, že byl již oplakán!

List z vojenského archivu, dokládající smrt jmenovce mého dědečka…

V srpnu 1918 totiž u jeho pluku v italském Corbolone, jak se pak ukázalo, padl jeho jmenovec František Zdražil, navíc rovněž z jeho vsi – a úřady poslaly omylem zprávu o jeho smrti i pohřbu nesprávné rodině.

Tak jsem to jako dítě slýchával na konci 60. let od mé zbožné pratetičky Marie,když mne někdy brávala nahoru v Jihlavě na Lesnov ke „kříži“ s sebou se v letní podvečer pomodlit růženec.  

Během let tento příběh zcela upadl v mé mysli v zapomnění, jako tisíce jiných – přehlušen starostmi života i hřmotem tohoto světa. Až jsem jednoho dne, před několika málo lety, při hledání jiných dokumentů ve vojenských archivech náhle s údivem našel úmrtní list onoho padlého jmenovce mého dědy! 

A teprve tehdy jsem si tuto mlhami zahalenou dávnou rodinnou příhodu vybavil zřetelně a v plných barvách.

Jak kdyby se stala včera a ne před 101 roky…

Leo P. Švančara, psáno v červenci 2019

Sem na jihlavský Lesnov se dědečkova sestra Marie chodívala ke kříži modlit růženec k Panně Marii, která zázračně na její přímluvu zachránila jejího nejstaršího bratra. A zde jsem od ní tuto zvláštní prastarou rodinnou příhodu rád slýchával…

Ladislav Panovec (vpravo) s bývalým ředitelem Horáckého divadla Josefem Filou…
(foto HDJ)

Dovolím si připojit jednu osobní vzpomínku.
Někdy v první polovině 80. let, když jsme v létě často hrávali v jihlavském letovisku na Pávově, jsem se tam jednoho večera seznámil se zajímavým manželským párem. Chtěli něco zahrát na přání, vyhověl jsem, a nějak jsme se pak o přestávkách dali do hovoru.

Po skončení naší produkce jsme ještě seděli pod slunečníkem u piva dlouho do večera a naše debata pak nerušeně pokračovala i v posledním městském autobusu – flamendráku č. 1 – cestou do Jihlavy. Vystoupili jsme „u Ignáce“ a jali jsme se pokračovat v našem neplánovaném večírku i dále.

V tu chvíli jsme zjistili, že pán je bos! Zapomněl své sandále v autobusu, kde se bůhvíproč ve veselé náladě za jízdy asi zul.

„To je jedno, já jsem ‚bosý Laco‘ – a budeme si tykat!“ prohlásil rozjařeně muž, jenž mi byl stále nějak povědomý.

„A proč je chlapeček bos? Kdyby bos byl pštros, to snad bych bez glos ponechal – jenže chlapeček je asi kos? Tu obuv jeho – v šeré nevratno – nechal odvézt AUTOBOS!“ přijal jsem hlasitě na celé náměstí jeho nabídku k tykání, takže se k nám za jeho aplausu začala nebezpečně blížit hlídka VB.

Ztišili jsme se a pokračovali tedy raději co nejrychleji z náměstí do Palackého ulice k nim domů.

Byl to nádherný večer, kdy jsme se stihli do rána u několika lahví párkrát i pohádat – o politice, o víře, o kumštu. Na mnoho věcí jsme měli rozdílné názory, na několik naopak názory skoro totožné, ale tehdy ještě bývaly diskuse diskusemi. 

PhDr. Ladislav Panovec (27. 6. 1925 – 21. 6. 2019)

A tak jsme tyto vzácné večery poté zopakovali – jak u nich, tak doma u nás. A bylo mi zcela jedno, že jak mi ten první večer onen povědomý Laco prozradil, byl „zasloužilým umělcem“ tehdy panujícího režimu a letitým ředitelem a režisérem našeho divadla.
Byl to totiž jakýmkoli argumentům otevřený posluchač a milý diskutér. A navíc měl úžasnou paměť: Tu moji „deklamaci na bosého flamendra“, jak vždy říkal, pronesenou na celé noční náměstí, si doslova pamatoval a mnohokrát mi ji u skleničky znovu zopakoval.

P.S. A konec dobrý, všechno dobré: ty jeho boty jsem mu jednoho dne získal zpět. Od známých řidičů na dopravním podniku, kde byly po nějaký čas uloženy jako nález ve vrátnici.“
„To nemuselo být. Té tvé pitomé předzdívce ‚Bosý Laco‘ už jsem tak nějak – ač z duše nerad – přivykl“, okomentoval nevrle objev své již dávno oplakané obuvi umělec…

Tož Laco, na shledanou!

PhDr. Ladislav Panovec (27. 6. 1925 – 21. 6. 2019), zasloužilý umělec, režisér a v letech 1957 až 1987 ředitel Horáckého divadla v Jihlavě přišel do jihlavského divadla v roce 1957 z Divadla bratří Mrštíků v Brně.  Z posice uměleckého ředitele a kmenového režiséra Horácké divadlo zkonsolidoval hospodářsky i umělecky.  Jeho cílem bylo vybudovat z kočovného divadla stabilisovanou divadelní scénu repertoárového typu – jeho zásluhou vznikl tehdy svozový systém, jenž funguje dodnes.  Jako režisér nazkoušel více než osmdesát inscenací, těžiště repertoáru tvořila česká i světová klasika. 
Pro umělecký soubor byl uznávanou autoritou. Ladislav Panovec byl ředitelem Horáckého divadla rovných třicet let, od roku 1957 do 1987, a stal se tak údajně nejdéle sloužícím ředitelem v českém divadelnictví. 

Díky poloze města na střeše Vysočiny patřila jihlavská tramvajová dráha s její průměrnou nadmořskou výškou okolo pěti set metrů ke třem nejvýše položeným tramvajovým provozům na území celé dnešní České republiky. Nejnižší bod trati byl u Jánů, 470 metrů nad mořem, nejvyšší naopak nahoře u pošty na náměstí, kde tramvaj překonávala v ústí Komenského ulice nadmořskou výšku 524 metrů. (V podobné nadmořské výšce jako v Jihlavě jezdily tramvaje již jen v Jablonci nad Nisou a v Mariánských Lázních.)

Jihlavská elektrická dráha dosahovala ve své době úctyhodných počtů přepravených osob. Například jen za rok 1944 přepravily jihlavské tramvaje po městě na své jediné lince neuvěřitelných tři a půl milionu cestujících.

Jihlavská tramvaj se i přesto dnešních časů nedočkala. Po druhé světové válce celá jihlavská tramvajová trať připadla brněnským rozvodným závodům a ty rozhodly, že tramvaje v Jihlavě budou do konce roku 1948 zrušeny…

Pojďme se tedy dnes podívat na krátkou historii této pouliční dráhy, která zdobila ulice našeho města skoro čtyři desítky let:

Když v roce 1868 vyměřovali inženýři Severozápadní dráhy polohu jihlavského hlavního nádraží, umístili je celých 1900 sáhů od města. Třetí největší železniční stanici na této trati – po Praze a Vídni – tak do budoucna navždy od centra Jihlavy oddělovala téměř tříkilometrová vzdálenost.

I proto koncem 19. století bylo jednou z nejvýnosnějších živností v Jihlavě povoznictví. Povozy a omnibusy zajišťovaly po celý den dopravu lidí i zboží mezi centrem města a nádražím. Každý jihlavský hotel také provozoval vlastní drožky, které hotelové hosty dovážely k jejich vlakům.

Z těchto důvodů se v roce 1905 městská rada v Jihlavě usnesla na myšlence zřídit v Jihlavě po vzoru jiných velkých měst pouliční dráhu. Tramvajová doprava měla podle názoru radních umožnit občanům i návštěvníkům města pohodlné a hlavně pravidelné spojení mezi centrem Jihlavy a nádražím Severozápadní dráhy.

Městská rada zadala zpracování prvních dvou projektů na budoucí tramvajové trati. Jedna varianta počítala s dvoukolejnou tramvajovou tratí běžného rozchodu kolejí 1435 milimetrů, která měla vést z náměstí na Městské nádraží a odtud po normální železniční trati přes viadukt u Jánů až na Hlavní nádraží a odtud, opět ulicemi, v dnešní Kollárově ulici na Růžek a na Bedřichov. Zde se uvažovalo jak o tramvaji elektrické, tak již o – v té době překonané – tramvaji parní! Oba projekty jsou dochovány ve fragmentech v jihlavském archivu.

Druhá varianta byla navržena jako úzkorozchodná jednokolejná trať s výhybnami, která měla vést z náměstí na hlavní nádraží s možností následného dalšího rozšiřování do čtvrti Bedřichov. A na nátlak lobby jihlavských drožkařů a povozníků, kteří v elektrické tramvaji okamžitě vycítili konkurenci, byl nakonec vybrán tento menší projekt jednokolejné úzkorozchodné dráhy mezi hlavním náměstím a nádražím.

Plán konečné stanice u nádraží a nádražní pošty.

Tato trať jihlavské elektrické dráhy měřila 2800 metrů a tramvaje po ní dopravily cestující z nádraží na náměstí za dvanáct minut. Provoz zajišťovaly zpočátku tři tramvaje, k nimž byly později přikoupeny další dvě. Tramvaje projížděly z náměstí dnešní Komenského ulicí, náměstím Svobody a po dnešní Havlíčkově ulici pak okolo Dřevěných mlýnů vystoupaly z údolí řeky Jihlavy až k nádraží.

Odtud byla naplánována stavba další tratě Kollárovou ulicí, kolem hostince Na Růžku (dnes restaurace Praha), po dnešní Sokolovské ulici kolem Točny přes celý Bedřichov k hostinci Na Rybníčku. Ovšem k realisaci této druhé tramvajové linky v Jihlavě bohužel nikdy nedošlo. I když počátkem 30. let byl zpracován kvalitní projekt celé trati, naplánovány linky, které jednak měly končit od Bedřichova na nádraží a jednak někeré spoje i průběžně jezdit z Bedřichova až do centra Jihlavy, nebylo to nakonec nic platno. Přestože již bylo vydáno i předběžné stavební povolení a dokonce byla uskutečněna policejní pochůzka po celé budoucí trati až k hostinci Na Rybníčku.

Průběh tramvajové trati v Jihlavě v letech 1909-1948. Černě jsou zvýrazněny výhybny, kde se tramvaje křižovaly.

Zde totiž bývalo východisko stovek výletníků na Lesnov, na rozhlednu na Šacberku i nahoru do výletní restaurace Tivolli – a i sama restaurace Rybníček, kde měla být konečná stanice tramvají pohodlně přímo u břehů rybníka, byla vyhlášenou „konečnou“ nedělních procházek Jihlavanů.  Čili toto zamýšlené tramvajové spojení Bedřichova a Lesnova s centrem by, stejně jako například v Liberci (11 kilometrová tramvajová trať z centra Liberce pod Ještěd), jistě přinesla celé čtvrti oživení i velký zájem cestujících…

I přesto, že k realisaci této linky do srdce Bedřichova nakonec kvůli krisi v 30. letech a kvůli následujícímu předválečnému chaosu nedošlo, jihlavské tramvaje na své jediné trati přepravovaly úctyhodné počty cestujících. Tak například jen za rok 1944 se tramvajemi v ulicích Jihlavy svezlo neuvěřitelných tři a půl milionu lidí!

Díky poloze města ve středu Vysočiny patřil jihlavský tramvajový provoz, jak jsme už řekli, k nejvýše položeným v celé dnešní Česke republice. Tramvaje si také v Jihlavě hravě poradily se strmým stoupáním 77 promile v dnešní Havlíčkově ulici (v úseku od dnešního kruhového objezdu u Modety k bývalé Tabačce). Větší stoupání v celém Předlitavsku musely tramvaje absolvovat jen v Jablonci nad Nisou v úseku kolem tamního divadla (tam to bylo přes 100 promile).

Po druhé světové válce sice město zvažovalo projekty na rozšíření pouličních drah i do jiných částí Jihlavy (například byl na stole projekt dráhy z náměstí Benešovou ulicí k budoucímu Domu zdraví či do Starých Hor – tedy linky, které později byly zřízeny jako trolejbusové), ale nakonec byl celý jihlavský tramvajový provoz převeden pod Brněnské rozvodné závody a v podstatě odepsán. Tyto závody, spolu s městem Jihlavou, kde ve vedení radnice seděli lidé, kteří do Jihlavy přišli až po roce 1945 a neměli vztah k organisaci města, rozhodly v roce 1946 o neblahém zrušení celé tramvajové dopravy a o jejím nahrazení trolejbusy.

A tak poslední tramvaj projela ulicemi Jihlavy před 67 lety – na podzim roku 1948. Jihlavské tramvaje byly prodány do Opavy, kde jezdily až do likvidace opavské elektrické dráhy v polovině padesátých let. Poslední z jihlavských tramvají dosloužila až koncem šedesátých let v severočeském Mostu, kde byla sešrotována…

Podrobný popis elektrické dráhy a některé technické údaje jihlavské tramvajové trati:

Vozovna tramvají v Havlíčkově ulici, vlevo městská elektrárna napájející celou dráhu…

Jednokolejná trať o rozchodu 1000 milimetrů počínala naproti budově nádražní pošty (nyní pošta Jihlava 2) na okraji nádražního parku.

Odtud vedla po Bahnhofgasse (Havlíčkovou ulicí) čtvrtí Dřevěné mlýny okolo Jánského kopce po mostu přes řeku Jihlavu k jatkám (Slachthaus).

Zde byla vedle elektrárny v kilometru 1,436 tramvajová vozovna (dodnes zachovaná téměř v původním stavu, nyní objekt truhlářství Kukra, Havlíčkova č. 60) a odtud trať pokračovala prudkým stoupáním (77,66 promile) až na Josefsplatz (náměstí Josefa II., dnes náměstí Svobody).

Zde dráha odbočila mírně vpravo k městskému divadlu a kolem hlavní pošty (pošta Jihlava 1) pokračovala na konečnou stanici Hauptplatz (Masarykovo náměstí).

2734 metrů dlouhá trať byla na obou konečných stanicích v prvních letech provozu ohraničena pouze vidlicovitým ukončením, teprve v roce 1934 je zřízena u nádraží manipulační odbočka k nákladní drážní pokladně (před poštu) a na Masarykově náměstí pak výhybna. V Komenského ulici vedle pošty byla výhybna s vedlejší kolejí (2,422 km), kam byl odstavován poštovní vůz…

Konečná tramvaje u nádraží, válečná léta kolem roku 1942…

Provoz na jednokolejné trati s osmi zastávkami byl zabezpečen třemi výhybnami (od roku 1934 pak celkem pěti), a to v Bahnhofgasse – Nádražní ulici (0,465 km), u Elektrizitätswerk – vozovny (1,455 km) a u Josefsplatz – náměstí Svobody (2,054 km). K nim přibyly v roce 1934 výhybny na obou konečných stanicích a v Komenského ulici odbočka k poště (2,422 km).

Celkem se na jihlavské elektrické dráze nacházelo 3102 metrů kolejí a deset výhybek (od roku 1934 pak 3180 metrů kolejí a 13 výhybek). Trať byla v kilometru 1,366 napájena z městské elektrárny dvěma dynamy o výkonu 32 kWh, poskytujícími stejnosměrné napětí 500 V (od roku 1934 bylo napětí zvýšeno na 550 V).

Nejvýše položenou zastávkou na jihlavské elektrické dráze byla Neugasse (v horní části Masarykova náměstí) s nadmořskou výškou 524 metrů nad mořem, zastávka Slachthaus (Jatka) u řeky Jihlavy byla s nadmořskou výškou 472 metrů naopak na celé trati stanicí nejnižší.

K tématu:

Můžete též absolvovat publicistickou projížďku jihlavskou tramvají na Iglau.cz

(Leo P. Švančara, zprac. 2015, doplněno 2019)

Pokud budete hledat obec Dřevěné Mlýny, správněji Dřevěný Mlýn, na současné mapce Jihlavy a okolí, bude vaše snažení marné. Obec v roce 1923 připadla k Jihlavě a stala se její místní částí. Nakonec byla i ta v roce 1955 úředně zrušena a celý dřevěnomlýnský katastr se rozplynul ve stále postupující městské zástavbě. Nakonec zmizel i samotný Hölclův mlýn, který stál u zrodu této vsi a dal základ jejímu pojmenování Hölcl Mühl, později chybně zapsaný jako Holzmühl. A stejně chybně přeložený do češtiny jako Dřevěné mlýny.

Dřevěnomlýnská škola, Havlíčkova ulice…

Mimochodem, ten mlýn byl jenom jeden a stál zde už ve 14. století, kdy patřil Grunczům a o sto let později rodině Hölclů. Ve druhé polovině 19. století na něm hospodařil zdejší starosta Leo B. Tomaschek. Koncem 20. stolet, v době jeho demolice, byl posledním majitelem známý mlynářský rod Pekárků. Budete-li mít jednou dlouhou chvíli, udělejte si zajímavou procházku zarostlým strmým svahem naproti podniku Ajax na Polenské ulici, až nahoru Na Vyhlídku. Vaše cesta bude dlážděna starými mlýnskými kameny. Stačí se pozorně dívat pod nohy…

První vyobrazení této malé vsi, která se v roce 1625 dostala do držení císařského rychtáře Johanna Heidlera z Bukové a stala se tak součástí velkoberanovského panství, můžeme vidět na plánu Jihlavy a okolí z roku 1647, který je uložen v jihlavském archivu. Mlýn o dvou složeních se tehdy skládal z několika objektů a nazýval se Bückarbmühl. Jeho součástí byl několik set metrů dlouhý náhon, později nahrazený jezem, který zde čeří vodu dodnes. V sousedství stával dvůr, základ budoucího velkostatku. Je samozřejmé, že všechny tyto objekty byly po čas švédské okupace Jihlavy pobořeny, přesto však během poslední fáze dobývání Jihlavy posloužily jako přístřeší pro dragouny císařského generála Buchheima.

Dalšími majiteli vsi byli postupně Doupovci z Doupova, Pachtové z Rájova, Sitzendorfové, draví a majetku chtiví Palmové a posléze Zdenkauerové. Od konce 19. století až do roku 1914 držel velkostatek Leo B. Tomaschek. Podle Pátkova popisu z roku 1888 a 1901 měla tato ves rozkládající se po obou březích Jihlavy celkem 85 domů a 984 obyvatel. Většina byla katolíků, jen 13 bylo evangelíků a 10 židů. Přifařena a přiškolena byla k Jihlavě, stejně jako poštou a telegrafem. Není jistě bez zajímavosti, že v roce 1894 zde vlastnili pánové August Krebs & Sohn, přádelna a Wilhelm Budischowsky, továrna na zpracování kůží, první dva telefony s čísly 3 a 31. V Jihlavě bylo tehdy zavedeno celkem 33 telefonních linek. Inu, pokrok se vydal nezadržitelně na pochod…

Schody od Vyhlídky…

Další představu o velikosti vsi a jejího katastrálního území nám poskytl podrobný stabilní katastr z roku 1835. Jižní hranici tvořila císařská silnice do Brna, dnes část Brněnské ulice na sídlišti Březinova. Západní hranici vymezovala říčka Jihlávka tekoucí údolím Heulosu a dále pak část Havlíčkovy ulice pod Jánským kopečkem a část ulice Polenské, až k hraničníku stojícímu v zahradě U skály. Odtud šla vzhůru ulicí Jiřího z Poděbrad k druhému hraničníku při restauraci Praha. Severní hranici ohraničovaly dnešní ulice Sokolovská, Pávovská, Na hranici až ke třetímu hraničníku při silnici do Heroltic. Odtud se hraniční čára vracela zpět k městu, podél Hlavního nádraží, přes řeku Jihlavu a opět sídlištěm Březinova po Okružní až k Brněnské ulici. Pořádný kus cesty, co říkáte? A pořádný kus země, kde se na počátku 19. století povětšinou rozkládala jen pole a louky a zalesněné stráně a dva lomy. Tou dobou zde žilo 474 obyvatel ve 30 domech.
V roce 1842 zde můžeme zaznamenat mimo mlýn a velkostatek ještě vinopalnu a přádelnu vlny. Netrvalo však dlouho a během dalších dvaceti let došlo k náhlému výraznému obratu. Než se kdo nadál, vyrostly tady první provozovny, jako základ pozdějších fabrik či továren: V roce 1857 Hellerova sirkárna, kterou později provozoval F.G. Čzap, když ji v roce 1863 ještě rozšířil o sušárnu. V jejím sousedství, na pravém břehu řeky Jihlavy, vystavěl v roce 1886 Wilhelm Budischowsky koželužnu. Byla to později jedna z největších zdejších továren vybavená v roce 1923 turbínou zajišťující vlastní výrobu elektřiny.

Pohled na dřevěnomlýnské údolí, v pozadí zámeček dnešní Polepšovny, bývalé Zeizingerovy vily…

Rozlehlý komplex výrobních a skladovacích objektů doprovázely bytovky pro zaměstnance a secesní vila pana továrníka, kterou v roce 1909 projektoval a stavěl známý jihlavský stavitel Vincenz

Zeizinger a která od roku 1951 slouží jako dětský domov. Největšího rozkvětu zaznamenala firma od konce 19. století do přelomu dvacátých let století 20. V roce 1928 ji měl pronajatou Samuel Löwy pod názvem ARCO. Od roku 1930 přešla do držení České průmyslové banky Praha. V období protektorátu zde našlo umístění hned několik firem počínaje M. Průchovou – sběrna zeleniny, R. Hoffmannem – výrobou nábytku, Fischer & Österreicher a F. Nathan – obě textilní, až po strojírenskou výrobu ing. E. Pöpperl, kterou po roce 1945 zastoupila firma ČKD, později jeden z provozů Motorpalu. O historii tohoto místa, jinak významného střediska podnikání na Jihlavsku, by se dalo napsat mnoho zajímavých stránek…

Cestička z Polenské ulice nahoru k Vyhlídce…

Pojďme si proto ještě v krátkosti připomenout některé další zdejší podniky. Parní pila z roku 1883 dala základ budoucím Jihlavským dřevařským závodům, dnes Kronospan CS. Velká cihelna E. Seidnera zrušená po roce 1945 poskytla místo pro garáže, sportovní areál Sokola Bedřichov, panelárnu a sodovkárnu a sídliště Kollárova. Tradiční jihlavskou textilní výrobu zde representovaly židovské firmy L. Mahler (1908) a po ní H. Gümpl (1938) v prostorách dnešního učiliště Motorpalu a dále L. Seidner (1899) na Heulose, dnes Modeta Styl. Dále tu bývala vápenice, již zmíněné dva lomy, žel, s málo kvalitním kamenem, Schmidtova pilníkárna Ajax (1921) vyrábějící dodnes,

Nenápadná pěšinka dodnes nádherným (a pro mnohé Jihlavany téměř neznámým) parkem nad Tonou k Vyhlídce…

Nápravníkův sklad piva, později společenské středisko U Jánů, lidově zvané „Dupárna,“ které stávalo na pravém břehu řeky Jihlavy, v těsném sousedství dnes už neužívaného secesního mostu, kousek od benzínové pumpy. V horní části Havlíčkovy ulice měla významná jihlavská stavební firma Knorr skladiště, podobně jako firma Bratří Zikmundů přímo na hlavním nádraží. Však se také na rozvoji většiny těchto podniků podílela významnou měrou stavba železnice a vlastní umístění jihlavského hlavního nádraží v teritoriu obce. V roce 1870 sem přisupěl první vlak. Cesta do světa byla otevřena…

Pohled od Vyhlídky dolů na dřevěnomlýnské údolí řeky Jihlavy…

Je zajímavé srovnávat staré pohlednice a fotografie ze současným stavem. Stejně tak staré mapy a plány s novými leteckými snímky. Celý katastr se změnil k nepoznání. Pomístní název Rössel, U koníčka nebo Mühlberg, Mlýnský vrch se neobjevily ani v názvech ulic. Ten první zmizel bezestopy mezi objekty Cronospanu a druhý vzdáleně připomíná ulice Na Vyhlídce. K neznámým názvům patří rovněž Schussberg, jinak návrší Velkého Heulosu, připomínané dnešní ulicí Na Kopci. Přesnější překlad by byl na Střeleckém kopci. A proč právě na střeleckém? Patrně jako památka na konec švédské okupace města v roce 1647, kdy odtud padaly na jihlavskou pevnost stovky dělostřeleckých koulí z císařských děl generála de Souches, který potom spolu s dalšími město dne 8. prosince 1647 osvobodil.

Hřbitov na Kalvarii…

Významným místem býval vždy Kalvari Berg, dnes Kalvarie. Kopec, na jehož vrcholku byl postaven nejdříve kříž, později kaple Božího hrobu a cestu vzhůru lemovalo sedm soch vyjadřujících tajemství bolestného růžence. Jejich dárcem byl bývalý jesuita P. Filip Faschang, pozdější profesor na jihlavském latinském gymnasiu, a jejich tvůrcem jihlavský sochař Jan Václav Prchal. Významné slavnosti svěcení se ujal v květnu roku 1792 sám děkan Milo Nepomuk Grün od sv. Jakuba za hojné účasti místních věřících a hostů z města i okolí. Další sláva se zde konala krátce po vybudování hřbitova, který si obec vymohla na krajském hejtmanství nejen pro sebe, ale také pro sousední Hruškové Dvory, Henčov a Měšín. Svěcení proběhlo 25. září 1870 za asistence P. Kornela Köpla ze svatojakubské fary, který při této příležitosti do farní kroniky poznamenal, že „slunce krásně svítilo a vůbec bylo hezky“. Později, když došlo k rozšíření těžby kamene při západní straně kopce, byla kaple roku 1926 vyklizena a prodána v dražbě. K přemístění soch na nové stanoviště ke kostelíku sv. Jana Křtitele došlo až v roce 1928. Slavnost tehdy proběhla za vytrvalého deště a za přítomnosti stejně vytrvalého zástupu věřících, když kázání pod širým nebem vedl P. Christian Honsig. Nebude jistě na škodu poznamenat, že část kopce Kalvarie byla po roce 1910 vybrána pro družstevní výstavbu rodinných domků pro české obyvatele, dodnes připomínanou ulicemi Dělnickou, Chodskou, Družstevní a Chelčického, v názvech často vyjadřující vzdor německé rozpínavosti.

Zmínka byla v textu o hraničnících. Celkem čtyři tyto kamenné památníky z dílny V.V. Morávka byly postaveny v roce 1752 pro konečné vymezení Česko-moravské hranice a jsou proto opatřeny moravskou orlicí a českým lvem. Od posledního z nich, při Heroltické silnici, táhla se až k řece Jihlavě dlouhá řada 18 rybníků. Několik hrází se nacházelo rovněž v Údolní ulici pod hlavním nádražím, v místě dnešních zahrádek. Většina podobných kaskád sloužila v minulosti horníkům, později k chovu ryb.

Kino Mír na Bedřichově v objektu „Točna“ bývalého hoteliéra Znojemského…

A na závěr několik zajímavostí. Počátkem 19. století byla zřízena při brodu přes řeku Jihlavu pod Kalvarií Militair Schwimmschule čili vojenská plovárna. Na druhé straně tohoto kopce, v místech dnešní Mlýnské ulice, stával už před rokem 1825 dlouhý objekt přádelny, který byl po jejím zrušení přeměněn na řadu obytných dělnických domků, k nimž byla později přistavěna druhá řada. Na čele této zvláštní kolonie, která v závěru 20. století vyhořela a byla aplanována, stála skupina domů nazývaných Graetzel. A aby těch Kreclů bylo dotřetice, tak ten třetí se nachází ve Střížově, kde byla takto pojmenována skupina usedlostí na návsi. Zapsal to kronikář.

Kino Edison v Dřevěných mlýnech…

Kousek od dnešního Telecomu stávalo těsně nad řekou kino Edison, po druhé světové válce nazývané kino Spojenců, kde na reklamní tabuli byly pár let k vidění vlajky ČSR, SSSR, USA a Anglie. Před zbouráním sloužila budova ke skladování barev. Bahnité louky v jejím okolí se po několik desetiletí staly úložištěm odpadu z demolic. Tady leží mimo jiné i trosky jihlavské židovské synagogy. Po zavezení byl celý prostor opatřen škvárovým povrchem a stal se místem pro hostování cirkusů a jiných podobných atrakcí. Na protější stráni byla v roce 1925 postavena česká Státní menšinová škola, starými Jihlaváky dodnes nazývaná „dřevěnomlýnská“. A to je to jediné, co dnes Dřevěné Mlýny připomíná.

Teď by měla následovat chvíle odpočinku při sklence vína či džbánku piva. Jenže. Ty tam jsou hospůdky Na růžku, Eiglův při brněnské silnici, U Jánů, Hávova restaurace, později Park-hotel, luxusní secesní restaurant „Zum Nordpol“ neboli Na severní točně, dnes Na točně, a neméně luxusní na hlavním nádraží, oba podniky provozované rodinou Znojemských…

Ladislav VILÍMEK, psáno pro naše Iglau.cz v roce 2005